Poznámka na úvod: úsek Zelené Údolí - Pekárny najdete pod linkou 23!
Není řidiče, který by neznal dvanáctku. Dvanáctka je spíše než linkou takovým malým podsystémem MHD. Počet jejích variant přesahuje desítku, tudíž není ani možné všechny zde postihnout. Velmi časté je přeplňování spojů a vznik velkých zpoždění. Především v horním centru je i několik nepříjemných až nebezpečných míst, kde je nutné bezpečně projet s kloubovým autobusem. Začneme jednou z nejdelších variant, která obsahuje nejobvyklejší úsek Pavlovice Letná - Fügnerova - Zelené Údolí. Vybrané spoje pokračují ještě na sídliště Broumovská. Častěji je tato varianta k vidění o víkendu nežli v pracovní den. Následující kolečko proběhlo s vozem Irisbus Citybus #307.
Ve špičkách pracovní dnů je pro spoje na Broumovskou a zpět častěji uplatňována varianta přímá, tedy bez závleku do Zeleného Údolí. Takové spoje jsou na následujících záběrech. Tam s vozem Iveco Urbanway #720 v roce 2020, zpět pak s kloubovým vozem SOR NSG 18 #585 z roku 2024.
Zvláštní, ne příliš častou variantou linky 12 je její propojení s linkou 14, které se v současnosti děje brzy ráno a jednou odpoledne. Odpolední jízdu tohoto převlečeného spoje si můžete užít na následujícím videu, které zachycuje typické zácpy začínající špičky poblíž Globusu a v centru. Tyto zácpy způsobují časté sjíždění spojů linky 12, jako se tomu stalo i v tomto případě, kdy jsem dojel předchozí spoj. Bylo to rovněž s vozem Iveco Urbanway #720. Tato varianta také zachycuje zajíždění některých spojů dvanáctky do zastávky Polní.
Pro zajímavost uvádím ještě další převlékaný, tentokrát večerní spoj. Jde o poslední dva odjezdy linky 12 ve směru do Pavlovic, které se v zastávce Pavlovice křižovatka změní na linku 28 a pokračují do Radčic. Odjezdy z Fügnerovy ve 22:40 a 23:10 jsou hromadné a v tomto videu můžete slyšet pokyn dispečera k odjezdu. Za zastávkou Pavlovice Letná můžete vidět spoj linky 25, který se v Pavlovicích na křižovatce změní na linku 13 a s tímto spojem jede až k Janovu Mostu. Z Radčic se po rychlé otočce jede jen do Růžodolu I a poté do garáží. Natáčelo se za mrazivé zimní noci s vozem Iveco Urbanway CNG #532. Posuďte sami náročnost radčického úseku. Když budete pozorní, objevíte, že před Radčicemi mě potkalo jisté překvapení.
Pro vzácnou, avšak velmi jednoduchou cestu do Pekáren mrkněte na linku 23!
Stěží byste hledali spoj dvanáctky z města na největší liberecké sídliště Rochlice, který by nebyl beznadějně nacpaný – špička, večer, víkend, na tom nesejde. Ve špičce jezdí autobusy v krátkých intervalech, většinou kloubové, a stejně to často nestačí; cesta však netrvá dlouho, takže to vlastně tolik nevadí. Na opačném konci města se linka noří do nejstarších a historicky nejzajímavějších koutů Liberce, aby nakonec dorazila na druhé největší sídliště. Tam už ovšem jezdí linek víc, a tak autobusy zdaleka nebývají tak plné jako v první půli; o nárazové návaly se postará množství škol.
Vydejme se právě z onoho druhého sídliště na samém severu Liberce – ze sídliště Letná ve čtvrti Pavlovice. Ještě předtím však nelze opomenout úsek Pavlovice křižovatka – Pavlovice Letná, po němž jede několik vybraných spojů; je to pozoruhodný úsek od velkého obratiště s bohatou historií, o níž jsem se rozepsal hlavně u linky 24, která tudy jezdí nejčastěji. Výjezdem prudkého kopce zarostlým údolím se dostáváme k obratišti Pavlovice Letná, kde začíná i končí většina spojů.

Zprvu se vlastně nic zvláštního neděje – linka se proplétá směsicí paneláků a starších domů. Nechybí klasické socialistické středisko služeb, kde kdysi bývala Jednota a pár krámků; dnes mu vévodí hlavně nonstop a několik obchůdků. Přímo naproti stojí Střední škola strojní, stavební a dopravní se svéráznou budovou, kterou prošla nejedna kolegyně i kolega z libereckého dopravního podniku. O kus dál míjíme po pravici sportovní minicentrum s několika hřišti, plochodrážním stadionem a jediným libereckým kempem nevalné pověsti. Po levici nejprve domy, pak další paneláky, za nimiž se ukrývá ZŠ Jabloňová. Za křižovatkou se prostředí rázem otevře a my se ocitneme na vůbec první moderní obchodní ploše v Liberci: najdeme tu hned tři supermarkety, baumarkt a řadu dalších obchodů včetně proslulého železářství – řekne-li se v Liberci „jedu do železářství", myslí se tím vždy právě tohle.
Sjezdem z kopečka dorazíme na most přes Nisu s výhledem na jezdecký areál a cyklostezku Odra–Nisa. Za mostem následuje kruhový objezd, součást nechvalně proslulého „sněhuláka". Ještě že jej projíždíme jen po okraji – i tak dokáže lince 12 ve špičce pořádně zatopit a nasázet jí zpoždění a nepravidelnosti. Když je opravdu zle, vzniká náhradní trasa „přes koníčky" kolem zmíněného jezdeckého areálu. Za objezdem nastupuje Růžodol I; kdysi tu končila vůbec první liberecká tramvajová trať, dnes už to ovšem nic nepřipomíná. O nárazovou poptávku se starají studenti gymnázia F. X. Šaldy – to je sice o kus dál, ale linka 14, která k němu zajíždí blíž, jezdí příliš řídce, než aby šlo o plnohodnotnou obsluhu. Následuje esíčko Londýnské ulice mezi starými vilami a linka se vyhoupne na další, tentokrát výrazně menší most přes Nisu, kde znovu kříží onu cyklostezku – bohužel úrovňově, takže řidiče nepotěší, když si cyklista i v nedělním ránu na prázdné a přehledné silnici přivolá zelenou a osazenstvo autobusu musí čekat. Přes houstnoucí zástavbu se konečně blížíme k historickému jádru starého Liberce.

Dění se dnes odehrává o kus dál, ale poučený Liberečan ví, že právě tudy to kdysi všechno začalo. Historické centrum otevírá kostel Nalezení sv. Kříže, vystavěný na místě morového pohřebiště – druhý kostel v Liberci vůbec. Pak se musíme protáhnout úzkou uličkou mezi vysokými domy, kam se autobus s autem vejdou jen taktak (autům to ovšem zpravidla nevadí a ráda nás potrápí). Z temné uličky se znenadání vynoříme na prosvětlené náměstí, které by také mělo co vyprávět: právě kolem něj kdysi rostl starý Reichenberg, a tak není náhoda, že z jedné strany sousedí s nejstaršími dochovanými domy v Liberci – Valdštejnskými domky – a z druhé s nejstarším libereckým kostelem sv. Antonína snad z roku 1579. U něj se ulice opět sevře a o pár metrů dál mineme roh dnešního centra dění, náměstí Dr. Edvarda Beneše s magistrátem naproti. Zbývá zastavit mezi dvěma z nejkrásnějších libereckých budov – radnicí ve vídeňském stylu a divadlem F. X. Šaldy – a napojit se na jednu z libereckých dopravních tepen, Sokolskou. I to bývá oříšek: jednak časté kolony, jednak složité odbočení v nedostatku místa. Odbočka v husté zástavbě je tak ostrá, že autobus musí pokaždé na chvíli do protisměru – v místě, kde se rády tvoří fronty, tedy dává přednost z obou stran, ačkoli zatáčí doprava. Vzápětí nás zástavba vyplivne na největší a nejsložitější křižovatce Šaldovo náměstí, u obchodního centra Plaza. Ze Šalďáku sjedeme pár set metrů sevřenou Rumunskou ulicí na terminál Fügnerova, kde proběhne velká výměna cestujících.

Z většinou rozumně obsazeného vozu se rázem stane autobus přeplněný. Co se dá dělat – na druhou konečnou je to blíž. Otázka zní, na kterou: dvanáctka má totiž na tomto konci konečné rovnou tři. Cesta vede nepříliš vzhlednou částí centra se staršími domy, tu a tam věžákem a postupně i sběrnými dvory, benzinkou a spalovnou, vskutku originálně umístěnou přímo ve městě. Teprve za ní odbočíme do hustší čtvrti středně velkých činžovních domů a úzkých ulic, abychom se zakrátko ocitli na okraji největšího sídliště Rochlice, stavěného v 70. letech a po roce 2000 dále se rozrůstajícího o novodobou zástavbu. Nejvíc cestujících ubude na zastávce Dobiášova, k níž přiléhá základní škola se zaměřením na tělesnou výchovu. Většina spojů skončí na konci sídliště, na konečné Zelené Údolí; některé však ještě předtím odbočí a přes zvláštní území nikoho lemované loukou (s krásným výhledem na Ještěd a zapadající slunce) zamíří na sídliště Broumovská – jen ony obsluhují nové bytové domy u zastávky Ševčíkova. Dál se trasa spojí s linkou 25 a vede po okraji sídliště, kde se na jedné straně tyčí paneláky a na druhé starší rodinné domy; mezi paneláky tradičně nechybí základní škola a zchátralé funkcionalistické středisko služeb.
Poslední konečnou se zašlou slávou jsou Pekárny. Leží, jak název napovídá, v lesíku u libereckých pekáren, jen pár set metrů za obratištěm Zelené Údolí. Dnes sem zbývá jen pár spojů ráno a večer, a mnohdy ani ty nemají využití – kdoví, jak dlouho se konečná v jízdních řádech ještě udrží.
Spolupracovali: Boveraclub (historické záznamy), Liberecká podniková (videozáznamy, korektury), Tomáš Krupička st. (doplnění a korektura místopisných údajů) a další.
Smysl projektu · Zdrojový kód (GitHub) · Blog.