Linka 28 má v síti MHD zvláštní místo. Jezdí pouze v počtu několika spojů ve špičkách pracovních dnů, řidiči si ji tak moc často neužijí. Úsek od Fügnerovy po Stráž nad Nisou je řidičům dobře známý z jiných linek a není na něm nic zvláštního. Úsek Pavlovice křižovatka - Radčice, je však jedním z nejnáročnějších co do prostorových podmínek. Všechny ulice počínaje Polední a Raspenavskou konče, jsou široké tak akorát pro autobus. Jízdní řád a trasa (která je odlišná tam a zpět) s tím naštěstí počítají, takže je nemožné potkat kolegu s jiným autobusem. To však neznamená, že nemůže zatopit i setkání s obyčejným autem na špatném místě. Za nejobávanější platí především ulice Polední, V Rokli a druhá část Výletní. A teď si představte v těchto místech potkat v zimě pluh... Úsek je to sice velmi náročný, ale jeden z nejhezčích. Linku 28 jsem natáčel při nevlídné prosincové inverzi, která samozřejmě k místnímu podnebí patří, a to s vozem Tedom C12G #521. Máte-li zájem o Radčice v hezčím počasí, mrkněte na linku 24, která sem zajíždí v době, kdy 28 není v provozu.
Pro zajímavost uvádím ještě zvláštní večerní spoj linky 28, který je pokračováním posledních dvou odjezdů linky 12. Odjezdy z Fügnerovy ve 22:40 a 23:10 jsou hromadné a v tomto videu můžete slyšet pokyn dispečera k odjezdu. Za zastávkou Pavlovice Letná můžete vidět spoj linky 25, který se v Pavlovicích na křižovatce změní na linku 13 a s tímto spojem jede až k Janovu Mostu. Z Radčic se po rychlé otočce jede jen do Růžodolu I a poté do garáží. Natáčelo se za mrazivé zimní noci s vozem Iveco Urbanway CNG #532. Posuďte sami náročnost radčického úseku. Když budete pozorní, objevíte, že před Radčicemi mě potkalo jisté překvapení.
Konečně je tu dvojice videí se závlekem do Stráže nad Nisou, který se začal v JŘ objevovat v roce 2021. Je to jediný způsob, jak se projet ulicí Neumannova. Na prvním videu je zkrácený spoj ukončující ranní díl šejdru, který začíná na zastávce Pavlovice křižovatka, kde navazuje na spoj linky 24, a končí v zastávce Růžodol I, odkud zatahuje do garáží.
Další záběr ukazuje stejný spoj v opačném směru. Šlo sice o výlukový spoj, který začínal v zastávce Růžodol Mlýn, ale v pravidelném JŘ se lze setkat i se spojem Růžodol I - Pavlovice křižovatka. Nikoho jsem nevezl, proto jsem na konečné nezajel do točny.

Jak se vymotáme z celkem vzdušného prostoru terminálu Fügnerova, ocitneme se v poněkud temnější ulici 8. března lemované poměrně vysokými starými bytovými domy, ale také areálem bývalých tiskáren přetavených na nové byty. Brzy doslova o centimetry mineme liberecký zámeček a náhle se ocitneme na dalším vzdušném prostoru, kterému dominuje OC Plaza a největší liberecká křižovatka Šaldovo náměstí. S autobusem se oddělíme na vyhrazenou komunikaci společnou s dalšími linkami včetně tramvajových, která přímo sousedí s OC Plaza. Po překonání Šalďáku, nejkomplikovanější křižovatky v Liberci, se opět zanoříme do úzké temné ulice mezi vysokými domy, které mnoho pamatují. Jedním z nich je například stará pošta, která je dodnes hlavní libereckou poštou. Krátce zahlédneme divadlo F.X. Šaldy a radnici, ale rychle zmizíme na zastávce pod mostem na ulici Sokolská. Za ní můžeme opět krátce zahlédnout moderní krajskou vědeckou knihovnu a z kopečka už ve větší rychlosti opustit centrum města. Mineme u toho opuštěnou restauraci, která platila za jednu z nejlepších (Šnyt, původně Ambiente), centrum služeb Avicena, ale třeba taky zajímavou budovu Lesů ČR. Světelnou křižovatku projedeme rovně, což dělají jen linky 28 a 600. Jde o značné urychlení trasy do Růžodolu, kdy se vyhneme úsekům horního centra Liberce, které projíždějí třeba linky 12 a 23. Rychle prosvištíme Sokolskou ulicí v území nikoho a už se objevíme na mostu přes Nisu, který nás zároveň pošle do Londýnské ulice. Z Chrastavské ulice se připojily linky 12 a 23, ale také tudy vedla bývalá tramvajová trať, byť na její památku už zde nikde nenarazíme. Vedla serpentinami Dožínkové ulice kolem stejných vilek, které jsou na místě dodnes až k restauraci Letka. I ta má bohatou historii. To už se ale připojujeme k dalším linkám, mimo jiné 14, 27 a 30. S některými se povezeme jen krátce, s jinými až do Stráže nad Nisou. Růžodol I je jednou z nejvytíženějších zastávek v síti MHD, ale taky představuje menší náměstí s obchody a bytovými domy. Nedaleko odtud je gymnázium F. X. Šaldy, které generuje velkou část poptávky.
Jen o kousek dál přijedeme na křižovatku zvanou podle svého tvaru Sněhulák - jde o několik kruhových objezdů v jednom. I tento prostor doznal za poslední desetiletí obrovské změny. Z poklidné ulice směřující do Stráže nad Nisou s několika domky okolo, které rušila jen blízká železniční trať, se stala velice rušná křižovatka vedle hlavního průtahu městem, a současně vjezd do nákupní a průmyslové zóny. Nás se křižovatka naštěstí týká jen okrajově, a tak ji zpravidla projedeme celkem bez problémů, přestože v okolních ulicích se často tvoří kolony. Následuje podivný úsek nikoho vedoucí podél silnice I/35. Ta nás bude provázet po levé straně. Po té pravé projedeme kolem několika obchodů a čističky odpadních vod. Mineme taky obratiště Růžodol Mlýn, kde se dříve točilo hodně spojů linky 12 i 23. Mezi léty 2006 a 2021 však bylo využíváno jen mimořádně a většinu času zelo prázdnotou. Dnes se na něm točí víkendová linka 39. Teprve později začínají přibývat první obytné domy a potom i starší průmyslové objekty. Za jedním z nich se skrývá soutok Lužické a Černé Nisy. Ten však neuvidíme, ale po nenápadném mostu překonáme Černou Nisu, čímž se dostaneme z údolí jedné řeky do údolí druhé řeky. Zde nás zároveň opouští linky 23 a 30 a následující úsek je rozdělen mezi linku 28 v pracovní dny a 39 o víkendech. Jde o specifický úsek, kde zpočátku míjíme domky a vilky obce Stráž nad Nisou, ale postupně přijedeme do temného zarostlého údolí, kde je na jedné straně strmý sráz končící sotva viditelnou železniční tratí do Frýdlantu a na straně druhé všelijaké průmyslové objekty, tu starší, tu novější, které dříve využívaly toku říčky Černé Nisy. Kolem té nejznámější z nich - bývalé Tesly, přijíždíme na otevřené prostranství obratiště Pavlovice křižovatka. Teprve zde linka 28 původně začínala a jde konečně o ten nejhezčí úsek, který nás vyveze do přírody. Nejdřív ale ještě trochu o historii tohoto místa, které je s mým životem nerozlučně spjato.

Dodnes se místu mezi místními říká buďto „křižovatka“, nebo „u Litesu“. Hned vedle obratiště totiž stojí architektonicky významná tovární budova bratři Siegmundů s bohatou historií, ze které se později stalo sídlo společnosti Lites, která dodnes vyrábí požární bezpečnostní zařízení. Ostatně i obratiště se dříve jmenovalo Pavlovice Lites. Významná křižovatka cest však v místě byla už dlouho přes Litesem. Nesmíme taky zapomenout na v širokém okolí známou Staročeskou restauraci, které ale málokdo z místních řekne jinak než „Na kříži“. Právě vedle ní se nachází zastávka linky 28, ale také 13 a 24. Naproti zastávce se nachází bývalá vila továrníků Siegmundů, kolem které býval lesopark, ve kterém jsem strávil v dětství i později mnoho hodin. Dávný lesopark z dob továrníků Siegmundů už je patrný jen při pozorné procházce lesem. Objevíme v něm staré kůly oplocení, okrasné dřeviny, které do českého lesa nepatří a dokonce i základy altánů a bazénu! Na vrcholu kopce nad lesoparkem poté do druhé světové války bývala Siegmundova rozhledna. I po ní tam nalezneme zbytky patek.
Ale pokračujme po trase. Než se člověk naděje, ocitne se na menší silnici v poměrně hlubokém smíšeném lese údolí řeky Černé Nisy. Po levé straně strmý sráz, skály a stromy, po pravé koryto řeky. Kromě několika skladů a ruin se cesta dlouho obejde bez civilizace. Přestože je údolí hluboké a slunce do něj dosvítí jen zřídka kdy, břehy Černé Nisy v těchto místech byly oblíbenou rekreační destinací. Dokazuje to fakt, že se jim kdysi přezdívalo Jadran. Dnes už tam těžko uvidíme někoho se opalovat, za zajímavý turistický cíl však toto místo platí stále. Po tomto zalesněném úseku dorazíme k Janovu Mostu. Tady už se objeví první domky a staré továrny, které využívaly bystrého toku říčky. Jejich objevování však necháme lince 13, která pokračuje údolím, kdežto 28 nyní musí odbočit vlevo a z údolí se vymanit. Společnou trasu už máme jen s linkou 24 a bude tomu tak až na konečnou.
Polední ulice patří mezi nejužší místa, kterými se musí autobus v Liberci protáhnout. Jemné serpentiny v hustém lese ale současně patří k nejhezčím úsekům, kde je možné potkat třeba přebíhající zvěř. Srážka však moc nehrozí, protože rychlost autobusu je nízká. Každý řidič se obává náhle se vyřítícího auta z nepřehledné zatáčky, proto jede krokem. Teprve když se za poslední zatáčkou objeví světlo přilehlých luk, je vyhráno. Vyjeli jsme na křižovatce s ulicí Výletní na nenápadném hřebeni, kde název zastávky připomíná starodávné rozcestí. Čeká nás ale ještě poslední kilometr k cíli.

Zbývající úsek je charakteristický nadále úzkými uličkami, které se všelijak kříží jak obec kdysi rostla. Začínající řidič si musí dát velký pozor, aby odbočil do té správné. Scenérie řídce rozesetých domků mezi poli a háji připomíná podhorskou vesničku. Cestou zpátky je v tomto úseku za vhodných podmínek krásný výhled na Liberec a Ještědsko-kozákovský hřbet. U zastávky Jedlová můžeme vzpomenout starou školu nebo známý bývalý hostinec Na Jedlové. U křižovatky pěti ulic dodnes zbyl jen menší obchůdek U Kozejů, kde často při vhodném počasí postávají místní s lahvemi a každý autobus si prohlížejí jako atrakci. Za chvíli konečně dorazíme na nejvyšší bod trasy, který je současně i konečnou. Ta se nachází hned vedle zalesněného kopce Dračí vrch s kamennou vyhlídkou Na Dračím kameni. Jde o oblíbený cíl turistů, a proto jich při dobrém počasí autobus několik přiveze, jindy ovšem často jezdí téměř nebo úplně prázdný.
Contributors: Boveraclub (historical records), Liberecká podniková (videos, proofreading), Tomáš Krupička Sr. (local facts) and others.