Linka 17 je přibližně 15minutová rychlovka. To z ní ale nedělá pohodovou linku. Oblast kolem arény je plná úzkých uliček, hustého provozu a složitých odbočení. Nejzrádnější je ulice Herbenova, do které je třeba z ulice Karoliny Světlé odbočit s maximální opatrností. Často se stává, že u křižovatky stojí auto tak nešťastně, že odbočení ani není možné. Když překonáme Herbenovu, čeká nás Jeronýmova, kterou často zužují parkující auta a je potřeba se mezi nimi proplést. Jelikož jde o místo častých kulturních a sportovních akcí, stává se, že je celá oblast ucpaná silným nárazovým provozem. Konečné odbočení z Jeronýmovy do ulice 28. října také není žádný med. Jednak je špatně vidět na levou stranu a jednak je nutné odbočit přes protisměr. Teprve po projetí mostu pod železnicí, který také nemá nejpříznivější prostorové poměry, se konečně řidiči může ulevit.
Za příjemného jarního podvečera s vozem Iveco Urbanway #718 jsem tuto linku jel v původně platné trase ulicí Košická.
Linku 17 mám spojenou s jedním z nejhezčích období svého života – se studiem na gymnáziu Jeronýmova. Vznikla totiž právě v době, kdy jsem tudy denně chodil. Nejspíš to spolu nesouviselo, ale shodou okolností se tak stalo jen pár měsíců poté, co jsem v ročníkové práci kritizoval špatnou obslužnost okolí gymnázia a sportovního areálu a podezíral podnik z umělého plnění tramvají. Do zavedení sedmnáctky se sem člověk musel dostat buď pěšky od tramvaje (z Vápenky nebo od Starých pekáren), nebo z autobusové zastávky Čechova – pod průtahem a skrz pověstnou „myší díru". Já jezdil z Doubí, a tak jsem dál vystupoval na Čechově; nová linka 17 nicméně otevřela svébytnou cestu, která se proplétá úzkými uličkami celé čtvrti. Pojďme si ji projet – nebude to dlouhá cesta.

Sedmnáctka vyráží jako řada jiných linek z centra, z terminálu Fügnerova. Hned vedle se tyčí kontroverzní obchodní centrum Fórum, které nahradilo oblíbený obchodní dům Ještěd – obojí je ovšem nutné měřit optikou své doby. Parkovacím domem Fóra se vymotáme z terminálu a jednosměrkou podél parčíku, několika zanedbaných měšťanských domů a krajského úřadu míříme ke křižovatce s Košickou. Odtud zahlédneme aspoň zadní trakt IQ Landie a průčelí svérázné ubytovny s ještě svéráznějším parkovištěm, jež do téhle části města jako by ani nepatřilo. Opodál stojí známý Babylon – senzace devadesátých let, dnes spíš budova se zašlou slávou, kterou vyhledávají hlavně cizinci; z dřívějšího lesku si cosi uchoval snad jen lunapark a aquapark, i jejich kvalita však s časem klesá. Právě tady, v Košické, se rodí časté kolony, zvlášť v odpolední špičce a spíš ve směru do centra. Po další světelné křižovatce vjíždíme do zvláštní „ulice nikoho" (Nákladní): z jedné strany ji svírá průtah s čerpací stanicí, z druhé sklady a obchůdky vyrostlé z bývalých nádražních překladišť. Napojení na Doubskou na tom mnoho nezmění – snad jen zahlédneme ústí oné „myší díry" pod jižním zhlavím libereckého nádraží. I autobus by si tudy rád zkrátil cestu, musí ale až na následující kruhový objezd.
Za kruhovým objezdem a podjezdem pod kolejemi se rázem ocitneme v jiném světě – ve světě sportu. Míjíme kontroverzní libereckou arénu; městu jistě slouží, její financování však provázela řada nejasností a dodnes nese špatnou politickou pověst. Než dorazíme k samotnému vstupu, projedeme přilehlou čtvrtí. U zastávky Zimní stadion mineme výlez z „myší díry" se strmými schody. Jakmile se konečně odkloníme od kolejí, které nám teď zůstávají po pravici, vnoříme se do jedné z nejstarších libereckých čtvrtí – do Horního Růžodolu. Lemují ji starší činžovní domy, mezi nimiž narazíme na staré hospody, krámky i bývalé školy. Vzápětí nás však čeká prostorově náročné odbočení do Herbenovy. Když u křižovatky někdo špatně zaparkuje, nezřídka nejde odbočit vůbec; řidič to pak musí zkusit až v Palackého, aby se na Jeronýmovu vůbec dostal.

Své – a nejen své – mládí si připomenu hned u zastávky Herbenova: po pravé ruce stojí nová budova Gymnázia a SOŠPg Jeronýmova, jídelna a hřiště. Na tom hřišti jsem se kdysi proháněl s míčem, v učebnách proseděl dlouhé dny a v jídelně prostál nekonečné fronty. Naproti je další hřiště, to už ale patří základní škole U Školy. Dalším nesnadným odbočením vjíždíme do samotného sportovního centra. Hned proti odbočce se otvírá starý vstup na atletický stadion – i tam jsem se kdysi naběhal a naskákal; dnes bývá z neznámého důvodu zavřený a chodí se okolo hokejové haly. Ta sloužila hokejistům ještě před stavbou nové arény a využívá se dodnes. V areálu najdeme řadu dalších hřišť, venkovních i krytých, pro nejrůznější sporty. Nelze opomenout basketbalovou a volejbalovou halu, jež v místě stály už před vznikem nového centra a patří proslulé Dukle Liberec, která odchovala nejednoho úspěšného sportovce i celý tým. V mírném stoupání Jeronýmovy nakonec míjíme novější bytové domy, mezi nimiž se ukrývá i známá pizzerie.
Tím naše krátké povídání končí – záhy se totiž opět vynoříme před strmými schody klesajícími do „myší díry" a najedeme na trasu, po které jsme z centra přijeli.
Spolupracovali: Boveraclub (historické záznamy), Liberecká podniková (videozáznamy, korektury), Tomáš Krupička st. (doplnění a korektura místopisných údajů) a další.
Smysl projektu · Zdrojový kód (GitHub) · Blog.