Patnáctka je kombinací studentské a výletní linky. Studentský úsek sahá samozřejmě k univerzitním kolejím. Na tomto úseku se můžeme nárazově setkat s přeplňováním autobusů právě studenty. Navazuje úsek do Harcova ke kostelu, kde končí většina spojů. Tento úsek lze označit za obyčejnou obsluhu okrajové čtvrti. Prostorové poměry se však už začínají zhoršovat. Spoje pokračující k myslivně už lze označit za výletní. Projíždějí nádherným zalesněným údolím Harcovského potoka s řídkou zástavbou, kde není problém potkat zvěř a každé jaro jsou zde značky upozorňující na migraci žab. Nejprve aktuální záběry, pod nimi pak najdete také staré varianty trasy před změnami v oblasti (Šaldovo náměstí a Klášterská) a především z doby, kdy se ještě některými spoji zajíždělo až do legendárního a mezi řidiči obávaného obratiště Lukášovské Údolí.
Léto se chýlilo ke konci. Byla už téměř tma a já měl u myslivny dvacetiminutovou pauzu. Pořád ještě bylo teplo, dozníval krásný slunný den – připomněl mi to opožděný cyklista. Jinak nic: naprostý klid a mír. Jen tichý cvrkot v loukách, Velký vůz prodírající se zpoza stromů, mírný šum harcovského potoka a jediná lampa nad točnou. A sotva z točny vyjedu, vidím, jak přede mnou prchá malé srnčí stádo dolů k potoku. To jsem opravdu na konečné jednoho z největších měst republiky? Taková je realita konečné Harcov Myslivna. K ní je to ale ještě daleko – začínáme jako obvykle v centru.

Už při nabírání cestujících na terminálu Fügnerova je znát, v jaké části roku jsme. Převažují-li při nástupu studenti, je jistě pracovní den nebo nedělní večer; nedominují-li a vůz zůstává spíš poloprázdný, panují nejspíš akademické prázdniny. Vyrazíme jednou z libereckých dopravních tepen k Šaldovu náměstí, trasou společnou s celou řadou linek. Sotva o centimetry mineme liberecký zámek a otevře se velké prostranství se dvěma světelnými křižovatkami, nákupním centrem Plaza, hotelem Liberec, grandhotelem Zlatý Lev, majestátní budovou spořitelny a dalšími význačnými domy. U horní křižovatky – totiž nejsložitější křižovatky v Liberci – si počkáme dobrých pár desítek vteřin na zelenou šipku a kolem hotelu Liberec zajedeme na zapadlou zastávku Šaldovo náměstí. Ta je pěkný kus od zastávky většiny ostatních linek, jež stojí na oddělené ulici na tramvajových kolejích; ač sdílejí jméno (kdysi tomu tak nebylo), cesta mezi nimi zabere i několik minut. Křižovatka je nechvalně proslulá svým nočním režimem: projede-li od Plazy tramvaj nebo autobus, naskočí červená celé křižovatce včetně směrů, které ji vůbec nekříží. Odtud ony závody večerního společného rozjezdu z Fügnerovy ve 22:40 a 23:10, kdy se kolegové z linek 15, 19 a 21 snaží být na křižovatce dřív než ostatní – jinak tu zbytečně prostojí několik minut.

Za touto zastávkou podjedeme areál nemocnice, který čekají brzy rozsáhlé úpravy, a hned se objevíme u první univerzitní budovy. U zastávky Poliklinika narazíme i na bývalou sokolovnu s oblíbenou hospůdkou Depo a na staré vily význačných Liberečanů. Podél světelné křižovatky mineme ošuntělou, ale zajímavou budovu SPŠ textilní a prudkým kopcem stoupáme dál podél nemocnice. Po pravici míjíme významný areál kláštera voršilek s poliklinikou a kostelem Božského Srdce Páně. Za horizontem se scenérie promění v příjemnou ulici lemovanou honosnými vilami; za další křižovatkou se objeví oceňovaná budova ZŠ s rozšířenou výukou jazyků Husova a mezi dalšími vilami místy prohlédneme až k liberecké přehradě. Po levici brzy dorazíme k areálu technické univerzity, jak ostatně napovídá i název zastávky. Právě tady se může strhnout silná nárazová poptávka studentů a právě tady končí posila linky 19, jejíž trasa se odtud stáčí k Jizerským horám, kdežto patnáctka sjíždí lesíkem dolů za přehradu do údolí Harcovského potoka. Co nevidět dojedeme rovinkou k první točně u univerzitních kolejí – točí se zde však jen linky 57 a 58, ostatní pokračují dál. A mluvil-li jsem o nárazové poptávce u univerzity, je to nic proti tomu, co se odehraje tady při ranních cestách na přednášky a zkoušky či při nedělních návozech z centra na koleje: nezřídka se sejdou linky 15, 29 a 57, a stejně to nemusí stačit. Nedělní večer má vůbec zvláštní atmosféru – většina lidí už dotrávuje týden doma a vozy jezdí poloprázdné; to ovšem neplatí o pozdně odpoledních a večerních spojích linek 15 a 19 z centra, narvaných mnohdy až po střechu. Nezávidím těm, kdo bydlí v oněch pár zastávkách za kolejemi a musí tudy často absolvovat beznadějně plný autobus.

Následuje křižovatka se „sportovním domkem", kde se odpojuje linka 29, a dál se užší ulicí proplétáme údolím Harcovského potoka. Okolní svahy lemují většinou větší bytové domy a vily, než dorazíme k první konečné Harcov kostel – kostel tu ovšem budete hledat marně, krčí se schovaný v severním svahu za vegetací. Týmž bodem jsme zároveň dosáhli hranice CHKO Jizerské hory a po ní už pojedeme až do konce. A byl by v tom čert, aby se ráz krajiny nezměnil: nejprve prosvištíme temným lesíkem k nepřehledné zatáčce, za níž se otevře malebné údolí s řídce roztroušenými domy – některé novostavby, jiné jako by tu stály odjakživa. Vévodí mu mělký potůček po pravici, který se při jarním tání rozlévá z koryta; každé jaro tu značky upozorňují na migraci žab. Rázem jsme jako v horské vsi. Mineme místní pivovar Vendelín a dostáváme se k další konečné Harcov Myslivna, pojmenované po nedaleké staré myslivně – o tomto místě jsem se rozplýval hned v úvodu. Ráz se dál příliš nemění, a přece je to pro řidiče vzácná podívaná, neboť za tuto konečnou pokračuje už jen pár spojů denně. O kousek dál cedule připomene, že jde o jedinou autobusovou linku zajíždějící na území Jablonce nad Nisou. Zastávky Internát a Družba zavanou starým režimem a údolí se mezitím začne ještě víc zařezávat – z klidného potoka se stává bystřina.
Po několika ostřejších zatáčkách, kde se vynoří zbytky drobných průmyslových budov, dorazíme k snad nejbizarnější konečné celé liberecké MHD – do Lukášovského údolí. Leží za branou na dvorku starého oprýskaného činžáku pochybné historie a otočit se tu dá jen couváním. V zimě, jež tu bývá o poznání štědřejší na sníh, tu nezřídka nastávají potíže. Výlet do těchto končin je o to zvláštnější, že tu málokdy potkáte živáčka.
Spolupracovali: Boveraclub (historické záznamy), Liberecká podniková (videozáznamy, korektury), Tomáš Krupička st. (doplnění a korektura místopisných údajů) a další.
Smysl projektu · Zdrojový kód (GitHub) · Blog.