FUNKCE LINKY
SEZNAM ZASTÁVEK
- 2. 5. 1978: linka prodloužena o úsek Gottwaldovo náměstí - sídliště Broumovská a zajišťuje tak první pravidelnou obsluhu nově budovaného sídliště.
- 1979: úsek Gottwaldovo náměstí - Broumovská přečíslován na linku 25 a linka 22 získává původní trasu linky 25. Od tohoto roku je tak trasa následující: Nikose Belojanise - Gottwaldovo náměstí - Pavlovice Letná - Pavlovice Tesla (dnes Pavlovice křižovatka). Mezi centrem a Letnou však linka jezdila třídou gen. Svobody (trasa dnešní linky 24), most mezi Pavlovicemi a Růžodolem ještě neexistoval. Vybrané spoje byly prodlouženy až k Tesle jako posila linky 12.
- Leden 1982: dochází k prodloužení linky hned na obou koncích trasy. V Pavlovicích jde o úsek Pavlovice Letná - Pavlovice stadión a na druhé straně o úsek Nikose Belojanise - Plastimat (dnešní Banskobystrická). Spoje k Plastimatu nahradily speciální spoje pro jeho zaměstnance jezdící z centra. Důvodem bylo ušetření nafty, s jejímž dostatkem byl v té době problém. Prodlouženy byly samozřejmě jen vybrané spoje. Současně přestaly vybrané spoje zajíždět k Tesle. Trasa linky tak je Pavlovice stadion - Gottwaldovo náměstí - Nikose Belojanise - Plastimat
- 1992: linka prodloužena vybranými spoji od Plastimatu až k závodu Škoda, dnes obratiště České mládeže.
- 1. 1. 1996: velká optimalizace linkového vedení se dotkla i této linky, kdy dochází k přetrasování na úseku z Fügnerovy k pavlovickému stadionu. Místo toho linka začíná jezdit na sídliště Kunratická, vybrané spoje později pokračují až k Novoplastiku. Trasa tak získává téměř dnešní podobu: České mládeže - Plastimat - Americká - Fügnerova - Kunratická Luna - Novoplastik.
- 1. 9. 2003: linka prodloužena do nové průmyslové zóny Jih.
- 1. 9. 2004: vybrané spoje prodlouženy k Hypernově (dnes OC Nisa), tím získává linka definitivně dnešní podobu.
Linka 22 je známá množstvím svých variant ve své jižní části. Pokud má řidič konečnou/výchozí zastávku za Americkou, vždy je potřeba se ujistit, zda nezajíždí na České mládeže nebo do průmyslové zóny. Tento úsek je zvláštní i svou obsazeností. V dobách kolem střídání směn se může stát, že je autobus plný k prasknutí, naopak v ostatní časy se zde tolik lidí nevozí. Pojďme si nejprve projet nejdelší variantu trasy se všemi závleky. Jelo se s vozem Iveco Urbanway #718 v létě po dešti a před deštěm.
Teď ještě zpátky, ale o trošku kratší variantu. Pokračování k OC Nisa je, věřím, zřejmé z ostatních videí.
Pro jistotu projedeme i variantu bez závleků začínající na Mšenské a končící až u OC Nisa.
A zase zpátky, ale jen na Kunratickou sídliště. Zde je důležité si všimnout toho, že Kunratická sídliště se projíždí jinak, pokud je tam konečná a jinak, pokud spoj pokračuje na Mšenskou. Točilo se s vozem Mercedes-Benz Citaro #434 za nádherného zimního dne.
Na závěr jeden speciální spoj linky 22 a strašák nových řidičů. Tento spoj jako jediný začíná v zastávce Liplastec v oblasti jižní průmyslové zóny (ulice Newtonova). Zastávka leží mimo trasu linky, proto jsem natočil video i s manipulačním přejezdem ze zastávky Průmyslová zóna Jih. Spoj končí jako jediný již v zastávce Kubelíkova a odtud je potřeba se dostat zpátky do Průmyslové zóny Jih. I tento přejezd jsem ve videu nechal. Otočil jsem se přímo na Kubelíkově, ale je to tam poměrně natěsno. Někteří proto jezdí se otočit na nedalekou tramvajovou konečnou Dolní Hanychov.
Když jsem jednou kamarádovi řekl, že dnes jedu linku 22, zeptal se mě: „Kterou z nich?" – a přesně tím vystihl její povahu. Dvaadvacítka je totiž v podstatě dvěma linkami, jež spojuje jen část spojů; dohromady má tolik konečných, závleků a variant, že jsem ji nazval nejčlenitější linkou sítě.
Protože jde prakticky o dvě linky, rozdělím netradičně i tento článek na dvě nenavazující trasy, vždy ve směru z Fügnerovy – v praxi se totiž řidič nejčastěji setká se spojem výchozím či končícím právě tam. Nejprve projedeme kratší a frekventovanější úsek na Kunratice.
Kolem bývalé Textilany
Spolu s pětadvacítkou nás čeká nejnáročnější způsob, jak se vymotat z dolního centra s terminálem Fügnerova. Nejprve vyrazíme kolem OD Delta, kde je třeba vyčkat, až nás nějaký laskavý řidič z terminálu pustí (kupodivu se ve špičce takový najde vždy hned, kdežto o víkendu tam člověk stráví i delší chvíli), a kolem starého OD Balon, kde bývala snad první světelná reklamní tabule v Liberci, zamíříme na přejezd přes tramvajovou trať do Jablonce. Přes kruháč objedeme známý dům s restaurací Chicago, jíž ovšem většina lidí dodnes říká Plaudit podle původního podniku. Tramvajovou trať pak musíme přejet znovu, a teprve potom můžeme trochu přidat. Čeká nás ulice Na Bídě – po jedné straně staré domy pamatující ještě starou jednokolejku, jež se proplétala dnes už neexistující zástavbou, po druhé vysoké paneláky, nad nimiž na kopečku prosvítají další. Brzy objedeme bývalý obří areál Textilany; na památku tu zůstala jediná polorozpadlá budova, jinak je v místě dodnes jakási poušť – spíš už lesík vyrostlý na troskách staré továrny. Jako malý pamatuji demolici i odstřel komína; nové využití brownfieldu je ovšem v nedohlednu. Přes světelnou křižovatku dojedeme po rovince ke křižovatce U Lomu, za jejíž levou stranou prosvítá mezi stromy začátek sídliště Králův Háj.
Od lomu vstříc sněhu
Křižovatka U Lomu je zajímavá mimo jiné naznačenou odbočkou tramvajové trati na sídliště Rochlice, která se nerealizovala a nejspíš nerealizuje. Tady se ovšem od trati na Jablonec odpojíme a zahneme doleva, vstříc serpentinám zarostlého kopce; míjíme jen několik řad garáží a samozřejmě kamenolom. Nad lesíkem vykukují paneláky, ale do zástavby se dostaneme teprve za zastávkou Ječná. Nejprve nás přivítají starší vilky, brzy se však objeví sídliště Kunratická, čerpací stanice, obchod, sportovní centrum s minigolfem a další domy služeb – i zastávka Východní stojí přímo před prodejnou pečiva. V zimě je znát, že jsme o víc než 50 m výš než centrum: bývá tu o něco více sněhu než dole.
Zašlá sláva Luny
Většině spojů už zbývá jen kolem dalšího malého lesíka dojet k Luně – klasickému socialistickému středisku služeb, jež nechybělo na žádném sídlišti. Sláva Luny je ovšem dávno pryč; dnes je z ní zchátralá nevzhledná budova s pár obchůdky a službami. Pokaždé, když do té vyprázdněné šedé kostky vejdu, ovane mě podivný chlad, a vždy jsem rád, když ji opouštím. Jak v Liberci bývá zvykem, konečná leží spíš na okraji sídliště, takže k některým panelákům je odtud ještě kus cesty.
K Novoplastu
Spoje, které pokračují dál, musí k Luně přijet z opačné strany, a tak odbočí o něco dřív – do ulice, jíž všechny spoje jezdí do centra. Po vyložení cestujících u Luny zbude ve voze obvykle jen pár lidí, pokud vůbec někdo. Opustit sídliště bývá náročné: hustota dopravy na hlavní silnici je vysoká a nájezd doprovází poměrně prudký zlom, takže je třeba jet pomalu a obezřetně. Projedeme kolem dalších garáží, bývalé restaurace U Soukupů, louky, kam lidé chodí venčit psy, rozvodny a zahradnictví, vedle něhož bývá obří hromada hlíny. Kruhový objezd nás vyšle na silnici I/14 k Jablonci, čímž de facto opouštíme Liberec – jde o jeden z mála úseků sítě, kde lze autobus legálně rozjet na maximální rychlost. Míjíme pár domků a zahrádek, ale i louky, na nichž možná zanedlouho vyroste nové sídliště. Projížďka končí první odbočkou vlevo u závodu Novoplast, který vyvíjí plastové výrobky a vedle pár lidí z okolních domků tvoří jedinou – zato nárazovou – frekvenci cestujících v tomto úseku.
Kolem Babylonu k nádraží
Z terminálu vyrážíme parkovacím domem u OC Fórum jednosměrnou Blažkovou a posléze Náchodskou ulicí. Pamatuji dobu, kdy se těmito ulicemi jezdilo jen náhradně, když nešlo z terminálu odbočit do tehdy obousměrné ulice Dr. Milady Horákové; dnes už slouží napevno – jednou tam, druhou zpět. Otevře se výhled na vysokou budovu krajského úřadu, na parčík s budoucí náplavkou a za stromy probleskne IQ Landia. Vzápětí se ocitneme na rušné křižovatce s Košickou, do níž zahneme – právě ta plodí dlouhé fronty táhnoucí se ke sjezdu z průtahu, někdy až k nádraží. Podél Košické míjíme kromě pochybné ubytovny s nevzhledným parkovištěm i známé Kulturní, obchodní a společenské centrum Babylon, vzniklé z trosek starého závodu Hedva; svou jedinečnost mělo ovšem spíš v 90. letech a na přelomu tisíciletí – dnes jeho plochy provívá pachuť zašlé slávy a od roku 2019 je i přilehlá zastávka na znamení, což o lecčem svědčí. Podjedeme průtah městem (silnice I/35) a ocitneme se na dlouhé rovince podél budov kdysi patřících k nádraží, v nichž dnes najdeme třeba oblíbenou kavárnu, kanceláře či poštu. Stravovací provozy jsou i tam, kde stávala majestátní celnice – přímo naproti dnešní nádražní hale. Před ní musíme překonat složitou křižovatku s tramvajovou tratí, jež ve špičce rovněž tropí kongesce, a na okamžik se tak napojíme na těleso tramvajové trati.
Necitlivě zasazené sídliště a nejstarší liberecký dům
Za zastávkou Nádraží sjedeme Žitavskou z kopečka – po levici severní zhlaví nádraží, po pravici autobusové nádraží příměstské a dálkové dopravy. Tramvajová trať se odpojí v místech, kde bývalo kino Sofia, a my se zařadíme do fronty u velké dvojkřižovatky zvané „u viaduktu". Celé místo prošlo obrovskou proměnou kvůli stavbě silnice I/35, jíž padlo za oběť mnoho domů; dnes jde nejspíš o druhou nejsložitější křižovatku hned po Šalďáku a také tu často vznikají dlouhé zácpy. Vysoký železniční viadukt se tyčí nad Hanychovskou a Švermovou ulicí, do níž odbočíme a jež nás zavede do čtvrti Františkov. Vesnický ráz tu za minulého režimu narušilo několik paneláků vsazených přímo mezi domky a vilky; nedaleko přitom stojí vůbec nejstarší dům v Liberci z druhé poloviny 17. století. Naproti SVEDu zahneme doleva do Uralské ulice, čímž opustíme společnou trasu s linkou 16 a dvaadvacítka zamíří k jihu.
Bývalá jatka a horizont
Krátká úzká Uralská nás kolem několika domků přivede k prvnímu závleku – na Americkou. Za minulého režimu se ulice i zastávka jmenovaly jinak, po řeckém komunistovi Nikosi Belojannisovi. Americká vede zvláštní směsicí starších i novějších bytovek a velkých starých dvorů; zchátralé dvory s velkými domy prozrazují původní využití místa, o němž svědčí i dřívější název zastávky Domažlická, jež se do roku 2010 jmenovala U Jatek. V obratišti Americká, které je zároveň parkovištěm přilehlého domu, některé spoje končí; ostatní se jen otočí a míří zpět k Uralské, na niž navazuje Kubelíkova. Vytížení této části závisí na denní době: při návozu na střídání směn bývají vozy plné, jindy téměř prázdné a zaplní se až cestou zpět. Objedeme několik starších vilek, za nimiž se skrývají menší průmyslové objekty, a změna přijde s ostrým mostem přes železniční trať do České Lípy – krátce z něj zahlédneme zvláštní, dnes už zbytečně velké nádraží Horní Růžodol. Za mostem začnou vilky pozvolna střídat paneláky sídliště Gagarinova a vynoříme se na křižovatce „U Horizontu", pojmenované podle přilehlého funkcionalistického střediska služeb pro zdejší typické socialistické sídliště. Středisko dopadlo jako většina jemu podobných – zchátralá budova s nonstopem, sekáčem a jedním obchůdkem s potravinami, kde se zastavil čas. Na světelné křižovatce se v pravém úhlu protneme s městskou tramvajovou tratí a zamíříme vstříc velké průmyslové čtvrti, jež začne, sotva minete poslední paneláky a vilky. Zajímavé je, že sídliště Gagarinova na mapě téměř zaniká – ze všech stran je obklopeno jinou zástavbou.
Průmyslová zóna, obchodní zóna a závleky
Průmyslovou zónou putujeme od starší historie k mladší. Začíná bývalou, dnes zmodernizovanou budovou Plastimatu, nyní Magny International – zdejší průmysl vyrostl už v 80. letech a starší budovy zahlédneme spíš po pravici. Právě sem se vybrané spoje vydávají prvním výjezdem z kruhového objezdu, jenž tvoří křižovatku ulic České mládeže, Kubelíkova a Průmyslová a funguje zároveň jako osudí rozhodující o další trase: tři výjezdy, tři varianty, kudy může dvaadvacítka pokračovat – a my je samozřejmě projedeme všechny, takže sjedeme hned na prvním. Nutno říct, že spojů směrem na obratiště České mládeže dnes jezdí výrazně méně než dřív; poprvé se sem začalo jezdit v 90. letech k závodům Škoda, dnes tu sídlí spousta menších i větších firem. Jelikož jde zase jen o závlek, vracíme se ke kruhovému objezdu. Druhý výjezd nás zavede do nové průmyslové zóny budované postupně od roku 2003 – na místě, kde pamatuji rozsáhlá pole a louky, dnes potkáme jen hromadu šedivých krabic.
Jistou poezii však i tohle místo má a týká se denního chodu. Odjakživa mě fascinovalo, jak je v celé zóně po většinu dne klid – jenže před střídáním směny doprava nápadně zhoustne. Nejlépe se to pozoruje kolem 14. hodiny při výměně ranní směny za odpolední: už od 13:15 houstne provoz a přijíždějí první autobusy, ve 13:45 dorazí poslední opozdilci a odstavné plochy přetékají čekajícími vozy, ve 13:55 panuje absolutní ticho, ve 14:00 se rozrazí dveře a z hal se vyhrnou davy, ve 14:15 je všude živo, autobusy odjíždějí a na výjezdu ze zóny se tvoří kolona, a ve 14:30 kolona ještě drží, ale kolem hal už je zase úplný klid. Většina spojů linky 22 zde končí; některé se však vrátí na kruhový objezd a pokračují dál, a jsou i takové, které ani na České mládeže, ani do průmyslové zóny nezajedou a zamíří rovnou ke třetímu výjezdu. Ulicí České mládeže kolem Magny a protihlukové zdi dojedeme na další kruhový objezd – málokdo tuší, že se za tou zdí skrývá malá obytná zóna, pozůstatek původního rázu krajiny, než ji pohltil průmysl a doprava. Sotva postřehneme, že i tady mostem přejedeme trať na Turnov. Za objezdem je však jasno: dostali jsme se pro změnu do obchodní zóny, jíž vévodí OC Nisa. Zastavíme u horního vchodu naproti multikinu a kolem parkovišť se propleteme až ke konečné u spodních vchodů a prvního McDonaldu v Liberci. Místo je to rušné, neboť hned vedle vede hlavní průtah městem, a tak tu často potkáme komerční linku 500, která právě po něm přijíždí. Tady tahle dlouhá pouť končí – a vyrazili-li jsme z Kunratické a máme za sebou všechny závleky, projeli jsme jeden z vůbec nejdelších spojů v síti liberecké MHD.