FUNKCE LINKY
- 1958: vybrané spoje byly spojeny s linkou 16 bez zajíždění do centra v trase Stráž nad Nisou - Viadukt - Ostašov. Za obzvláště zajímavé považuji zavedení nočního spojení Stráže nad Nisou s Libercem v pracovních dnech.
- 18. 5. 1959: linka je prodloužena do Stráže na náměstí na současnou konečnou.
- 1960: zavedeny rychlíkové spoje od průmyslových závodů ve Stráži nad Nisou do Liberce (neoznačené).
- 1. 9. 1990: Linka přetrasována do podoby Fügnerova - Sokolská - Růžodol I. - Stráž nad Nisou. Původní trasou přes nádraží nově jezdí linka 30.
- 1992: pro špatnou ekonomickou situaci byla linka zrušena a nahrazena linkou 30 a prodlouženými spoji linky 12. Zrušení mělo být dočasné, ale nakonec se stalo trvalým, čímž končí linka 17 jakožto tradiční linka do Stráže a na více než 10 let mizí z jízdních řádů.
- 1. 1. 2003: zavedena nová linka 17, jejímž účelem je doprava zaměstnanců do nově budované průmyslové zóny Jih. Její trasa je JUNGMANNOVA - Poliklinika - Zelené Údolí - Rochlice - PRŮMYSLOVÁ ZÓNA JIH a v provozu jsou pouze dva spoje v tomto směru na střídání směn v 6 a 14 hodin.
- 1. 9. 2006: linka zrušena, nahrazují ji spoje linky 35 v podobné trase. Číslo 17 opět na nějakou dobu mizí.
- 1. 9. 2010: v souvislosti se zlepšením obsluhy oblasti městské Arény zavedena nová linka 17 v polookružní trase Fügnerova - Ulice 28. října - Aréna - Fügnerova. V centru je vedena přes zastávku Babylon.
- 11. 12. 2022: linka nově vedena ulicí Dr. Milady Horákové a Čechova namísto Košické. Důvodem změny jsou časté kongesce na Košické.
Linka 17 je přibližně 15minutová rychlovka. To z ní ale nedělá pohodovou linku. Oblast kolem arény je plná úzkých uliček, hustého provozu a složitých odbočení. Nejzrádnější je ulice Herbenova, do které je třeba z ulice Karoliny Světlé odbočit s maximální opatrností. Často se stává, že u křižovatky stojí auto tak nešťastně, že odbočení ani není možné. Když překonáme Herbenovu, čeká nás Jeronýmova, kterou často zužují parkující auta a je potřeba se mezi nimi proplést. Jelikož jde o místo častých kulturních a sportovních akcí, stává se, že je celá oblast ucpaná silným nárazovým provozem. Konečné odbočení z Jeronýmovy do ulice 28. října také není žádný med. Jednak je špatně vidět na levou stranu a jednak je nutné odbočit přes protisměr. Teprve po projetí mostu pod železnicí, který také nemá nejpříznivější prostorové poměry, se konečně řidiči může ulevit.
Za příjemného jarního podvečera s vozem Iveco Urbanway #718 jsem tuto linku jel v původně platné trase ulicí Košická.
Linku 17 mám spojenou s jedním z nejhezčích období svého života – se studiem na gymnáziu Jeronýmova. Vznikla totiž právě v době, kdy jsem tudy denně chodil. Nejspíš to spolu nesouviselo, ale shodou okolností se tak stalo jen pár měsíců poté, co jsem v ročníkové práci kritizoval špatnou obslužnost okolí gymnázia a sportovního areálu a podezíral podnik z umělého plnění tramvají. Do zavedení sedmnáctky se sem člověk musel dostat buď pěšky od tramvaje (z Vápenky nebo od Starých pekáren), nebo z autobusové zastávky Čechova – pod průtahem a skrz pověstnou „myší díru". Já jezdil z Doubí, a tak jsem dál vystupoval na Čechově; nová linka 17 nicméně otevřela svébytnou cestu, která se proplétá úzkými uličkami celé čtvrti. Pojďme si ji projet – nebude to dlouhá cesta.
Nezajímavým centrem
Sedmnáctka vyráží jako řada jiných linek z centra, z terminálu Fügnerova. Hned vedle se tyčí kontroverzní obchodní centrum Fórum, které nahradilo oblíbený obchodní dům Ještěd – obojí je ovšem nutné měřit optikou své doby. Parkovacím domem Fóra se vymotáme z terminálu a jednosměrkou podél parčíku, několika zanedbaných měšťanských domů a krajského úřadu míříme ke křižovatce s Košickou. Odtud zahlédneme aspoň zadní trakt IQ Landie a průčelí svérázné ubytovny s ještě svéráznějším parkovištěm, jež do téhle části města jako by ani nepatřilo. Opodál stojí známý Babylon – senzace devadesátých let, dnes spíš budova se zašlou slávou, kterou vyhledávají hlavně cizinci; z dřívějšího lesku si cosi uchoval snad jen lunapark a aquapark, i jejich kvalita však s časem klesá. Právě tady, v Košické, se rodí časté kolony, zvlášť v odpolední špičce a spíš ve směru do centra. Po další světelné křižovatce vjíždíme do zvláštní „ulice nikoho" (Nákladní): z jedné strany ji svírá průtah s čerpací stanicí, z druhé sklady a obchůdky vyrostlé z bývalých nádražních překladišť. Napojení na Doubskou na tom mnoho nezmění – snad jen zahlédneme ústí oné „myší díry" pod jižním zhlavím libereckého nádraží. I autobus by si tudy rád zkrátil cestu, musí ale až na následující kruhový objezd.
Sportovní čtvrť s bohatou historií
Za kruhovým objezdem a podjezdem pod kolejemi se rázem ocitneme v jiném světě – ve světě sportu. Míjíme kontroverzní libereckou arénu; městu jistě slouží, její financování však provázela řada nejasností a dodnes nese špatnou politickou pověst. Než dorazíme k samotnému vstupu, projedeme přilehlou čtvrtí. U zastávky Zimní stadion mineme výlez z „myší díry" se strmými schody. Jakmile se konečně odkloníme od kolejí, které nám teď zůstávají po pravici, vnoříme se do jedné z nejstarších libereckých čtvrtí – do Horního Růžodolu. Lemují ji starší činžovní domy, mezi nimiž narazíme na staré hospody, krámky i bývalé školy. Vzápětí nás však čeká prostorově náročné odbočení do Herbenovy. Když u křižovatky někdo špatně zaparkuje, nezřídka nejde odbočit vůbec; řidič to pak musí zkusit až v Palackého, aby se na Jeronýmovu vůbec dostal.
Své – a nejen své – mládí si připomenu hned u zastávky Herbenova: po pravé ruce stojí nová budova Gymnázia a SOŠPg Jeronýmova, jídelna a hřiště. Na tom hřišti jsem se kdysi proháněl s míčem, v učebnách proseděl dlouhé dny a v jídelně prostál nekonečné fronty. Naproti je další hřiště, to už ale patří základní škole U Školy. Dalším nesnadným odbočením vjíždíme do samotného sportovního centra. Hned proti odbočce se otvírá starý vstup na atletický stadion – i tam jsem se kdysi naběhal a naskákal; dnes bývá z neznámého důvodu zavřený a chodí se okolo hokejové haly. Ta sloužila hokejistům ještě před stavbou nové arény a využívá se dodnes. V areálu najdeme řadu dalších hřišť, venkovních i krytých, pro nejrůznější sporty. Nelze opomenout basketbalovou a volejbalovou halu, jež v místě stály už před vznikem nového centra a patří proslulé Dukle Liberec, která odchovala nejednoho úspěšného sportovce i celý tým. V mírném stoupání Jeronýmovy nakonec míjíme novější bytové domy, mezi nimiž se ukrývá i známá pizzerie.
Tím naše krátké povídání končí – záhy se totiž opět vynoříme před strmými schody klesajícími do „myší díry" a najedeme na trasu, po které jsme z centra přijeli.