Liberecké linky

Linka 26 spojuje spolu s linkami 13 a 24 významná liberecká sídliště Doubí, Vesec a Pavlovice s centrem města (linky se doplňuji v úseku Doubí sídliště - Pavlovice křižovatka). Na svém severním konci již sama obsluhuje okrajovou městskou část Krásná Studánka. Vybrané spoje pokračují až do Stráže nad Nisou. Některé z nich přes Krásnou Studánku, jiné ne.

První městská linka do Krásné Studánky dostala již 1. 12. 1980 číslo 26 tak, jako jej má dodnes. Zavedena byla tohoto roku v úseku Gottwaldovo náměstí - Krásná Studánka.

• 1982: vybrané spoje pokračují až do Stráže nad Nisou.
• 1. 9. 1990: po velké optimalizaci linkového vedení je linka 26 vedena jako okružní v trase FÜGNEROVA - Krásná Studánka - Stráž nad Nisou - Růžodol I. - Nádraží - FÜGNEROVA. Po dvou měsících je však rozdělena a vrací se na původní trasu. Ze zbývajícího úseku je vytvořena linka 30.
• 1992: linka mezi únorem a říjnem dočasně zrušena pro špatnou ekonomickou situaci podniku, spoje do Krásné Studánky nahrazeny linkou 24. Po návratu linky do provozu zůstává stále několik spojů (především o víkendu), které jsou vedeny linkou 24. Šlo de facto o předzvěst nového systému trojlinky 13, 24, 26.

Jízdní řád z roku 1995

• 1. 1. 1996: po velké optimalizaci linkového vedení linka prodloužena až do Doubí sídliště po trase linek 13 a 24 a získává tak dnešní podobu.

Jízdní řád z roku 1996

Jízdní řád z roku 2001

Jízdní řád z roku 2006

Jízdní řád z roku 2011

Jízdní řád z roku 2016

Jízdní řád z roku 2021

• 30. 9. 2024: po rekonstrukci ulice Sokolská byla zrušena zastávka Sokolská most a zavedena zastávka Sokolská ve směru z centra v místě původní zastávky příměstské dopravy.

Linka 26 patří mezi nejdelší linky, jejíž většina je součástí páteřní trojlinky Doubí sídliště - Pavlovice křižovatka. Problémy úseku mezi Doubím a Pavlovicemi křižovatkou jsou stejné s linkami 13 a 24 - časté zpoždění a přeplňování spojů ve špičkách, jinak jde však o celkem pohodový úsek. Pokračování do Krásné Studánky je rovněž snadné, jelikož vede přímo po pěkné nové silnici č. 13 směrem na Frýdlantsko. O něco horší už je pokračování do Stráže nad Nisou po dlouhé a poměrně úzké Studánecké ulici. To se však týká jen malého množství spojů. Většina těchto prodloužených spojů pokračuje až z Krásné Studánky, ještě však existují i spoje, které na konečnou Krásná Studánka nezajíždějí a místo toho odbočují do Studánecké ulice rovnou ze zastávky Krásná Studánka Švestková. Kolečko včetně Krásné Studánky jsem natočil s vozem Iveco Urbanway CNG #536. Pro zajímavost jsem nechal objížďku mezi zastávkami Košická a Fügnerova. Pravidelnou trasu můžete zhlédnout na linkách 12, 13, 20, 24 a dalších.

Nejprve popíšu úseky Pavlovice křižovatka – Krásná Studánka a Krásná Studánka – Stráž nad Nisou, pro šestadvacítku jedinečné; úsek Doubí sídliště – Pavlovice křižovatka, společný s linkami 13 a 24, najdete v druhé části textu.

Úsek začíná velkým obratištěm Pavlovice křižovatka, kde končí většina spojů linky. Místní mu dodnes neřeknou jinak než „křižovatka", nebo „u Litesu" – hned vedle totiž stojí architektonicky cenná tovární budova bratří Siegmundů s bohatou historií, z níž se později stalo sídlo firmy Lites, dodnes vyrábějící požárně bezpečnostní zařízení; ostatně i obratiště se kdysi jmenovalo Pavlovice Lites. Významná křižovatka cest tu přitom byla dávno před Litesem. Nelze pominout ani v širokém okolí proslulou Staročeskou restauraci, jíž ovšem málokdo z místních řekne jinak než „Na kříži". Právě před ní odbočují spoje, jež nekončí v obratišti, na svou oddělenou zastávku; šestadvacítka má svou zastávku rovněž zvlášť, a to na hlavní ulici jen pár metrů za restaurací. Ve skupince domků vedle ní stojí bývalá vila továrníků Siegmundů, kolem níž se kdysi rozkládal lesopark, v němž jsem co dítě – a nejen tehdy – strávil bezpočet hodin. Dnes jej prozradí jen pozorná procházka lesem: staré kůly oplocení, okrasné dřeviny, jež do českého lesa nepatří, ba i základy studen, altánů a bazénu! A na temeni kopce nad lesoparkem stávala až do druhé světové války Siegmundova rozhledna – dodnes po ní najdeme zbytky patek.

Stará textilka v úzkém údolí

Trasa šestadvacítky je ze všech tří pokračujících linek nejprostší – až na konečnou vede Hejnickou ulicí, bývalou hlavní silnicí č. 13, po níž odjakživa proudí doprava do Frýdlantského výběžku (nová trasa vede od roku 2013 přes průtah, Stráž nad Nisou a okolo Krásné Studánky). Zatím nejedeme tak docela sami – tudy vedou i spoje linek 24 a 28, ovšem jen ve směru do centra. Z otevřeného prostranství obratiště se po jediné zatáčce rázem ocitneme v zalesněném, temném údolí Radčického potoka; po pravici mineme zajímavý komplex budov, kde bývala stará přádelna využívající tok potoka a posléze závod Textilany. Ten skončil roku 2000, budovy však slouží dodnes – stojí u nich i zastávka, na níž se ovšem zastavuje jen výjimečně. Zarostlé údolí ještě chvíli potrvá, brzy se ale ráz krajiny promění.

Kačák, hřiště a Medvěd

Brzy se prostranství opět otevře: po obou stranách naskočí směs novějších i starších rodinných domků a po levici vykoukne náspem železniční trať č. 037 z Liberce do Frýdlantu a k polským hranicím. Trať záhy podjedeme menším viaduktem – napravo od něj nakrátko zahlédneme železniční zastávku, kde občas někdo dokonce přestoupí. Vlevo za viaduktem se objeví rybník Kačák, jenž kdysi sloužíval jako koupaliště a na okolních loukách se často konaly akce a festivaly; sestává ze dvou vodních ploch, z nichž jedné se prý dříve říkalo Žabák, dnes je však obojí Kačák. K cíli pak zbývá jen dlouhá táhlá rovinka, podél níž zástavba domků řídne; povšimnout si lze staré čerpací stanice a fotbalového hřiště s hospůdkou. Cestou do Liberce se kochejte scenérií Radčic a Jizerských hor na jedné straně a Ještědu na druhé. Nakonec dorazíme k oblíbenému cíli jedlíků a pivařů – na konečnou Krásná Studánka. Hned vedle ní stojí proslulá restaurace a penzion Studánecký medvěd, většinou přezdívaný prostě „u medvěda"; ač jsme téměř na samé hranici města, lidé si sem za dobrým jídlem rádi udělají výlet – stejně jako do studáneckého minipivovaru o pár ulic dál. Naprostá většina spojů tu končí, některé však přece jen ne…

Spoje pokračující až do Stráže nad Nisou spočítáte na prstech – o to jsou ale zajímavější. Vybrané dokonce ani nezajedou na obratiště Krásná Studánka, nýbrž z Hejnické rovnou odbočí do Studánecké, či naopak; v době psaní článku jsou pouhé dva. Ty, které na obratiště zajedou, se pak musí vrátit téměř k zastávce Krásná Studánka Švestková, kde je se Studáneckou křižovatka. Tato trasa nabídne i bližší pohled na Kačák – jedeme prakticky po jeho břehu. Úzká ulice znovu vede směsicí staré Stráže nad Nisou se stoletými chalupami a usedlostmi, mezi něž se vklíní krásné domy z tohoto tisíciletí. Jakmile Kačák objedeme, čeká nás další táhlá rovinka s výrazným horizontem, za nímž leží jediná nácestná zastávka úseku, Na Vršku. Sjezdem z kopečka dorazíme do centra Stráže nad Nisou, jež určuje Bergrovo náměstí s kostelem sv. Kateřiny, restaurací, letním kinem a sportovním areálem. Tady se cesta šestadvacítky střetne s trasou třicítky přijíždějící z opačné strany města – a tady také její příběh končí. Zvláštní atmosféru má první a poslední spoj linky 26, který se zde mění na linku 30 a bez přestávky pokračuje dál: do hluboké noci sem občas přivezete zatoulaného pasažéra, jinak si tu ovšem užívám naprostý klid s výhledem na Ještěd a hvězdné nebe. Za zmínku stojí, že správně se náměstí projíždí proti směru hodinových ručiček; u zmíněných spojů je však kratší projet je po směru, což většinou i dělám – jen zcela výjimečně by si toho mohl někdo všimnout, a takový pasažér stejně jen vystoupí či nastoupí naproti staničnímu sloupku přes ulici.

Trojlinka složená z linek 13, 24 a 26, které mají z větší části společnou trasu, je jednoznačně má největší „srdcovka". Už od útlého věku jsem jí jezdil z Doubí do Pavlovic k babičkám; později denně na ZŠ Vrchlického, pak na gympl, do hospod, na úřady, na výlety i na pražský autobus kvůli vysoké škole – jak šel život. Využíval jsem hlavně úsek mezi Doubím a centrem, ale občasné výpravy do Pavlovic a dalších končin nikdy neustaly. A dnes jsem její součástí znovu – už ne jako cestující, nýbrž jako řidič: zrovna na téhle službě mě čeká jedno kolečko do Radčic, dvě do Krásné Studánky a poslední až do Stráže. Dá se říct, že tahle trojlinka se v dosud nezměněné podobě stala neotřesitelnou součástí mého života – už bezmála třicet let. Znám tu každý dům, každou díru v silnici; vím (a nezřídka viděl), jak podél trasy v čase vyrůstaly a zanikaly nejrůznější stavby, tak jak se město bez ustání proměňuje. Kdybych měl všechny ty vzpomínky sepsat, vydalo by to na celou knihu o jediné autobusové lince. Tady budu samozřejmě stručnější.

Necitlivě zasazená sídliště

Jižní konec trasy obsluhuje dvě liberecká sídliště, Doubí a Vesec, a je tu příznačný hustou sítí zastávek. Ačkoli Doubí i Vesec bývaly malebné vesničky kousek za Libercem, starých původních stavení tu zbylo poskrovnu a většina leží stranou trasy. Vesnický ráz luk a polí proměnily v minulém století betonové kolosy – paneláky vysazené na rozlehlé zelené louky. Sídliště Doubí objedeme jižní stranou, naproti níž stojí menší řadové domky. Za světelnou křižovatkou, kde kdysi rostly stromy, mineme i poměrně nové fotbalové hřiště, které však už leží na veseckém katastru. U kruhového objezdu zahlédneme starou, sotva patrnou autobusovou točnu a projedeme kolem majestátní vesecké školy se sokolovnou, jež dosud připomínají časy kvalitní architektury. Vzápětí ale po pravici nastoupí paneláky, po levici ještě stará pošta s obchodem a dál starší i novější vilky – ty však jen nakrátko, neboť záhy se vlevo vztyčí další betonové králíkárny. Po pravé straně stojí za zmínku dlouho chátrající objekt fabriky Libena. Sídliště opustíme prudkým sjezdem kolem prodejny dřeva, kterou tu pamatuji od malička; pod kopečkem projedeme kdysi celistvým, dnes rozděleným a zmodernizovaným průmyslovým areálem. Po ostré zatáčce – s menším ghettem na jedné a bývalou hospodou s posilovnou na druhé straně – dorazíme k železničnímu přejezdu, jenž odděluje další etapu trasy.

Údolím Lužické Nisy

Přejezd umí nadělit i několikaminutové zpoždění. Hned za ním vjedeme na Poštovní náměstí, kde kdysi končila první liberecká tramvajová trať i autobusová linka – dnes by to už nikoho nenapadlo, neboť se náměstí kolem přelomu tisíciletí změnilo k nepoznání. Příznačné je spíš tím, že část je schovaná pod estakádou rychlostní silnice Liberec – Jablonec, a také tím, že na něm a v okolí přežívají snad čtyři nonstop bary a herny; nikdy jsem nepřišel na to, proč se tísní zrovna tady a kdo je plní, ale drží se léta. Na tomto náměstí se naše trojlinka sjíždí s linkami 20 a 37 a míří s nimi do centra ulicí Dr. Milady Horákové. Tu z obou stran lemují starší domy s rozličnými službami; vlevo se za nimi skrývá Nisa, vpravo další domy a hned za nimi skalní masiv, nad jehož hranou prosvítá okraj sídliště Rochlice. Domy občas vystřídá nějaké zařízení, třeba Kaufland vyrostlý po staré fabrice – jiné staré fabriky v údolí Nisy demolici unikly a dočkaly se přestavby. Za zastávkou Čechova vévodí scéně právnická škola a liberecká teplárna se spalovnou. Domy po pravici mohutní, ovšem jen po další světelnou křižovatku u zastávky Melantrichova; tu vpravo lemuje podivný lesík nikoho, než dojedeme k čerpací stanici a dalším vilám, zatímco vlevo pokračují průmyslové provozy.

Rušné centrum města

Křižovatka s Košickou v mých očích otevírá další etapu – centrum. Chvíli ještě míjíme parčík a vily, brzy však dorazíme k výškovým budovám krajského úřadu, S-toweru, úřadu práce a dalším, jež ohlašují blížící se terminál Fügnerova. Rázem jsme v dolním centru plném obchodů, restaurací a obchodních domů Fórum a Delta; pamětníci zavzpomínají na starý OD Ještěd, který měl své zaryté příznivce i odpůrce. Sotva se z toho vzdušného prostoru vymotáme, vtáhne nás temnější ulice 8. března mezi vysoké staré činžáky. Brzy ale mineme liberecký zámeček a znovu se otevře vzdušné prostranství, jemuž vévodí OC Plaza a největší liberecká křižovatka Šaldovo náměstí. S autobusem se oddělíme na vyhrazenou komunikaci sdílenou i s tramvajemi, přímo u Plazy. Po překonání Šalďáku se opět zanoříme do úzké, temné ulice mezi domy, které mají leccos za sebou – jedním z nich je stará pošta, dodnes hlavní liberecká. Krátce zahlédneme divadlo F. X. Šaldy a radnici, ale hned mizíme na zastávce pod mostem v Sokolské; za ní ještě cípem oka zachytíme moderní krajskou vědeckou knihovnu a z kopečka už ve větší rychlosti opustíme centrum.

Klidnější část trasy

Na další světelné křižovatce zahneme doleva a ráz města se zase promění. Zbytek trasy vede po staletí staré cestě do severních koutů Čech; ve špičce bývá rušná, za klidných večerů ji však projedete třeba celou bez zastavení. Tahle polovina je obecně mnohem pokojnější. Minete malé divadlo a ocitnete se na upravené rovné ulici, jež na jaře krásně růžově rozkvete, mezi vilkami a moderními domy se službami. Za nimi lze jen tušit zajímavý domov mládeže s bohatou historií a architekturou připomínající zámeček, opodál Jedličkův ústav v půvabné vilové čtvrti. To už ale ostrým esíčkem sjíždíme k dopravnímu hřišti a naproti zahlédneme hlavní fotbalový stadion; stejnojmenná zastávka se obsluhuje jen občas, při zápase tu však bývají davy. Po sjezdu zase stoupáme – mimo jiné kolem bývalého hotelu, dnes penzionu pro seniory Atrium. Na kopci u zastávky Vrchlického se vpravo objeví svérázný socialistický obchodní dům Merkur; právě odtud jsem se spoustou spolužáků mířil na ZŠ Vrchlického, jiní na ZŠ Sokolovskou či Podještědské gymnázium. Za zatáčkou následuje rovinka s veterinou a podivným kasinem a končí velmi ostrou zatáčkou u budovy Mezinárodního centra Universum, zvaného též Koloseum, kde se už desítky let konají kulturní i vzdělávací akce. Záhy dorazíme k zastávce Hrdinů se známou hospodou Václavka a domem, v němž se v čase střídají nejrůznější služby. Do dalšího kopce stoupáme menším lesíkem, který ulici trochu zatemňuje; za ním už prokukuje sídliště Nové Pavlovice a přilehlé garáže. Na kopci u zastávky Letná býval klasický sídlištní krámek – dnes se tam prodávají motorky a čtyřkolky; nahradila jej naproti Billa, ovšem ani ta nevydržela a po pár letech se proměnila v průmyslový objekt. Před námi je už jen prudký sjezd zarostlým údolím na pavlovickou křižovatku, při němž vlevo zahlédneme sídliště Nové Pavlovice a vpravo nechvalně proslulý dům s nechvalně proslulými obyvateli. Tím naše povídání končí. Oblast točny Pavlovice křižovatka je konečnou většiny spojů linky 24 – a zároveň místem s nesmírně bohatou historií, kterou jste mohli objevit ve vyprávění o ostatních částech tras linek 13, 24 a 26, jež se zde větví a míří každá jinam.