Liberecké linky | SMYSL PROJEKTU

Linka 16 patří mezi ty nejdelší v Liberci a obsluhuje i území daleko mimo Liberec. Ruku v ruce s tím jde vysoký počet konečných. Na území města Liberce má za úkol spolu s linkou 22 pravidelně obsluhovat sídliště Františkov, dále rozvíjející se oblast Ostašov a obec Machnín. Mimo Liberec pak vybrané spoje pokračují do malebných údolních obcí Kryštofovo Údolí a Novina. V letní sezóně o víkendech pak dva turistické spoje pokračují úzkou silničkou až na Křižanské sedlo.

Linka s číslem 16 se poprvé objevuje už 1. 5. 1956. Nejde však o novou linku v pravém slova smyslu. Vznik linky 16 je důsledkem pouhého přečíslování autobusových linek, které byly do té doby značeny písmeny A-F. Konkrétně došlo k přečíslování linky A (Gottwaldovo náměstí - Ostašov - Karlov). Z toho plyne, že linka s číslem 16 si drží svou tradici již téměř 70 let. Kromě prodlužování zůstává její trasa po celou dobu prakticky neměnná a patří tak mezi nejstálejší linky liberecké MHD.

• 1958: vybrané spoje byly dočasně spojeny s linkou 17 bez zajíždění do centra v trase Ostašov - Viadukt - Stráž nad Nisou.
• 1962: vybrané spoje dočasně odkloněny přes ulici Nikose Belojanise (dnešní Americká).
• 10. 11. 1969: linka dvěma spoji prodloužena do Údolí sv. Kryštofa.

Jízdní řád z roku 1972

• 4. 8. 1980: linka prodloužena cca o 2 km do konečné Novina, zároveň je značně posílena obsluha Machnína (do té doby jen jeden spoj ráno a jeden dopoledne).
• 1995: Částečný provoz linky zajišťuje až do 1. 10. 1998 soukromý dopravce Ivan Pacák.

Jízdní řád z roku 1995

Jízdní řád z roku 1996

• 1. 1. 1999: kvůli povinnosti označovat linky jedoucí mimo Liberec trojmístnými čísly jsou spoje pokračující do Kryštofova Údolí a Noviny až do konce roku 2001 označeny číslem 161.
• 2000: od letní sezóny jsou zavedeny víkendové rekreační spoje až na Křižanské Sedlo, které i přes ne zrovna vysokou využívanost přežily až do současnosti.

Jízdní řád z roku 2001

Jízdní řád z roku 2005

Jízdní řád z roku 2011

Jízdní řád z roku 2016

Jízdní řád z roku 2021

Šestnáctka je kilometricky nejdelší linkou s několika tvářemi díky velkému počtu konečných. Přes mnoho konečných však nemá žádné závleky jako třeba linka 22. Nejkratší spoje do Ostašova v ničem nevybočují z jiných radiálních linek. Vzdálenější konečné už jsou však typické svým venkovským rázem, kdy po silnicích s malým provozem (a neutěšeným stavem povrchu) jedeme do poměrně velkých vzdáleností nejprve okrajových částí Liberce, posléze obcí za Libercem. Spoje do Noviny a na Křižanské sedlo lze označit za vyloženě výletní. Konečná Křižanské sedlo má celkově v síti MHD výsadní postavení. Jezdí se na ni pouze od dubna do října, a to dvakrát denně v sobotu a v neděli. Někteří řidiči se na tuto zážitkovou jízdu po nekonečné úzké silnici vyloženě těší, jiní z ní mají spíše strach. V každém případě ji můžete vidět na záběrech níže s vozem Irisbus Urbanway #717.

Přes převážně poklidný charakter linky však v centru Liberce můžou na této lince vznikat i značná zpoždění. Jsou důsledkem častých kolon v odpoledních špičkách v okolí velké křižovatky u viaduktu a na ulici Košická. Za nejproblematičtější na této lince považuji úzké a nepřehledné komunikace. Problém je tím větší, o čím vzdálenější úsek od Liberce se jedná. Posuďte sami.

Už pěknou dobu jedete po úzké zakroucené silnici. Každou chvíli se složitě vyhýbáte autům a občas znejistíte, jestli jste tu konečnou, na které jste dva roky nebyli, nepřejeli. A nakonec, na samotném zalesněném vrcholku, se přece jen objeví. Nikoho nevezete a nikdo na vás nečeká. Takto vypadá běžná realita víkendových výletních spojů šestnáctky na Křižanské sedlo. Je to nejvzdálenější místo od Liberce, na které se můžete s MHD dostat. Pojďme se podívat na všechny tváře téhle předlouhé linky.

Kolem Babylonu k nádraží

Z terminálu vyrážíme skrz parkovací dům přilehlý k OC Fórum jednosměrnou ulicí Blažkova a posléze Náchodská. Pamatuji dobu, kdy se tyto ulice používaly jen jako náhradní trasa v případě, že nešlo z terminálu odbočit do tehdy obousměrné ulice Dr. Milady Horákové. Nyní už se jezdí oběma ulicemi, jednou tam a druhou zpět. Čeká nás výhled na vysokou budovu krajského úřadu, parčík s budoucí náplavkou a za ním je za stromy vidět budova IQ Landie. Hned na to se objevíme na rušné křižovatce s ulicí Košickou, do které taky odbočíme. Je to právě ta křižovatka, která způsobuje dlouhé zácpy vedoucí ke sjezdu z průtahu a někdy až k nádraží. Podél Košické se kromě budovy pochybné ubytovny s nevzhledným parkovištěm nachází známé Kulturní, obchodní a společenské centrum Babylon vybudované z bývalého průmyslového komplexu textilky Hedva. Známější a unikátní ale bylo rozhodně spíš v 90. letech a na přelomu tisíciletí, teď už mají jeho plochy pachuť zašlé slávy. Dokonce i zastávka vedle budovy je od roku 2019 na znamení. Podjedeme průtah městem silnicí I/35 a objevíme se na dlouhé rovince vedoucí podél budov dříve náležících k nádraží. Dnes v nich najdeme třeba oblíbenou kavárnu, kanceláře nebo poštu. Stravovací provozy najdeme i v místě, kde stávala majestátní budova celnice. To se nachází přímo naproti dnešní nádražní hale. Před ní musíme překonat složitou křižovatku s tramvajovou tratí, která taky ve špičce obvykle způsobuje kongesce. Tím se na chvilku napojujeme na těleso tramvajové trati.

Necitlivě zasazené sídliště a nejstarší liberecký dům

Za zastávkou Nádraží sjedeme ulicí Žitavskou z kopečka, kde na levé straně máme severní zhlaví nádraží a na pravé straně máme autobusové nádraží příměstské a dálkové dopravy. Tramvajová trať se odpojí v místě, kde bývalo kino Sofia a my se zařadíme do fronty u velké dvoukřižovatky, které se říká “u viaduktu”. Celé místo prošlo obrovskou proměnou kvůli stavbě silnice I/35, za kterou padlo mnoho domů. Dnes jde nejspíš o druhou nejkomplikovanější křižovatku hned po Šalďáku. I zde často vznikají dlouhé zácpy. Vysoký železniční viadukt se tyčí nad Hanychovskou a Švermovou ulicí, do které odbočíme. Zavede nás do čtvrti Františkov. Vesnický ráz byl za minulého režimu rozbit umístěním několika paneláků přímo mezi domky a vilky. Poblíž přitom najdeme dokonce vůbec nejstarší dům v Liberci postavený ve druhé polovině 17. století. Kolem SVEDu a obytných domků nás Švermova ulice nakonec dovede na okraj čtvrti Karlinky. Tu oznamuje podjezd pod dalším železničním viaduktem, tentokrát trati č. 086 na Českou Lípu.

Největší liberecký brownfield a první konečná

Zastavíme na zastávce naproti známé restauraci a pokračujeme směrem na Ostašov podél zmíněné trati. Příští zastávkou je Slévárna, v době psaní článku je však už jen vzpomínkou na obří areál starých sléváren. Nyní je celý areál zbouraný a nový brownfield čeká na realizaci velkolepých plánů. Další zastávkou je Kovošrot - ten ještě funguje a občas můžeme zahlédnout vlečku zajíždějící do jeho areálu, a to na přejezdu přes tuto vlečku a trať 086. Přejezdem jsme se ocitli v Ostašově, další z mnoha čtvrtí a obcí, které tato linka obsluhuje. Zde okolí získává spíše vesnický ráz, když se dostaneme do centra malé obce s novou školkou, školou, malým náměstím, zastávkou autobusu a opodál i zastávkou vlaku. Sjetím z kopečka se dostaneme na první konečnou linky - Ostašov, jejíž obratiště se nachází v jakési rozšířené křižovatce. Zde končí městský ráz linky a začíná ten venkovský.

Tankodromem po malých vesničkách

Rozbitou ulicí Karlovská se vydáváme dál. Naši cestu najednou lemuje nečekané prázdno - na jedné straně louka s výhledem na trať a ještědský hřeben, na druhé straně ještě větší pláň s výhledem na severní průmyslovou a obchodní zónu a Liberec celkově. Za chvíli ulici začnou lemovat domky podivně rozložené čtvrti Karlov pod Ještědem. Dostaneme se i na okraj lesa patřícího k Přírodnímu parku Ještěd. Zdejší zastávky jsou dobrým začátkem výletů. Popravdě se divím, že je dodnes zástavba v Karlově tak řídká. Nachází se zde i druhá konečná. Hned za ní následuje další prázdný úsek se skoro 1,5 km dlouhou rovinkou. Táhlý kopec musí nenávidět cyklisti jedoucí z Machnína do Karlova. Já jej však mám rád. Často nabízí velmi zajímavé výhledy na různě osvětlené město nebo na louku ukončenou hamrštejnským lesem. Kopec končí starým statkem, kde je málokdy nějaká frekvence cestujících a prvními domy obce Machnín, která je od roku 1980 součástí města Liberce. Až na menší bytovky si Machnín ponechal vesnický ráz vesničky rozdělené tokem řeky Nisy. My zůstáváme na jejím levém břehu, přestože větší část obce se nachází na tom pravém. Většinu cestujících tak čeká přechod mostu přes Nisu. Od roku 1859 Machnín protíná také železniční trať na Hrádek nad Nisou, Žitavu a Varnsdorf. U zastávky Machnín se nachází další konečná naší linky. Končí zde většina spojů, moc lidí sem ale nepřijede. Návaznosti na vlaky jsou spíše náhodné, ale přesto jsem několik přestupů už viděl.

Do hlubokých lesů

Těch několik málo spojů, které pokračují dál, patří mezi nejzajímavější v síti MHD. Nejprve definitivně opustíme Machnín a naposledy překonáme železniční trať. Tato linka mimochodem železnici překonává nejvícekrát ze všech - celkem 5x, z toho 2x mimoúrovňově a 3x úrovňově. Při přejíždění trati můžeme zahlédnout 700m dlouhý viadukt přes Nisu a mimo vegetační období snad i zříceninu hradu Hamrštejn. Autobus se však nyní zanoří do temného lesa. Po chvilce se ještě objeví osada Hamrštejn, dnes spíše nechvalně proslulá pro svérázné obyvatele některých domů. Některé spoje zde v různých obdobích zajížděly do areálu firmy Hoflana. O kousek dál míjíme plot známé Kleinertovy vily, známé jako machnínský zámeček, ve kterém bývalo také oční sanatorium. Poslední desetiletí ale jen chátrá a marně se hledá nový majitel, který by vile vrátil její krásu. Tím na nějakou dobu končí civilizace. Teď je potřeba se prodrat opravdu temným lesem nad údolím Nisy. Může být sebejasnější počasí, ale v tomto zalesněném svahu je vždy zvláštní přítmí. Cestující může sledovat rychlé bystřiny stékající z ještědského hřebene do Nisy, řidič se však musí soustředit na úzkou klikatou cestu, kde každé protijedoucí auto může být problém. Jelikož jde o bučiny, nejhezčí je tento úsek na podzim, kdy se celý zbarví do oranžova Nakonec údolí Nisy opustíme a krajina se projasní. Současně se napojíme na silnici č. 592 z Chrastavy, což je známka toho, že nás čeká Údolí sv. Kryštova, dnes jen Kryštofovo Údolí.

Nekonečné Údolí svatého Kryštofa

Na Liberecku kolují vtipy například o Smržovce. Jedete a vždycky když už to vypadá na konec, objeví se za zatáčkou další domy a Smržovka pokračuje. Kryštofovo Údolí a navazující Novina jsou něco podobného. Čeká nás několik kilometrů po úzké zvlněné cestě na dně poměrně ostrého údolí Rokytky. Po celou dobu je lemováno převážně staršími domy a chalupami. Mezi nimi se objeví i několik restaurací, které těží především z turistického ruchu. Za turismem sem vlakem či autobusem v případě dobrého počasí jezdí mnoho turistů, nebývá jich ale tolik jako například v lince 18 směrem na Rudolfov a Bedřichov. Dominantou údolí je centrum obce Kryštofovo Údolí s Kostelem sv. Kryštofa, muzeem betlémů, budovou obecního úřadu a dalších zajímavostí. Každoročně se zde koná třeba kryštofodolská pouť. Údolí má svou atmosféru horské vesničky za každého ročního období a denní doby. Ať už první ranní spoj, který přijíždí do spící obce, kde řinčí jen říčka v údolí, nebo poslední, pozdně odpolední spoj, který na podzim odjíždí při západu slunce. Slunce zde v údolí zapadá dřív než jinde, a tak do červena zvýrazní třeba namrzlé stromy na vrcholcích kopců. Po dlouhém úseku bez zastávek konečně dorazíme na točnu Novina, která se nachází u jednoho z přítoků Rokytky, a současně naproti stylové restauraci Údolanka. Konečně dochází na úvodní slova. Pokud je víkend od května do října, spoj pokračuje ještě dál. Cesta začne dramatičtěji stoupat, ještě více se zúží a zakroutí. Je to však jediná možnost, jak zahlédnout třeba slavný železniční viadukt Novina, který si zahrál už v mnoha filmech a reklamách a byl místem tisíců fotek železničních nadšenců. Po dalším dlouhém úseku bez zastávek začnou obydlí přece jen řídnout až nakonec zmizí úplně. To může být moment, kdy si člověk říká, zda nezabloudil, ale zastávkový sloupek Křižanské sedlo se nakonec přece jen objeví. Konečná na obyčejném sedle bez většího významu. Autobusy se otáčí na ústí jakési lesní cesty. Bez couvání to jde jen obtížně. Když sem dojedu, cítím vždycky úlevu, že jsem to zvládl. Silnicí, ač se to nezdá, jezdí poměrně hodně aut a obsahuje spoustu nepřehledných míst, proto žádný spoj nemá nouzi o nebezpečné a těsné vyhýbání se s protijedoucími vozidly. Za ty pohledy na údolí, krásné roubenky a sluneční hry světla, to však aspoň mně stojí.