Linka 39 byla poprvé zavedena 8. 5. 2015 v trase Fügnerova - Areál Vesec. Město Liberec tímto krokem chtělo hůře dostupný vesecký sportovní areál přiblížit občanům. Měla jezdit jen v letní a zimní sezóně o víkendech a svátcích přibližně mezi 9. a 17. hodinou v hodinovém intervalu, a to až na parkoviště vedle areálu. Původně jezdila jako přímá, od 5. září 2015 začala zastavovat také na zastávce Vesec U Střediska. Pro zimní sezónu 2015/2016 však již bylo oznámeno, že její provoz bude navázán na sněhové podmínky. Po letní sezóně 2016 provoz linky 39 v tichosti skončil, přestože již stavěla na všech nácestných zastávkách. Staniční sloupek v areálu byl ještě několik let poté, dodnes zůstala památka na zastávku viset v aplikaci mapy.cz. Autobusy však přesto na parkoviště u areálu čas od času zavítají. Je to především v době konání festivalu Benátská, kdy sem jezdí kyvadlová doprava z centra Liberce, a příležitostně v dobách konání jiných akcí.
Druhé účinkování linky 39 souvisí s úspornými opatřeními v rámci obsluhy Stráže nad Nisou. 12. 12. 2021 byla zavedena v polookružní trase Pavlovice křižovatka - Stráž nad Nisou - Růžodol Mlýn - Pavlovice křižovatka a dále po trase linky č. 24.
Video linky čeká na své zpracování.
V úseku Doubí sídliště – Pavlovice křižovatka jezdí od roku 1996 tři linky – 13, 24 a 26 –, a proto se mu vžil název „trojlinka". Teprve na sklonku roku 2021 to narušila nová linka 39, která se ke třem přidala, ovšem jen o víkendu. Úseku tedy říkám stále trojlinka, ač o víkendu jde fakticky o čtyřlinku. Devětatřicítka je dosud spíš v testovacím režimu a jejímu vzniku ostatně předcházelo jakési nouzové řešení obsluhy Stráže nad Nisou.
Trojlinka je jednoznačně má největší „srdcovka". Už od útlého věku jsem jí jezdil z Doubí do Pavlovic k babičkám; později denně na ZŠ Vrchlického, pak na gympl, do hospod, na úřady, na výlety i na pražský autobus kvůli vysoké škole – jak šel život. Využíval jsem hlavně úsek mezi Doubím a centrem, ale občasné výpravy do Pavlovic a dalších končin nikdy neustaly. A dnes jsem její součástí znovu – už ne jako cestující, nýbrž jako řidič: zrovna na téhle službě mě čeká jedno kolečko do Radčic, dvě do Krásné Studánky a poslední až do Stráže. Dá se říct, že tahle trojlinka se v dosud nezměněné podobě stala neotřesitelnou součástí mého života – už bezmála třicet let. Znám tu každý dům, každou díru v silnici; vím (a nezřídka viděl), jak podél trasy v čase vyrůstaly a zanikaly nejrůznější stavby, tak jak se město bez ustání proměňuje. Kdybych měl všechny ty vzpomínky sepsat, vydalo by to na celou knihu o jediné autobusové lince. Tady budu samozřejmě stručnější.
Jižní konec trasy obsluhuje dvě liberecká sídliště, Doubí a Vesec, a je tu příznačný hustou sítí zastávek. Ačkoli Doubí i Vesec bývaly malebné vesničky kousek za Libercem, starých původních stavení tu zbylo poskrovnu a většina leží stranou trasy. Vesnický ráz luk a polí proměnily v minulém století betonové kolosy – paneláky vysazené na rozlehlé zelené louky. Sídliště Doubí objedeme jižní stranou, naproti níž stojí menší řadové domky. Za světelnou křižovatkou, kde kdysi rostly stromy, mineme i poměrně nové fotbalové hřiště, které však už leží na veseckém katastru. U kruhového objezdu zahlédneme starou, sotva patrnou autobusovou točnu a projedeme kolem majestátní vesecké školy se sokolovnou, jež dosud připomínají časy kvalitní architektury. Vzápětí ale po pravici nastoupí paneláky, po levici ještě stará pošta s obchodem a dál starší i novější vilky – ty však jen nakrátko, neboť záhy se vlevo vztyčí další betonové králíkárny. Po pravé straně stojí za zmínku dlouho chátrající objekt fabriky Libena. Sídliště opustíme prudkým sjezdem kolem prodejny dřeva, kterou tu pamatuji od malička; pod kopečkem projedeme kdysi celistvým, dnes rozděleným a zmodernizovaným průmyslovým areálem. Po ostré zatáčce – s menším ghettem na jedné a bývalou hospodou s posilovnou na druhé straně – dorazíme k železničnímu přejezdu, jenž odděluje další etapu trasy.
Přejezd umí nadělit i několikaminutové zpoždění. Hned za ním vjedeme na Poštovní náměstí, kde kdysi končila první liberecká tramvajová trať i autobusová linka – dnes by to už nikoho nenapadlo, neboť se náměstí kolem přelomu tisíciletí změnilo k nepoznání. Příznačné je spíš tím, že část je schovaná pod estakádou rychlostní silnice Liberec – Jablonec, a také tím, že na něm a v okolí přežívají snad čtyři nonstop bary a herny; nikdy jsem nepřišel na to, proč se tísní zrovna tady a kdo je plní, ale drží se léta. Na tomto náměstí se naše trojlinka sjíždí s linkami 20 a 37 a míří s nimi do centra ulicí Dr. Milady Horákové. Tu z obou stran lemují starší domy s rozličnými službami; vlevo se za nimi skrývá Nisa, vpravo další domy a hned za nimi skalní masiv, nad jehož hranou prosvítá okraj sídliště Rochlice. Domy občas vystřídá nějaké zařízení, třeba Kaufland vyrostlý po staré fabrice – jiné staré fabriky v údolí Nisy demolici unikly a dočkaly se přestavby. Za zastávkou Čechova vévodí scéně právnická škola a liberecká teplárna se spalovnou. Domy po pravici mohutní, ovšem jen po další světelnou křižovatku u zastávky Melantrichova; tu vpravo lemuje podivný lesík nikoho, než dojedeme k čerpací stanici a dalším vilám, zatímco vlevo pokračují průmyslové provozy.
Křižovatka s Košickou v mých očích otevírá další etapu – centrum. Chvíli ještě míjíme parčík a vily, brzy však dorazíme k výškovým budovám krajského úřadu, S-toweru, úřadu práce a dalším, jež ohlašují blížící se terminál Fügnerova. Rázem jsme v dolním centru plném obchodů, restaurací a obchodních domů Fórum a Delta; pamětníci zavzpomínají na starý OD Ještěd, který měl své zaryté příznivce i odpůrce. Sotva se z toho vzdušného prostoru vymotáme, vtáhne nás temnější ulice 8. března mezi vysoké staré činžáky. Brzy ale mineme liberecký zámeček a znovu se otevře vzdušné prostranství, jemuž vévodí OC Plaza a největší liberecká křižovatka Šaldovo náměstí. S autobusem se oddělíme na vyhrazenou komunikaci sdílenou i s tramvajemi, přímo u Plazy. Po překonání Šalďáku se opět zanoříme do úzké, temné ulice mezi domy, které mají leccos za sebou – jedním z nich je stará pošta, dodnes hlavní liberecká. Krátce zahlédneme divadlo F. X. Šaldy a radnici, ale hned mizíme na zastávce pod mostem v Sokolské; za ní ještě cípem oka zachytíme moderní krajskou vědeckou knihovnu a z kopečka už ve větší rychlosti opustíme centrum.
Na další světelné křižovatce zahneme doleva a ráz města se zase promění. Zbytek trasy vede po staletí staré cestě do severních koutů Čech; ve špičce bývá rušná, za klidných večerů ji však projedete třeba celou bez zastavení. Tahle polovina je obecně mnohem pokojnější. Minete malé divadlo a ocitnete se na upravené rovné ulici, jež na jaře krásně růžově rozkvete, mezi vilkami a moderními domy se službami. Za nimi lze jen tušit zajímavý domov mládeže s bohatou historií a architekturou připomínající zámeček, opodál Jedličkův ústav v půvabné vilové čtvrti. To už ale ostrým esíčkem sjíždíme k dopravnímu hřišti a naproti zahlédneme hlavní fotbalový stadion; stejnojmenná zastávka se obsluhuje jen občas, při zápase tu však bývají davy. Po sjezdu zase stoupáme – mimo jiné kolem bývalého hotelu, dnes penzionu pro seniory Atrium. Na kopci u zastávky Vrchlického se vpravo objeví svérázný socialistický obchodní dům Merkur; právě odtud jsem se spoustou spolužáků mířil na ZŠ Vrchlického, jiní na ZŠ Sokolovskou či Podještědské gymnázium. Za zatáčkou následuje rovinka s veterinou a podivným kasinem a končí velmi ostrou zatáčkou u budovy Mezinárodního centra Universum, zvaného též Koloseum, kde se už desítky let konají kulturní i vzdělávací akce. Záhy dorazíme k zastávce Hrdinů se známou hospodou Václavka a domem, v němž se v čase střídají nejrůznější služby. Do dalšího kopce stoupáme menším lesíkem, který ulici trochu zatemňuje; za ním už prokukuje sídliště Nové Pavlovice a přilehlé garáže. Na kopci u zastávky Letná býval klasický sídlištní krámek – dnes se tam prodávají motorky a čtyřkolky; nahradila jej naproti Billa, ovšem ani ta nevydržela a po pár letech se proměnila v průmyslový objekt. Před námi je už jen prudký sjezd zarostlým údolím na pavlovickou křižovatku, při němž vlevo zahlédneme sídliště Nové Pavlovice a vpravo nechvalně proslulý dům s nechvalně proslulými obyvateli. Tím naše povídání končí. Oblast točny Pavlovice křižovatka je konečnou většiny spojů linky 24 – a zároveň místem s nesmírně bohatou historií, kterou jste mohli objevit ve vyprávění o ostatních částech tras linek 13, 24, 26 a 39, jež se zde větví a míří každá jinam.
Devětatřicítka má spolu s linkou 28 oddělenou zastávku mimo obratiště, naproti bývalé Tesle. Nejprve si řekneme něco o této starodávné křižovatce cest a pak se vydáme na zbývající úsek, který je už pro linku 39 jedinečný.
Místní tomu místu dodnes neřeknou jinak než „křižovatka", nebo „u Litesu" – hned vedle obratiště totiž stojí architektonicky cenná tovární budova bratří Siegmundů s bohatou historií, z níž se později stalo sídlo firmy Lites, dodnes vyrábějící požárně bezpečnostní zařízení; ostatně i obratiště se kdysi jmenovalo Pavlovice Lites. Významná křižovatka cest tu přitom byla dávno před Litesem. Nelze pominout ani v širokém okolí proslulou Staročeskou restauraci, jíž ovšem málokdo z místních řekne jinak než „Na kříži"; právě vedle ní je zastávka linky 28, ale i 13 a 24. Naproti stojí bývalá vila továrníků Siegmundů, kolem níž se kdysi rozkládal lesopark, v němž jsem co dítě – a nejen tehdy – strávil bezpočet hodin. Dnes jej prozradí jen pozorná procházka lesem: staré kůly oplocení, okrasné dřeviny, jež do českého lesa nepatří, ba i základy altánů a bazénu! A na temeni kopce nad lesoparkem stávala až do druhé světové války Siegmundova rozhledna – dodnes po ní najdeme zbytky patek.
Než se nadějeme, projedeme kolem bývalé Tesly a posledních vilek a ocitneme se v podivném zarostlém údolí: na jedné straně strmý sráz končící sotva viditelnou železniční tratí do Frýdlantu, na druhé všelijaké průmyslové objekty, tu starší, tu novější, jež kdysi využívaly toku Černé Nisy. Teprve později přibývají první obytné domy a po nich další provozy; kolem jednoho z nich odbočíme do Kateřinské ulice. Možná zaslechneme kovové dunění – to nad námi přejíždí vlak po viaduktu trati na Frýdlant. Pod viaduktem se vedle nás zároveň stékají dvě Nisy, Lužická a Černá. Pak nás čeká průjezd areálem firmy Benteler; zajímavé je, že z obou stran jej hlídají semafory, které zastaví provoz, kdykoli v areálu manévruje kamion – snadno tu tedy nabereme zpoždění hned zkraje, řidič se s tím však setká jen zřídka. Další zastávkou je Stráž n. N. elektrárna, kterou už ovšem kromě jména připomíná jen stará zarostlá budova na břehu Nisy; nová elektrárna vyrostla o kus dál po proudu. Konečně opustíme hlavní silnici, když se prudkou zatáčkou vnoříme do Studánecké ulice. Ta nás kolem několika malých paneláčků a obytných vilek dovede až do centra Stráže nad Nisou, na Bergrovo náměstí. Před námi se vztyčí kostel sv. Kateřiny; kolem náměstí najdeme restauraci Formanku, letní kino a sportovní areál. Náměstí se projíždí jednosměrně směrem ke kostelu a tvoří tak velké obratiště – linky 23, 26 a 30 tu končí, my však pokračujeme dál. Tedy přesněji: vracíme se stejnou cestou k soutoku, tam odbočíme do Obloukové ulice a uděláme ještě závlek na Růžodol Mlýn. Ten vede ulicí souběžnou se silnicí I/35 po zarostlém náspu, naproti němuž stojí řídká zástavba starších domků a vilek. Otočíme se na starém, zanedbaném obratišti Růžodol Mlýn, kde se dříve točilo hodně spojů linek 12 i 23; mezi lety 2006 a 2021 však sloužilo jen mimořádně a většinu času zelo prázdnotou – dnes se na něm otáčí pouze linka 39. Po otočce zamíříme zpět k soutoku a už bez závleku do Stráže pokračujeme nazpět do Doubí.
Spolupracovali: Boveraclub (historické záznamy), Liberecká podniková (videozáznamy, korektury), Tomáš Krupička st. (doplnění a korektura místopisných údajů) a další.
Smysl projektu · Zdrojový kód (GitHub) · Blog.