Šestnáctka je kilometricky nejdelší linkou s několika tvářemi díky velkému počtu konečných. Přes mnoho konečných však nemá žádné závleky jako třeba linka 22. Nejkratší spoje do Ostašova v ničem nevybočují z jiných radiálních linek. Vzdálenější konečné už jsou však typické svým venkovským rázem, kdy po silnicích s malým provozem (a neutěšeným stavem povrchu) jedeme do poměrně velkých vzdáleností nejprve okrajových částí Liberce, posléze obcí za Libercem. Spoje do Noviny a na Křižanské sedlo lze označit za vyloženě výletní. Konečná Křižanské sedlo má celkově v síti MHD výsadní postavení. Jezdí se na ni pouze od dubna do října, a to dvakrát denně v sobotu a v neděli. Někteří řidiči se na tuto zážitkovou jízdu po nekonečné úzké silnici vyloženě těší, jiní z ní mají spíše strach. V každém případě ji můžete vidět na záběrech níže s vozem Irisbus Urbanway #717.
Přes převážně poklidný charakter linky však v centru Liberce můžou na této lince vznikat i značná zpoždění. Jsou důsledkem častých kolon v odpoledních špičkách v okolí velké křižovatky u viaduktu a na ulici Košická. Za nejproblematičtější na této lince považuji úzké a nepřehledné komunikace. Problém je tím větší, čím vzdálenější úsek od Liberce se jedná. Posuďte sami.
Už pěknou chvíli ujíždíte po úzké zakroucené silnici, co chvíli se složitě vyhýbáte autům a tu a tam znejistíte, jestli jste konečnou, na níž jste dva roky nebyli, náhodou nepřejeli. A nakonec se na samotném zalesněném vrcholku přece jen objeví – nikoho nevezete a nikdo na vás nečeká. Tak vypadá běžná realita víkendových výletních spojů šestnáctky na Křižanské sedlo, nejvzdálenější místo, kam se z Liberce MHD vůbec dostanete. Pojďme si projít všechny tváře téhle předlouhé linky.

Z terminálu vyrážíme parkovacím domem u OC Fórum jednosměrnou Blažkovou a posléze Náchodskou ulicí. Pamatuji dobu, kdy se těmito ulicemi jezdilo jen náhradně, když nešlo z terminálu odbočit do tehdy obousměrné ulice Dr. Milady Horákové; dnes už slouží napevno – jednou tam, druhou zpět. Otevře se výhled na vysokou budovu krajského úřadu, na parčík s budoucí náplavkou a za stromy probleskne IQ Landia. Vzápětí se ocitneme na rušné křižovatce s Košickou, do níž zahneme – právě ta plodí dlouhé fronty táhnoucí se ke sjezdu z průtahu, někdy až k nádraží. Podél Košické míjíme kromě pochybné ubytovny s nevzhledným parkovištěm i známé Kulturní, obchodní a společenské centrum Babylon, vybudované z bývalého komplexu textilky Hedva; svou jedinečnost mělo ovšem spíš v 90. letech a na přelomu tisíciletí – dnes jeho plochy provívá pachuť zašlé slávy a od roku 2019 je i přilehlá zastávka na znamení. Podjedeme průtah městem (silnice I/35) a ocitneme se na dlouhé rovince podél budov kdysi patřících k nádraží, v nichž dnes najdeme třeba oblíbenou kavárnu, kanceláře či poštu. Stravovací provozy jsou i tam, kde stávala majestátní celnice – přímo naproti dnešní nádražní hale. Před ní musíme překonat složitou křižovatku s tramvajovou tratí, jež ve špičce rovněž tropí kongesce, a na okamžik se tak napojíme na těleso tramvajové trati.
Za zastávkou Nádraží sjedeme Žitavskou z kopečka – po levici severní zhlaví nádraží, po pravici autobusové nádraží příměstské a dálkové dopravy. Tramvajová trať se odpojí v místech, kde bývalo kino Sofia, a my se zařadíme do fronty u velké dvojkřižovatky zvané „u viaduktu". Celé místo prošlo obrovskou proměnou kvůli stavbě silnice I/35, jíž padlo za oběť mnoho domů; dnes jde nejspíš o druhou nejsložitější křižovatku hned po Šalďáku a také tu často vznikají dlouhé zácpy. Vysoký železniční viadukt se tyčí nad Hanychovskou a Švermovou ulicí, do níž odbočíme a jež nás zavede do čtvrti Františkov. Vesnický ráz tu za minulého režimu narušilo několik paneláků vsazených přímo mezi domky a vilky; nedaleko přitom stojí vůbec nejstarší dům v Liberci z druhé poloviny 17. století. Kolem SVEDu a obytných domků nás Švermova nakonec dovede na okraj čtvrti Karlinky, již ohlašuje podjezd pod dalším železničním viaduktem, tentokrát trati č. 086 na Českou Lípu.

Zastavíme naproti známé restauraci a pokračujeme k Ostašovu podél zmíněné trati. Příští zastávka, Slévárna, je v době psaní článku už jen vzpomínkou na obří areál starých sléváren – ten je dnes zbouraný a nový brownfield čeká na realizaci velkolepých plánů. Následuje Kovošrot, který ještě funguje; občas tu na přejezdu přes vlečku a trať 086 zahlédneme soupravu zajíždějící do areálu. Přejezdem se ocitneme v Ostašově, další z mnoha čtvrtí a obcí na trase; okolí získá vesnický ráz, jak vjedeme do centra malé obce s novou školkou, školou, návsí, autobusovou i nedalekou vlakovou zastávkou. Sjezdem z kopečka dorazíme na první konečnou linky, Ostašov, jejíž obratiště tvoří jakási rozšířená křižovatka. Tady končí městský ráz linky a začíná ten venkovský.
Rozbitou Karlovskou ulicí pokračujeme dál. Cestu náhle lemuje nečekané prázdno: po jedné straně louka s výhledem na trať a ještědský hřeben, po druhé ještě širší pláň s rozhledem na severní průmyslovou a obchodní zónu i na Liberec jako celek. Zakrátko se objeví podivně rozvolněná zástavba čtvrti Karlov pod Ještědem a dostaneme se až na okraj lesa Přírodního parku Ještěd – zdejší zastávky jsou dobrým východištěm výletů; popravdě se divím, že je Karlov dodnes tak řídce zastavěný. Je tu i druhá konečná, hned za ní další prázdný úsek se skoro půldruhakilometrovou rovinkou. Ten táhlý kopec musí nenávidět cyklisté jedoucí z Machnína do Karlova – já jej však mám rád, často nabízí pěkné výhledy na různě nasvícené město i na louku ukončenou hamrštejnským lesem. Kopec končí starým statkem s pramalou frekvencí cestujících a prvními domy Machnína, od roku 1980 součásti Liberce. Až na pár bytovek si Machnín uchoval ráz vesnice rozdělené tokem Nisy; my zůstáváme na jejím levém břehu, ač větší část obce leží na pravém, takže většinu cestujících čeká přechod mostu. Od roku 1859 Machnín protíná i železniční trať na Hrádek nad Nisou, Žitavu a Varnsdorf. U zastávky Machnín je další konečná – končí tu většina spojů, mnoho lidí sem ovšem nepřijede; návaznost na vlaky je spíš náhodná, přesto jsem pár přestupů už zažil.

Těch pár spojů, které pokračují dál, patří k nejzajímavějším v celé síti. Nejprve definitivně opustíme Machnín a naposledy překonáme železnici – mimochodem, tato linka kříží trať vůbec nejčastěji ze všech, celkem pětkrát, z toho dvakrát mimoúrovňově a třikrát úrovňově. Při přejezdu zahlédneme 700 m dlouhý viadukt přes Nisu a mimo vegetační období snad i zříceninu hradu Hamrštejn. Pak se autobus zanoří do temného lesa; po chvíli ještě mineme osadu Hamrštejn, dnes spíš nechvalně proslulou svéráznými obyvateli některých domů (některé spoje sem v různých obdobích zajížděly k firmě Hoflana). O kus dál míjíme plot Kleinertovy vily, známé jako machnínský zámeček, kde bývalo i oční sanatorium – poslední desetiletí ovšem jen chátrá a marně hledá majitele, který by jí vrátil krásu. Tím nadobro končí civilizace: je třeba se prodrat opravdu temným lesem nad údolím Nisy, kde i za nejjasnějšího počasí panuje zvláštní přítmí. Cestující může sledovat bystřiny stékající z ještědského hřebene do Nisy, řidič se však musí soustředit na úzkou klikatou cestu, kde každé protijedoucí auto bývá problém. Jde o bučiny, takže nejhezčí je úsek na podzim, kdy se celý zbarví dooranžova. Nakonec údolí Nisy opustíme, krajina se projasní a napojíme se na silnici č. 592 od Chrastavy – znamení, že nás čeká Údolí sv. Kryštofa, dnes Kryštofovo Údolí.

Na Liberecku kolují vtipy třeba o Smržovce: jedete, a vždy když už to vypadá na konec, vynoří se za zatáčkou další domy a ves pokračuje. Kryštofovo Údolí a navazující Novina jsou podobný případ. Čeká nás několik kilometrů po úzké zvlněné cestě na dně poměrně ostrého údolí Rokytky, lemované převážně staršími domy a chalupami; mezi nimi se objeví i pár restaurací těžících z turistického ruchu. Za pěkného počasí sem vlakem i autobusem míří hodně turistů, byť ne tolik jako na osmnáctku k Rudolfovu a Bedřichovu. Údolí vévodí centrum obce Kryštofovo Údolí s kostelem sv. Kryštofa, muzeem betlémů, obecním úřadem a dalšími zajímavostmi – každoročně se tu koná třeba kryštofoúdolská pouť. Atmosféru horské vesničky má za každého ročního období i denní doby: ať první ranní spoj přijíždějící do spící obce, kde řinčí jen říčka v údolí, nebo poslední, pozdně odpolední spoj, který na podzim odjíždí při západu slunce – to tu zapadá dřív než jinde, a tak do ruda zvýrazní třeba namrzlé stromy na hřebenech. Po dlouhém úseku bez zastávek dorazíme na točnu Novina u jednoho z přítoků Rokytky, naproti stylové restauraci Údolanka. A teď dojde na úvodní slova: je-li víkend od května do října, spoj pokračuje ještě dál. Cesta začne stoupat dramatičtěji, ještě víc se zúží a zakroutí – je to však jediná možnost, jak zahlédnout slavný železniční viadukt Novina, který si zahrál v mnoha filmech i reklamách a stal se terčem tisíců fotek železničních nadšenců. Po dalším dlouhém úseku bez zastávek obydlí prořídnou, až zmizí nadobro; v tu chvíli si možná řeknete, jestli jste nezabloudili – ale sloupek Křižanské sedlo se nakonec přece jen objeví. Konečná na obyčejném sedle bez většího významu; autobus se otáčí na ústí jakési lesní cesty a bez couvání to jde jen ztěžka. Když sem dojedu, cítím pokaždé úlevu, že jsem to zvládl: po silnici, ač by to nikdo nečekal, jezdí dost aut a má spoustu nepřehledných míst, takže o nebezpečné a těsné vyhýbání tu žádný spoj nouzi nemá. Za ty pohledy na údolí, krásné roubenky a sluneční hru světla to ale aspoň mně stojí.
Spolupracovali: Boveraclub (historické záznamy), Liberecká podniková (videozáznamy, korektury), Tomáš Krupička st. (doplnění a korektura místopisných údajů) a další.
Smysl projektu · Zdrojový kód (GitHub) · Blog.