Liberec Routes | PROJECT IDEA

Linka 24 spojuje spolu s linkami 13 a 26 významná liberecká sídliště Doubí, Vesec a Pavlovice s centrem města (linky se doplňuji v úseku Doubí sídliště - Pavlovice křižovatka). Na svém severním konci již sama obsluhuje okrajovou městskou část Radčice, a to v polookružním módu. Zároveň tam nahrazuje linku 28 mimo časy dopravní špičky.

Linka 24 je zavedena v roce 1976 v trase Gottwaldovo náměstí - Vesec. Konečná byla u dnešní zastávky Vesec U Střediska a místo otáčení autobusů je patrné dodnes. Zpočátku byla v provozu jen v pracovní dny, o víkendech jezdila po této trase do Vesce prodloužená linka 2. Zajímavostí také je, že linka v původní podobě projížděla závodem LVZ, ulicí Vesecká, která je dodnes průmyslovým závodem přerušena.

• 1986: končí průjezd libereckými vzduchotechnickými závody a linka je trvale přetrasována do ulice Slovanská, jak ji známe dnes. Vzniká tak i nová zastávka U Modelárny (dnes Na Srázu). Současně je linka prodloužena až na konečnou Doubí sídliště, kde vzniká nové sídliště a doplňuje tak linku 20.
• 1990: po velké optimalizaci linkového vedení je linka prodloužena až na obratiště Pavlovice, Tesla.
• 1992: pro špatnou ekonomickou situaci podniku jsou vybrané spoje až do konce roku 1995 prodlouženy do okrajových částí namísto spojů linek č. 13, 26 a 28. Šlo de facto o předzvěst nového systému trojlinky. Jen zajíždění linky 24 do Radčic v dopoledních hodinách a o víkendu po celý den zůstalo dodnes.

Jízdní řád z roku 1995

• 1. 1. 1996: do Doubí jsou protaženy linky 13 a 26 po stejné trase a linka 24 se tak stává ve většině trasy součástí trojlinky 13, 24, 26.

Jízdní řád z roku 1996

Jízdní řád z roku 2001

Jízdní řád z roku 2006

• 2015: byl zrušen poslední spoj, který se točil již v zastávce Radčice rozcestí. Dříve bylo takových spojů několik, především v pozdně večerních hodinách. Poslední tři roky se držel pouze jeden ranní spoj. Tyto spoje jsou důvodem, proč ve směru do centra dodnes stojí dva sloupky zastávky Radčice rozcestí. Jeden před křižovatkou, druhý za ní.

Jízdní řád z roku 2011

Jízdní řád z roku 2016

Jízdní řád z roku 2021

• 30. 9. 2024: po rekonstrukci ulice Sokolská byla zrušena zastávka Sokolská most a zavedena zastávka Sokolská ve směru z centra v místě původní zastávky příměstské dopravy.

24 ve své nejčastější variantě Doubí sídliště - Pavlovice křižovatka není náročnou linkou co do trasy. Většinou se odehrává na dobře průjezdných hlavních silnicích. Náročnější je na jízdní řád. Díky své délce a tomu, že křižuje frekventovanou železnici, spoustu světelných křižovatek a samotné centrum, snadno vzniká zpoždění. I menší zpoždění díky vysoké frekvenci cestujících a krátkému intervalu způsobuje časté sjíždění spojů a vysokou obsazenost.

Úsek Pavlovice křižovatka - Radčice, kam zajíždějí jen vybrané spoje, je zase jedním z nejnáročnějších co do prostorových podmínek. Všechny ulice počínaje Polední a Raspenavskou konče, jsou široké tak akorát pro autobus. Jízdní řád a trasa (která je odlišná tam a zpět) s tím naštěstí počítají, takže je nemožné potkat kolegu s jiným autobusem. To však neznamená, že nemůže zatopit i setkání s obyčejným autem na špatném místě. Za nejobávanější platí především ulice Polední, V Rokli a druhá část Výletní. A teď si představte v těchto místech potkat v zimě pluh... Úsek je to sice velmi náročný, ale jeden z nejhezčích, pohled řidiče proto začneme právě tady, a to s již vyřazeným vozem Tedom C12G #518.

Z Doubí do Radčic pojedeme o rok později, ale o něco časněji zjara (v Radčicích ještě můžete spatřit zbytky sněhu), a to s vozem Irisbus Citelis #704.

Nejdříve bude popsán úsek Pavlovice křižovatka - Radčice, který je pro tuto linku jedinečný a specifický. Úsek Doubí sídliště - Pavlovice křižovatka je společný s linkami 13 a 26, a proto je popsán v druhé části textu.

Úsek začíná velkým obratištěm Pavlovice křižovatka, kde končí většina spojů linky. Dodnes se místu mezi místními říká buďto „křižovatka“, nebo „u Litesu“. Hned vedle obratiště totiž stojí architektonicky významná tovární budova bratři Siegmundů s bohatou historií, ze které se později stalo sídlo společnosti Lites, která dodnes vyrábí požární bezpečnostní zařízení. Ostatně i obratiště se dříve jmenovalo Pavlovice Lites. Významná křižovatka cest však v místě byla už dlouho přes Litesem. Nesmíme taky zapomenout na v širokém okolí známou Staročeskou restauraci, které ale málokdo z místních řekne jinak než „Na kříži“. Právě před ní odbočí spoje, které nekončí v obratišti na svou oddělenou zastávku. Naproti zastávce se nachází bývalá vila továrníků Siegmundů, kolem které býval lesopark, ve kterém jsem strávil v dětství i později mnoho hodin. Dávný lesopark z dob továrníků Siegmundů už je patrný jen při pozorné procházce lesem. Objevíme v něm staré kůly oplocení, okrasné dřeviny, které do českého lesa nepatří a dokonce i základy altánů a bazénu! Na vrcholu kopce nad lesoparkem poté do druhé světové války bývala Siegmundova rozhledna. I po ní tam nalezneme zbytky patek.

Údolím Černé Nisy

Ale pokračujme po trase čtyřiadvacítky. Zatím nepokračuje zcela sama, protože tudy vedou také spoje linek 28 a 13. Než se člověk naděje, najednou se okolní svět zcela změní. Z mezistátní silnice, po které třináctka přijela z města, se ocitne na menší silnici v poměrně hlubokém smíšeném lese údolí řeky Černé Nisy. Po levé straně strmý sráz, skály a stromy, po pravé koryto řeky. Kromě několika skladů a ruin se cesta dlouho obejde bez civilizace. Přestože je údolí hluboké a slunce do něj dosvítí jen zřídka kdy, břehy Černé Nisy v těchto místech byly oblíbenou rekreační destinací. Dokazuje to fakt, že se jim kdysi přezdívalo Jadran. Dnes už tam těžko uvidíme někoho se opalovat, za zajímavý turistický cíl však toto místo platí stále. Po tomto zalesněném úseku dorazíme k Janovu Mostu. Tady už se objeví první domky a staré továrny, které využívaly bystrého toku říčky. Jejich objevování však necháme lince 13, která pokračuje údolím, kdežto 24 nyní musí odbočit vpravo a z údolí se vymanit. Společnou trasu už máme jen s linkou 28 a bude tomu tak až na konečnou.

Místa sotva pro autobus

Polední ulice patří mezi nejužší místa, kterými se musí autobus v Liberci protáhnout. Jemné serpentiny v hustém lese ale současně patří k nejhezčím úsekům, kde je možné potkat třeba přebíhající zvěř. Srážka však moc nehrozí, protože rychlost autobusu je nízká. Každý řidič se obává náhle se vyřítícího auta z nepřehledné zatáčky, proto jede krokem. Teprve když se za poslední zatáčkou objeví světlo přilehlých luk, je vyhráno. Vyjeli jsme na křižovatce s ulicí Výletní na nenápadném hřebeni, kde název zastávky připomíná starodávné rozcestí. Čeká nás ale ještě poslední kilometr k cíli.

Kolem Jedlové

Zbývající úsek je charakteristický nadále úzkými uličkami, které se všelijak kříží jak obec kdysi rostla. Začínající řidič si musí dát velký pozor, aby odbočil do té správné. Scenérie řídce rozesetých domků mezi poli a háji připomíná podhorskou vesničku. Cestou zpátky je v tomto úseku za vhodných podmínek krásný výhled na Liberec a Ještědsko-kozákovský hřbet. U zastávky Jedlová můžeme vzpomenout starou školu nebo známý bývalý hostinec Na Jedlové. U křižovatky pěti ulic dodnes zbyl jen menší obchůdek U Kozejů, kde často při vhodném počasí postávají místní s lahvemi a každý autobus si prohlížejí jako atrakci. Za chvíli konečně dorazíme na nejvyšší bod trasy, který je současně i konečnou. Ta se nachází hned vedle zalesněného kopce Dračí vrch s kamennou vyhlídkou Na Dračím kameni. Jde o oblíbený cíl turistů, a proto jich při dobrém počasí autobus několik přiveze, jindy ovšem často jezdí téměř nebo úplně prázdný.

Zpátky jinudy

V tomto případě je potřeba se zasnít i nad zpáteční trasou, která je od zastávky Radčice rozcestí odlišná. Je tomu tak od zavedení první linky do Radčic. Linka tak jednak obslouží více míst, jednak se tím eliminuje riziko setkání dvou autobusů na nějakém úzkém místě. A tak si ještě jednou užijeme nádherný výhled, třeba budeme mít štěstí na letní rozbřesk brzy ráno, kdy máme probouzející se Liberec jako na dlani a Ještěd očekává východ slunce, při kterém se zabarví do tmavě rudých odstínů. Za rozcestím neodbočujeme doleva, odkud jsme přijeli, ale pokračujeme rovně. Nejprve zvolna do kopce, poté z kopce. Ráz se zatím příliš nemění, stále míjíme tu starší domek, tu novější, tu louku s pasoucím se stádem ovcí. Postupně ale zástavba zhoustne a Výletní ulička se stane stísněnější a zakroucenější. Po překonání mostku Radčického potoka se ocitneme na jednosměrné zastávce U Lípy, která už se nachází na území Krásné Studánky. Odtud je jen kousíček k hlavní silnici Hejnické mířící do Mníšku a dál do Frýdlantského výběžku. Současně se zde připojíme k lince č. 26. Zalesněným údolím prosvištíme kolem utopené budovy bývalé Textilany, která se dodnes využívá, a za prudkou zatáčkou se nám už otevře velká plocha s obratištěm - jsme znovu v Pavlovicích na křižovatce, přestože samotné obratiště se nachází ve Stráži nad Nisou.

Trojlinka složená z linek 13, 24 a 26, jež mají z většiny stejnou trasu, je jednoznačně moje největší “srdcovka”. Již od útlého věku jsem s ní jezdil z Doubí do Pavlovic k babičkám. V dalším dětství a dospívání jsem s ní jezdil denně na ZŠ Vrchlického, poté na gympl, do hospod, na úřady, na výlety, na autobus směr Praha kvůli vysoké škole a tak dále podle toho, jak šel život dál. Využíval jsem tedy hlavně část mezi Doubím a centrem, ale občasné cesty do Pavlovic a dalších končin trvaly dál. No a dnes jsem její součástí zase, ale už ne tolik jako cestující, nýbrž jako řidič. Zrovna na dnešní službě mě čeká jedno kolečko do Radčic, dvě do Krásné Studánky a poslední až do Stráže. Dá se tak říct, že tato trojlinka se stala v dosud nezměněné podobě neotřesitelnou součástí mého života. Je tomu tak už téměř 30 let. Znám zde každý dům, každou díru v silnici. Vím a mnohdy jsem i viděl, jak podél trasy v průběhu času vznikaly a zanikaly různé objekty tak jak se město neustále mění. Kdybych měl všechny tyto paměti sepsat, vydalo by to na celou knihu o jedné jediné autobusové lince. V tomto článku však budu samozřejmě stručnější.

Necitlivě zasazená sídliště

Jižní konec trasy obsluhuje dvě liberecká sídliště Doubí a Vesec. Trasa je tam charakteristická hustou sítí zastávek. Přestože Vesec i Doubí bývaly menší malebné vesničky kousek za Libercem, starých původních domů v těchto lokalitách najdeme už pomálu a většina se nachází dál od trasy autobusu. Vesnický ráz plný luk a polí změnily v minulém století obří betonové kolosy – paneláky postavené na rozsáhlých zelených loukách. Sídliště Doubí objedeme jižní stranou, naproti které najdeme menší řadové domky. Za světelnou křižovatkou, ve které kdysi bývaly stromy mineme též relativně nové fotbalové hřiště, které se ale nachází už na veseckém katastru. U kruhového objezdu mineme starou, ještě sotva patrnou točnu autobusu a projedeme kolem majestátní vesecké školy se sokolovnou, které ještě připomínají staré časy kvalitní architektury. Opodál už ale začnou po pravé straně paneláky, po levé straně ještě stará pošta s obchodem a dál už starší a novější vilky. Ty však trvají jen chvíli a brzy se po levé straně objeví další obří králíkárny. Po pravé straně stojí za zmínku dlouho chátrající objekt fabriky Libena. Po opuštění sídliště sjedeme z prudkého kopce kolem prodejny dřeva, kterou tam pamatuji od malička. Pod kopečkem přijde průjezd kdysi celistvým, dnes již rozděleným a moderním průmyslovým závodem. Po ostré zatáčce u menšího ghetta na jedné straně a bývalou hospodou a posilovnou na druhé se dostaneme k železničnímu přejezdu, který odděluje další etapu trasy.

Údolím Lužické Nisy

Přejezd může nadělit i několikaminutové zpoždění. Hned za ním vjedeme na Poštovní náměstí, kde kdysi končila první tramvajová trať v Liberci a končila zde i autobusová linka. Teď už by to ale nikoho ani nenapadlo, náměstí se kolem nového tisíciletí změnilo k nepoznání. Je charakteristické spíše tím, že jeho část je schovaná pod estakádou rychlostní silnice Liberec – Jablonec. Další zvláštní charakteristikou tohoto náměstí je to, že jsou na něm a v blízkém okolí asi 4 nonstop bary/herny. Nikdy jsem nepřišel na to, proč se koncentrují zrovna tam, nikdy jsem v nich neviděl větší množství lidí, ale přežívají tam už léta. Na tomto náměstí se také naše trojlinka sjíždí s linkami 20 a 37 a pokračuje s nimi až do centra po ulici Dr. Milady Horákové. Tu lemují z obou stran starší domy s různými službami, za kterými se zleva skrývá řeka Nisa, zprava další domy a v jejich bezprostřední blízkosti skalní masiv, na kterém je nahoře viditelný okraj sídliště Rochlice. Domy občas vystřídají různá zařízení jako třeba obchod Kaufland postavený po staré fabrice. Jiné staré fabriky v údolí Nisy se nedočkaly demolice a byly přestavěny. Za zastávkou Čechova jsou hlavními dominantami právní škola a liberecká teplárna a spalovna. Domy po pravé straně se stávají většími, ovšem jen do další světelné křižovatky u zastávky Melantrichova. Tu po pravé straně lemuje podivný lesík nikoho, než dojedeme k čerpací stanici a dalším vilám. Po levé straně pokračují různá průmyslová zařízení.

Rušné centrum města

Křižovatka s ulicí Košickou v mých očích odděluje další etapu, a to etapu centra. Prozatím ještě lemujeme parčík a další vily, brzy už ale dorazíme k vysokým budovám krajského úřadu, S-tower, úřadu práce a dalších, které označují blížící se terminál MHD Fügnerova. Náhle se ocitneme v dolním centru města plném obchodů, restaurací a obchodních domů Fórum a Delta. Pamětníci zavzpomínají na starý OD Ještěd, který měl své zaryté podporovatele i odpůrce. Jak se vymotáme z tohoto vzdušného prostoru, ocitneme se v poněkud temnější ulici 8. března lemované poměrně vysokými starými bytovými domy. Brzy však mineme liberecký zámeček a náhle se ocitneme na dalším vzdušném prostoru, kterému dominuje OC Plaza a největší liberecká křižovatka Šaldovo náměstí. S Autobusem se oddělíme na vyhrazenou komunikaci společnou s dalšími linkami včetně tramvajových, která přímo sousedí s OC Plaza. Po překonání Šalďáku se opět zanoříme do úzké temné ulice mezi vysokými domy, které mnoho pamatují. Jedním z nich je například stará pošta, která je dodnes hlavní libereckou poštou. Krátce zahlédneme divadlo F.X. Šaldy a radnici, ale rychle zmizíme na zastávce pod mostem na ulici Sokolská. Za ní můžeme opět krátce zahlédnout moderní krajskou vědeckou knihovnu a z kopečka už ve větší rychlosti opustit centrum města.

Klidnější část trasy

Na další světelné křižovatce se dáme doleva a ráz města se opět změní. Zbytek trasy vede po stovky let staré trase do severních koutů Čech. Ve špičce bývá poměrně rušná, o klidných večerech ji lze ale projet i celou bez zastavení. Obecně je tato polovina trasy mnohem klidnější než první část. Projedeme kolem malého divadla a ocitneme se na upravené rovné ulici, která na jaře krásně růžově rozkvete. Projíždíme kolem směsice vilek a moderních domů se službami. Za nimi můžeme jen tušit zajímavý domov mládeže s bohatou historií a architekturou připomínající zámeček, opodál pak Jedličkův ústav při krásné vilové čtvrti. To už ale ostrým esíčkem sjíždíme k dopravnímu hřišti a naproti zahlédneme hlavní fotbalový stadion. Dopravní hřiště je také název přilehlé zastávky, na které se sice často nezastavuje, ale při fotbalovém utkání zde mohou být přímo davy. Po esíčkovém sjezdu ale musíme zase vystoupat zpátky do kopce. Jedeme mimo jiné kolem bývalého hotelu, nyní penzionu pro seniory Atrium. Když vyjedeme na kopec k zastávce Vrchlického, po pravé straně se objeví zvláštní socialistický obchodní dům Merkur. Právě odtud jsem se spoustou dalších žáků chodil na ZŠ Vrchlického, někteří ale taky na přilehlou ZŠ Sokolovskou a Podještědské gymnázium. Za další zatáčkou následuje rovinka s veterinou, podivným casinem a skončí velmi ostrou zatáčkou, vedle níž se nachází budova Mezinárodního centra Universum, jinak nazývaného také Koloseum. Zde se konají již desítky let mimo jiné kulturní a vzdělávací akce. Za zatáčkou brzy dojedeme k zastávce Hrdinů, kde je známá hospoda Václavka a dům, kde se střídají v průběhu času různé služby. Do dalšího kopce už jedeme menším lesíkem, který celou ulici poněkud zatemňuje. Za lesíkem už ale prokukuje sídliště Nové Pavlovice a přilehlé garáže. Na kopci u zastávky Letná býval klasický sídlištní krámek. Nyní se tam prodávají motorky a čtyřkolky. Krámek nahradil naproti supermarket Billa. Ani ten ale nevydržel a změnil se po několika letech v průmyslový objekt. Před námi už je jen prudký sjezd zarostlým údolím na pavlovickou křižovatku, během kterého po levé straně zahlédneme sídliště Nové Pavlovice a po pravé straně nechvalně proslulý dům s nechvalně proslulými obyvateli. Tím toto povídání končí. Oblast točny Pavlovice křižovatka je konečnou větší části spojů linky 24, ale je to také místo s nesmírně bohatou historií, kterou jste mohli objevit v povídání o zbývajících částech trasy linek 13, 24 a 26, jež se zde větví a pokračují každá jinam.