Na videu můžete vidět druhý ranní spoj, který lze považovat po zastávku 28. října za školní. Další využití je minimální. Není úplně snadné proplétat se některými křižovatkami v plném provozu ranní špičky.
Přemýšlel jsem původně, jestli vůbec psát místopis linky, která má pouhé dva spoje a většinu trasy má společnou s jinými linkami. V té většině je ale háček. Linka 36 projíždí dva úseky, kde nejezdí žádná jiná linka. Navíc bych se nedivil, kdyby byla v dohledné době i zrušena.
Při odjezdu z terminálu Fügnerova pozorujeme panorama vysokých budov S-tower a úřadu práce, v pozadí ještě třeba krajského úřadu. Jsme v dolním centru města plném obchodů, restaurací a obchodních domů Fórum a Delta, které musíme objet. Pamětníci zavzpomínají na starý OD Ještěd, který měl své zaryté podporovatele i odpůrce. Jak se vymotáme z tohoto vzdušného prostoru, ocitneme se v poněkud temnější ulici 8. března lemované poměrně vysokými starými bytovými domy, ale třeba taky právě rekonstruovaným areálem bývalých tiskáren. Brzy však mineme liberecký zámeček a náhle se ocitneme na dalším vzdušném prostoru, kterému dominuje OC Plaza a největší liberecká křižovatka Šaldovo náměstí. S Autobusem se oddělíme na vyhrazenou komunikaci společnou s dalšími linkami včetně tramvajových, která přímo sousedí s OC Plaza. Po překonání Šalďáku se opět zanoříme do úzké temné ulice mezi vysokými domy, které mnoho pamatují. Jedním z nich je například stará pošta, která je dodnes hlavní libereckou poštou. Po nájezdu kolem umělecké zastávky Snídaně obrů najedeme na most přes ulici Sokolskou.
Most nás dostane do samotného srdce Liberce. Máme vedle sebe krásnou budovu divadla F. X. Šaldy a hned vedle radnici ve vídeňském stylu. Nezapomeňme ani na kavárnu Pošta, magistrát a hotel Praha následován kostelem sv. Antonína Velikého. Jelikož ale projíždíme těsně kolem něj, těžko si všimneme jeho majestátu, to až při cestě zpátky. Úzká Železná ulice nás vyplivne na Sokolské náměstí, kde to kdysi dávno všechno začínalo. Právě kolem tohoto náměstí vznikal starý Reichenberg. Proto není náhodou, že z jedné strany s ním sousedí nejstarší stojící domy v Liberci – Valdštejnské domky a z druhé strany již zmiňovaný nejstarší kostel v Liberci snad z roku 1579. Za náměstím se prostor nakrátko zase sevře do úzké ulice, kde je problém se vyhýbat s protijedoucími auty a v tom už na nás shlíží další dominanta - Kostel Nalezení sv. Kříže, druhý liberecký. Jen kousek za ním pokračujeme ulicí Valdštejnskou, zatímco ostatní linky pokračují do Chrastavské.
Dostáváme se na úsek, kde nic jiného pravidelně nejezdí, jen linka 36. Je to s podivem, protože se jedná o poměrně důležitou dopravní tepnu. Ta je známá hlavně nepříjemným pravoúhlým odbočením do Truhlářské ulice kolem vazební věznice. Vedle vazební věznice se celkem logicky nachází soud - moderní budova Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec. V blízkém okolí se ovšem nachází i několik základních škol, střední škola a dům mládeže, přesto nemá oblast Keilova vrchu kromě rána prakticky žádnou obsluhu. Při sjezdu vstříc složité dopravní křižovatce nesmíme přehlédnout Kostel sv. Máří Magdalény a bývalý kapucínský klášter. Areál bohužel chátrá, snad se jej podaří včas zachránit. Brzy už se ale po malém kruhovém objezdu zařadíme do fronty u velké dvoukřižovatky, které se říká “u viaduktu”. Celé místo prošlo obrovskou proměnou kvůli stavbě silnice I/35, za kterou padlo mnoho domů. Dnes jde nejspíš o druhou nejkomplikovanější křižovatku hned po Šalďáku a vznikají zde často dlouhé zácpy a komplikace.
Jakmile se z křižovatky vymotáme, napojíme se na tramvajovou trať v místech, kde stávalo kino Sofie. I to a spousta dalších muselo ustoupit stavbě průtahu a tunelu. Objedeme autobusové nádraží a už se ocitáme před tím železničním. Koleje zase opustíme a pokračujeme rovně dál. Na odbavovací halu navážou bývalé sklady a rampy nákladního nádraží. Dnes tyto prostory zabraly různé obchody, ale také restaurace a kavárny. Po levé straně je stále rušný průtah městem. Najetí na ulici Doubská toho moc nezmění, za zmínku stojí jen vstup do temné “myší díry” pod jižním zhlavím libereckého nádraží, která zkracuje cestu pěším. I autobusu by se hodilo zkrátit tímto tunýlkem cestu, musí však až na následující kruhový objezd.
Za kruhovým objezdem a podjezdem pod kolejemi se náhle dostaneme do jiného světa - světa sportu. Míjíme kontroverzní libereckou arénu. Arénu, která jistě slouží městu, její financování však přineslo spoustu nejasností a dodnes má špatnou politickou pověst. U zastávky Zimní stadion mineme výlez z “myší díry” s prudkými schody. Když se konečně odkloníme od kolejí, které máme nyní po pravé straně, zajedeme do jedné z nejstarších libereckých částí, totiž Horní Růžodol. Je lemována staršími bytovými domy, mezi kterými narazíme i na staré hospody, obchůdky nebo třeba bývalé školy. Máme už nějakou dobu společnou trasu s linkou 17. Ta nyní obsluhuje sportovní centrum, linka 36 jej jen míjí. Byla to však linka 36, která původně arénu jako první obsluhovala.
Nyní však sportovní čtvrť míjíme jen okrajově, protože z ulice 28. října zamíříme do ulice Kralická a kolem starších vilek sjedeme až ke starým pekárnám a ulici Hanychovská, které dominuje tramvajová trať. Po jejím tělese sjedeme touto ulicí lemovanou převážně staršími bytovými domy. Dlouhá rovná ulice je ukončena zatáčkou, za kterou se objeví volné prostranství s tramvajovou smyčkou Viadukt a přilehlý monument, podle kterého je pojmenována. Ten podjedeme a ocitneme se opět na složité křižovatce, na které jsme už byli. Až se jí probojujeme, čeká nás cesta zpátky kolem soudu, dvou nejstarších kostelů, radnice, divadla přes nová obchodní centra až do cílové stanice Fügnerova. Tuto cestu ale už známe, toto povídání zde proto končí.
Contributors: Boveraclub (historical records), Liberecká podniková (videos, proofreading), Tomáš Krupička Sr. (local facts) and others.