FUNKCE LINKY
SEZNAM ZASTÁVEK
Číslování linek bylo zavedeno až po více než 27 letech od zahájení tramvajového provozu. Čísla respektovala pořadí vzniku jednotlivých linek, a tak je číslo 3 historicky spojeno s tratí do Horního Hanychova. Historie se zpočátku věnuje trati jako takové a až posléze lince. Je s podivem, že i přes dynamický vývoj dalších linek sdílejících tuto městskou trať linka 3 zůstává od svého počátku téměř v nezměněné podobě až dodnes.
- 25. 4. 1912: zahájena stavba trati pouliční dráhy Soukenné náměstí - Horní Hanychov. V centru vede ulicemi Barvířská, Orlí, Františkovská a dále přibližně v dnešní stopě.
- 16. 10. 1912: zahájen provoz na intervalu 10 minut. Jde o čtvrtou provozní trať v Liberci (po tratích do Lidových Sadů, do Rochlic a do Růžodolu).
- 13. 12. 1924: zavedeno číslování, linka Soukenné náměstí - Horní Hanychov získává číslo 3.
- 1. 11. 1932: zahájen provoz na úseku Nádraží - Viadukt ulicí Žitavská. V rámci úsporných opatření je linka 3 přeložena na tento úsek a prodloužena do Lidových Sadů, čímž získává dnešní podobu. Následně začíná likvidace trati v ulicích Barvířská, Orlí a Františkovská.
- 6. 9. 1933: linka 1 prodloužena k pekárnám (dnešní Staré Pekárny), čímž vzniká v úseku Lidové Sady - Pekárny souhrnný interval 5 minut.
- 1936: v rámci dalších úsporných opatření interval prodloužen na 12 minut, souhrnný interval (již s linkou 4) tedy prodloužen na 6 minut.
- 6. 11. 1942: linka dočasně ukončena v zastávce Hanychov kostel v důsledku požáru restaurace Walhalla. Po válečná léta dochází k častému omezování provozu v důsledku nedostatku elektrické energie.
Pohled řidiče uvedu stejný s linkou 2, neboť jde z většiny o totožné linky.
Městská trať se svou délkou může měřit s delšími autobusovými linkami. Obsluhuje jednak několik významných škol, kulturní centrum se zoo a botanickou zahradou, ale také částečně jižní průmyslovou zónu v Doubí. To způsobuje její nárazové přetěžování, přestože v pracovní dny mimo večera jezdí v soupravách. Po celý den patří úsek mezi centrem a Hanychovem k poměrně vytíženým, kdežto úsek do Lidových sadů bývá volnější. Jízdní doby moc neodpovídají vytíženosti trati, ani jejímu stavu, proto vznikají častá zpoždění. Celá trať byla natočena se soupravou exOlomouckých zpívajících T3R.P #14+#12, děkuji za to kolegovi Daliborovi B.
I autobusoví řidiči mají svůj pohled na tuto linku, neboť se na ni dostanou při častých mimořádných nebo plánovaných výlukách. Výluka po celé lince je výjimečná, zpravidla začíná nebo končí na Rybníčku, ale konkrétní varianta závisí vždy na vyloučeném úseku. Uvádím dvě varianty, obě i s manipulačními přejezdy. Výluky se obvykle jezdí kloubovými autobusy až do večerních hodin, kdy jsou nahrazeny autobusy standardní délky podobně jako tramvajové soupravy jsou vyměňovány za sólovozy.
První varianta ukazuje, jak se jezdí při omezení někde mezi centrem a Dolním Hanychovem, v tomto případě na Krkonošské ulici. Přestup na tramvaj obvykle nastává spíše na Rybníčku nebo nádraží, tentokrát se ale přestupovalo na smyčce Viadukt a autobusy se otáčely na autobusovém nádraží příměstské a meziměstské dopravy.
Druhá dvojice záběrů zachytila obvyklou trasu při výluce někde mezi centrem a Lidovými Sady, kdy přestup nastává buďto na Fügnerově, nebo jako v tomto případě na Rybníčku v ulici Tatranská. Otáčení probíhá v tramvajové vozovně.
Linky 1, 2 a 3 (a kdysi i linka 4) obsluhují jednu a tutéž tramvajovou trať, proto sdílejí tento místopisný článek.
Spojnice lesů
Čím víc tratí poznávám – v Česku i v zahraničí –, tím pevněji věřím, že tahle patří k nejkrásnějším. Zvlášť úsek od Šaldova náměstí do Lidových Sadů byl odjakživa výstavní. Která jiná trať spojí lesy dvou různých pohoří, protne prvorepublikovou vilovou čtvrť a doveze vás až pod sjezdovku? Trojkou se z Ještědsko-kozákovského hřbetu přenesete během půlhodinky na samý práh Jizerských hor. A jako přídavek minete celou řadu libereckých dominant – budovu bývalých lázní, Severočeské muzeum i nejstarší zoologickou zahradu v ČR.
Úsek kontrastů
Trasa začíná konečnou Lidové Sady, posazenou na samém okraji jizerskohorských lesů, na dohled od brány zoo a letitého kulturního centra. Hned od počátku se vine onou výstavní libereckou čtvrtí, jež nesla punc reprezentace už za první republiky, kdy vznikala; tehdy její význam dalece přesahoval ten dnešní – a kulturu této čtvrti dnes bohužel z velké části vytlačila obchodní centra. Objedeme zoo s přilehlým parkem, mineme Dům dětí a mládeže Větrník, kam snad aspoň jednou zavítal každý Liberečák, a zastavíme u jezírka s vodotryskem. To patří ještě k zoo, a tak tu nezřídka zahlédnete pelikány či jiné exotické ptactvo. Od jezírka míří cesta k východu ze zahrady a opodál mohou pamětníci zavzpomínat na bývalý vstup do zoo. Pokračujeme nádhernou lipovou alejí, nad níž se tyčí majestátní prvorepublikové vily s rozlehlými zahradami a exotickými stromy. Úchvatný pohled zvlášť na podzim, kdy se celá alej zbarví do žluti až ruda a vy pod ní projíždíte tramvají vstříc večernímu slunci.
Minete i někdejší vyhlášený noční klub, na který už dnes také jen vzpomínáme. Uprostřed aleje zastavíme mezi dvěma z nejkrásnějších libereckých staveb – už zmíněnými lázněmi, dnes galerií, a Severočeským muzeem naproti. Alej doběhne až k další skvostné historické budově, průmyslové škole, vedle níž se zvedá liberecké výstaviště s novým technickým muzeem. Od nádraží se sem přestěhovala i parní lokomotiva Adolf, jež teď hrdě dohlíží na provoz na trati. Kde jsou ty časy, kdy na Liberecké výstavní trhy proudily desítky tisíc lidí nejen z Čech… Pak přijde nenápadná zatáčka a kulisa se rázem promění: ocitneme se v úzké, sevřené uličce s drobnými krámky a moderními kavárnami. Sotva nás propustí takzvané čočky (tramvajový semafor), přichází další prudký střih. Klidná ulička nás vyplivne přímo na nejrušnější a nejspletitější liberecké křižovatce – na Šalďáku, kde se sbíhá šest ulic. Z první republiky jsme rázem ve 21. století. Sjedeme z kopečka kolem majestátní budovy spořitelny, projedeme tmavou Rumunskou ulicí mezi činžáky a jsme na Fügnerce – ústředním terminálu městské dopravy.
Na ročním období záleží
Tenhle úsek si nejen já spojuji hlavně s víkendy – v zoo, v botanické zahradě (obě nejstarší v ČR), na lesním koupališti, v muzeu nebo prostě s letními procházkami po Masaryčce, oné proslulé aleji mezi vilami. Hned za konečnou v Lidových Sadech začínají kilometry jizerskohorských lesů, kousek je to k lesnímu koupališti, na Libereckou výšinu, ba i k bývalému letnímu kinu – samá úžasná místa se zašlou slávou, z nichž se naštěstí některá pomalu probouzejí. Stejně živě si ale vybavuji noční a časně ranní návraty z flámů: ať už z Hutě (onoho zrušeného klubu při aleji), nebo z některého klubu na harcovských kolejích, kdy ranní patnáctka ještě nejezdila a po ruce byla právě tramvaj z Liďáků. Cesta tudy za svítání – byť s kocovinou – taky nemá chybu.
Právě v době, kdy tyto řádky píšu, jezdí v úseku náhradní autobusová doprava; pro ni se pořídily dvacet let staré kloubové Karosy řady 941 z Prahy – pro rok 2019 vskutku nevšední svezení, ať už z pohledu cestujícího, či řidiče.
Splítka končí
Z Fügnerky se zvolna vydáme kolem nového obchodního domu v dolním centru. Nejeden Liberečák si tu vybaví starý, svérázný obchodní dům Ještěd, který dolnímu centru kdysi vévodil; nechci rozsuzovat, který z nich byl vkusnější. Následuje kulturní dům, postranní ulička ke Stamině (další klub, který už není), odbočka do vozovny Rybníček a pak už táhlý kopec přímo k nádraží – ten, který denně zdolávají cestující mířící z terminálu MHD na vlak či autobus. Míjíme i slavný hotel Imperial, dnes v rukou soukromníka. Na samém temeni kopce stojí svérázný funkcionalistický dům Uran, v místech, kde kdysi bývala celnice a obě nádraží – po jedné straně železniční, po druhé autobusové. U Viaduktu, k němuž zase sjedeme z kopce, pak najdeme smyčku, kam až sahá metrový rozchod vedený po boku běžného rozchodu 1435 mm. Mezi Lidovými Sady a Viaduktem se totiž jede po takzvané kolejové splítce. Na Viaduktu končí i příležitostné jízdy historické jedničky, jejíž vozy jezdí právě na úzkém rozchodu. Viadukt je pozoruhodný ještě z jednoho důvodu: ačkoli jsme teprve v půli trasy, odtud až na konec už to bude jenom do kopce – jednou víc, jednou míň, ale pořád.
Horská dráha začíná
Projíždíme čtvrtí klasických činžovních domů, jejichž hustota i výška postupně opadá. Pozornost upoutají bývalé staré pekárny, podle nichž nese jméno přilehlá zastávka. Pro mě měla význam za gymnaziálních let (Jeronýmova) – je to k němu odtud pořádný kus a dnes už ke škole zajíždí přímo linka 17, tenkrát ovšem nejezdila a i dnes dá leckterý student přednost tramvaji. Staré Pekárny znají i sportovní fanoušci, a to ze stejného důvodu: hned vedle gymnázia se rozkládá několik sportovišť včetně hokejové arény. Po zápasech Bílých tygrů se tu valí davy fanoušků sbíhajících z kopce od haly, jejichž nálada se odvíjí od výsledku.
O kus dál bývala smyčka, kde kdysi končívala linka 1 nebo 4; později z ní zbyla jen odstavná kolej pro posily při hokeji a jiných akcích – s ironií dodejme, že nikdy nebyla použita. Podjedeme železniční trať 086 do České Lípy, mineme zvláštní, dnes už zbytečně rozlehlé nádraží Horní Růžodol a vynoříme se na křižovatce „U Horizontu". Jméno nese podle přilehlého funkcionalistického centra služeb pro zdejší typické socialistické sídliště – a dopadlo jako většina jemu podobných: zchátralá budova s nonstopem, sekáčem a jedním obchůdkem s potravinami, kde se zastavil čas.
Na křižovatce se v pravém úhlu protneme s autobusovou linkou 22 a hned za rohem čeká další smyčka, tentokrát linky 2 – Dolní Hanychov. Dál pokračuje už jen trojka; smyčka slouží až na výjimky jen v pracovní dny. Sotva opustíme Dolní Hanychov, Ještěd se začne dramaticky přibližovat a stoupání přituhne. Dojem města se vytrácí, a jakmile minete ZŠ a SŠ Ještědská, vystřídá je téměř ves – směs starších i novějších rodinných domků se starým kostelem. Přibývá penzionů pro turisty a krajina dostává horský ráz; v zimě tu bývá poznat, že už napadlo znatelně víc sněhu než dole ve městě. Na samém konci, v Horním Hanychově, máte pocit, že na Ještěd už je to jen co by kamenem dohodil.
Jsme na druhé konečné – a opět na prahu kilometrů lesů. V zimě je to jen pár set metrů k vleku, v létě kousek k lanovce, která vás vyveze až na Ještěd; z jednoho přírodního parku rovnou do druhého. Není divu, že stojíme zároveň na nejvýše položené tramvajové zastávce v ČR (522 m n. m.). Po vystoupení můžete projít „branou mistrů", památkou na mistrovství světa v lyžování roku 2009 – pro někoho vzpomínka sladká, pro jiného spíš hořká.