Patnáctka je kombinací studentské a výletní linky. Studentský úsek sahá samozřejmě k univerzitním kolejím. Na tomto úseku se můžeme nárazově setkat s přeplňováním autobusů právě studenty. Navazuje úsek do Harcova ke kostelu, kde končí většina spojů. Tento úsek lze označit za obyčejnou obsluhu okrajové čtvrti. Prostorové poměry se však už začínají zhoršovat. Spoje pokračující k myslivně už lze označit za výletní. Projíždějí nádherným zalesněným údolím Harcovského potoka s řídkou zástavbou, kde není problém potkat zvěř a každé jaro jsou zde značky upozorňující na migraci žab. Nejprve aktuální záběry, pod nimi pak najdete také staré varianty trasy před změnami v oblasti (Šaldovo náměstí a Klášterská) a především z doby, kdy se ještě některými spoji zajíždělo až do legendárního a mezi řidiči obávaného obratiště Lukášovské Údolí.
Léto už bylo před svým koncem. Byla téměř tma a já měl u myslivny pauzu asi 20 minut. Ještě bylo teplo, bylo po krásném slunném dni, což mi připomněl vracející se cyklista. Ale jinak nic, absolutní klid a mír. Jen lehký cvrkot v loukách, Velký vůz deroucí se zpoza stromů, lehký šum harcovského potoka a jediná lampa osvětlující točnu. A jakmile vyjedu z točny, vidím, jak přede mnou utíká malé srnčí stádo směrem do údolí k potoku. Opravdu jsem byl na konečné jednoho z největších měst republiky? Taková je realita konečné Harcov myslivna. K ní je ale ještě daleko, začínáme jako obvykle v centru města.

Již při nabírání cestujících na terminálu Fügnerova je evidentní, v jaké části roku se nacházíme. Pokud při nástupu převažují studenti, je jasné, že je pracovní den nebo neděle večer. Pokud studenti nedominují a autobus je spíše poloprázdný, jsou nejspíš akademické prázdniny. Vyrazíme jednou z libereckých dopravních tepen směrem na Šaldovo náměstí. Trasu zde máme společnou s velkou spoustou dalších linek. Jen co doslova o centimetry mineme liberecký zámek, otevře se velké prostranství se dvěma světelnými křižovatkami, nákupním centrem Plaza, hotelem Liberec, grandhotelem Zlatý Lev, majestátní budovou spořitelny a dalšími významnými budovami. U horní světelné křižovatky, která není ničím jiným než nejkomplikovanější křižovatkou Liberce, si počkáme dobrých několik desítek vteřin na zelenou šipku a kolem hotelu Liberec zajedeme na zapadlou zastávku Šaldovo náměstí. Tato zastávka je poměrně vzdálená od zastávky většiny ostatních linek, která se nachází na oddělené ulici na tramvajových kolejích. Přestože mají stejný název (kdysi však nemívaly), cesta mezi nimi může trvat několik minut. Křižovatka je nechvalně proslulá svou zvláštní funkcí v nočních hodinách, kdy při průjezdu tramvaje nebo autobusu od Plazy dostane červenou celá křižovatka včetně směrů, které ji vůbec nekřižují. To způsobuje závody večerního společného rozjezdu z Fügnerovy ve 22:40 a 23:10, kdy se kolegové z linek 15, 19 a 21 snaží být na křižovatce dříve než ostatní, protože jinak tam zůstanou stát několik minut zcela zbytečně.

Za touto zastávkou podjedeme areál nemocnice, který čekají brzy rozsáhlé úpravy a už se objevíme u první univerzitní budovy. U zastávky Poliklinika objevíme třeba taky bývalou sokolovnu s oblíbenou hospůdkou Depo nebo staré vily významných Liberečanů.. Podél světelné křižovatky mineme zajímavou ošuntělou budovu SPŠ textilní a prudkým kopcem pokračujeme podél areálu nemocnice. Po pravé straně mineme významnou budovu kláštera voršilek s poliklinikou a kostelem Božského srdce Páně. Za horizontem se scenérie změní v příjemnou ulici lemovanou honosnými vilami. Za další křižovatkou uvidíme oceňovanou budovu ZŠ s rozšířenou výukou jazyků Husova a dál pokračují další vily, mezi nimiž můžeme místy prohlédnout až k liberecké přehradě. Po levé straně brzy dojedeme k areálu technické univerzity, což dává najevo i název zastávky. Právě zde můžeme narazit na silnou nárazovou poptávku studentů a právě zde končí podpora linky 19, jejíž trasa se odtud uchyluje směrem k Jizerským horám, kdežto patnáctka sjíždí lesíkem dolů za přehradu do údolí Harcovského potoka. Co nevidět se rovinkou dostaneme k první točně u areálu univerzitních kolejí. Točí se zde však jen linky 57 a 58, ostatní projíždějí dál. Pokud jsem mluvil u technické univerzity o nárazové poptávce, je to nic proti tomu, co se může stát zde při ranních cestách studentů na přednášky, cvičení a zkoušky nebo při nedělních cestách z centra na koleje. Mnohdy se zde sejdou linky 15, 29 a 57 a stejně to nemusí stačit. Neděle večer má vůbec zajímavou atmosféru. To už většina populace prožívá klidný závěr týdne ve svých domovech a provoz podle toho vypadá - autobusy jezdí většinou poloprázdné nebo prázdné. To ale rozhodně neplatí o pozdně odpoledních a večerních spojích linek 15 a 19 z centra, které jsou mnohdy narvané až po střechu. Nezávidím lidem, kteří bydlí v těch několika málo zastávkách za kolejemi, neboť k/od této zastávky musí často absolvovat beznadějně plný autobus.

Následuje křižovatka se “sportovním domkem”, kde se odpojuje linka 29 a dál se po užší ulici proplétáme údolím Harcovského potoka. Okolní svahy lemují převážně větší bytové domy a vily, až dorazíme k první konečné Harcov kostel. Kostel zde ale budeme hledat marně, nachází se schovaný v severním svahu za vegetací. Současně jsme tímto bodem dorazili k hranici CHKO Jizerské hory a od této chvíle po ní budeme pokračovat až do konce. Byl by v tom čert, aby se nezměnil ráz krajiny. Nejprve prosvištíme temným lesíkem až k nepřehledné zatáčce, za kterou už začíná ono malebné údolí s řídce rozmístěnými domy, z nichž některé jsou novostavby a jiné vypadají, že jsou zde odnepaměti. Dominantou je mělký potůček po pravé straně, který se při jarním tání rozlévá z koryta. Každé jaro zde dopravní značky upozorňují na migraci žab. Náhle jsme jako v údolí horské vesnice. Mineme místní pivovar Vendelín a dostáváme se k další konečné Harcov Myslivna, která připomíná starou myslivnu poblíž. O tomto místě jsem se rozplýval v prvním odstavci. Dál se ráz příliš nemění, ale přesto je to pro řidiče zajímavá podívaná, protože za tuto konečnou už pokračuje jen pár spojů denně. O něco dál značka připomene, že jde o jedinou autobusovou linku, která pokračuje na území města Jablonce nad Nisou. Zastávky Internát a Družba připomenou starý režim a v tom se údolí začne ještě více zařezávat a z klidného potoka se stává bystřina.
Po několika ostřejších zatáčkách, kde se objeví zbytky menších průmyslových budov, dorážíme asi k nejbizarnější konečné v síti liberecké MHD, totiž Lukášovské údolí. Ta se nachází za branou na dvorku starého oprýskaného bytového domu pochybné historie. Otočení je možné jen s couváním. Často zde bývají problémy v zimě, která zde bývá už o trochu bohatší na sníh. Výlet do těchto končin je tím zajímavější, že zde málokdy potkáte živáčka.
Spolupracovali: Boveraclub (historické záznamy), Liberecká podniková (videozáznamy, korektury), Tomáš Krupička st. (doplnění a korektura místopisných údajů) a další.