FUNKCE LINKY
SEZNAM ZASTÁVEK
- 14. 4. 1980: oficiálně zahájena doprava linkou 25 na sídliště Československo-sovětského přátelství Broumovská v intervalu 13 minut.
- 1981: na rostoucí sídliště zaveden provoz i o víkendech a ve špičkách zkrácen interval na 10 minut.
- 1990: po velké optimalizaci linkového vedení je linka prodloužena do Ruprechtic na náměstí.
- 1. 7. 2004: linka prodloužena do zastávky Ruprechtice sídliště, která je navržena jako průjezdná. Linka tak získává dnešní podobu.
- 1. 9. 2018: vybrané spoje pokračují z Ruprechtic sídliště do zastávky Pavlovice křižovatka a naopak.
Linka 25 je pro Liberec poměrně specifickou v tom, že jeden svůj konec má průjezdný. Konečná je sice oficiálně Ruprechtice sídliště, ale kvůli jednosměrnému projíždění zastávky Ruprechtice náměstí lze úsek Hlávkova - Ruprechtice sídliště brát jen jako závlek bez reálné konečné. Netýká se to samozřejmě několika málo spojů do/z zastávky Pavlovice křižovatka.
Nejčastější variantu zobrazuje první video. Jelikož pro řidiče je celé kolečko prakticky jeden spoj, je výjimečně v jednom videu celé kolo. Točilo se za příjemného, klidného jarního večera, kdy je už frekvence cestujících nízká. Alespoň se tím zkrátila doba videa. Vůz je Iveco Urbanway #720.
Na dalších záběrech uvidíte první ranní spoj, který vyjíždí již ze zastávky Pavlovice křižovatka a pokračuje až na konečnou Broumovská. Ostatní spoje z křižovatky končí zpravidla ve Fügnerově. Bylo to za letního úsvitu, kdy je již touto dobou světlo, s vozem Irisbus Citelis #701.
Následuje víkendový spoj Fügnerova - Pavlovice křižovatka s vozem Iveco Urbanway #710. Jelikož je těchto spojů málo, cestující ze zastávky Ruprechtice náměstí, kteří jsou zvyklí, že je linka 25 odveze do centra, bývají zmatení, když spoj zastaví na "špatné" zastávce Ruprechtice sídliště. Někteří si to uvědomí a přestoupí, jiní nikoli a dojedou nechtě až do Pavlovic na křižovatku, kde musejí vystoupit a čekat na spoj do centra. Jak je vidět na konci, těchto lidí bylo i tomto případě poměrně hodně.
A konečně ještě převlékané poslední dva spoje do Pavlovic na křižovatku, kde se změní na linku 13 a pokračují do Kateřinek. Za zastávkou Na Pískovně je vidět převlékaný spoj linek 12/28, který odjíždí souběžně s tímto z Fügnerovy z hromadného rozjezdu (na záběrech možno zaslechnout pokyn dispečera k odjezdu). Spoje mají společnou trasu od křižovatky Hlávkova x Generála Svobody až po zastávku Janův Most. Bylo to rovněž s vozem #710.
Jak se tak bavívám s řidiči, zdá se, že pětadvacítka patří mezi vůbec nejméně oblíbené linky. Je dlouhá – jeden její spoj vydá málem na celou hodinku. Ne že by byla tak dlouhá kilometricky; vězí to spíš v tom, že konečná v Ruprechticích je průjezdná. K tomu se na několika službách jezdí pětadvacítka pořád dokola. Na druhou stranu na ní panuje docela klid – nevede místy, kde se často tvoří kolony, a cestující se skládají převážně ze starousedlíků z obsluhovaných sídlišť. Někdo to bere jako přednost, jiný jako nudu, protože to není dost vzrušující. I u mě platí, že k angažmá na této lince se zrovna nehlásím.
Klidná čtvrť, přitom na dohled od centra
Jízdu začínáme samozřejmě na té neprůjezdné konečné – a tou je Broumovská. Těžko říct, zda je pojmenovaná podle sídliště, nebo podle ulice, každopádně s ulicí ani se sídlištěm toto úzké obratiště kupodivu nesousedí. Úzkost je třeba zdůraznit, protože kromě pětadvacítky se zde otáčejí i některé spoje dvanáctky; obě linky přitom z větší části obsluhují kloubové autobusy, takže tu nezřídka dochází ke komplikovaným situacím. I přes odkaz na blízké sídliště se ocitáme na překvapivě klidném místě mezi staršími vilkami. Otevírá se odtud pěkný výhled na Ještěd i na spalovnu pod kopcem, ale po sídlišti Broumovská ani památky – to budeme muset několik vilek objet, než se dostaneme k dalším zastávkám.
Objížďka sídliště
U zastávky Plátenická už prosvítají první paneláky, neprojíždíme ovšem přímo kolem nich. Po pravé straně místo toho pokračují vilky, po levé se rozkládá služební část sídliště. Té vévodí základní škola a tradiční zchátralé socialistické středisko služeb s potravinami a několika dalšími podnikateli. Teprve za ním se dostaneme k okraji sídliště, jež zvolna objedeme. Naproti němu se zachoval menší háj s loučkou, která místním slouží jako kousek přírody a kam si chodí vyřádit psí mazlíčci.
Hurá do centra kolem Textilany
Brzy nás však čeká změna: z poměrně klidné silnice přejedeme na Jabloneckou, objedeme střední odbornou školu s oblíbeným zahradnictvím, ujedeme posledním panelákům a už křižujeme tramvajovou trať na křižovatce U Lomu. Vedle ní se skrývá malé jezírko, jež kdysi sloužilo obřímu komplexu Textilany, jehož pozůstatky se otevírají před námi. Zbyla z něj jen jakási poušť, postupem času zarostlá v malý lesík; dodnes je nejisté, co na místě starých trosek vznikne – a zda vůbec někdy něco. Tento brownfield budeme drahnou chvíli objíždět, připomene nám jej i název další zastávky, zatímco na opačné straně se na kopci za stromy tyčí nejstarší liberecké sídliště Králův Háj. Na památku Textilaně tu nechali jedinou polorozpadlou budovu, jíž celá plocha končí. Na druhé straně na nás shlíží další panelové sídliště. Vzápětí se znovu připojíme k tramvajové trati a projíždíme ulicí Na Bídě – po jedné straně paneláky, po druhé staré domy. Ty pamatují ještě řadu dalších stavení, jež musela ustoupit novým projektům, konkrétně rekonstrukci tramvajové trati. Není to tak dávno, co se trať proplétala mezi starou zástavbou po rozbité ulici; dnes vede rovně a souběžně s Harcovským potokem po nové ulici.
Hlučné centrum
Po přejetí tramvajové trati a objetí známého domu, jemuž dnes vévodí restaurace Chicago, se prostranství rozevře a vynoří se terminál hromadné dopravy Fügnerova. Zajedeme k němu kolem několika důležitých budov – úřadu práce, za nímž vyčuhuje S-tower, parkovacího domu a obchodních domů Fórum a Delta. Ty nahradily proslulý obchodní dům Ještěd, jehož ztrátu někteří dodnes nemohou unést. Po vymotání z Fügnerky vyrazíme jednou z dalších libereckých dopravních tepen směrem na Šaldovo náměstí, lemovanou převážně vyššími bytovými domy, ale i areálem bývalých libereckých tiskáren. Jen co doslova o centimetry mineme liberecký zámek, otevře se velké prostranství se dvěma světelnými křižovatkami, nákupním centrem Plaza, hotelem Liberec, grandhotelem Zlatý Lev, majestátní budovou spořitelny a dalšími význačnými domy. Na první světelné křižovatce zamíříme na tramvajové těleso, tentokrát městské tratě. Zastavíme před Plazou, proběhne výměna velkého množství cestujících a posuneme se k horní světelné křižovatce, jež není ničím jiným než nejkomplikovanější křižovatkou Liberce. Po překonání Šalďáku se opět zanoříme do úzké temné ulice mezi vysokými domy, které mnoho pamatují. Jedním z nich je stará pošta, dodnes hlavní liberecká. Krátce zahlédneme divadlo F. X. Šaldy a radnici ve vídeňském stylu; jedeme-li směrem do centra, zastavíme dokonce přímo vedle ní a liberecké divadlo obkroužíme. Směrem z města naopak stavíme na asi nejznámější liberecké zastávce, jež je zároveň uměleckým dílem zvaným Snídaně obrů. Další pozoruhodnou stavbou v bezprostřední blízkosti trasy je moderně vyhlížející Krajská vědecká knihovna v Liberci, stojící na místě staré synagogy vypálené za křišťálové noci v listopadu 1938. Jezdily kolem ní první autobusy od radnice do Ruprechtic, tehdy ještě v soukromých rukou. Prázdnou plochu nakonec v roce 2001 zaplnila knihovna propojená s novou synagogou. Rumjancevovou ulicí projedeme kolem katastrálního úřadu, jedné z budov technické univerzity a několika obytných domů až na prostranství Tržního náměstí s plaveckým bazénem. Zajímavá stavba bazénu už má rovněž odslouženo a čeká ji rozsáhlá rekonstrukce, stejně jako celé okolí Tržního náměstí, kudy by měl v příštích letech vést městský okruh. Hned za náměstím nás čeká zastávka u dalšího obchoďáku naproti parku Mrtvolky. Dnes je v něm Albert a několik obchůdků, u místních se však vžil název Interspar nebo jen Spar podle původního majitele objektu. Za kruhovým objezdem konečně opustíme zalidněné centrum a vjedeme na dlouhý úsek lemovaný domy, vilami a menšími bytovými domy. Mezi nimi je několik známých hospod; nejproslulejší je asi ta U Jelena, podle níž je pojmenována i jedna ze zastávek. Obytný ráz rozbíjí jen fabrika bývalého Lipa (dnes Mocca), z níž je dodnes občas cítit vůně známých bonbónů.
Náměstí Míru, Hokejka a cvičák
Za zastávkou U Beránka, pojmenovanou podle již neexistující restaurace, pokračujeme rovně – na rozdíl od čtrnáctky, jež zamíří zkratkou do Hlávkovy ulice. Nás čeká ještě závlek na ruprechtické náměstí Míru. Vede vilovou čtvrtí, v níž se skrývá třeba zajímavá restaurace U Kudrnáče v bavorském stylu s teráskou, kde s přibývajícím večerem rád sleduji houstnoucí počet hostů. Vilovou čtvrť uzavírá prostranství náměstí Míru, na něž mám vzpomínky z dětství. Sousedí s ním základní škola a na rohu už léta stojí oblíbená Ruprechtická cukrárna, kam mě jako kluka brávali prarodiče cestou z výletů. Popravdě se trochu divím, že se na takovém místě udržela dodnes, ale je tomu tak. Bohužel to neplatí o restauraci Repre, kam jsem rovněž občas zavítal na výborné a vydatné jídlo – ta covidovou krizi nepřežila. Z náměstí Míru jedeme uličkou Vrchlického, jíž jednoznačně vévodí kostel sv. Antonína Paduánského. Sjedeme z kopečka a na křižovatce se zase připojíme ke čtrnáctce – ovšem jen na chvíli, neboť jsme už téměř na konečné. Ráz se náhle proměnil: dorazili jsme totiž k největšímu a nejznámějšímu panelovému domu v Liberci, jemuž se podle jeho dvakrát zalomeného tvaru přezdívá hokejka, protože původně měl být zalomený jen jednou. Na každém konci má vlastní zastávku a vévodí všem pohledům na severní a východní část Liberce. Na jeho konci leží i obratiště Ruprechtice sídliště. Už dlouho tam ovšem žádná linka doopravdy nekončí; pětadvacítka se sice otočí, ale rovnou najede do zastávky a pokračuje zpátky k centru a na Broumovskou. Řidiče tak celá tahle cesta čeká ještě jednou – pozpátku.