Linka 39 byla poprvé zavedena 8. 5. 2015 v trase Fügnerova - Areál Vesec. Město Liberec tímto krokem chtělo hůře dostupný vesecký sportovní areál přiblížit občanům. Měla jezdit jen v letní a zimní sezóně o víkendech a svátcích přibližně mezi 9. a 17. hodinou v hodinovém intervalu, a to až na parkoviště vedle areálu. Původně jezdila jako přímá, od 5. září 2015 začala zastavovat také na zastávce Vesec U Střediska. Pro zimní sezónu 2015/2016 však již bylo oznámeno, že její provoz bude navázán na sněhové podmínky. Po letní sezóně 2016 provoz linky 39 v tichosti skončil, přestože již stavěla na všech nácestných zastávkách. Staniční sloupek v areálu byl ještě několik let poté, dodnes zůstala památka na zastávku viset v aplikaci mapy.cz. Autobusy však přesto na parkoviště u areálu čas od času zavítají. Je to především v době konání festivalu Benátská, kdy sem jezdí kyvadlová doprava z centra Liberce, a příležitostně v dobách konání jiných akcí.
Druhé účinkování linky 39 souvisí s úspornými opatřeními v rámci obsluhy Stráže nad Nisou. 12. 12. 2021 byla zavedena v polookružní trase Pavlovice křižovatka - Stráž nad Nisou - Růžodol Mlýn - Pavlovice křižovatka a dále po trase linky č. 24.
The route video is yet to be added.
V úseku Doubí sídliště - Pavlovice křižovatka jezdí od roku 1996 tři linky: 13, 24 a 26, proto má tento úsek zažitý název "trojlinka". Teprve na konci roku 2021 toto nabořila nová linka 39, která se k těmto třem přidala, ovšem pouze o víkendu. Tomuto úseku tedy říkám stále trojlinka, přestože o víkendu se jedná de facto o čtyřlinku. Linka 39 je stále spíše v testovacím režimu a celkově jejímu vzniku předcházelo jakési nouzové řešení obsluhy Stráže nad Nisou.
Trojlinka je jednoznačně moje největší “srdcovka”. Již od útlého věku jsem s ní jezdil z Doubí do Pavlovic k babičkám. V dalším dětství a dospívání jsem s ní jezdil denně na ZŠ Vrchlického, poté na gympl, do hospod, na úřady, na výlety, na autobus směr Praha kvůli vysoké škole a tak dále podle toho, jak šel život dál. Využíval jsem tedy hlavně část mezi Doubím a centrem, ale občasné cesty do Pavlovic a dalších končin trvaly dál. No a dnes jsem její součástí zase, ale už ne tolik jako cestující, nýbrž jako řidič. Zrovna na dnešní službě mě čeká jedno kolečko do Radčic, dvě do Krásné Studánky a poslední až do Stráže. Dá se tak říct, že tato trojlinka se stala v dosud nezměněné podobě neotřesitelnou součástí mého života. Je tomu tak už téměř 30 let. Znám zde každý dům, každou díru v silnici. Vím a mnohdy jsem i viděl, jak podél trasy v průběhu času vznikaly a zanikaly různé objekty tak jak se město neustále mění. Kdybych měl všechny tyto paměti sepsat, vydalo by to na celou knihu o jedné jediné autobusové lince. V tomto článku však budu samozřejmě stručnější.
Jižní konec trasy obsluhuje dvě liberecká sídliště Doubí a Vesec. Trasa je tam charakteristická hustou sítí zastávek. Přestože Vesec i Doubí bývaly menší malebné vesničky kousek za Libercem, starých původních domů v těchto lokalitách najdeme už pomálu a většina se nachází dál od trasy autobusu. Vesnický ráz plný luk a polí změnily v minulém století obří betonové kolosy – paneláky postavené na rozsáhlých zelených loukách. Sídliště Doubí objedeme jižní stranou, naproti které najdeme menší řadové domky. Za světelnou křižovatkou, ve které kdysi bývaly stromy mineme též relativně nové fotbalové hřiště, které se ale nachází už na veseckém katastru. U kruhového objezdu mineme starou, ještě sotva patrnou točnu autobusu a projedeme kolem majestátní vesecké školy se sokolovnou, které ještě připomínají staré časy kvalitní architektury. Opodál už ale začnou po pravé straně paneláky, po levé straně ještě stará pošta s obchodem a dál už starší a novější vilky. Ty však trvají jen chvíli a brzy se po levé straně objeví další obří králíkárny. Po pravé straně stojí za zmínku dlouho chátrající objekt fabriky Libena. Po opuštění sídliště sjedeme z prudkého kopce kolem prodejny dřeva, kterou tam pamatuji od malička. Pod kopečkem přijde průjezd kdysi celistvým, dnes již rozděleným a moderním průmyslovým závodem. Po ostré zatáčce u menšího ghetta na jedné straně a bývalou hospodou a posilovnou na druhé se dostaneme k železničnímu přejezdu, který odděluje další etapu trasy.
Přejezd může nadělit i několikaminutové zpoždění. Hned za ním vjedeme na Poštovní náměstí, kde kdysi končila první tramvajová trať v Liberci a končila zde i autobusová linka. Teď už by to ale nikoho ani nenapadlo, náměstí se kolem nového tisíciletí změnilo k nepoznání. Je charakteristické spíše tím, že jeho část je schovaná pod estakádou rychlostní silnice Liberec – Jablonec. Další zvláštní charakteristikou tohoto náměstí je to, že jsou na něm a v blízkém okolí asi 4 nonstop bary/herny. Nikdy jsem nepřišel na to, proč se koncentrují zrovna tam, nikdy jsem v nich neviděl větší množství lidí, ale přežívají tam už léta. Na tomto náměstí se také naše trojlinka sjíždí s linkami 20 a 37 a pokračuje s nimi až do centra po ulici Dr. Milady Horákové. Tu lemují z obou stran starší domy s různými službami, za kterými se zleva skrývá řeka Nisa, zprava další domy a v jejich bezprostřední blízkosti skalní masiv, na kterém je nahoře viditelný okraj sídliště Rochlice. Domy občas vystřídají různá zařízení jako třeba obchod Kaufland postavený po staré fabrice. Jiné staré fabriky v údolí Nisy se nedočkaly demolice a byly přestavěny. Za zastávkou Čechova jsou hlavními dominantami právní škola a liberecká teplárna a spalovna. Domy po pravé straně se stávají většími, ovšem jen do další světelné křižovatky u zastávky Melantrichova. Tu po pravé straně lemuje podivný lesík nikoho, než dojedeme k čerpací stanici a dalším vilám. Po levé straně pokračují různá průmyslová zařízení.
Křižovatka s ulicí Košickou v mých očích odděluje další etapu, a to etapu centra. Prozatím ještě lemujeme parčík a další vily, brzy už ale dorazíme k vysokým budovám krajského úřadu, S-tower, úřadu práce a dalších, které označují blížící se terminál MHD Fügnerova. Náhle se ocitneme v dolním centru města plném obchodů, restaurací a obchodních domů Fórum a Delta. Pamětníci zavzpomínají na starý OD Ještěd, který měl své zaryté podporovatele i odpůrce. Jak se vymotáme z tohoto vzdušného prostoru, ocitneme se v poněkud temnější ulici 8. března lemované poměrně vysokými starými bytovými domy. Brzy však mineme liberecký zámeček a náhle se ocitneme na dalším vzdušném prostoru, kterému dominuje OC Plaza a největší liberecká křižovatka Šaldovo náměstí. S Autobusem se oddělíme na vyhrazenou komunikaci společnou s dalšími linkami včetně tramvajových, která přímo sousedí s OC Plaza. Po překonání Šalďáku se opět zanoříme do úzké temné ulice mezi vysokými domy, které mnoho pamatují. Jedním z nich je například stará pošta, která je dodnes hlavní libereckou poštou. Krátce zahlédneme divadlo F.X. Šaldy a radnici, ale rychle zmizíme na zastávce pod mostem na ulici Sokolská. Za ní můžeme opět krátce zahlédnout moderní krajskou vědeckou knihovnu a z kopečka už ve větší rychlosti opustit centrum města.
Na další světelné křižovatce se dáme doleva a ráz města se opět změní. Zbytek trasy vede po stovky let staré trase do severních koutů Čech. Ve špičce bývá poměrně rušná, o klidných večerech ji lze ale projet i celou bez zastavení. Obecně je tato polovina trasy mnohem klidnější než první část. Projedeme kolem malého divadla a ocitneme se na upravené rovné ulici, která na jaře krásně růžově rozkvete. Projíždíme kolem směsice vilek a moderních domů se službami. Za nimi můžeme jen tušit zajímavý domov mládeže s bohatou historií a architekturou připomínající zámeček, opodál pak Jedličkův ústav při krásné vilové čtvrti. To už ale ostrým esíčkem sjíždíme k dopravnímu hřišti a naproti zahlédneme hlavní fotbalový stadion. Dopravní hřiště je také název přilehlé zastávky, na které se sice často nezastavuje, ale při fotbalovém utkání zde mohou být přímo davy. Po esíčkovém sjezdu ale musíme zase vystoupat zpátky do kopce. Jedeme mimo jiné kolem bývalého hotelu, nyní penzionu pro seniory Atrium. Když vyjedeme na kopec k zastávce Vrchlického, po pravé straně se objeví zvláštní socialistický obchodní dům Merkur. Právě odtud jsem se spoustou dalších žáků chodil na ZŠ Vrchlického, někteří ale taky na přilehlou ZŠ Sokolovskou a Podještědské gymnázium. Za další zatáčkou následuje rovinka s veterinou, podivným casinem a skončí velmi ostrou zatáčkou, vedle níž se nachází budova Mezinárodního centra Universum, jinak nazývaného také Koloseum. Zde se konají již desítky let mimo jiné kulturní a vzdělávací akce. Za zatáčkou brzy dojedeme k zastávce Hrdinů, kde je známá hospoda Václavka a dům, kde se střídají v průběhu času různé služby. Do dalšího kopce už jedeme menším lesíkem, který celou ulici poněkud zatemňuje. Za lesíkem už ale prokukuje sídliště Nové Pavlovice a přilehlé garáže. Na kopci u zastávky Letná býval klasický sídlištní krámek. Nyní se tam prodávají motorky a čtyřkolky. Krámek nahradil naproti supermarket Billa. Ani ten ale nevydržel a změnil se po několika letech v průmyslový objekt. Před námi už je jen prudký sjezd zarostlým údolím na pavlovickou křižovatku, během kterého po levé straně zahlédneme sídliště Nové Pavlovice a po pravé straně nechvalně proslulý dům s nechvalně proslulými obyvateli. Tím toto povídání končí. Oblast točny Pavlovice křižovatka je konečnou větší části spojů linky 24, ale je to také místo s nesmírně bohatou historií, kterou jste mohli objevit v povídání o zbývajících částech trasy linek 13, 24, 26 a 39, jež se zde větví a pokračují každá jinam.
39 má spolu s linkou 28 oddělenou zastávku mimo obratiště, naproti bývalé Tesle. Nejdříve si řekneme něco o oblasti této starodávné křižovatky cest a poté se vydáme na zbývající část trasy, která je již unikátní pro linku 39.
Dodnes se místu mezi místními říká buďto „křižovatka“, nebo „u Litesu“. Hned vedle obratiště totiž stojí architektonicky významná tovární budova bratři Siegmundů s bohatou historií, ze které se později stalo sídlo společnosti Lites, která dodnes vyrábí požární bezpečnostní zařízení. Ostatně i obratiště se dříve jmenovalo Pavlovice Lites. Významná křižovatka cest však v místě byla už dlouho přes Litesem. Nesmíme taky zapomenout na v širokém okolí známou Staročeskou restauraci, které ale málokdo z místních řekne jinak než „Na kříži“. Právě vedle ní se nachází zastávka linky 28, ale také 13 a 24. Naproti zastávce se nachází bývalá vila továrníků Siegmundů, kolem které býval lesopark, ve kterém jsem strávil v dětství i později mnoho hodin. Dávný lesopark z dob továrníků Siegmundů už je patrný jen při pozorné procházce lesem. Objevíme v něm staré kůly oplocení, okrasné dřeviny, které do českého lesa nepatří a dokonce i základy altánů a bazénu! Na vrcholu kopce nad lesoparkem poté do druhé světové války bývala Siegmundova rozhledna. I po ní tam nalezneme zbytky patek.
Než se nadějeme, projedeme kolem bývalé Tesly a posledních vilek a už se objevíme v podivném zarostlém údolí, kde je na jedné straně strmý sráz končící sotva viditelnou železniční tratí do Frýdlantu a na straně druhé všelijaké průmyslové objekty, tu starší, tu novější, které dříve využívaly toku říčky Černé Nisy. Teprve později začínají přibývat první obytné domy a potom další průmyslové objekty. Kolem jednoho z nich odbočíme do Kateřinské ulice. Možná uslyšíme kovové dunění. To nad námi projíždí vlak přes viadukt železniční trati ve směru na Frýdlant. Pod viaduktem vedle nás zároveň probíhá soutok dvou Nis - Lužické a Černé. Teď nás čeká průjezd areálem firmy Benteler. Zajímavé je, že před areálem jsou z obou stran semafory, které zastaví provoz v případě, že v areálu probíhá manipulace kamionu. Snadno tak můžeme získat zpoždění hned na začátku trasy, ale řidič se s tím setká jen zřídka. Další zastávkou je Stráž n. N. elektrárna. Tu už ale kromě názvu zastávky připomíná jen stará zarostlá budova na břehu Nisy. Nová elektrárna vznikla o něco dál po toku řeky. Konečně opouštíme dálnici když se prudkou zatáčkou vydáváme do ulice Studánecká. Ta nás kolem několika malých paneláčků a obytných vilek dovede až do centra Stráže nad Nisou na Bergrovo náměstí. Před námi se vztyčí Kostel sv. Kateřiny. Kolem náměstí najdeme restauraci Formanku, letní kino a sportovní areál. Náměstí se projíždí jednosměrně směrem ke kostelu a tvoří tak velké obratiště. Linky 23, 26 a 30 zde končí, my však pokračujeme dál. Tedy, lépe řečeno vracíme se stejnou cestou zpět k soutoku, zde odbočíme do Obloukové ulice a uděláme ještě závlek na Růžodol Mlýn. Ten se koná po ulici vedoucí souběžně se silnicí I/35 na zarostlém náspu, naproti kterému stojí řídká zástavba starších domků a vilek. Otočíme se na starém a zanedbaném obratišti Růžodol Mlýn, kde se dříve točilo hodně spojů linky 12 i 23. Mezi léty 2006 a 2021 však bylo využíváno jen mimořádně a většinu času zelo prázdnotou. Dnes se na něm točí pouze linka 39. Po otočce zamíříme zase zpátky k soutoku a už bez závleku do Stráže pokračujeme zpět do Doubí.
Contributors: Boveraclub (historical records), Liberecká podniková (videos, proofreading), Tomáš Krupička Sr. (local facts) and others.