FUNKCE LINKY
SEZNAM ZASTÁVEK
- 1986: končí průjezd libereckými vzduchotechnickými závody a linka je trvale přetrasována do ulice Slovanská, jak ji známe dnes. Vzniká tak i nová zastávka U Modelárny (dnes Na Srázu). Současně je linka prodloužena až na konečnou Doubí sídliště, kde vzniká nové sídliště a doplňuje tak linku 20.
- 1990: po velké optimalizaci linkového vedení je linka prodloužena až na obratiště Pavlovice, Tesla.
- 1992: pro špatnou ekonomickou situaci podniku jsou vybrané spoje až do konce roku 1995 prodlouženy do okrajových částí namísto spojů linek č. 13, 26 a 28. Šlo de facto o předzvěst nového systému trojlinky. Jen zajíždění linky 24 do Radčic v dopoledních hodinách a o víkendu po celý den zůstalo dodnes.
- 1. 1. 1996: do Doubí jsou protaženy linky 13 a 26 po stejné trase a linka 24 se tak stává ve většině trasy součástí trojlinky 13, 24, 26.
- 2015: byl zrušen poslední spoj, který se točil již v zastávce Radčice rozcestí. Dříve bylo takových spojů několik, především v pozdně večerních hodinách. Poslední tři roky se držel pouze jeden ranní spoj. Tyto spoje jsou důvodem, proč ve směru do centra dodnes stojí dva sloupky zastávky Radčice rozcestí. Jeden před křižovatkou, druhý za ní.
- 30. 9. 2024: po rekonstrukci ulice Sokolská byla zrušena zastávka Sokolská most a zavedena zastávka Sokolská ve směru z centra v místě původní zastávky příměstské dopravy.
24 ve své nejčastější variantě Doubí sídliště - Pavlovice křižovatka není náročnou linkou co do trasy. Většinou se odehrává na dobře průjezdných hlavních silnicích. Náročnější je na jízdní řád. Díky své délce a tomu, že křižuje frekventovanou železnici, spoustu světelných křižovatek a samotné centrum, snadno vzniká zpoždění. I menší zpoždění díky vysoké frekvenci cestujících a krátkému intervalu způsobuje časté sjíždění spojů a vysokou obsazenost.
Úsek Pavlovice křižovatka - Radčice, kam zajíždějí jen vybrané spoje, je zase jedním z nejnáročnějších co do prostorových podmínek. Všechny ulice počínaje Polední a Raspenavskou konče, jsou široké tak akorát pro autobus. Jízdní řád a trasa (která je odlišná tam a zpět) s tím naštěstí počítají, takže je nemožné potkat kolegu s jiným autobusem. To však neznamená, že nemůže zatopit i setkání s obyčejným autem na špatném místě. Za nejobávanější platí především ulice Polední, V Rokli a druhá část Výletní. A teď si představte v těchto místech potkat v zimě pluh... Úsek je to sice velmi náročný, ale jeden z nejhezčích, pohled řidiče proto začneme právě tady, a to s již vyřazeným vozem Tedom C12G #518.
Z Doubí do Radčic pojedeme o rok později, ale o něco časněji zjara (v Radčicích ještě můžete spatřit zbytky sněhu), a to s vozem Irisbus Citelis #704.
Nejprve popíšu úsek Pavlovice křižovatka – Radčice, pro čtyřiadvacítku jedinečný; úsek Doubí sídliště – Pavlovice křižovatka, společný s linkami 13 a 26, najdete v druhé části textu.
Úsek začíná velkým obratištěm Pavlovice křižovatka, kde končí většina spojů linky. Místní mu dodnes neřeknou jinak než „křižovatka", nebo „u Litesu" – hned vedle totiž stojí architektonicky cenná tovární budova bratří Siegmundů s bohatou historií, z níž se později stalo sídlo firmy Lites, dodnes vyrábějící požárně bezpečnostní zařízení; ostatně i obratiště se kdysi jmenovalo Pavlovice Lites. Významná křižovatka cest tu přitom byla dávno před Litesem. Nelze pominout ani v širokém okolí proslulou Staročeskou restauraci, jíž ovšem málokdo z místních řekne jinak než „Na kříži". Právě před ní odbočují spoje, jež nekončí v obratišti, na svou oddělenou zastávku. Naproti stojí bývalá vila továrníků Siegmundů, kolem níž se kdysi rozkládal lesopark, v němž jsem co dítě – a nejen tehdy – strávil bezpočet hodin. Dnes jej prozradí jen pozorná procházka lesem: staré kůly oplocení, okrasné dřeviny, jež do českého lesa nepatří, ba i základy altánů a bazénu! A na temeni kopce nad lesoparkem stávala až do druhé světové války Siegmundova rozhledna – dodnes po ní najdeme zbytky patek.
Údolím Černé Nisy
Pokračujme však po trase čtyřiadvacítky. Zatím ne tak docela sama – tudy vedou i spoje linek 28 a 13. Než se nadějete, svět kolem se promění: z mezistátní silnice, po níž jsme přijeli z města, se ocitnete na úzké silničce v poměrně hlubokém smíšeném lese údolí Černé Nisy – po levici strmý sráz, skály a stromy, po pravici koryto řeky. Kromě pár skladů a ruin se cesta dlouho obejde bez civilizace. Ač je údolí hluboké a slunce sem zavítá jen zřídkakdy, břehy Černé Nisy tu kdysi bývaly oblíbeným letoviskem – však se jim také přezdívalo Jadran. Dnes tu opalovat se sotva někoho zahlédnete, za půvabný turistický cíl ovšem místo platí stále. Po zalesněném úseku dorazíme k Janovu Mostu, kde se objeví první domky a staré továrny, jež kdysi využívaly bystrého toku říčky. Jejich objevování ovšem přenecháme lince 13, která pokračuje údolím dál, kdežto čtyřiadvacítka teď musí odbočit vpravo a z údolí se vymanit. Společnou trasu už máme jen s linkou 28, a to až na konečnou.
Místa sotva pro autobus
Polední ulice patří k nejužším místům, jimiž se autobus v Liberci musí protáhnout. Jemné serpentiny v hustém lese ovšem zároveň patří k nejhezčím úsekům, kde lze potkat i přebíhající zvěř – srážka však sotva hrozí, neboť autobus se sune krokem. Každý řidič se obává auta, jež se znenadání vyřítí z nepřehledné zatáčky, a tak jede obezřetně. Teprve když se za poslední zatáčkou objeví světlo přilehlých luk, je vyhráno: vyjeli jsme na křižovatku s Výletní ulicí na nenápadném hřbetu, kde název zastávky připomíná starobylé rozcestí. Čeká nás však ještě poslední kilometr k cíli.
Kolem Jedlové
Zbývající úsek se nese v duchu úzkých uliček, které se křižují, jak kdysi obec rostla – začínající řidič si musí dát dobrý pozor, aby zahnul do té správné. Scenérie řídce rozesetých domků mezi poli a háji připomíná podhorskou ves. Cestou zpět se odtud za příznivých podmínek otevře krásný výhled na Liberec a Ještědsko-kozákovský hřbet. U zastávky Jedlová lze zavzpomínat na starou školu i proslulý bývalý hostinec Na Jedlové. U křižovatky pěti ulic zbyl dodnes jen menší obchůdek U Kozejů, před nímž za pěkného počasí postávají místní s lahvemi a každý autobus si prohlížejí jako atrakci. Zakrátko konečně dorazíme na nejvyšší bod trasy, jenž je zároveň konečnou. Leží hned pod zalesněným Dračím vrchem s kamennou vyhlídkou Na Dračím kameni, oblíbeným cílem turistů – za pěkného počasí jich autobus pár přiveze, jindy ovšem jezdí téměř nebo zcela prázdný.
Zpátky jinudy
Zasnít se vyplatí i nad zpáteční trasou, která se od zastávky Radčice rozcestí liší – tak je tomu od zavedení vůbec první linky do Radčic. Linka tím jednak obslouží víc míst, jednak se vyhne riziku, že se na některém úzkém místě potkají dva autobusy. A tak si ještě jednou užijeme nádherný výhled; s trochou štěstí trefíme letní rozbřesk, kdy máme probouzející se Liberec jako na dlani a Ještěd vyhlíží východ slunce, při němž se zbarví do tmavě rudých odstínů. Za rozcestím neodbočíme doleva, odkud jsme přijeli, nýbrž pokračujeme rovně – nejprve zvolna do kopce, pak z kopce. Ráz se zatím příliš nemění: tu starší domek, tu novější, tu louka s pasoucím se stádem ovcí. Postupně však zástavba zhoustne a Výletní ulička se stísní a zakroutí. Po přejezdu mostku přes Radčický potok se ocitneme na jednosměrné zastávce U Lípy, jež už leží na území Krásné Studánky. Odtud je jen kousek k hlavní Hejnické ulici mířící do Mníšku a dál do Frýdlantského výběžku; současně se tu připojíme k lince 26. Zalesněným údolím prosvištíme kolem utopené budovy bývalé Textilany, dosud využívané, a za prudkou zatáčkou se otevře velká plocha s obratištěm – jsme zpět v Pavlovicích na křižovatce, ač samotné obratiště leží už ve Stráži nad Nisou.
Trojlinka složená z linek 13, 24 a 26, které mají z větší části společnou trasu, je jednoznačně má největší „srdcovka". Už od útlého věku jsem jí jezdil z Doubí do Pavlovic k babičkám; později denně na ZŠ Vrchlického, pak na gympl, do hospod, na úřady, na výlety i na pražský autobus kvůli vysoké škole – jak šel život. Využíval jsem hlavně úsek mezi Doubím a centrem, ale občasné výpravy do Pavlovic a dalších končin nikdy neustaly. A dnes jsem její součástí znovu – už ne jako cestující, nýbrž jako řidič: zrovna na téhle službě mě čeká jedno kolečko do Radčic, dvě do Krásné Studánky a poslední až do Stráže. Dá se říct, že tahle trojlinka se v dosud nezměněné podobě stala neotřesitelnou součástí mého života – už bezmála třicet let. Znám tu každý dům, každou díru v silnici; vím (a nezřídka viděl), jak podél trasy v čase vyrůstaly a zanikaly nejrůznější stavby, tak jak se město bez ustání proměňuje. Kdybych měl všechny ty vzpomínky sepsat, vydalo by to na celou knihu o jediné autobusové lince. Tady budu samozřejmě stručnější.
Necitlivě zasazená sídliště
Jižní konec trasy obsluhuje dvě liberecká sídliště, Doubí a Vesec, a je tu příznačný hustou sítí zastávek. Ačkoli Doubí i Vesec bývaly malebné vesničky kousek za Libercem, starých původních stavení tu zbylo poskrovnu a většina leží stranou trasy. Vesnický ráz luk a polí proměnily v minulém století betonové kolosy – paneláky vysazené na rozlehlé zelené louky. Sídliště Doubí objedeme jižní stranou, naproti níž stojí menší řadové domky. Za světelnou křižovatkou, kde kdysi rostly stromy, mineme i poměrně nové fotbalové hřiště, které však už leží na veseckém katastru. U kruhového objezdu zahlédneme starou, sotva patrnou autobusovou točnu a projedeme kolem majestátní vesecké školy se sokolovnou, jež dosud připomínají časy kvalitní architektury. Vzápětí ale po pravici nastoupí paneláky, po levici ještě stará pošta s obchodem a dál starší i novější vilky – ty však jen nakrátko, neboť záhy se vlevo vztyčí další betonové králíkárny. Po pravé straně stojí za zmínku dlouho chátrající objekt fabriky Libena. Sídliště opustíme prudkým sjezdem kolem prodejny dřeva, kterou tu pamatuji od malička; pod kopečkem projedeme kdysi celistvým, dnes rozděleným a zmodernizovaným průmyslovým areálem. Po ostré zatáčce – s menším ghettem na jedné a bývalou hospodou s posilovnou na druhé straně – dorazíme k železničnímu přejezdu, jenž odděluje další etapu trasy.
Údolím Lužické Nisy
Přejezd umí nadělit i několikaminutové zpoždění. Hned za ním vjedeme na Poštovní náměstí, kde kdysi končila první liberecká tramvajová trať i autobusová linka – dnes by to už nikoho nenapadlo, neboť se náměstí kolem přelomu tisíciletí změnilo k nepoznání. Příznačné je spíš tím, že část je schovaná pod estakádou rychlostní silnice Liberec – Jablonec, a také tím, že na něm a v okolí přežívají snad čtyři nonstop bary a herny; nikdy jsem nepřišel na to, proč se tísní zrovna tady a kdo je plní, ale drží se léta. Na tomto náměstí se naše trojlinka sjíždí s linkami 20 a 37 a míří s nimi do centra ulicí Dr. Milady Horákové. Tu z obou stran lemují starší domy s rozličnými službami; vlevo se za nimi skrývá Nisa, vpravo další domy a hned za nimi skalní masiv, nad jehož hranou prosvítá okraj sídliště Rochlice. Domy občas vystřídá nějaké zařízení, třeba Kaufland vyrostlý po staré fabrice – jiné staré fabriky v údolí Nisy demolici unikly a dočkaly se přestavby. Za zastávkou Čechova vévodí scéně právnická škola a liberecká teplárna se spalovnou. Domy po pravici mohutní, ovšem jen po další světelnou křižovatku u zastávky Melantrichova; tu vpravo lemuje podivný lesík nikoho, než dojedeme k čerpací stanici a dalším vilám, zatímco vlevo pokračují průmyslové provozy.
Rušné centrum města
Křižovatka s Košickou v mých očích otevírá další etapu – centrum. Chvíli ještě míjíme parčík a vily, brzy však dorazíme k výškovým budovám krajského úřadu, S-toweru, úřadu práce a dalším, jež ohlašují blížící se terminál Fügnerova. Rázem jsme v dolním centru plném obchodů, restaurací a obchodních domů Fórum a Delta; pamětníci zavzpomínají na starý OD Ještěd, který měl své zaryté příznivce i odpůrce. Sotva se z toho vzdušného prostoru vymotáme, vtáhne nás temnější ulice 8. března mezi vysoké staré činžáky. Brzy ale mineme liberecký zámeček a znovu se otevře vzdušné prostranství, jemuž vévodí OC Plaza a největší liberecká křižovatka Šaldovo náměstí. S autobusem se oddělíme na vyhrazenou komunikaci sdílenou i s tramvajemi, přímo u Plazy. Po překonání Šalďáku se opět zanoříme do úzké, temné ulice mezi domy, které mají leccos za sebou – jedním z nich je stará pošta, dodnes hlavní liberecká. Krátce zahlédneme divadlo F. X. Šaldy a radnici, ale hned mizíme na zastávce pod mostem v Sokolské; za ní ještě cípem oka zachytíme moderní krajskou vědeckou knihovnu a z kopečka už ve větší rychlosti opustíme centrum.
Klidnější část trasy
Na další světelné křižovatce zahneme doleva a ráz města se zase promění. Zbytek trasy vede po staletí staré cestě do severních koutů Čech; ve špičce bývá rušná, za klidných večerů ji však projedete třeba celou bez zastavení. Tahle polovina je obecně mnohem pokojnější. Minete malé divadlo a ocitnete se na upravené rovné ulici, jež na jaře krásně růžově rozkvete, mezi vilkami a moderními domy se službami. Za nimi lze jen tušit zajímavý domov mládeže s bohatou historií a architekturou připomínající zámeček, opodál Jedličkův ústav v půvabné vilové čtvrti. To už ale ostrým esíčkem sjíždíme k dopravnímu hřišti a naproti zahlédneme hlavní fotbalový stadion; stejnojmenná zastávka se obsluhuje jen občas, při zápase tu však bývají davy. Po sjezdu zase stoupáme – mimo jiné kolem bývalého hotelu, dnes penzionu pro seniory Atrium. Na kopci u zastávky Vrchlického se vpravo objeví svérázný socialistický obchodní dům Merkur; právě odtud jsem se spoustou spolužáků mířil na ZŠ Vrchlického, jiní na ZŠ Sokolovskou či Podještědské gymnázium. Za zatáčkou následuje rovinka s veterinou a podivným kasinem a končí velmi ostrou zatáčkou u budovy Mezinárodního centra Universum, zvaného též Koloseum, kde se už desítky let konají kulturní i vzdělávací akce. Záhy dorazíme k zastávce Hrdinů se známou hospodou Václavka a domem, v němž se v čase střídají nejrůznější služby. Do dalšího kopce stoupáme menším lesíkem, který ulici trochu zatemňuje; za ním už prokukuje sídliště Nové Pavlovice a přilehlé garáže. Na kopci u zastávky Letná býval klasický sídlištní krámek – dnes se tam prodávají motorky a čtyřkolky; nahradila jej naproti Billa, ovšem ani ta nevydržela a po pár letech se proměnila v průmyslový objekt. Před námi je už jen prudký sjezd zarostlým údolím na pavlovickou křižovatku, při němž vlevo zahlédneme sídliště Nové Pavlovice a vpravo nechvalně proslulý dům s nechvalně proslulými obyvateli. Tím naše povídání končí. Oblast točny Pavlovice křižovatka je konečnou většiny spojů linky 24 – a zároveň místem s nesmírně bohatou historií, kterou jste mohli objevit ve vyprávění o ostatních částech tras linek 13, 24 a 26, jež se zde větví a míří každá jinam.