Dvacítka je docela příjemnou linkou, která řidiče dovede až za jižní hranice města Liberce. Mezi Fügnerovou a zastávkou Rochlice je trasa stejná s trojlinkou 13, 24 a 26, poté se vydává na svou vlastní. Na řidiče však čeká několik nástrah, a to především za zastávkou Doubí Obilná, kde opouští ulici Hodkovická. Prostorové poměry přestanou být tak příznivé a setkání s kolegou nebo kamionem může být ošidné. Od železničního přejezdu v Minkovicích potom končí zimní údržba, což přináší další starosti. Je to vidět právě na následujícím videu natočeném při západu slunce krásného zimního dne s vozem Mercedes-Benz Citaro #434. Ležící sníh je i důvod mého manévru na konečné v Šimonovicích, kdy jsem výstupní zastávku projel a najel rovnou na nástupní. Toto je vhodné kdykoliv, kdy silnice může klouzat, neboť výstupní zastávka je naklopená směrem do kopce a mohou poté nastat problémy s rozjezdem.
Úsek mezi Pilínkovem a Rochlicemi má ještě jedno specifikum, a tím je poměrně nabitý jízdní řád. Případné zpoždění však lze dohnat v dalším úseku. Zpátky se projedeme při listopadové inverzi, kdy ve výše položených Šimonovicích lze spatřit námrazu na okolní vegetaci. Bylo to s vozem Mercedes-Benz Citaro #430.
V roce 2024 přibyl závlek do areálu nově vybudovaného závodu. Ten je na následujících záběrech Jirky Tvrdoně.
A aby toho nebylo málo, od roku 2023 existuje speciální školní spoj směrem do centra, který z Poštovního náměstí odbočuje na Zelené Údolí a odtud pokračuje jako linka 12.
Únor v plném proudu a já přijíždím po mokré silnici k železničnímu přejezdu v Minkovicích. Jako malý jsem sem chodíval na procházky po nekonečných loukách s vesničkami Minkovice a Šimonovice okolo; dnes tu stojí nová obytná čtvrť připomínající satelitní městečko. Mám pocit, že s každým dalším spojem tu přibude nový dům – a v poslední době už nejde jen o obytné, ale i o funkční stavby. Za přejezdem se čistá silnice změní v bílou, posypanou štěrkem, jako by tu byl svět ještě v pořádku; nové domy jsou vidět i tady, ale staré zatím převažují a člověk má dojem, že je na vzdálené vsi. Začínáme ale jako vždy ve městě.
Že mě linka provází celý život, jsem prohlásil už o celé trojlince 13+24+26 – ta mě spojovala se základní školou, s babičkami i s centrem. Bývalo to k nim ovšem dál než na dvacítku, a tak jsem vždy, když to šlo, dal přednost dvacítce; a když jsem jeden rok bydlel v Pilínkově, jinou možnost jsem ani neměl.

Z terminálu vyrážíme parkovacím domem u OC Fórum jednosměrnou Blažkovou a posléze Náchodskou ulicí. Pamatuji dobu, kdy se těmito ulicemi jezdilo jen náhradně, když nešlo z terminálu odbočit do tehdy obousměrné ulice Dr. Milady Horákové; dnes už slouží napevno – jednou tam, druhou zpět. Někdo si možná ještě vybaví, že tudy vedla tramvajová trať do staré Rochlice. Otevře se výhled na vysokou budovu krajského úřadu, na parčík s budoucí náplavkou a za stromy probleskne IQ Landia. Vzápětí se ocitneme na rušné křižovatce s Košickou a zároveň se setkáme s Lužickou Nisou, jež nás bude provázet až do Rochlic – kvůli domům, obchodům a průmyslovým areálům ji ovšem zahlédneme jen zřídka. Ulice Dr. Milady Horákové si až k Poštovnímu náměstí drží podobný ráz: po levici většinou bytové domy, za nimiž se zvedá prudký skalní sráz, na jehož hraně občas vykoukne panelák sídliště Rochlice (výjimkou je snad jen benzinová pumpa a lesík u ulice U Černého dolu), po pravici rozsáhlý průmyslový areál spalovny a teplárny, obchodní dům a několik dalších obchodů – vše v místě, kde má průmysl využívající Nisy dlouhou tradici.
Konečně dorazíme na Poštovní náměstí s bohatou historií. Kolem dnes už neexistujícího domu se tu nejprve otáčely tramvaje, poté autobusy linek 2 a 12, až byly točna i dům zrušeny; nyní náměstí protíná estakáda silnice I/14. Z původního zůstaly kromě okolních domů snad jen železniční trať na Jablonec a Tanvald s vlečkou do areálu Ferony – vlak nás tu u zastávky Liberec-Rochlice umí zdržet i o několik minut. My náměstí projedeme po hlavní, kdežto trojlinka 13+24+26, s níž jsme měli trasu společnou, odbočuje na Vesec. Po přejezdu trati se ocitneme ve čtvrti větších obytných domů; ani nepostřehneme, že jsme minuli Kyjevské náměstí, které dnes náměstí už ani nepřipomíná. Na kopci nás u světelné křižovatky čeká moderní průmyslový areál, hotel a menší hospůdka – poměrně zvláštní kombinace, která nás bude provázet i dál. Sotva zaznamenáme, že jsme přejeli dosud zalesněné údolí Plátenického potoka, a už jsme u nájezdu na průtah a u čerpací stanice; kvůli málo frekventované zastávce tu na chvíli odbočíme z Hodkovické ulice, ale přes několik autosalonů se zase vracíme. Na Hodkovické minete pochybný hotel, z něhož se stala ubytovna, a pár domů, jež se kdysi ocitly na okraji sídliště Doubí. To mělo původně dvacítku jako jedinou obsluhu, brzy však hlavní roli převzala trojlinka a dvacítce zbyla jen okrajová. I dál nás provází směs starších domů a menších paneláků – v jednom z nich jsem vyrůstal až do dvaceti let. Zahlédneme i areál Kolory; pamatuji, jak jsme z balkonu před lety pozorovali velký požár v jejích prostorách. Zastávku Doubí Obilná, jíž tato etapa končí, jsem používal několikrát týdně – na cesty do centra a na gymnázium i opačným směrem za přírodou.

Za kruhovým objezdem, jímž podjedeme rychlostní silnici na Turnov, nastane změna. Prostranství se zvolna zklidní a kolem můžeme sledovat poměrně původní zástavbu, za níž občas vykoukne Doubský potok; idylu naruší jen další nová průmyslová budova. V centru Pilínkova projíždíme kolem velmi starých stavení – v jednom kdysi bývala škola –, brzy se ale objeví i drobné paneláčky, postavené pro průmyslový areál Preciosy v místě někdejší nechvalně známé věznice; při bližším pohledu odhalíte podezřele silné zdi, ba i strážní věže. Nedaleko jsem měl něco přes rok základnu, když jsem bydlel v bývalém drážním domku u zdejší trati – tu lze ostatně zahlédnout i za Preciosou.
U areálu některé spoje končí; končí tu i expresní linka pro zaměstnance č. 37. Jde o slepou ulici, takže spoje pokračující do Šimonovic se musí vrátit zpět na Minkovickou ulici. Ještě jednou objedeme Preciosu a ocitneme se ve vsi Minkovice. Zprvu máme pocit, že projíždíme starou vesnicí s původními budovami – a vskutku tomu tak je, než dorazíme na starou náves. Původní požární nádrž stále existuje, ale kolem přibývá čím dál víc nepůvodních staveb: uniformní novodobé vilky namačkané na sebe, typické satelitní sídliště s živými ploty zastřiženými do krychliček a anglickými trávníky sesekanými na pár milimetrů – zástavba, která si hraje na venkov, ač s ním nemá nic společného. V posledních letech jich tu vyrostlo jako houby po dešti a další přibývají; je jich už tolik, že mezi nimi rostou i funkční domy. Pro mě smutný pohled – pořád ale tamní louky a políčka dopadly lépe než ty doubské, kde dnes stojí jižní průmyslová zóna. Satelitní městečko zatím končí železniční tratí na Turnov, ale kdoví, co bude dál. Za přejezdem skutečně končí zimní údržba, jak jsem poznamenal v úvodu (důkazem je i video v pohledu řidiče). Na konečnou projíždíme obcí Šimonovice, která si svůj ráz prozatím uchovává, byť i tady už nějaké nové domky vznikají – jde přece jen o lukrativní lokalitu s krásným výhledem na libereckou kotlinu. Objedeme obecní úřad a vietnamskou večerku ve svérázné budově a ocitneme se na konečné Šimonovice, vlastně jen široké křižovatce. Tuhle konečnou mám rád: nabízí ideální příležitost k focení s Libercem v pozadí a dobře se odtud zachycují meteorologické jevy – ty se tu ovšem někdy stávají i nebezpečnými, hlavně v zimě; jsme přece jen skoro 500 m n. m.
Spolupracovali: Boveraclub (historické záznamy), Liberecká podniková (videozáznamy, korektury), Tomáš Krupička st. (doplnění a korektura místopisných údajů) a další.
Smysl projektu · Zdrojový kód (GitHub) · Blog.