Devatenáctka je další z několika krásných výletních linek do okolních kopců. Na kochání však moc času nezbývá, neboť úsek Lesní správa - Zahrádky já osobně považuji za jeden z nejnepříjemnějších vůbec. Úzké serpentiny v lese, kde není vidět dál než pár metrů za zatáčku. Setkání s autem na špatném místě může přinést spoustu komplikací, a co teprve s autobusem. Zažil jsem i couvání. O moc lépe na tom není ani úsek Harcov Střelnice - Rudolfov. Úsek však nabízí nádherný výhled na Liberec, a tak neškodí na tom správném místě nenápadně zpomalit. Natáčelo se s vozem Iveco Urbanway #538. POZOR - ve směru z centra se oproti videu již staví na zastávce Šaldovo náměstí na kolejích, nikoli v Jablonecké ulici. Do centra zase od té doby přibyla zastávka Klášterní a přestala existovat konečná Rudolfov.
Od zrušení konečné Rudolfov existují převlečené spoje 18/19 a 19/18 s převlekem v Rudolfově. Poslední spoj linky 18/19 však v tomto režimu fungoval již dlouhá léta a je na následujícím snímku. Zaměřte se především na úsek U Pramenů - Kateřinky křižovatka, který je pouze pluhován. Věřím, že na vás dýchne alespoň část atmosféry, kterou prožívám, když se pozdě večer projíždím prázdným autobusem tichými zasněženými lesy. Hned na začátku videa také můžete zaslechnout pokyn dispečera k odjezdu. Jelo se s vozem Iveco Urbanway #718.
Na závěr ještě pro doplnění spoj v kompletní trase, který jezdil v čase natáčení jeden jediný v pracovní dny. Proti trvalému stavu je zde však odchylka, neboť z důvodu uzavírky Jablonecké se jezdilo kolem nemocnice. Vynechány jsou tak zastávky Klášterní a Poliklinika. Točilo se v krásný předjarní den se SORem NS 12 #742.
Je téměř půlnoc a já si užívám krátký pohled na celý Liberec, nad nímž kromě měsíce září jasná silueta Ještědu. Sjíždím totiž zrovna zalesněnými serpentinami Jizerské ulice jako poslední spoj linky 19, který v Rudolfově navazuje na osmnáctku. V následujících odstavcích zkusím vystihnout atmosféru téhle poměrně krátké a málo frekventované linky s pozoruhodně dlouhou tradicí. Začínáme jako obvykle na Fügnerce.
Už při nabírání cestujících na terminálu Fügnerova je znát, v jaké části roku jsme. Převažují-li při nástupu studenti, je jistě pracovní den nebo nedělní večer; nedominují-li a vůz zůstává spíš poloprázdný, panují nejspíš akademické prázdniny. Roli hlavní univerzitní linky sice plní spíš patnáctka, devatenáctka ji ovšem se svou velmi podobnou trasou zdatně doplňuje. Vyrazíme jednou z libereckých dopravních tepen k Šaldovu náměstí, ulicí lemovanou převážně vyššími činžáky i areálem bývalých libereckých tiskáren; trasu tu sdílíme s celou řadou linek. Sotva o centimetry mineme liberecký zámek, otevře se velké prostranství se dvěma světelnými křižovatkami, nákupním centrem Plaza, hotelem Liberec, grandhotelem Zlatý Lev, majestátní budovou spořitelny a dalšími význačnými domy. U horní křižovatky – totiž nejsložitější křižovatky v Liberci – si počkáme dobrých pár desítek vteřin na zelenou šipku a kolem hotelu Liberec zajedeme na zapadlou zastávku Šaldovo náměstí. Ta je pěkný kus od zastávky většiny ostatních linek, jež stojí na tramvajovém tělese; ač sdílejí jméno (kdysi tomu tak nebylo), cesta mezi nimi zabere i několik minut. Křižovatka je nechvalně proslulá svým nočním režimem: projede-li od Plazy tramvaj nebo autobus, naskočí červená celé křižovatce včetně směrů, které ji vůbec nekříží. Odtud ony závody večerního společného rozjezdu z Fügnerovy ve 22:40 a 23:10, kdy se kolegové z linek 15, 19 a 21 snaží být na křižovatce dřív než ostatní – jinak tu zbytečně prostojí několik minut.

Za touto zastávkou podjedeme areál nemocnice, jejž čekají brzy rozsáhlé úpravy, a hned se objevíme u první univerzitní budovy – Katedry geografie Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické. U zastávky Poliklinika narazíme i na bývalou sokolovnu s oblíbenou hospůdkou Depo a na staré vily význačných Liberečanů. Podél světelné křižovatky mineme ošuntělou, ale zajímavou budovu SPŠ textilní a prudkým kopcem stoupáme podél nemocnice; po pravici míjíme významný areál kláštera voršilek s poliklinikou a kostelem Božského Srdce Páně – málokdo v klášteře ještě nebyl u nějakého doktora. Za horizontem se scenérie promění v příjemnou ulici lemovanou honosnými vilami; za další křižovatkou se objeví oceňovaná budova ZŠ s rozšířenou výukou jazyků Husova a mezi dalšími vilami místy prohlédneme až k liberecké přehradě. Celou dlouhou rovinku lemují stromy, jež ulici na jaře krásně probarví. Po levici brzy dorazíme k modernímu areálu technické univerzity, jak ostatně napovídá i název zastávky – právě tady se může strhnout silná nárazová poptávka studentů a právě tady se odpojíme od společné trasy s patnáctkou, která pokračuje dolů k lesíku u přehrady a k univerzitním kolejím. My ke kolejím dorazíme také, ale shora: k zastávce Březová alej se propracujeme Husovou ulicí mezi nádhernými vilami, jež si kdysi stavěli bohatí měšťané a z nichž některé nesou jméno po svých stavitelích. Z Březové aleje – nebo, jak řeknou místní, „od břízy" – krátce spatříme „Wolkerák", známý nadčasový bytový dům, který od přelomu 60. a 70. let neodmyslitelně patří k severovýchodnímu panoramatu Liberce; ač je předchůdcem pozdějších paneláků, je citlivě vsazen na okraj jizerskohorského lesa jen pár set metrů od Liberecké výšiny, k níž ostatně vede sama Wolkerova ulice – a je z něj úchvatný výhled na město.
Devatenáctka pak pokračuje Jizerskou ulicí směsicí prvorepublikových i novodobých vil a tu a tam nějakého menšího bytového domu. Za zastávkou Lesní správa však hustota domů nápadně řídne, až zmizí nadobro – zůstane jen les a prudká zarostlá stráň, kterou překonáme několika úzkými a nepřehlednými zatáčkami. Z první vracečky odbočuje dnes už spíš nenápadná cesta do lesa, jež ještě poměrně nedávno vedla ke střelnici založené už za Rakouska-Uherska – ještě můj táta na ní na vojně trénoval střelbu. Dnes na ni odkazují jen rozvaliny a název konečné Harcov, Střelnice, k níž zakrátko dorazíme.

Nepřehledné zatáčky nejsou pro řidiče nic příjemného, cestující se však může kochat pohledem do lesa. Netrvá to dlouho a dorazíme do Starého Harcova – čtvrti s vesnickým rázem a nádechem hor, jejž jí dodávají okolní jizerskohorské lesy a kopce. Většina spojů tu ukončí pouť na obratišti Harcov, Střelnice; dál v době psaní článku pokračuje jen jeden odpolední spoj a noční jede jen v opačném směru. Možná je to škoda, protože jde o jeden z nejhezčích úseků v síti. Jakmile se autobus vymaní z řídké zástavby Starého Harcova, čeká ho asi pětiminutový „výšlap" k České chalupě – dlouhé zkroucené stoupání hustým lesem přímo po hranici CHKO Jizerské hory, jehož jedinou známkou civilizace je odbočka k restauraci Orion ukryté právě tady. Tu a tam se otevře výhled na celou libereckou kotlinu uzavřenou Ještědsko-kozákovským hřbetem; východ ani západ slunce odtud neuvidíme, ale zvlášť noční pohled na snící město má zvláštní atmosféru, o níž jsem psal v úvodu. Jinak se prostranství otevře až na samotné konečné Rudolfov, kde se naše linka setká s osmnáctkou přijíždějící z opačné strany. Obvykle sem autobus doveze pár výletníků – však také jde nejméně sto let o oblíbený cíl turistů hlavně z Liberce a o východiště desítek turistických, cyklistických i běžkařských tras; samotná restaurace i nedaleká Jizerská chata skrývají dlouhou a zajímavou historii. Česká chalupa má dodnes číslo popisné 1 jako památku na prastarou rychtu na tomto místě.
Spolupracovali: Boveraclub (historické záznamy), Liberecká podniková (videozáznamy, korektury), Tomáš Krupička st. (doplnění a korektura místopisných údajů) a další.
Smysl projektu · Zdrojový kód (GitHub) · Blog.