FUNKCE LINKY
SEZNAM ZASTÁVEK
- 1986: linka prodloužena do místa dnešní zastávky Krejčího, která tehdy získala právě tento název, později až na obratiště Zelené Údolí. Vybrané spoje začaly zajíždět na sídliště Československo-sovětského přátelství Broumovská, kde již tehdy doplňuje linku 25. Ve špičce zaveden interval 8 minut.
- 1988: špičkový interval zkrácen na 6 minut.
- 1989: interval zkrácen dokonce na 5 minut.
- 1. 1. 1996: po velké optimalizaci linkového vedení je linka prodloužena na severním konci až do zastávky Růžodol mlýn (respektive je spojena s dřívější linkou 31). Vybrané spoje pokračují do Stráže nad Nisou, jiné z Růžodolu I po silnici č. 35 k závodu Elitex, některé dokonce do Pavlovic na Letnou. V této době šlo o běžnou linku v provozu většinu dne i o víkendu, kdy jezdila jako jediná obsluha Stráže nad Nisou. Postupně její význam upadal na úkor linek 12 a 30, až se z ní stalo torzo o jednotkách spojů.
- 2006: V tomto roce (do 1. 9.) je linka naposledy v provozu po celý den i o víkendu.
- 1. 9. 2006: Od tohoto data je linka zredukována přibližně na dnešní podobu. S tím na také na více než 15 let skončilo pravidelné používání obratiště Růžodol Mlýn. Teprve od 12. 12. 2021 je znovu využíváno víkendovou linkou 39.
- 2008: končí podnik Elitex a s ním i zvláštní zrychlené spoje do tohoto závodu. Ty jezdily původně přímo z Růžodolu I k Elitexu, později byly vedeny jako spoje končící v zastávce Stráž nad Nisou elektrárna.
- 2. 3. 2026: večerní spoje jsou zkráceny pouze do úseku Fügnerova - Stráž nad Nisou, v celé trase tak zbývá jediný ranní spoj Pekárny - Stráž nad Nisou.
Linka 23 je dnes už zvláštním zbytkem kdysi běžné linky. V úseku Zelené Údolí - Růžodol I se ničím neliší od linky 12. Ve zbývajícím úseku potom zase od linky 30. Večerní spoje bývají zcela prázdné, přesto jsou na ně nasazovány kloubové vozy jakožto přejezd z linky 12. U ranních spojů využití záleží na konkrétním spoji a na tom, zda je školní vyučování. Spojení Stráže a Zeleného Údolí samotné už však dnes žádný smysl nedává, což si uvědomují i řidiči. Na záběrech můžete vidět večerní spoj za letního soumraku s kloubovým vozem Mercedes-Benz Citaro #316 ve směru do Stráže. Zpátky pojedeme Ivecem Urbanway #534, a to poměrně vytížený ranní spoj až k libereckým pekárnám.
Zvláštní pocity mám, když večer vezu kloubovým autobusem linku 23 z Fügnerovy do Stráže sotva pár lidí. Nedává to vůbec smysl – je to jen pozůstatek dob minulých; po letech omezování jako by nikdo nechtěl být tím, kdo linku definitivně zruší.
Od kostela k čistírně odpadních vod
Cesta začíná u kostela sv. Kateřiny, jenž sousedí s Bergrovým náměstím – jakýmsi hlavním náměstím obce Stráž nad Nisou; kolem najdeme restauraci Formanku, letní kino a sportovní areál. Stráž je sice stavebně srostlá s Libercem, de iure však jde o samostatnou obec. Náměstí se projíždí jednosměrně směrem ke kostelu a tvoří tak velké obratiště. Po výjezdu z tohoto „obratiště" se ocitneme na Studánecké ulici a sjíždíme z kopce k bývalé elektrárně, kterou už dnes připomíná jen název zastávky a přilehlé ulice – nová elektrárna vyrostla o kus dál po toku Lužické Nisy. Cestou z kopečka míjíme vilky i nenápadné drobné paneláčky ve tvaru kostky. U elektrárny se napojíme na tok Lužické Nisy a zároveň na silnici I/35, průtah městem; obě linie nás chvíli neopustí. Ještě před soutokem s Černou Nisou nás čeká průjezd areálem firmy Benteler – zajímavé je, že z obou stran jej hlídají semafory, které zastaví provoz, kdykoli v areálu manévruje kamion; snadno tu tedy nabereme zpoždění hned zkraje, řidič se s tím však setká jen zřídka. Po průjezdu možná zaslechneme zvláštní kovové dunění – to nad námi přejíždí vlak po viaduktu trati na Frýdlant. Objedeme zmíněný soutok i průmyslový areál a na křižovatce navážeme na Obloukovou ulici, jež se později změní v Londýnskou. Tady se naše trasa nakrátko střetne s linkou 28. Čeká nás docela dlouhý úsek územím nikoho: po levici jen násep se čtyřproudou silnicí I/35, po pravici několik domků, areál čistírny odpadních vod a pár obchodů. Mineme i obratiště Růžodol Mlýn, kde se kdysi točilo hodně spojů linek 12 a 23 – mezi lety 2006 a 2021 však sloužilo jen mimořádně a většinou zelo prázdnotou; dnes se na něm otáčí víkendová linka 39.
Po stopách tramvajové trati
U Totalu se dodnes říká kruhovému objezdu navazujícímu na celý komplex okružních křižovatek zvaný Sněhulák; Total byl kdysi název přilehlé staré čerpací stanice – provozovatel se od té doby několikrát změnil, jméno však zůstalo zažité. Za objezdem nastupuje Růžodol I, kde kdysi končila druhá liberecká tramvajová trať, dnes už to ovšem nic nepřipomíná – v její stopě pojedeme až do centra. O nárazovou poptávku se starají studenti gymnázia F. X. Šaldy; to je sice o kus dál, ale linka 14, která k němu zajíždí blíž, jezdí příliš řídce, než aby šlo o plnohodnotnou obsluhu. Od této chvíle také kopírujeme trasu linky 12, jež na rozdíl od třiadvacítky jezdí pravidelně po celý den. Následuje esíčko Londýnské ulice mezi starými vilami a linka se vyhoupne na další most přes Nisu, kde kromě Lužické Nisy protneme i známou cyklostezku – bohužel úrovňově, takže řidiče nepotěší, když si cyklista pozdě večer na prázdné a přehledné silnici přivolá zelenou a osazenstvo autobusu musí čekat. Přes houstnoucí zástavbu se konečně dostáváme k historickému jádru starého Liberce.
Centrem starého Reichenbergu
Dění se dnes odehrává o kus dál, ale poučený Liberečan ví, že právě tudy to kdysi všechno začalo. Historické centrum otevírá kostel Nalezení sv. Kříže, vystavěný na místě morového pohřebiště – druhý kostel v Liberci vůbec. Pak se musíme protáhnout úzkou uličkou mezi vysokými domy, kam se autobus s autem vejdou jen taktak (autům to ovšem zpravidla nevadí a ráda nás potrápí). Z temné uličky se znenadání vynoříme na prosvětlené náměstí, které by také mělo co vyprávět: právě kolem něj kdysi rostl starý Reichenberg, a tak není náhoda, že z jedné strany sousedí s nejstaršími dochovanými domy v Liberci – Valdštejnskými domky – a z druhé s nejstarším libereckým kostelem sv. Antonína snad z roku 1579. U něj se ulice opět sevře a o pár metrů dál mineme roh dnešního centra dění, náměstí Dr. Edvarda Beneše s magistrátem naproti. Zbývá zastavit mezi dvěma z nejkrásnějších libereckých budov – radnicí ve vídeňském stylu a divadlem F. X. Šaldy – a napojit se na jednu z libereckých dopravních tepen, Sokolskou. I to bývá oříšek: jednak časté kolony, jednak složité odbočení v nedostatku místa. Odbočka v husté zástavbě je tak ostrá, že autobus musí pokaždé na chvíli do protisměru – v místě, kde se rády tvoří fronty, tedy dává přednost z obou stran, ačkoli zatáčí doprava. Vzápětí nás zástavba vyplivne na největší a nejsložitější křižovatce Šaldovo náměstí, u obchodního centra Plaza. Ze Šalďáku sjedeme pár set metrů sevřenou Rumunskou ulicí na terminál Fügnerova, kde proběhne velká výměna cestujících.
Malou linkou na největší sídliště
Na první pohled by se zdálo, že text může být stejný jako u dvanáctky – není tomu tak. Linky sdílejí trasu, ale mají úplně jiný charakter: dvanáctka je páteřní a od téhle chvíle bývá vždy plná, kdežto třiadvacítka jezdí jen časně ráno a pozdě večer, takže nával se jí zdaleka netýká vždy. I konečné bývaly pestřejší – i třiadvacítka končívala v Zeleném Údolí, na Broumovské i u Pekáren; dnes všechny spoje končí v Zeleném Údolí, s výjimkou jediného, který pokračuje k Pekárnám, a něco mi říká, že i jeho čas se chýlí. Cesta vede nepříliš vzhlednou částí centra se staršími domy, tu a tam věžákem a postupně i sběrnými dvory, benzinkou a spalovnou, vskutku originálně umístěnou přímo ve městě. Teprve za ní odbočíme do hustší čtvrti středně velkých činžovních domů a úzkých ulic, abychom se zakrátko ocitli na okraji největšího sídliště Rochlice, stavěného v 70. letech a po roce 2000 dále se rozrůstajícího o novodobou zástavbu. Nejvíc cestujících ubude na zastávce Dobiášova, k níž přiléhá základní škola se zaměřením na tělesnou výchovu.
Jak už padlo, většina spojů končí na konci sídliště, na konečné Zelené Údolí. Poslední konečnou se zašlou slávou jsou Pekárny – leží, jak název napovídá, v lesíku u libereckých pekáren, jen pár set metrů za obratištěm Zelené Údolí. Dnes sem zajíždí jen jediný ranní spoj této linky a několik spojů dvanáctky, kterých ovšem ubývá; mnohdy nemají využití, a tak kdoví, jak dlouho se konečná v jízdních řádech ještě udrží.