Linka 28 má v síti MHD zvláštní místo. Jezdí pouze v počtu několika spojů ve špičkách pracovních dnů, řidiči si ji tak moc často neužijí. Úsek od Fügnerovy po Stráž nad Nisou je řidičům dobře známý z jiných linek a není na něm nic zvláštního. Úsek Pavlovice křižovatka - Radčice, je však jedním z nejnáročnějších co do prostorových podmínek. Všechny ulice počínaje Polední a Raspenavskou konče, jsou široké tak akorát pro autobus. Jízdní řád a trasa (která je odlišná tam a zpět) s tím naštěstí počítají, takže je nemožné potkat kolegu s jiným autobusem. To však neznamená, že nemůže zatopit i setkání s obyčejným autem na špatném místě. Za nejobávanější platí především ulice Polední, V Rokli a druhá část Výletní. A teď si představte v těchto místech potkat v zimě pluh... Úsek je to sice velmi náročný, ale jeden z nejhezčích. Linku 28 jsem natáčel při nevlídné prosincové inverzi, která samozřejmě k místnímu podnebí patří, a to s vozem Tedom C12G #521. Máte-li zájem o Radčice v hezčím počasí, mrkněte na linku 24, která sem zajíždí v době, kdy 28 není v provozu.
Pro zajímavost uvádím ještě zvláštní večerní spoj linky 28, který je pokračováním posledních dvou odjezdů linky 12. Odjezdy z Fügnerovy ve 22:40 a 23:10 jsou hromadné a v tomto videu můžete slyšet pokyn dispečera k odjezdu. Za zastávkou Pavlovice Letná můžete vidět spoj linky 25, který se v Pavlovicích na křižovatce změní na linku 13 a s tímto spojem jede až k Janovu Mostu. Z Radčic se po rychlé otočce jede jen do Růžodolu I a poté do garáží. Natáčelo se za mrazivé zimní noci s vozem Iveco Urbanway CNG #532. Posuďte sami náročnost radčického úseku. Když budete pozorní, objevíte, že před Radčicemi mě potkalo jisté překvapení.
Konečně je tu dvojice videí se závlekem do Stráže nad Nisou, který se začal v JŘ objevovat v roce 2021. Je to jediný způsob, jak se projet ulicí Neumannova. Na prvním videu je zkrácený spoj ukončující ranní díl šejdru, který začíná na zastávce Pavlovice křižovatka, kde navazuje na spoj linky 24, a končí v zastávce Růžodol I, odkud zatahuje do garáží.
Další záběr ukazuje stejný spoj v opačném směru. Šlo sice o výlukový spoj, který začínal v zastávce Růžodol Mlýn, ale v pravidelném JŘ se lze setkat i se spojem Růžodol I - Pavlovice křižovatka. Nikoho jsem nevezl, proto jsem na konečné nezajel do točny.

Sotva se vymotáme z poměrně vzdušného prostoru terminálu Fügnerova, vtáhne nás temnější ulice 8. března mezi vysoké staré činžáky a areál bývalých tiskáren přestavěných na nové byty. Brzy doslova o centimetry mineme liberecký zámeček a rázem se otevře další vzdušné prostranství, jemuž vévodí OC Plaza a největší liberecká křižovatka Šaldovo náměstí. S autobusem se oddělíme na vyhrazenou komunikaci sdílenou i s tramvajemi, přímo u Plazy. Po překonání Šalďáku, nejsložitější liberecké křižovatky, se opět zanoříme do úzké, temné ulice mezi domy, které mají leccos za sebou – jedním z nich je stará pošta, dodnes hlavní liberecká. Krátce zahlédneme divadlo F. X. Šaldy a radnici, ale hned mizíme na zastávce pod mostem v Sokolské. Za ní cípem oka zachytíme moderní krajskou vědeckou knihovnu a z kopečka už ve větší rychlosti opustíme centrum. Cestou ještě minete opuštěnou restauraci, jež kdysi platila za jednu z nejlepších (Šnyt, původně Ambiente), středisko služeb Avicena i svéráznou budovu Lesů ČR. Světelnou křižovatku projedeme rovně – to dělají jen linky 28 a 600 –, čímž si trasu do Růžodolu pořádně zkrátíme a vyhneme se úsekům horního centra, kudy jezdí třeba linky 12 a 23. Rychle prosvištíme Sokolskou „ulicí nikoho" a vzápětí se ocitneme na mostě přes Nisu, který nás zároveň pošle do Londýnské ulice. Z Chrastavské se připojily linky 12 a 23; tudy kdysi vedla i tramvajová trať, byť na ni dnes nic neupomíná – stáčela se serpentinami Dožínkové ulice kolem týchž vilek, jež tu stojí dodnes, až k restauraci Letka s neméně bohatou historií. To už se připojujeme k dalším linkám, mimo jiné 14, 27 a 30 – s některými jen nakrátko, s jinými až do Stráže nad Nisou. Růžodol I patří k nejvytíženějším zastávkám sítě a zároveň tvoří menší náměstí s obchody a bytovými domy; nedaleko stojí gymnázium F. X. Šaldy, které zde generuje velkou část poptávky.
Jen o kus dál přijedeme na křižovatku, jíž se podle tvaru přezdívá Sněhulák – několik kruhových objezdů v jednom. I tento prostor doznal za poslední desetiletí obrovských změn: z poklidné ulice do Stráže nad Nisou s pár domky, kterou rušila jen blízká železnice, je dnes velmi rušná křižovatka u hlavního průtahu a zároveň vjezd do nákupní a průmyslové zóny. Nás se týká naštěstí jen okrajově, takže ji zpravidla projedeme bez problémů, ač se v okolních ulicích často tvoří kolony. Následuje podivný úsek nikoho podél silnice I/35, která nás bude provázet po levici; po pravici minete několik obchodů a čistírnu odpadních vod. Mineme i obratiště Růžodol Mlýn, kde se kdysi točilo hodně spojů linek 12 a 23 – mezi lety 2006 a 2021 však sloužilo jen mimořádně a většinou zelo prázdnotou; dnes se na něm otáčí víkendová linka 39. Teprve později přibývají první obytné domy a po nich starší průmyslové objekty, za jedním z nichž se skrývá soutok Lužické a Černé Nisy. Ten sice nezahlédneme, ale po nenápadném mostě překonáme Černou Nisu a přejdeme tak z údolí jedné řeky do údolí druhé. Tady nás opouštějí linky 23 a 30 a následující úsek si dělí linka 28 (v pracovní dny) a 39 (o víkendech). Je to svérázný úsek: zprvu míjíme domky a vilky Stráže nad Nisou, postupně však vjedeme do temného zarostlého údolí, kde na jedné straně padá strmý sráz k sotva viditelné železniční trati do Frýdlantu a na druhé se řadí všelijaké průmyslové objekty, tu starší, tu novější, jež kdysi využívaly toku Černé Nisy. Kolem té nejznámější z nich – bývalé Tesly – přijíždíme na otevřené prostranství obratiště Pavlovice křižovatka. Teprve zde linka 28 původně začínala a teprve teď přichází ten nejhezčí úsek, který nás vyveze do přírody. Nejdřív ale ještě pár slov o historii tohoto místa, s mým životem nerozlučně spjatého.

Místní tomu místu dodnes neřeknou jinak než „křižovatka", nebo „u Litesu" – hned vedle obratiště totiž stojí architektonicky cenná tovární budova bratří Siegmundů s bohatou historií, z níž se později stalo sídlo firmy Lites, dodnes vyrábějící požárně bezpečnostní zařízení; ostatně i obratiště se kdysi jmenovalo Pavlovice Lites. Významná křižovatka cest tu přitom byla dávno před Litesem. Nelze pominout ani v širokém okolí proslulou Staročeskou restauraci, jíž ovšem málokdo z místních řekne jinak než „Na kříži"; právě vedle ní je zastávka linky 28, ale i 13 a 24. Naproti stojí bývalá vila továrníků Siegmundů, kolem níž se kdysi rozkládal lesopark, v němž jsem co dítě – a nejen tehdy – strávil bezpočet hodin. Dnes jej prozradí jen pozorná procházka lesem: staré kůly oplocení, okrasné dřeviny, jež do českého lesa nepatří, ba i základy altánů a bazénu! A na temeni kopce nad lesoparkem stávala až do druhé světové války Siegmundova rozhledna – dodnes po ní najdeme zbytky patek.
Pokračujme však po trase. Než se nadějete, ocitnete se na úzké silničce v poměrně hlubokém smíšeném lese údolí Černé Nisy – po levici strmý sráz, skály a stromy, po pravici koryto řeky. Kromě pár skladů a ruin se cesta dlouho obejde bez civilizace. Ač je údolí hluboké a slunce sem zavítá jen zřídkakdy, břehy Černé Nisy tu kdysi bývaly oblíbeným letoviskem – však se jim také přezdívalo Jadran. Dnes tu opalovat se sotva někoho zahlédnete, za půvabný turistický cíl ovšem místo platí stále. Po zalesněném úseku dorazíme k Janovu Mostu, kde se objeví první domky a staré továrny, jež kdysi využívaly bystrého toku říčky. Jejich objevování ovšem přenecháme lince 13, která pokračuje údolím dál, kdežto osmadvacítka teď musí odbočit vlevo a z údolí se vymanit. Společnou trasu už máme jen s linkou 24, a to až na konečnou.
Polední ulice patří k nejužším místům, jimiž se autobus v Liberci musí protáhnout. Jemné serpentiny v hustém lese ovšem zároveň patří k nejhezčím úsekům, kde lze potkat i přebíhající zvěř – srážka však sotva hrozí, neboť autobus se sune krokem. Každý řidič se obává auta, jež se znenadání vyřítí z nepřehledné zatáčky, a tak jede obezřetně. Teprve když se za poslední zatáčkou objeví světlo přilehlých luk, je vyhráno: vyjeli jsme na křižovatku s Výletní ulicí na nenápadném hřbetu, kde název zastávky připomíná starobylé rozcestí. Čeká nás však ještě poslední kilometr k cíli.

Zbývající úsek se nese v duchu úzkých uliček, které se křižují, jak kdysi obec rostla – začínající řidič si musí dát dobrý pozor, aby zahnul do té správné. Scenérie řídce rozesetých domků mezi poli a háji připomíná podhorskou ves. Cestou zpět se odtud za příznivých podmínek otevře krásný výhled na Liberec a Ještědsko-kozákovský hřbet. U zastávky Jedlová lze zavzpomínat na starou školu i proslulý bývalý hostinec Na Jedlové. U křižovatky pěti ulic zbyl dodnes jen menší obchůdek U Kozejů, před nímž za pěkného počasí postávají místní s lahvemi a každý autobus si prohlížejí jako atrakci. Zakrátko konečně dorazíme na nejvyšší bod trasy, jenž je zároveň konečnou. Leží hned pod zalesněným Dračím vrchem s kamennou vyhlídkou Na Dračím kameni, oblíbeným cílem turistů – za pěkného počasí jich autobus pár přiveze, jindy ovšem jezdí téměř nebo zcela prázdný.
Zasnít se vyplatí i nad zpáteční trasou, která se od zastávky Radčice rozcestí liší – tak je tomu od zavedení vůbec první linky do Radčic. Linka tím jednak obslouží víc míst, jednak se vyhne riziku, že se na některém úzkém místě potkají dva autobusy. A tak si ještě jednou užijeme nádherný výhled; s trochou štěstí trefíme letní rozbřesk, kdy máme probouzející se Liberec jako na dlani a Ještěd vyhlíží východ slunce, při němž se zbarví do tmavě rudých odstínů. Za rozcestím neodbočíme doleva, odkud jsme přijeli, nýbrž pokračujeme rovně – nejprve zvolna do kopce, pak z kopce. Ráz se zatím příliš nemění: tu starší domek, tu novější, tu louka s pasoucím se stádem ovcí. Postupně však zástavba zhoustne a Výletní ulička se stísní a zakroutí. Po přejezdu mostku přes Radčický potok se ocitneme na jednosměrné zastávce U Lípy, jež už leží na území Krásné Studánky. Odtud je jen kousek k hlavní Hejnické ulici mířící do Mníšku a dál do Frýdlantského výběžku; současně se tu připojíme k lince 26. Zalesněným údolím prosvištíme kolem utopené budovy bývalé Textilany, dosud využívané, a za prudkou zatáčkou se otevře velká plocha s obratištěm – jsme zpět v Pavlovicích na křižovatce, ač samotné obratiště leží už ve Stráži nad Nisou.
Spolupracovali: Boveraclub (historické záznamy), Liberecká podniková (videozáznamy, korektury), Tomáš Krupička st. (doplnění a korektura místopisných údajů) a další.
Smysl projektu · Zdrojový kód (GitHub) · Blog.