Liberecké linky

Linka 4 je zrušenou tramvajovou linkou, která mezi lety 1934 a 1990 působila jako posilová linka na části městské tramvajové trati. Prozatím naposledy pravidelná linka 4 vyjela 31. 8. 1990. Před vznikem tramvajové linky nesla číslo 4 vůbec první autobusová linka do Ruprechtic, více viz záložka historie.

V současnosti je číslo 4 užíváno pro historické jízdy zpravidla do Vratislavic a Jablonce nad Nisou.

11. října 1927 začíná v Liberci veřejný autobusový provoz. První spuštěnou linkou byla linka od radnice do Ruprechtic. Není známo, zda nesla č. 4 již od otevření, ale zcela jistě tomu tak bylo od roku 1932, kdy se zavádí také linky č. 5 (Radnice - Harcov) a 6 (Radnice - Nádraží - Janův Důl). V roce 1933, v době složité situace tvrdě dopadající světové hospodářské krize, začíná docházet k radikálnímu omezování provozu. Na lince č. 4 je upouštěno od provozu v 15minutových intervalech, až je nakonec 11. září 1933 předána do rukou soukromé společnosti.

V rukách města se autobusové linky objevují znovu až v roce 1939, to už je ale číslo 4 obsazeno novou tramvajovou linkou a linka do Ruprechtic tak získává číslo 5 (a je prodloužena až do Rudolfova).

• 24. 11. 1934: v provozu přibývá tramvajová linka s číslem 4 v trase Lidové Sady - Pekárny (dnešní Staré Pekárny), kde půlí 10minutový interval linky 3.
• 1936: linka prodloužena do zastávky Vápenka.
• 1936: v rámci úsporných opatření interval prodloužen na 12 minut, souhrnný interval s linkou 3 tedy činí 6 minut.
• 2. 1. 1964: v časech přepravní špičky každý druhý spoj prodloužen na nově vybudovanou smyčku Dolní Hanychov. Interval činil 5 minut, prodloužené spoje tedy každých 10 minut.

Jízdní řád z roku 1972

• 1. 9. 1990: po optimalizaci linkového vedení je linka 4 zrušena, respektive nahrazena linkami 1 a 2. Pro zajímavost uvádím seznam zastávek platný poslední rok provozu. Psal se rok 1990:
• LIDOVÉ SADY PETRA BEZRUČE
• Léčebný ústav
• ZOO
• Lázně
• Výstaviště
• Náměstí Bojovníků za mír
• Gottwaldovo náměstí
• Na Rybníčku
• Nádraží ČSD
• Viadukt
• Krkonošská
• Pekárny
• VÁPENKA

Od této doby se pravidelná linka s číslem 4 neobjevila, ale používá se pro příležitostné historické jízdy.

Jízdní řád historické tramvaje z roku 2012

Linky 1, 2 a 3 (a kdysi i linka 4) obsluhují jednu a tutéž tramvajovou trať, proto sdílejí tento místopisný článek.

Spojnice lesů

Čím víc tratí poznávám – v Česku i v zahraničí –, tím pevněji věřím, že tahle patří k nejkrásnějším. Zvlášť úsek od Šaldova náměstí do Lidových Sadů byl odjakživa výstavní. Která jiná trať spojí lesy dvou různých pohoří, protne prvorepublikovou vilovou čtvrť a doveze vás až pod sjezdovku? Trojkou se z Ještědsko-kozákovského hřbetu přenesete během půlhodinky na samý práh Jizerských hor. A jako přídavek minete celou řadu libereckých dominant – budovu bývalých lázní, Severočeské muzeum i nejstarší zoologickou zahradu v ČR.

Úsek kontrastů

Trasa začíná konečnou Lidové Sady, posazenou na samém okraji jizerskohorských lesů, na dohled od brány zoo a letitého kulturního centra. Hned od počátku se vine onou výstavní libereckou čtvrtí, jež nesla punc reprezentace už za první republiky, kdy vznikala; tehdy její význam dalece přesahoval ten dnešní – a kulturu této čtvrti dnes bohužel z velké části vytlačila obchodní centra. Objedeme zoo s přilehlým parkem, mineme Dům dětí a mládeže Větrník, kam snad aspoň jednou zavítal každý Liberečák, a zastavíme u jezírka s vodotryskem. To patří ještě k zoo, a tak tu nezřídka zahlédnete pelikány či jiné exotické ptactvo. Od jezírka míří cesta k východu ze zahrady a opodál mohou pamětníci zavzpomínat na bývalý vstup do zoo. Pokračujeme nádhernou lipovou alejí, nad níž se tyčí majestátní prvorepublikové vily s rozlehlými zahradami a exotickými stromy. Úchvatný pohled zvlášť na podzim, kdy se celá alej zbarví do žluti až ruda a vy pod ní projíždíte tramvají vstříc večernímu slunci.

Minete i někdejší vyhlášený noční klub, na který už dnes také jen vzpomínáme. Uprostřed aleje zastavíme mezi dvěma z nejkrásnějších libereckých staveb – už zmíněnými lázněmi, dnes galerií, a Severočeským muzeem naproti. Alej doběhne až k další skvostné historické budově, průmyslové škole, vedle níž se zvedá liberecké výstaviště s novým technickým muzeem. Od nádraží se sem přestěhovala i parní lokomotiva Adolf, jež teď hrdě dohlíží na provoz na trati. Kde jsou ty časy, kdy na Liberecké výstavní trhy proudily desítky tisíc lidí nejen z Čech… Pak přijde nenápadná zatáčka a kulisa se rázem promění: ocitneme se v úzké, sevřené uličce s drobnými krámky a moderními kavárnami. Sotva nás propustí takzvané čočky (tramvajový semafor), přichází další prudký střih. Klidná ulička nás vyplivne přímo na nejrušnější a nejspletitější liberecké křižovatce – na Šalďáku, kde se sbíhá šest ulic. Z první republiky jsme rázem ve 21. století. Sjedeme z kopečka kolem majestátní budovy spořitelny, projedeme tmavou Rumunskou ulicí mezi činžáky a jsme na Fügnerce – ústředním terminálu městské dopravy.

Na ročním období záleží

Tenhle úsek si nejen já spojuji hlavně s víkendy – v zoo, v botanické zahradě (obě nejstarší v ČR), na lesním koupališti, v muzeu nebo prostě s letními procházkami po Masaryčce, oné proslulé aleji mezi vilami. Hned za konečnou v Lidových Sadech začínají kilometry jizerskohorských lesů, kousek je to k lesnímu koupališti, na Libereckou výšinu, ba i k bývalému letnímu kinu – samá úžasná místa se zašlou slávou, z nichž se naštěstí některá pomalu probouzejí. Stejně živě si ale vybavuji noční a časně ranní návraty z flámů: ať už z Hutě (onoho zrušeného klubu při aleji), nebo z některého klubu na harcovských kolejích, kdy ranní patnáctka ještě nejezdila a po ruce byla právě tramvaj z Liďáků. Cesta tudy za svítání – byť s kocovinou – taky nemá chybu.

Právě v době, kdy tyto řádky píšu, jezdí v úseku náhradní autobusová doprava; pro ni se pořídily dvacet let staré kloubové Karosy řady 941 z Prahy – pro rok 2019 vskutku nevšední svezení, ať už z pohledu cestujícího, či řidiče.

Splítka končí

Z Fügnerky se zvolna vydáme kolem nového obchodního domu v dolním centru. Nejeden Liberečák si tu vybaví starý, svérázný obchodní dům Ještěd, který dolnímu centru kdysi vévodil; nechci rozsuzovat, který z nich byl vkusnější. Následuje kulturní dům, postranní ulička ke Stamině (další klub, který už není), odbočka do vozovny Rybníček a pak už táhlý kopec přímo k nádraží – ten, který denně zdolávají cestující mířící z terminálu MHD na vlak či autobus. Míjíme i slavný hotel Imperial, dnes v rukou soukromníka. Na samém temeni kopce stojí svérázný funkcionalistický dům Uran, v místech, kde kdysi bývala celnice a obě nádraží – po jedné straně železniční, po druhé autobusové. U Viaduktu, k němuž zase sjedeme z kopce, pak najdeme smyčku, kam až sahá metrový rozchod vedený po boku běžného rozchodu 1435 mm. Mezi Lidovými Sady a Viaduktem se totiž jede po takzvané kolejové splítce. Na Viaduktu končí i příležitostné jízdy historické jedničky, jejíž vozy jezdí právě na úzkém rozchodu. Viadukt je pozoruhodný ještě z jednoho důvodu: ačkoli jsme teprve v půli trasy, odtud až na konec už to bude jenom do kopce – jednou víc, jednou míň, ale pořád.

Horská dráha začíná

Projíždíme čtvrtí klasických činžovních domů, jejichž hustota i výška postupně opadá. Pozornost upoutají bývalé staré pekárny, podle nichž nese jméno přilehlá zastávka. Pro mě měla význam za gymnaziálních let (Jeronýmova) – je to k němu odtud pořádný kus a dnes už ke škole zajíždí přímo linka 17, tenkrát ovšem nejezdila a i dnes dá leckterý student přednost tramvaji. Staré Pekárny znají i sportovní fanoušci, a to ze stejného důvodu: hned vedle gymnázia se rozkládá několik sportovišť včetně hokejové arény. Po zápasech Bílých tygrů se tu valí davy fanoušků sbíhajících z kopce od haly, jejichž nálada se odvíjí od výsledku.

O kus dál bývala smyčka, kde kdysi končívala linka 1 nebo 4; později z ní zbyla jen odstavná kolej pro posily při hokeji a jiných akcích – s ironií dodejme, že nikdy nebyla použita. Podjedeme železniční trať 086 do České Lípy, mineme zvláštní, dnes už zbytečně rozlehlé nádraží Horní Růžodol a vynoříme se na křižovatce „U Horizontu". Jméno nese podle přilehlého funkcionalistického centra služeb pro zdejší typické socialistické sídliště – a dopadlo jako většina jemu podobných: zchátralá budova s nonstopem, sekáčem a jedním obchůdkem s potravinami, kde se zastavil čas.

Na křižovatce se v pravém úhlu protneme s autobusovou linkou 22 a hned za rohem čeká další smyčka, tentokrát linky 2 – Dolní Hanychov. Dál pokračuje už jen trojka; smyčka slouží až na výjimky jen v pracovní dny. Sotva opustíme Dolní Hanychov, Ještěd se začne dramaticky přibližovat a stoupání přituhne. Dojem města se vytrácí, a jakmile minete ZŠ a SŠ Ještědská, vystřídá je téměř ves – směs starších i novějších rodinných domků se starým kostelem. Přibývá penzionů pro turisty a krajina dostává horský ráz; v zimě tu bývá poznat, že už napadlo znatelně víc sněhu než dole ve městě. Na samém konci, v Horním Hanychově, máte pocit, že na Ještěd už je to jen co by kamenem dohodil.

Jsme na druhé konečné – a opět na prahu kilometrů lesů. V zimě je to jen pár set metrů k vleku, v létě kousek k lanovce, která vás vyveze až na Ještěd; z jednoho přírodního parku rovnou do druhého. Není divu, že stojíme zároveň na nejvýše položené tramvajové zastávce v ČR (522 m n. m.). Po vystoupení můžete projít „branou mistrů", památkou na mistrovství světa v lyžování roku 2009 – pro někoho vzpomínka sladká, pro jiného spíš hořká.