Tinder 2: díky, žes to řekla na rovinu

Nečekal jsem, že budu psát na tento blog o seznamování, ale jelikož článek Role nahodilosti v moderním seznamování patří mezi nejčtenější (co se dá dělat), rozhodl jsem se přihodit další mírně bulvární příspěvek. Rád bych jím ocenil nepatrný zlomek žen, které měly to sebevědomí, odvahu a důstojnost říct na rovinu svůj negativní postoj – otevřeně mě odmítnout. Jde bohužel o vzácné výjimky. A přitom stačí tak málo.

Bude to tedy dnes krátké zamyšlení nad odmítáním v prostředí online seznamování. Já osobně jsem byl online odmítnut mnohokrát a nevidím na tom obecně nic špatného. Seznamování vyžaduje shodu, ne přesvědčování (proto jsou vztahy, kde jeden druhého „ukecal“, odsouzeny k zániku). Podstatné ale je, že v naprosté většině případů to proběhlo mlčky, někdy dokonce pro jistotu blokací. To už považuji za neférové, nedůstojné a škodlivé. Velmi často se to stává v raných fázích; v pozdějších fázích už méně, ale o to více překvapí. Jev odmítání vyšuměním bude předmětem tohoto článku.

Výběr v prostředí anonymní hojnosti

V odkazovaném článku jsem tuhle vlastnost online seznamování už zevrubně komentoval, připomenu ji proto jen stručně. Obecně zde existuje klasický princip mužů lovců a vybírajících si žen. Ženy mají obvykle k dispozici velké množství nápadníků a muži se snaží zaujmout. To klade obrovský důraz na dojem z prvních několika vět (za předpokladu, že fotky už zaujaly). Kdo nezaujme, přestane existovat, vždyť během vteřiny si lze psát s někým jiným. V situaci, kdy muž ví o ženě jen jak přibližně vypadá a možná nějaké zájmy, musí při otevření konverzace střílet naslepo (chválím ty, kdo mají vyplněný popisek). A když se netrefí, smůla, žena nemá motivaci to nějak řešit. Přitom za jiných okolností by si daná dvojice třeba mohla padnout do oka.

Odmítnutí po první zprávě

Nereagování na první zprávu může mít mnoho příčin. Může jít o odinstalaci aplikace v mezidobí mezi lajknutím a matchnutím, ať už proto, protože žena dosáhla cíle nebo hledání vzdala. Může jít o prosté opomenutí, přehlédnutí, může jít o dočasnou pauzu v hledání či obecné ignorování nových zpráv, dokud se rozvíjí jiná konverzace – dosud nemůže být řeč o přímém odmítnutí. Může jít ale taky o cílenou nereakci, protože otvírák prostě nezaujal, pobouřil či příliš udivil – to už odmítnutí je. Potíž je v tom, že muž se ten pravý důvod nikdy nedozví, pokud i toto odmítnutí proběhne mlčky. Ani já netuším, jaký může být poměr zmiňovaných důvodů, jde však v souhrnu o častý jev. Počty případů, kdy žena hned po první zprávě napsala, že v tom nechce pokračovat, bych spočítal na prstech jedné ruky. Ty, kdy nenapsala nic, počítám na vyšší desítky.

Odmítnutí po jednom setu

Když použiju sportovní terminologii, každou zprávu a odpověď na ni lze označit za výměnu. Několik výměn proto tvoří set. Po setu ale už alespoň k nějaké interakci došlo a padají tak některé výše zmíněné příčiny náhlého ukončení konverzace – to už prostě nelze „okecat“. Zůstává prakticky jen cílená ignorace nebo dokonce blokace. Zde už v mém případě častěji docházelo k výslovnému odmítnutí, ale stále zůstává mnoho případů ukončení konverzace bez varování a bez zjevné příčiny. Přitom v téhle v podstatě anonymní fázi je snadné napsat jednu odmítavou větu. Horší už je to po schůzce.

Odmítnutí po první schůzce

První schůzka je teprve pořádným testem přitažlivosti dvou lidí. Může dopadnout jen třemi způsoby.

1. Pozitivní energie z psaní se potvrdí a vše pokračuje dál.
2. Jeden z protějšků přestane mít zájem.
3. Oba přestanou mít zájem.

Ve dvou ze tří případů tedy někdo někoho musí odmítnout. Z nějakého důvodu je odmítnutí považováno za něco negativního pro odmítaného i pro toho, kdo odmítá. Tím důvodem je samozřejmě ego. A nejspíš proto se, bohužel, často žena (vracím se ke svému pohledu) uchýlí k taktice vyšumění. A přitom…

Stačí tak málo

Taktika vyšumění má dvě verze:

1. Vyšumění mlčky: žena prostě začne dělat mrtvého brouka, nebude reagovat na případné zprávy a věří, že muži to brzy dojde.
2. Vyšumění postupné: žena ještě nějakou dobu muže udržuje v naději, ale postupně nechává konverzaci upadnout, reaguje stále méně a jiným způsobem nebo chodí okolo horké kaše a cosi naznačuje.

Copak není evidentně lepší rovnou říct, jak se věci mají a celou věc uzavřít? Muž je zbytečně uchováván v nejistotě, dokud si neuvědomí, že je konec. Jaké pocity mají dané ženy, netuším. Možná se tím taky zabývají, možná jim je to jedno, zřejmě jak která. U šestnáctky bych se nad tímto uvažováním ani nepozastavil, ale u pětatřicítky? Ano, setkávám se s tím i u třicátnic. Chápu, že to oznámení (a to se bavíme o snadnější, psané podobě), může být náročné a žena se třeba obává negativní reakce. Metoda mrtvého brouka však v negativním dopadu spolehlivě překoná chvilkové nepohodlí. Je to jako rychle strhnout náplast – krátká bolest a vše je hotovo, proti zbytečným negativním pocitům z trvající nejistoty, někdy možná i špatného svědomí. Při komunikativním odmítnutí si navíc oba mohou vyměnit zpětnou vazbu, stát se třeba i přáteli a jejich vztah může nabýt úplně jiných rozměrů a benefitů. Mimoto: svět vám vždycky bude vracet to, co do něho sami vysíláte. Už tento princip by měl stačit k tomu, aby člověk komunikoval otevřeně, férově a důstojně.

Díky

„Víš, nepřijde mi, že by mezi námi byla ta správná chemie“

Renata po první schůzce. Poděkoval jsem a málem jsme spolu později ještě rozjeli byznys.

„Promiň, ale teď jsem se s někým poznala a chci tomu dát šanci.“

Denisa. Vzájemně jsme si popřáli hodně štěstí, poděkovali a bylo to. Pouhé dvě „výměny“, ale okno jsem zavíral s dobrým pocitem.

„… Ale za sebe cítím, že dál se už naše cesty nekříží. Vnitřně cítím, že to máš dost podobně…“

Pavla po první schůzce. Měla pravdu, tak jsme si o tom ještě popovídali. Oba víme, na čem jsme a víme, že i přesto, že nám to nevyšlo, vzájemně jsme se obohatili a strávili jsme spolu příjemnou hodinku a zajímavou konverzaci.

Třeba u takové Báry nemám nejmenší tušení, jak naši schůzku hodnotí a proč se už nikdy neozvala. Mám svou teorii (určitě chtěla děti :-)), ale ta je mi celkem k ničemu. Mohlo to skončit v dobrém, mohli jsme se posunout dál, než jsme teď. Nestalo se. Díky Renčo, Denčo, Pájo a několika dalším vzácným duším, které mi to řekly na rovinu.