Na videu můžete vidět druhý ranní spoj, který lze považovat po zastávku 28. října za školní. Další využití je minimální. Není úplně snadné proplétat se některými křižovatkami v plném provozu ranní špičky.
Původně jsem váhal, zda vůbec psát místopis linky, která má pouhé dva spoje a většinu trasy společnou s jinými linkami. V té většině je ovšem háček: linka 36 projíždí dva úseky, kudy nejede žádná jiná linka. Navíc bych se nedivil, kdyby byla v dohledné době zrušena.
Při odjezdu z terminálu Fügnerova se nám naskýtá panorama vysokých budov S-tower a úřadu práce, v pozadí ještě třeba krajského úřadu. Jsme v dolním centru města plném obchodů, restaurací a obchodních domů Fórum a Delta, které musíme objet. Pamětníci zavzpomínají na starý OD Ještěd, jenž měl své zaryté zastánce i odpůrce. Sotva se z toho vzdušného prostoru vymotáme, ocitneme se v poněkud temnější ulici 8. března lemované poměrně vysokými starými bytovými domy, ale i právě rekonstruovaným areálem bývalých tiskáren. Brzy však mineme liberecký zámeček a rázem se octneme na dalším vzdušném prostranství, jemuž vévodí OC Plaza a největší liberecká křižovatka Šaldovo náměstí. S autobusem se oddělíme na vyhrazenou komunikaci společnou s dalšími linkami včetně tramvajových, jež přímo sousedí s OC Plaza. Po překonání Šalďáku se opět zanoříme do úzké temné ulice mezi vysokými domy, které mnoho pamatují; jedním z nich je stará pošta, dodnes hlavní liberecká. Po nájezdu kolem umělecké zastávky Snídaně obrů najedeme na most přes Sokolskou ulici.
Most nás dopraví do samotného srdce Liberce. Po boku máme krásnou budovu divadla F. X. Šaldy a hned vedle radnici ve vídeňském stylu. Nezapomeňme ani na kavárnu Pošta, magistrát a hotel Praha, za nímž následuje kostel sv. Antonína Velikého. Jelikož ale projíždíme těsně kolem něj, jeho majestátu si stěží všimneme – to až cestou zpátky. Úzká Železná ulice nás vyplivne na Sokolské náměstí, kde to kdysi dávno všechno začínalo: právě kolem něj vznikal starý Reichenberg. Není proto náhoda, že s ním z jedné strany sousedí nejstarší stojící domy v Liberci – Valdštejnské domky – a z druhé již zmíněný nejstarší liberecký kostel snad z roku 1579. Za náměstím se prostor nakrátko zase sevře do úzké uličky, kde je problém vyhnout se protijedoucím autům, a vtom na nás shlíží další dominanta – kostel Nalezení sv. Kříže, druhý liberecký. Jen kousek za ním pokračujeme Valdštejnskou ulicí, zatímco ostatní linky míří do Chrastavské.
Dostáváme se na úsek, kudy nic jiného pravidelně nejezdí, jen linka 36. Je to s podivem, neboť jde o poměrně důležitou dopravní tepnu, známou hlavně nepříjemným pravoúhlým odbočením do Truhlářské ulice kolem vazební věznice. Vedle ní se zcela logicky nachází soud – moderní budova Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky Liberec. V blízkém okolí je přitom i několik základních škol, střední škola a dům mládeže, a přesto nemá oblast Keilova vrchu kromě rána prakticky žádnou obsluhu. Při sjezdu vstříc složité dopravní křižovatce nesmíme přehlédnout kostel sv. Máří Magdalény a bývalý kapucínský klášter; areál bohužel chátrá, snad se jej podaří včas zachránit. Brzy už se ale po malém kruhovém objezdu zařadíme do fronty u velké dvojkřižovatky zvané „u viaduktu". Celé místo prošlo obrovskou proměnou kvůli stavbě silnice I/35, jíž padlo za oběť mnoho domů; dnes jde nejspíš o druhou nejsložitější křižovatku hned po Šalďáku a také tu často vznikají dlouhé zácpy a komplikace.
Jakmile se z křižovatky vymotáme, napojíme se na tramvajovou trať v místech, kde stávalo kino Sofia. I ono a řada dalších domů musely ustoupit stavbě průtahu a tunelu. Objedeme autobusové nádraží a už stojíme před tím železničním. Koleje zase opustíme a pokračujeme rovně dál. Na odbavovací halu navazují bývalé sklady a rampy nákladního nádraží; dnes tyto prostory zabraly různé obchody, ale i restaurace a kavárny. Po levé straně se stále táhne rušný průtah městem. Najetí na Doubskou ulici na tom mnoho nezmění – za zmínku stojí snad jen vstup do temné „myší díry" pod jižním zhlavím libereckého nádraží, jež zkracuje cestu pěším. I autobusu by se takovou zkratkou tunýlkem hodilo ušetřit, musí ovšem až na následující kruhový objezd.
Za kruhovým objezdem a podjezdem pod kolejemi se rázem dostaneme do jiného světa – do světa sportu. Míjíme kontroverzní libereckou arénu, jež městu jistě slouží, jejíž financování ovšem přineslo spoustu nejasností a dodnes nese špatnou politickou pověst. U zastávky Zimní stadion mineme výlez z „myší díry" s prudkými schody. Když se konečně odkloníme od kolejí, které teď máme po pravici, zajedeme do jedné z nejstarších libereckých částí – do Horního Růžodolu. Lemují jej starší bytové domy, mezi nimiž narazíme i na staré hospody, obchůdky či bývalé školy. Trasu už nějakou dobu sdílíme s linkou 17; ta nyní obsluhuje sportovní centrum, kdežto linka 36 jej jen míjí – přestože to byla právě ona, kdo arénu obsluhoval jako první.
Sportovní čtvrtí dnes ovšem projedeme jen okrajově: z ulice 28. října zamíříme do Kralické a kolem starších vilek sjedeme až ke starým pekárnám a k Hanychovské ulici, jíž vévodí tramvajová trať. Po jejím tělese touto ulicí lemovanou převážně staršími bytovými domy sjedeme dolů. Dlouhou rovnou ulici uzavírá zatáčka, za níž se otevře volné prostranství s tramvajovou smyčkou Viadukt a přilehlým monumentem, podle něhož se jmenuje. Ten podjedeme a octneme se opět na složité křižovatce, kterou už známe. Až se jí probojujeme, čeká nás cesta zpátky kolem soudu, dvou nejstarších kostelů, radnice a divadla, přes nová obchodní centra až do cílové stanice Fügnerova. Tu už ovšem známe, a tak tohle povídání právě zde končí.
Spolupracovali: Boveraclub (historické záznamy), Liberecká podniková (videozáznamy, korektury), Tomáš Krupička st. (doplnění a korektura místopisných údajů) a další.
Smysl projektu · Zdrojový kód (GitHub) · Blog.