Liberecké linky

Linka 13 spojuje spolu s linkami 24 a 26 významná liberecká sídliště Doubí, Vesec a Pavlovice s centrem města (linky se doplňuji v úseku Doubí sídliště - Pavlovice křižovatka). Na svém severním konci již sama obsluhuje pozoruhodné průmyslové údolí Kateřinky. Vybrané spoje zajíždějí až ke Střední škole Kateřinky v jizerskohorských lesích.

Linka s číslem 13 se poprvé objevuje 1. 5. 1956. Nejde však o novou linku v pravém slova smyslu. Vznik linky 13 je důsledkem pouhého přečíslování autobusových linek, které byly do té doby značeny písmeny A-F. Konkrétně došlo k přečíslování linky CA (Fügnerova - Pavlovice - Kateřinky). Z toho plyne, že linka s číslem 13 si drží svou tradici již téměř 70 let. Kromě prodloužení na jižním konci zůstává její trasa neměnná a patří tak mezi nejstálejší linky liberecké MHD.

• 14. 10. 1957: vybrané spoje protaženy až do Rudolfova k elektrárně. Současně linku posilují spoje linky 12 k Janovu mostu. Později prodloužené spoje linky 13 zkráceny k Závodní učňovské škole výrobních družstev (škola Kateřinky) a spoje linky 12 jen k Tesle (Pavlovice křižovatka).

Jízdní řád z roku 1972

• Mezi lety 1992 a 1996 jsou večerní a víkendové spoje nahrazeny spoji linky 24, šlo de facto o předzvěst nového systému trojlinky.

Jízdní řád z roku 1995

• 1. 1. 1996: linka 13 je ještě spolu s linkou 26 protažena do Doubí na sídliště a stává se tak ve většině trasy součástí trojlinky 13, 24, 26 v dnešní podobě.

Jízdní řád z roku 1996

Jízdní řád z roku 2001

Jízdní řád z roku 2006

Jízdní řád z roku 2011

Jízdní řád z roku 2016

Jízdní řád z roku 2021

• 30. 9. 2024: po rekonstrukci ulice Sokolská byla zrušena zastávka Sokolská most a zavedena zastávka Sokolská ve směru z centra v místě původní zastávky příměstské dopravy.

Třináctka patří mezi linky nejdelší a mé nejoblíbenější. Problémy úseku mezi Doubím a Pavlovicemi křižovatkou jsou stejné s linkami 24 a 26 - časté zpoždění a přeplňování spojů ve špičkách, jinak jde však o celkem bezproblémový úsek. Jako z jiného světa je potom úsek od křižovatky do Kateřinek. V úzkém údolí je třeba dát pozor na ostré zatáčky, kde není vidět za roh, ale i na sloupy a skály čnící do silnice. Vyhýbání s ostatními vozidly na těchto místech může být nepříjemné. Cesta Kateřinkami při letním západu slunce nebo zimní kalamitě je však vždy zážitkem. Jeden takový zážitek po zimní oblevě jsem natočil s vozem Iveco Urbanway CNG #542. Hned po odjezdu od školy však nastalo právě jedno z těch nepříjemných setkání, kdy se muselo i couvat...

Na závěr ještě poslední dva spoje linky 13 ve směru do Kateřinek, které do Pavlovic na křižovatku přijedou jako linka 25 z Broumovské a zde se teprve převléknou na linku 13. Za zastávkou Na Pískovně je vidět převlékaný spoj linek 12/28, který odjíždí souběžně s tímto z Fügnerovy z hromadného rozjezdu (na záběrech možno zaslechnout pokyn dispečera k odjezdu). Spoje mají společnou trasu od křižovatky Hlávkova x Generála Svobody až po zastávku Janův Most.

Nejprve popíšu úsek Pavlovice křižovatka – Kateřinky, který je pro třináctku jedinečný; úsek Doubí sídliště – Pavlovice křižovatka, společný s linkami 24 a 26, najdete v druhé části textu.

Úsek začíná velkým obratištěm Pavlovice křižovatka, kde končí většina spojů linky 24. Místní mu dodnes neřeknou jinak než „křižovatka", nebo „u Litesu" – hned vedle totiž stojí architektonicky cenná tovární budova bratří Siegmundů, z níž se později stalo sídlo firmy Lites, dodnes vyrábějící požárně bezpečnostní zařízení; ostatně i obratiště se kdysi jmenovalo Pavlovice Lites. Významná křižovatka cest tu přitom byla dávno před Litesem. Nelze pominout ani v širokém okolí proslulou Staročeskou restauraci, jíž ovšem málokdo řekne jinak než „Na kříži". Právě před ní třináctka odbočí na svou zastávku oddělenou od obratiště. Naproti ní stojí bývalá vila továrníků Siegmundů, kolem níž se kdysi rozkládal lesopark – ten dnes prozradí jen pozorná procházka zdejším lesem: staré kůly oplocení, okrasné dřeviny, jež do českého lesa nepatří, ba i základy altánů a bazénu! A na temeni kopce nad lesoparkem stávala až do druhé světové války Siegmundova rozhledna.

Údolím Černé Nisy

Pokračujme však po trase. Zatím ne tak docela sama – tudy vedou i spoje linky 28 a vybrané spoje linky 24, obě do Radčic (a jen tam). Než se nadějete, svět kolem se promění: z mezistátní silnice, po níž třináctka přijela z města, se ocitnete na úzké silničce v poměrně hlubokém smíšeném lese údolí Černé Nisy – po levici strmý sráz, skály a stromy, po pravici koryto řeky. Kromě pár skladů a ruin se cesta dlouho obejde bez civilizace. Ač je údolí hluboké a slunce sem zavítá jen zřídkakdy, břehy Černé Nisy tu kdysi bývaly oblíbeným letoviskem – však se jim také přezdívalo Jadran. Dnes tu opalovat se sotva někoho zahlédnete, za půvabný turistický cíl ovšem místo platí stále. Po zalesněném úseku dorazíme k Janovu Mostu, kde se objeví první domky a staré továrny, jež kdysi využívaly bystrého toku říčky; tady se také odpojí linky 24 a 28 a zamíří do okolních kopců. My však pokračujeme údolím dál.

Bývalou slávu údolí připomínají už jen jména zastávek a ulic a ruiny kdysi honosných budov. Dozvíme se tak, že míjíme proslulou Pianovku, že tu bývala záložna, a spatříme řadu dalších někdejších továren, hlavně textilních. Těsně kolem budovy bývalé pianovky Seidl&Sohn vede obzvlášť nepříjemná zatáčka; budova je zčásti využívána dodnes.

První liberecká průmyslová zóna

Dnešní moderní závody už spád vody coby levný zdroj energie nepotřebují, údolí je navíc úzké a špatně dostupné, a tak se sem nové firmy nehrnou – přesto některé provozy aspoň zčásti fungují. Snad jedinou legendou, která žije jako kdysi, ovšem není továrna, nýbrž restaurace U Dobráka. Právě dnešní opuštěnost a zašlá sláva dávají údolí jeho neopakovatelnou atmosféru: jako by tu pořád dlel duch slavných továrníků, jako by se ozýval hlahol dávných dělníků po boku řinčící Černé Nisy. Dílo dokoná noc, kdy je Kateřinské údolí obzvláště temné. Svůj půvab mají i zdejší zimy, kdy se v zapadlém údolí sníh udrží déle než v okolí – jednu z těch pozoruhodnějších ostatně vidíte na snímku.

Les, čerstvý vzduch, voda a sníh

První konečná přijde po úzkém, nepříjemném úseku kolem úchvatné vily průmyslníka-šlechtice Salomona von Hohenweeb. Ještě za minulého režimu v ní bylo oční sanatorium, pak osiřela; ruinu vily před pár lety bohužel strhli – do té doby připomínala klasické horory, jež se kolem takových domů odjakživa točí. U lesní správy, podle níž nese konečná jméno, stojí kromě ní ještě vrakoviště. Tady končí většina spojů třináctky. Nejradši mám, když je tu dlouhá pauza – člověk si může vychutnat čistý jizerskohorský vzduch a ticho, které ruší jen šumění Černé Nisy v kamenitém korytě.

Škola uprostřed Jizerek

Vybrané spoje v pracovní dny a v neděli večer pokračují jizerskohorským lesem až ke střední škole s internátem; zde se část trasy spojí s linkou 18. Právě u oné křižovatky obkrouží třináctka zajímavou vilu, dnes azylový dům. Po několika stovkách metrů silnice zaříznuté do strmého údolí dorazí k areálu Školy Kateřinky. Ta mě svou polohou vždycky fascinovala – od města ji dělí několik kilometrů čistého lesa a sportovní hřiště je vklíněno do úzkého údolí horské bystřiny. Kde jinde něco takového najdete? Spoje se otáčejí na uzoučkém nádvoří před hlavním vchodem. A přestože škola stojí zcela o samotě, bývá tu v některé hodiny pořádně rušno: odpoledne sem kvůli odvozu studentů kromě třináctky zajíždí ještě linka 18 a rychlá školní linka 53, v pátek odpoledne se přidá i školní linka 54, která studenty odváží rovnou na nádraží.

Trojlinka složená z linek 13, 24 a 26, které mají z větší části společnou trasu, je jednoznačně má největší „srdcovka". Už od útlého věku jsem jí jezdil z Doubí do Pavlovic k babičkám; později denně na ZŠ Vrchlického, pak na gympl, do hospod, na úřady, na výlety i na pražský autobus kvůli vysoké škole – jak šel život. Využíval jsem hlavně úsek mezi Doubím a centrem, ale občasné výpravy do Pavlovic a dalších končin nikdy neustaly. A dnes jsem její součástí znovu – už ne jako cestující, nýbrž jako řidič: zrovna na téhle službě mě čeká jedno kolečko do Radčic, dvě do Krásné Studánky a poslední až do Stráže. Dá se říct, že tahle trojlinka se v dosud nezměněné podobě stala neotřesitelnou součástí mého života – už bezmála třicet let. Znám tu každý dům, každou díru v silnici; vím (a nezřídka viděl), jak podél trasy v čase vyrůstaly a zanikaly nejrůznější stavby, tak jak se město bez ustání proměňuje. Kdybych měl všechny ty vzpomínky sepsat, vydalo by to na celou knihu o jediné autobusové lince. Tady budu samozřejmě stručnější.

Necitlivě zasazená sídliště

Jižní konec trasy obsluhuje dvě liberecká sídliště, Doubí a Vesec, a je tu příznačný hustou sítí zastávek. Ačkoli Doubí i Vesec bývaly malebné vesničky kousek za Libercem, starých původních stavení tu zbylo poskrovnu a většina leží stranou trasy. Vesnický ráz luk a polí proměnily v minulém století betonové kolosy – paneláky vysazené na rozlehlé zelené louky. Sídliště Doubí objedeme jižní stranou, naproti níž stojí menší řadové domky. Za světelnou křižovatkou, kde kdysi rostly stromy, mineme i poměrně nové fotbalové hřiště, které však už leží na veseckém katastru. U kruhového objezdu zahlédneme starou, sotva patrnou autobusovou točnu a projedeme kolem majestátní vesecké školy se sokolovnou, jež dosud připomínají časy kvalitní architektury. Vzápětí ale po pravici nastoupí paneláky, po levici ještě stará pošta s obchodem a dál starší i novější vilky – ty však jen nakrátko, neboť záhy se vlevo vztyčí další betonové králíkárny. Po pravé straně stojí za zmínku dlouho chátrající objekt fabriky Libena. Sídliště opustíme prudkým sjezdem kolem prodejny dřeva, kterou tu pamatuji od malička; pod kopečkem projedeme kdysi celistvým, dnes rozděleným a zmodernizovaným průmyslovým areálem. Po ostré zatáčce – s menším ghettem na jedné a bývalou hospodou s posilovnou na druhé straně – dorazíme k železničnímu přejezdu, jenž odděluje další etapu trasy.

Údolím Lužické Nisy

Přejezd umí nadělit i několikaminutové zpoždění. Hned za ním vjedeme na Poštovní náměstí, kde kdysi končila první liberecká tramvajová trať i autobusová linka – dnes by to už nikoho nenapadlo, neboť se náměstí kolem přelomu tisíciletí změnilo k nepoznání. Příznačné je spíš tím, že část je schovaná pod estakádou rychlostní silnice Liberec – Jablonec, a také tím, že na něm a v okolí přežívají snad čtyři nonstop bary a herny; nikdy jsem nepřišel na to, proč se tísní zrovna tady a kdo je plní, ale drží se léta. Na tomto náměstí se naše trojlinka sjíždí s linkami 20 a 37 a míří s nimi do centra ulicí Dr. Milady Horákové. Tu z obou stran lemují starší domy s rozličnými službami; vlevo se za nimi skrývá Nisa, vpravo další domy a hned za nimi skalní masiv, nad jehož hranou prosvítá okraj sídliště Rochlice. Domy občas vystřídá nějaké zařízení, třeba Kaufland vyrostlý po staré fabrice – jiné staré fabriky v údolí Nisy demolici unikly a dočkaly se přestavby. Za zastávkou Čechova vévodí scéně právnická škola a liberecká teplárna se spalovnou. Domy po pravici mohutní, ovšem jen po další světelnou křižovatku u zastávky Melantrichova; tu vpravo lemuje podivný lesík nikoho, než dojedeme k čerpací stanici a dalším vilám, zatímco vlevo pokračují průmyslové provozy.

Rušné centrum města

Křižovatka s Košickou v mých očích otevírá další etapu – centrum. Chvíli ještě míjíme parčík a vily, brzy však dorazíme k výškovým budovám krajského úřadu, S-toweru, úřadu práce a dalším, jež ohlašují blížící se terminál Fügnerova. Rázem jsme v dolním centru plném obchodů, restaurací a obchodních domů Fórum a Delta; pamětníci zavzpomínají na starý OD Ještěd, který měl své zaryté příznivce i odpůrce. Sotva se z toho vzdušného prostoru vymotáme, vtáhne nás temnější ulice 8. března mezi vysoké staré činžáky. Brzy ale mineme liberecký zámeček a znovu se otevře vzdušné prostranství, jemuž vévodí OC Plaza a největší liberecká křižovatka Šaldovo náměstí. S autobusem se oddělíme na vyhrazenou komunikaci sdílenou i s tramvajemi, přímo u Plazy. Po překonání Šalďáku se opět zanoříme do úzké, temné ulice mezi domy, které mají leccos za sebou – jedním z nich je stará pošta, dodnes hlavní liberecká. Krátce zahlédneme divadlo F. X. Šaldy a radnici, ale hned mizíme na zastávce pod mostem v Sokolské; za ní ještě cípem oka zachytíme moderní krajskou vědeckou knihovnu a z kopečka už ve větší rychlosti opustíme centrum.

Klidnější část trasy

Na další světelné křižovatce zahneme doleva a ráz města se zase promění. Zbytek trasy vede po staletí staré cestě do severních koutů Čech; ve špičce bývá rušná, za klidných večerů ji však projedete třeba celou bez zastavení. Tahle polovina je obecně mnohem pokojnější. Minete malé divadlo a ocitnete se na upravené rovné ulici, jež na jaře krásně růžově rozkvete, mezi vilkami a moderními domy se službami. Za nimi lze jen tušit zajímavý domov mládeže s bohatou historií a architekturou připomínající zámeček, opodál Jedličkův ústav v půvabné vilové čtvrti. To už ale ostrým esíčkem sjíždíme k dopravnímu hřišti a naproti zahlédneme hlavní fotbalový stadion; stejnojmenná zastávka se obsluhuje jen občas, při zápase tu však bývají davy. Po sjezdu zase stoupáme – mimo jiné kolem bývalého hotelu, dnes penzionu pro seniory Atrium. Na kopci u zastávky Vrchlického se vpravo objeví svérázný socialistický obchodní dům Merkur; právě odtud jsem se spoustou spolužáků mířil na ZŠ Vrchlického, jiní na ZŠ Sokolovskou či Podještědské gymnázium. Za zatáčkou následuje rovinka s veterinou a podivným kasinem a končí velmi ostrou zatáčkou u budovy Mezinárodního centra Universum, zvaného též Koloseum, kde se už desítky let konají kulturní i vzdělávací akce. Záhy dorazíme k zastávce Hrdinů se známou hospodou Václavka a domem, v němž se v čase střídají nejrůznější služby. Do dalšího kopce stoupáme menším lesíkem, který ulici trochu zatemňuje; za ním už prokukuje sídliště Nové Pavlovice a přilehlé garáže. Na kopci u zastávky Letná býval klasický sídlištní krámek – dnes se tam prodávají motorky a čtyřkolky; nahradila jej naproti Billa, ovšem ani ta nevydržela a po pár letech se proměnila v průmyslový objekt. Před námi je už jen prudký sjezd zarostlým údolím na pavlovickou křižovatku, při němž vlevo zahlédneme sídliště Nové Pavlovice a vpravo nechvalně proslulý dům s nechvalně proslulými obyvateli. Tím naše povídání končí. Oblast točny Pavlovice křižovatka je konečnou většiny spojů linky 24 – a zároveň místem s nesmírně bohatou historií, kterou jste mohli objevit ve vyprávění o ostatních částech tras linek 13, 24 a 26, jež se zde větví a míří každá jinam.