Liberec Routes | PROJECT IDEA

Linka 13 spojuje spolu s linkami 24 a 26 významná liberecká sídliště Doubí, Vesec a Pavlovice s centrem města (linky se doplňuji v úseku Doubí sídliště - Pavlovice křižovatka). Na svém severním konci již sama obsluhuje pozoruhodné průmyslové údolí Kateřinky. Vybrané spoje zajíždějí až ke Střední škole Kateřinky v jizerskohorských lesích.

Linka s číslem 13 se poprvé objevuje 1. 5. 1956. Nejde však o novou linku v pravém slova smyslu. Vznik linky 13 je důsledkem pouhého přečíslování autobusových linek, které byly do té doby značeny písmeny A-F. Konkrétně došlo k přečíslování linky CA (Fügnerova - Pavlovice - Kateřinky). Z toho plyne, že linka s číslem 13 si drží svou tradici již téměř 70 let. Kromě prodloužení na jižním konci zůstává její trasa neměnná a patří tak mezi nejstálejší linky liberecké MHD.

• 14. 10. 1957: vybrané spoje protaženy až do Rudolfova k elektrárně. Současně linku posilují spoje linky 12 k Janovu mostu. Později prodloužené spoje linky 13 zkráceny k Závodní učňovské škole výrobních družstev (škola Kateřinky) a spoje linky 12 jen k Tesle (Pavlovice křižovatka).

Jízdní řád z roku 1972

• Mezi lety 1992 a 1996 jsou večerní a víkendové spoje nahrazeny spoji linky 24, šlo de facto o předzvěst nového systému trojlinky.

Jízdní řád z roku 1995

• 1. 1. 1996: linka 13 je ještě spolu s linkou 26 protažena do Doubí na sídliště a stává se tak ve většině trasy součástí trojlinky 13, 24, 26 v dnešní podobě.

Jízdní řád z roku 1996

Jízdní řád z roku 2001

Jízdní řád z roku 2006

Jízdní řád z roku 2011

Jízdní řád z roku 2016

Jízdní řád z roku 2021

• 30. 9. 2024: po rekonstrukci ulice Sokolská byla zrušena zastávka Sokolská most a zavedena zastávka Sokolská ve směru z centra v místě původní zastávky příměstské dopravy.

Třináctka patří mezi linky nejdelší a mé nejoblíbenější. Problémy úseku mezi Doubím a Pavlovicemi křižovatkou jsou stejné s linkami 24 a 26 - časté zpoždění a přeplňování spojů ve špičkách, jinak jde však o celkem bezproblémový úsek. Jako z jiného světa je potom úsek od křižovatky do Kateřinek. V úzkém údolí je třeba dát pozor na ostré zatáčky, kde není vidět za roh, ale i na sloupy a skály čnící do silnice. Vyhýbání s ostatními vozidly na těchto místech může být nepříjemné. Cesta Kateřinkami při letním západu slunce nebo zimní kalamitě je však vždy zážitkem. Jeden takový zážitek po zimní oblevě jsem natočil s vozem Iveco Urbanway CNG #542. Hned po odjezdu od školy však nastalo právě jedno z těch nepříjemných setkání, kdy se muselo i couvat...

Na závěr ještě poslední dva spoje linky 13 ve směru do Kateřinek, které do Pavlovic na křižovatku přijedou jako linka 25 z Broumovské a zde se teprve převléknou na linku 13. Za zastávkou Na Pískovně je vidět převlékaný spoj linek 12/28, který odjíždí souběžně s tímto z Fügnerovy z hromadného rozjezdu (na záběrech možno zaslechnout pokyn dispečera k odjezdu). Spoje mají společnou trasu od křižovatky Hlávkova x Generála Svobody až po zastávku Janův Most.

Nejdříve bude popsán úsek Pavlovice křižovatka - Kateřinky, který je pro tuto linku jedinečný a specifický. Úsek Doubí sídliště - Pavlovice křižovatka je společný s linkami 24 a 26, a proto je popsán v druhé části textu.

Úsek začíná velkým obratištěm Pavlovice křižovatka, kde končí většina spojů linky 24. Dodnes se místu mezi místními říká buďto „křižovatka“, nebo „u Litesu“. Hned vedle obratiště totiž stojí architektonicky významná tovární budova bratři Siegmundů, ze které se později stalo sídlo společnosti Lites, která dodnes vyrábí požární bezpečnostní zařízení. Ostatně i obratiště se dříve jmenovalo Pavlovice Lites. Významná křižovatka cest však v místě byla už dlouho přes Litesem. Nesmíme taky zapomenout na v širokém okolí známou Staročeskou restauraci, které ale málokdo řekne jinak než „Na kříži“. Právě před ní odbočí třináctka na svou zastávku oddělenou od obratiště. Naproti zastávce se mimochodem nachází bývalá vila továrníků Siegmundů, kolem které býval lesopark. Ten už je patrný jen při pozorné procházce místním lesem. Objevíme v něm staré kůly oplocení, okrasné dřeviny, které do českého lesa nepatří a dokonce i základy altánů a bazénu! Na vrcholu kopce nad lesoparkem poté do druhé světové války bývala Siegmundova rozhledna.

Údolím Černé Nisy

Ale pokračujme po trase třináctky. Zatím nepokračuje zcela sama, protože tudy vedou spoje linky 28 a vybrané spoje linky 24, obě do Radčic (nikoli zpět). Než se člověk naděje, najednou se okolní svět zcela změní. Z mezistátní silnice, po které třináctka přijela z města, se ocitne na menší silnici v poměrně hlubokém smíšeném lese údolí řeky Černé Nisy. Po levé straně strmý sráz, skály a stromy, po pravé koryto řeky. Kromě několika skladů a ruin se cesta dlouho obejde bez civilizace. Přestože je údolí hluboké a slunce do něj dosvítí jen zřídka kdy, břehy Černé Nisy v těchto místech byly oblíbenou rekreační destinací. Dokazuje to fakt, že se jim kdysi přezdívalo Jadran. Dnes už tam těžko uvidíme někoho se opalovat, za zajímavý turistický cíl však toto místo platí stále. Po tomto zalesněném úseku dorazíme k Janovu Mostu. Tady už se objeví první domky a staré továrny, které využívaly bystrého toku říčky. Tady se taky odpojí linky 24 a 28 a zamíří do okolních kopců. My však pokračujeme údolím.

Bývalou slávu údolí už připomínají jen jména zastávek, ulic a ruiny dříve majestátních budov. A tak se dozvíme, že projíždíme kolem budovy slavné Pianovky, že zde bývala záložna a vidíme spoustu dalších dříve významných továren, především textilních. Bezprostředně kolem budovy bývalé pianovky Seidl&Sohn vede velice nepříjemná zatáčka. Budova je dodnes zčásti využívána.

První liberecká průmyslová zóna

Dnešní moderní závody už přírodní spád vody jakožto levný zdroj energie nepotřebují, údolí je navíc úzké a špatně dostupné, a proto se sem nové firmy moc nehrnou. Přesto některé závody alespoň z části ještě fungují. Asi jedinou legendou, která ještě funguje jako dříve, není průmyslovou budovou, ale je jí restaurace U Dobráka. Právě dnešní opuštěnost a zašlá sláva dává tomuto údolí unikátní atmosféru. Jako by tam stále byl cítit duch slavných továrníků. Jako by tam byl slyšet hlahol dávných dělníků po boku řinčení Černé Nisy. Dílo dokoná závoj noci, kdy je Kateřinské údolí obzvláště temné. Svůj půvab mají i tamní zimy, kdy se sníh v zapadlém údolí udrží déle než v okolí. Jednu z takových zajímavějších zim ostatně vidíte na obrázku.

Les, čerstvý vzduch, voda a sníh

První konečná přijde po nepříjemném úzkém úseku procházejícím kolem úžasné vily průmyslníka-šlechtice jménem Salomon von Hohenweeb. Ještě v minulém režimu v ní bylo oční sanatorium, poté byla opuštěna. Ruina vily byla před pár lety bohužel stržena. Do té doby připomínala klasické horrory, které se kolem minulosti a vzhledu nějakého domu točily. U lesní správy, podle která má svůj název konečná, je kromě ní ještě vrakoviště. Zde končí většina spojů linky 13. Nejradši mám, když je tam dlouhá pauza. Člověk zde již může vychutnat čistý jizerskohorský vzduch a ticho, které ruší jen šumění vody Černé Nisy ve svém kamenitém korytu.

Škola uprostřed Jizerek

Vybrané spoje v pracovní dny a v neděli večer pokračují jizerskohorským lesem až ke střední škole s internátem. Zde se na části trasy spojí s trasou linky č. 18. Právě u křižovatky, kde dochází ke spojení, obkrouží linka 13 zajímavou vilu, která nyní slouží jako azylový dům. Po několika stovkách metrů silnice, která se zařezává do strmého údolí, dorazí k areálu Školy Kateřinky. Tato škola mě svou polohou vždycky fascinovala. Úplně odříznutou od města ji dělí několik kilometrů čistého lesa. Sportovní hřiště je vklíněno do úzkého údolí horské bystřiny. Kde jinde něco takového je? K otáčení spojů dochází na uzoučkém nádvoří před hlavním vchodem do školy. Přestože je škola zcela osamocená, může zde být v některé hodiny hodně rušno. V odpoledních hodinách sem kvůli odvozu studentů zajíždí kromě linky 13 ještě linka 18 a speciální rychlá školní linka 53. V pátek odpoledne se ještě přidá další speciální školní linka 54, která studenty odváží přímo na nádraží.

Trojlinka složená z linek 13, 24 a 26, jež mají z většiny stejnou trasu, je jednoznačně moje největší “srdcovka”. Již od útlého věku jsem s ní jezdil z Doubí do Pavlovic k babičkám. V dalším dětství a dospívání jsem s ní jezdil denně na ZŠ Vrchlického, poté na gympl, do hospod, na úřady, na výlety, na autobus směr Praha kvůli vysoké škole a tak dále podle toho, jak šel život dál. Využíval jsem tedy hlavně část mezi Doubím a centrem, ale občasné cesty do Pavlovic a dalších končin trvaly dál. No a dnes jsem její součástí zase, ale už ne tolik jako cestující, nýbrž jako řidič. Zrovna na dnešní službě mě čeká jedno kolečko do Radčic, dvě do Krásné Studánky a poslední až do Stráže. Dá se tak říct, že tato trojlinka se stala v dosud nezměněné podobě neotřesitelnou součástí mého života. Je tomu tak už téměř 30 let. Znám zde každý dům, každou díru v silnici. Vím a mnohdy jsem i viděl, jak podél trasy v průběhu času vznikaly a zanikaly různé objekty, tak jak se město neustále mění. Kdybych měl všechny tyto paměti sepsat, vydalo by to na celou knihu o jedné jediné autobusové lince. V tomto článku však budu samozřejmě stručnější.

Necitlivě zasazená sídliště

Jižní konec trasy obsluhuje dvě liberecká sídliště Doubí a Vesec. Trasa je tam charakteristická hustou sítí zastávek. Přestože Vesec i Doubí bývaly menší malebné vesničky kousek za Libercem, starých původních domů v těchto lokalitách najdeme už pomálu a většina se nachází dál od trasy autobusu. Vesnický ráz plný luk a polí změnily v minulém století obří betonové kolosy – paneláky postavené na rozsáhlých zelených loukách. Sídliště Doubí objedeme jižní stranou, naproti které najdeme menší řadové domky. Za světelnou křižovatkou, ve které kdysi bývaly stromy mineme též relativně nové fotbalové hřiště, které se ale nachází už na veseckém katastru. U kruhového objezdu mineme starou, ještě sotva patrnou točnu autobusu a projedeme kolem majestátní vesecké školy se sokolovnou, které ještě připomínají staré časy kvalitní architektury. Opodál už ale začnou po pravé straně paneláky, po levé straně ještě stará pošta s obchodem a dál už starší a novější vilky. Ty však trvají jen chvíli a brzy se po levé straně objeví další obří králíkárny. Po pravé straně stojí za zmínku dlouho chátrající objekt fabriky Libena. Po opuštění sídliště sjedeme z prudkého kopce kolem prodejny dřeva, kterou tam pamatuji od malička. Pod kopečkem přijde průjezd kdysi celistvým, dnes již rozděleným a moderním průmyslovým závodem. Po ostré zatáčce u menšího ghetta na jedné straně a bývalou hospodou a posilovnou na druhé se dostaneme k železničnímu přejezdu, který odděluje další etapu trasy.

Údolím Lužické Nisy

Přejezd může nadělit i několikaminutové zpoždění. Hned za ním vjedeme na Poštovní náměstí, kde kdysi končila první tramvajová trať v Liberci a končila zde i autobusová linka. Teď už by to ale nikoho ani nenapadlo, náměstí se kolem nového tisíciletí změnilo k nepoznání. Je charakteristické spíše tím, že jeho část je schovaná pod estakádou rychlostní silnice Liberec – Jablonec. Další zvláštní charakteristikou tohoto náměstí je to, že jsou na něm a v blízkém okolí asi 4 nonstop bary/herny. Nikdy jsem nepřišel na to, proč se koncentrují zrovna tam, nikdy jsem v nich neviděl větší množství lidí, ale přežívají tam už léta. Na tomto náměstí se také naše trojlinka sjíždí s linkami 20 a 37 a pokračuje s nimi až do centra po ulici Dr. Milady Horákové. Tu lemují z obou stran starší domy s různými službami, za kterými se zleva skrývá řeka Nisa, zprava další domy a v jejich bezprostřední blízkosti skalní masiv, na kterém je nahoře viditelný okraj sídliště Rochlice. Domy občas vystřídají různá zařízení jako třeba obchod Kaufland postavený po staré fabrice. Jiné staré fabriky v údolí Nisy se nedočkaly demolice a byly přestavěny. Za zastávkou Čechova jsou hlavními dominantami právní škola a liberecká teplárna a spalovna. Domy po pravé straně se stávají většími, ovšem jen do další světelné křižovatky u zastávky Melantrichova. Tu po pravé straně lemuje podivný lesík nikoho, než dojedeme k čerpací stanici a dalším vilám. Po levé straně pokračují různá průmyslová zařízení.

Rušné centrum města

Křižovatka s ulicí Košickou v mých očích odděluje další etapu, a to etapu centra. Prozatím ještě lemujeme parčík a další vily, brzy už ale dorazíme k vysokým budovám krajského úřadu, S-tower, úřadu práce a dalších, které označují blížící se terminál MHD Fügnerova. Náhle se ocitneme v dolním centru města plném obchodů, restaurací a obchodních domů Fórum a Delta. Pamětníci zavzpomínají na starý OD Ještěd, který měl své zaryté podporovatele i odpůrce. Jak se vymotáme z tohoto vzdušného prostoru, ocitneme se v poněkud temnější ulici 8. března lemované poměrně vysokými starými bytovými domy. Brzy však mineme liberecký zámeček a náhle se ocitneme na dalším vzdušném prostoru, kterému dominuje OC Plaza a největší liberecká křižovatka Šaldovo náměstí. S Autobusem se oddělíme na vyhrazenou komunikaci společnou s dalšími linkami včetně tramvajových, která přímo sousedí s OC Plaza. Po překonání Šalďáku se opět zanoříme do úzké temné ulice mezi vysokými domy, které mnoho pamatují. Jedním z nich je například stará pošta, která je dodnes hlavní libereckou poštou. Krátce zahlédneme divadlo F.X. Šaldy a radnici, ale rychle zmizíme na zastávce pod mostem na ulici Sokolská. Za ní můžeme opět krátce zahlédnout moderní krajskou vědeckou knihovnu a z kopečka už ve větší rychlosti opustit centrum města.

Klidnější část trasy

Na další světelné křižovatce se dáme doleva a ráz města se opět změní. Zbytek trasy vede po stovky let staré trase do severních koutů Čech. Ve špičce bývá poměrně rušná, o klidných večerech ji lze ale projet i celou bez zastavení. Obecně je tato polovina trasy mnohem klidnější než první část. Projedeme kolem malého divadla a ocitneme se na upravené rovné ulici, která na jaře krásně růžově rozkvete. Projíždíme kolem směsice vilek a moderních domů se službami. Za nimi můžeme jen tušit zajímavý domov mládeže s bohatou historií a architekturou připomínající zámeček, opodál pak Jedličkův ústav při krásné vilové čtvrti. To už ale ostrým esíčkem sjíždíme k dopravnímu hřišti a naproti zahlédneme hlavní fotbalový stadion. Dopravní hřiště je také název přilehlé zastávky, na které se sice často nezastavuje, ale při fotbalovém utkání zde mohou být přímo davy. Po esíčkovém sjezdu ale musíme zase vystoupat zpátky do kopce. Jedeme mimo jiné kolem bývalého hotelu, nyní penzionu pro seniory Atrium. Když vyjedeme na kopec k zastávce Vrchlického, po pravé straně se objeví zvláštní socialistický obchodní dům Merkur. Právě odtud jsem se spoustou dalších žáků chodil na ZŠ Vrchlického, někteří ale taky na přilehlou ZŠ Sokolovskou a Podještědské gymnázium. Za další zatáčkou následuje rovinka s veterinou, podivným casinem a skončí velmi ostrou zatáčkou, vedle níž se nachází budova Mezinárodního centra Universum, jinak nazývaného také Koloseum. Zde se konají již desítky let mimo jiné kulturní a vzdělávací akce. Za zatáčkou brzy dojedeme k zastávce Hrdinů, kde je známá hospoda Václavka a dům, kde se střídají v průběhu času různé služby. Do dalšího kopce už jedeme menším lesíkem, který celou ulici poněkud zatemňuje. Za lesíkem už ale prokukuje sídliště Nové Pavlovice a přilehlé garáže. Na kopci u zastávky Letná býval klasický sídlištní krámek. Nyní se tam prodávají motorky a čtyřkolky. Krámek nahradil naproti supermarket Billa. Ani ten ale nevydržel a změnil se po několika letech v průmyslový objekt. Před námi už je jen prudký sjezd zarostlým údolím na pavlovickou křižovatku, během kterého po levé straně zahlédneme sídliště Nové Pavlovice a po pravé straně nechvalně proslulý dům s nechvalně proslulými obyvateli. Tím toto povídání končí. Oblast točny Pavlovice křižovatka je konečnou větší části spojů linky 24, ale je to také místo s nesmírně bohatou historií, kterou jste mohli objevit v povídání o zbývajících částech trasy linek 13, 24 a 26, jež se zde větví a pokračují každá jinam.