O BLOGU

Blog nikdy nebude patřit mému osobnímu životu ani komentářům k politickému dění. To jediné je jisté. Všechno ostatní, v čem se cítím být kompetentní, má zelenou – od řízení autobusu přes vedení firem a trading až po základní filozofické otázky. Kromě psaní je cílem těchto stránek moderní forma osobní prezentace a nezávislost na jiných entitách. Realizuji zde svou představu živého, vyvíjejícího se blogu – i starší články (tuto stránku nevyjímaje) mohou být průběžně upravovány tak, jak žiju a vyvíjím se já.

O MNĚ VE ZKRATCE

Zde bych měl vysvětlit, proč se na blogu vyskytují právě takové rubriky článků:

  • Trader – už od střední školy jsem se zajímal o finanční trhy a samozřejmě o to, jak na nich vydělat. Došlo to až tak daleko, že jsem stál u zrodu inovativních fin-tech projektů získejúčet.cz a ftmo.com a prvních několik let je vedl. Tam jsem se setkal s velkým množstvím jiných traderů, ale poznal jsem i zákulisí tradingu. Současně se o finanční trhy dlouho zajímám i z vědeckého hlediska.
  • Autobusák – každý má nějaký sen. Někdo chtěl být popelářem, někdo prezidentem, někdo letuškou, někdo autobusákem. Bohužel málokdo si za těmito sny jde. Já jsem to udělal a mohu tak zprostředkovat zkušenosti s MHD z pozice řidiče.
  • Cestovatel – jsem sice srdcem vždy v Liberci, ale čas od času si neodpustím nějakou tu výpravu. Ať už po naší krásné zemi, nebo daleko za její hranice. Nejraději jezdím na východ. Přijde mi, že tam člověk zažije víc dobrodružství.
  • Fotograf – vždycky mě bavilo fotografovat různá témata. Pro radost i jako občasný přivýdělek. V galerii proto naleznete moje snímky přírody, dopravy, lidí a další témata.
  • Podnikatel – mám za sebou i jiné projekty než z oblasti tradingu, a to na různých úrovních spolupráce. Většinou šlo o nemovitosti, ale nejen to. Zkušenosti z podnikání proto mají své místo právě v této rubrice.
  • Člověk – občas mám potřebu okomentovat různé aspekty běžného života, které se týkají každého z nás. Čtení, bádání po smyslu života a podobně.

Pro detaily mojí pracovní kariéry, tj. vzdělání, kurzy a dovednosti, mě kontaktujte o životopis (s trochou kreativity lze nalézt přímo na blogu). Pro zjištění, jak k těm všem zkušenostem došlo, slouží především článek O mně v minulosti, který vyberete v roletce pod tímto textem.

Problém tohoto odstavce je v tom, že se velice často mění. Řekl bych, že rychleji, než je obvyklé. Aktuálně jsem stále celkem čerstvě dostudovaný „ekonom“, ještě čerstvěji nezaměstnaný a také čerstvě bez svých dvou firem. Mohlo by to znít, jako že se mi přihodila nějaká životní katastrofa, ale jak se lze dočíst v následujícím oddíle, všechno je přesně tak, jak má být. Rozhodl jsem se v 26 letech pro malý důchod, který se vyznačuje občasnou přítomností volného času, který využívám na cestování, mou oblíbenou brigádu v oblíbeném městě, psaní tohoto blogu a různé další činnosti. Stále ale nepohrdnu zajímavou příležitostí, proto pokud víte o nějaké, sem s ní. Pokud mi bude dávat smysl, můj důchod může kdykoliv skončit (totéž platí pro případ, že mi dojdou finance). Dlužno ovšem dodat, že většinu času trávím v Liberci a tuto skutečnost by mohla změnit jenom mimořádně úžasná příležitost.

V tomto odstavci se pokusím zevrubně odpovědět na často slýchanou otázku „Jak se ti to stalo, že jsi inženýrem ekonomie a ty 3x týdně řídíš autobus v Liberci? A čím se vůbec živíš? To přece nemůže stačit…“. Může, stačí se podívat do historie.

Obyčejné začátky

Narodil jsem se roku 1992 v mém stále oblíbeném Liberci. Vystudoval jsem dvě základky (po sobě, ne naráz), gymnázium (Jergym), u toho měl nějaké ty první brigády a kšeftíky a teprve potom to začalo být zajímavější a zajímavější. Pokud tento text čte snad head hunter nebo někdo jiný, koho by zajímaly i detaily mojí vzdělávací a profesní minulosti, pošlu odkaz na můj životopis s úžasnou časovou osou. Případně, pokud jste nápadití a máte rádi hádanky, můžete jej objevit i sami v rámci těchto stránek.

Když jsem se rozhodoval, co dál dělat…

Po gymplu jsem si samozřejmě nebyl moc jistý, co dál dělat, ostatně k tomu jsou gympláci vesměs předurčeni. Bavila mě doprava, tak jsem se jel podívat na Dopravní fakultu Jana Pernera v rámci Univerzity Pardubice. Měla pověst rozumnější alternativy oproti ČVUT v Praze. Přesto jsem se ale nakonec jel podívat i na den otevřených dveří právě tam, kámoš mě ukecal na vyšší prestiž a uplatnění výměnou za vyšší náročnost. Už tehdy jsem měl rád výzvy, tak jsem přece jen zvolil ČVUT a hlavní město. Faktem je, že i Praha mě tehdy lákala o něco více. Liberec a Pardubice jsou v podstatě totéž, ale Praha přece jen nabízí více příležitostí a objevování, což jsem jako většina vrstevníků tehdy vyhledával. A tak jsem se následující akademický rok našel na jedné z nejtěžších fakult ČVUT a na nejhorších kolejích v České republice – kolejích Strahov.

…rozhodl jsem se špatně…

To, že ČVUT bylo skutečně náročné, by mi ani tak nevadilo, zaujala mě spíše jiná věc. Doprava mě stále bavila, ale moje spolužáky? Jen hrstku z nich. Moje naděje, že se setkám s kolektivem, který má podobný zájem jako já, se rozplynula velice rychle. Stejně tak i naděje, že potkám inspirativní profesory z různých oborů. Místo toho mě ve většině čekal zkostnatělý personál, který mnohdy očividně svou profesi a studenty nenáviděl. Možná jsem měl jen smůlu na spolužáky a profesory, ale první dojem byl katastrofální a stejně tak i všechny následující. Nemluvě o zastaralosti infrastruktury ČVUT (jak paradoxní). Čekat hodinu na studijním kvůli razítku do indexu mi v roce 2012 přišlo trochu mimo. Počkat, ono se na něj muselo čekat po každé zkoušce a zápočtu u každého vyučujícího. Mému dojmu z nového života moc nepřidal ani Strahov. Většina nocí sám v jednom pokoji se změnila na většinu nocí s nudným spolubydlícím (vlastně je štěstí, že byl nudný) a tisíce dalších studentů v okolních pokojích a budovách. Neříkám, že tamější společenský život nebyl zajímavý, ale občas toho je prostě na introverta moc.

…ale ještě byl čas to napravit

Už na gymplu mou pozornost upoutala taková zajímavá věc – finanční trhy, konkrétně forex. S žádnými zkušenostmi a naivní duší jsem se samozřejmě nechal zaujmout reklamami brokerů slibující zajímavé nezávislé výdělky, pokud trochu porozumím finančním trhům. Netrvalo dlouho a podlehl jsem představě, že proč by to vlastně nešlo – naučím se to, budu si hrát nějakou dobu se simulovanými penězi, mezitím vydělám na kapitál, založím si reálný obchodní účet a pak už budu jen občas klikat na počítači a u toho kupovat nejdražší jachty, Bentley, obří vily s výhledem na moře a podobné hračky. V porovnání s mými vyhlídkami na ČVUT v podobě bůhvíjestlidostudování a poté možnánalezení průměrně placené práce to znělo jako plán. Jak tenhle plán dopadl uvedu za chvíli, teď je podstatné, že znechucení z ČVUT a rostoucí nadšení pro finanční trhy mě přivedly na novou myšlenku – zabalit ČVUT a přesunout se na VŠE. Tenhle evergreen, kdy se zhrzení podprůměrní studenti ČVUT stěhují po prvních semestrech právě na VŠE nebo na ČZU samozřejmě vyvolával salvy smíchu mezi mými ještěspolužáky. Vytvořil jsem si slušnou averzi na poznámku, že jdu na „nejtěžší gympl v Praze“. Je na tom sice něco pravdy, ale měl jsem pro to jasné důvody, nešel jsem tam proto, abych vystudoval co nejpohodlněji. Při psaní tohoto textu mě cosi nutí upustit poznámku, že teď jsem na tom o dost lépe než většina z těch, co se tehdy smáli.

První normální práce

Na VŠE jejich studenti taky nadávají, ostatně asi jako na všechny školy. Já jsem byl ale po zkušenosti s ČVUT nadšený. Veškerá komunikace se školou probíhala elektronicky (pouze jednou za semestr se muselo na studijní pro razítko), profesoři vesměs nic nehrotili, byli to normální lidi jako my, občas jsem narazil i na zajímavého spolužáka a v nabídce volitelných předmětů byly takové, které se zabývaly obchodováním. A na těch předmětech byli lidi, které to obchodování skutečně zajímalo a bavilo. Právě tam jsem se seznámil s klíčovými tvářemi mého dalšího vývoje. Současně jsem oproti ČVUT měl najednou mnohem více volného času (proč se dozvíte v tomto článku), tak jsem díry ve studentském rozpočtu mohl zaplňovat první pořádnou brigádou a získat tím i nějakou zkušenost. Našel jsem si brigádu na IT oddělení jedné leasingové společnosti. Samozřejmě jsem tam začínal v zásadě jako podržtaška, i když oficiální pozice byla tester aplikací a poté junior IT support („zkoušeli jste to vypnout a zapnout?“ a tak dále). Hledal jsem i u forexových brokerů, abych byl v prostředí, které mě fascinovalo, ale tam mě vždy odradilo to, že by mě nutili volat s klienty (dodnes nemám rád volání). Bylo mi každopádně jasné, že takhle jmění nevydělám. Byl jsem přesvědčený, že ta správná cesta je trading a chtěl jsem to jmění vydělat ještě na vejšce za každou cenu.

První obchody na finančních trzích

V hltání informací o tradingu jsem směle pokračoval, stejně tak v prvních simulovaných obchodech. Dokonce i v několika reálných obchodech s pár eury na binárních a bariérových opcích. Zpětně mě překvapuje, že jsem na nich dokonce nějaké drobné vydělal, než jsem pochopil, že to je kasino a ne trading. S drobnými jsem si hrál i na forexu, ale pamatuji si jen jednu spekulaci na výsledek NFP, kdy jsem vydělal asi 1 500 Kč za 5 vteřin. Pochopitelně jsem si přišel jako mistr světa a potom naprosto bezchybně všechny ty vydělané drobné vrátil postupně zase do trhu. Ale můžu být rád, že jsem tehdy byl chudý student a poslal tam možná pár tisíc z brigády, jsou lidi, co za „školné“ nechali v trzích desítky a stovky tisíc. Cítil jsem, že je potřeba to brát profesionálněji. Ve škole, na předmětu Obchodování na devizovém trhu (což je ten zmiňovaný forex), jsem si padnul do noty s jedním spolužákem. Trading jsme řešili kudy jsme chodili, bavili jsme se o svých obchodech, o obchodních metodách, analyzovali jsme trhy atd. S tou profesionalitou to viděl stejně. Vysnili jsme si malou kancelář, kde by se několik takových traderů scházelo a vzájemně se obohacovalo. Brzy na to jsme poznali dalšího tradera, který byl o něco zkušenější a obchodoval futures (mírně odlišný finanční instrument). To byl pro nás na rozdíl od forexu tehdy „tajemnější trh, kde obchodují profíci“. Myšlenka kanceláře se mu taky líbila, přivedl další dva tradery a z myšlenky se stal čin -> malá pražská kancelář v Praze na Žižkově, kde se pravidelně scházelo 5 rádoby futures traderů.

První nenormální firma

Prvních pár týdnů většina z nás strávila na demu učíce se obchodování futures, ale všichni byli namotivovaní poslat všechny svoje úspory (pánbůh zaplať, že jich nebylo moc) na reálný účet k americkému brokerovi. A tak jsem brzy poskládal své těžce vydělané tři tisíce dolarů z brigády a z toho, že jsem jedl levné jídlo, pil levné pivo a bydlel v levném spolubydlení, a poslal je do USA. Reálné obchodování ve skupině traderů začalo. Nebylo to špatné, kromě sdílení nápadů a rozdílných přístupů k trhu jsme se učili i disciplínu, protože jsme se vzájemně kontrolovali. Působila soutěživost – nikdo nechtěl být za blbce, takže si všichni poctivě hlídali riziko (snad kromě jednoho). Zdálo se, že máme všechno potřebné pro úspěch v tradingu. Aspoň podle toho, co jsme četli v chytrých knížkách a na internetu. Zdálo se, že už je na obzoru dlouhodobý cíl každého z nás – splnit podmínky jisté americké společnosti, která by nám pak díky tomu zprostředkovala k obchodování mnohem vyšší kapitál => mnohem vyšší zisky. Chybělo jen jedno: konzistentní výsledky. Občas se někomu zadařilo a přes den vydělal pár dolarů, ale další den to zase prodělal apod. Nikdo vyloženě neprodělával, ale nikdo ani vyloženě nevydělával. Začala se dostavovat frustrace. Když vtom se jeden z nás dvěma z nás pochlubil se svým dřívějším nápadem/projektem. Totiž udělat něco podobného, co činila zmiňovaná americká společnost. Věděli jsme totiž, že jejich projekt má v USA obrovský úspěch, a současně nefunguje nic podobného v Evropě, ba ani v Asii a také, že tato společnost působí pouze na futures, ne na forexu. Forex je v České republice mnohem oblíbenější trh než futures. Vypadalo to jako díra na trhu a kolega, přestože již s projektem částečně začal, věděl, že sám to nezvládne. Mně to dávalo smysl. Šlo o internetový projekt, kde nebyly potřeba vysoké investice do začátku, a nehrozily žádné závratné dluhy v případě neúspěchu. Problematiku a klienty jsme znali dobře, trading nešel, jak měl a pořád jsem potřeboval vydělat to jmění. To nejpodstatnější ale byl nejspíš pocit „co kdyby to vyšlo a já bych u toho nebyl“. Šel jsem do toho. Třetí člen se sice ze začátku cukal, ale nakonec taky souhlasil, a tak se začala psát historie projektu získejúčet.cz a později ftmo.com.

Druhá nenormální firma

Studium šlo celkem hladce, finančně-technologický startup se taky rozvíjel, i když pomaleji, než jsme čekali. Ale mně to pořád nestačilo. Bylo jasné, že zajímavější příjmy ze startupu jsou otázkou spíše následujících let (vždyť jen příprava všeho na spuštění nám trvala přes půl roku), já jsem se ale živit potřeboval aktuálně, neboť podpora rodičů při pražských cenách stačila tak na polovinu nájmu. Vtom přišla nabídka od jedné rodinné známé na nákup chalupy v atraktivní lokalitě Jizerských hor za velmi výhodných podmínek. Moc dobře věděla, že mě tím dostane, Jizerky jsem zbožňoval od malička a po něčem takovém jsem toužil. Opět jsem si říkal, že jde o příležitost, která se nemusí opakovat a začal jsem vymýšlet, jak danou věc zrealizovat. Čas nečas. Peníze jsem na to samozřejmě taky neměl. Doba přála rekordně nízkým úrokovým sazbám jakožto následek doznívající světové finanční krize. Takže proč si nevzít hypotéku, nekoupit chalupu, na provoz se bude pronajímat turistům a je to. Vždycky jsem byl proti zadlužování se, ale v tomto případě neplynulo žádné zásadní riziko. Pokud by pronájmy náhodou nefungovaly (to ale podle cen ubytování v okolí nehrozilo), chalupa by se prostě zase prodala o něco dráž a hypotéka by se splatila, úroky byly minimální. Pokud by se náhodou něco stalo s realitním trhem a objekt by nešel prodat, splátky bychom v klidu pokryli a byla by k dispozici příjemná rekreace. A tak slovo dalo slovo a na světě byl další projekt s názvem Horská roubenka Dlouhá skála. Ubytování v okolí samozřejmě neměla ponětí o Booking.com, vlastních webových stránkách s nějakou hezčí WordPress šablonou, airbnb.com a dalších službách, a tak nalákat první hosty a posléze trochu vyšroubovat ceny nebyl problém.

A pořád to bylo málo

Možná jsem už někde nahoře zmiňoval, že mě bavila doprava. Bavila mě takovým způsobem, že jsem ji dříve často fotil, diskutoval o ni, četl články, jen tak se jí projížděl… Bylo to hlavně MHD a vlaky. Jelikož jsem vyrůstal v Liberci, od malička mě fascinovala liberecká MHD. Hltal jsem každou novinku, studoval plánky, zkoumal minulost, fotil její vozidla, znal jsem nazpaměť všechny linky, čísla autobusů, no a samozřejmě mě vždy lákalo být u toho. Ne někde v kanceláři, ale být v provozu. Prostě když vás něco přitahuje, netušíte proč, ale je to silnější než vy. Moje situace byla následující: v pracovní dny denně 8 – 10 hodin v kanceláři, po večerech příprava na školu a o víkendech většinou cesty na roubenku za účelem (od)ubytování zákazníků, úklidu apod. Paradoxně právě tato vytíženost mě vyburcovala k tomu, abych si řekl, že od tohohle cyklu potřebuji nějaký únik. Únik ve formě častých dovolených nebo válení se doma není společensky moc prosaditelný, ale únik ve formě brigády pro přivýdělek už přijatelný je. Šlo jen o image, přivýdělek jsem nepotřeboval, firmám už se tou dobou dařilo poměrně slušně a čím dál lépe. A tak jsem se k tomu všemu přihlásil v Praze do autoškoly vstříc svému klukovskému snu. O půl roku později bylo hotovo, stal jsem se brigádním řidičem autobusu v liberecké MHD.

Nakonec toho přece jen bylo moc

Psal se leden roku 2018 a konečně po dlouhých letech ze mě spadla jedna činnost – škola. O rok a půl později, než by tomu mělo být, ale povedlo se splnit si společenskou povinnost a stát se inženýrem ekonomie, přestože bylo a je velice pravděpodobné, že ten titul nikdy nebudu potřebovat. To jsem si ještě myslel, že ve firmě je budoucnost. Ono se toho ale zase tolik nezměnilo. Řidičem autobusu jsem se brigádně stal jen pár měsíců před koncem studia, takže z předchozího modelu se stal model „v pracovní dny denně 8 – 10 hodin v kanceláři, o víkendech většinou cesty na chalupu a/nebo řízení autobusu“. Na osobní život pořád moc času nezbývalo. Po téměř sedmi letech ale zanikla prapůvodní potřeba přebývání v Praze. Po celou tu dobu jsem byl myšlenkami stejně na severu Čech. A s myšlenkou homeoffice, respektive možnosti práce odkudkoli, jsem šel samozřejmě i do online byznysu. Člověk čekal po dokončení studia jakési zadostiučinění, nějakou odměnu ve formě odpočinku, ta se však nedostavovala. Začala mě lákat myšlenka opustit Prahu a mít více volného času. Zdálo se, že cestou je onen homeoffice, tak začalo vyjednávání. Současně mě ale začala lákat jiná věc, a to při pohledu na to, co se stalo za poslední tři roky s cenami nemovitostí. Pronájmy chalupy vystačily tak akorát na splátky hypotéky a na rekonstrukce a opravy. Rekonstrukce zvýšily hodnotu jako takovou, ceny mezitím enormně stouply obecně a my jsme byli z věčného ježdění kvůli ubytování poměrně unavení (zvlášť z Prahy). Zároveň ale prodej nutný nebyl, nabízela se proto strategie dát vysokou cenu a počkat, co se bude dít.

Když už seknout, tak se vším

Zájemci se našli během několika týdnů. Výsledkem bylo trojmístné procentuální zhodnocení za 2,5 roku a prostředky na další budoucí projekty a investice. Alespoň víkendy začaly být volnější. Současně jsme už testovali ve firmě můj homeoffice – bohužel neúspěšně. Jen tím vygradovaly komunikační problémy z minulosti a při vyjednávání o tomto experimentu vykrystalizovaly naše obecné neshody vizí společnosti jako takové a našich rolí v ní. Řekl jsem si, že ani po ukončení chalupy nebudu mít kromě volnějších víkendů skutečně více volného času a nebudu pod menším tlakem, a tak jsem se rozhodl skoncovat nadobro i s tímto projektem, respektive prodat podíl zbývajícím společníkům. Tím odstartoval můj malý důchod. A nejsem první, kdo tvrdí, že důchod nemusí být jen jakousi odměnou za celoživotní práci na sklonku života. Tvrdím, že je velmi vhodné jej trochu rozložit do průběhu života, aby za to stál.

Jedno je jisté: budoucnost je nejistá. Platí to obecně a platí to i pro mě. Ideální život si, možná v rozporu s očekáváními, představuji tak, že své místo budu mít vždy v Liberci a okolí a odtud budu jednou za čas pořádat různé výpravy do bližších i vzdálenějších míst bez omezení. Ovšem pojem ideálního života jako takový se taktéž mění, takže to nemusí platit do jeho konce. Momentálně však vím, že potřebuji flexibilní pracovní místo, dobu a nevadí mi flexibilní výdělek. Nejlepší je samozřejmě vydělávat si činnostmi, které člověka baví a naplňují. Ne vždy to jde, ale z tohoto důvodu mezi ně momentálně patří projížďky autobusem po Liberci (jako řidič), služby nabízené přímo na tomto webu a čas, který zbyde, hodlám věnovat projektům, které nějakým způsobem zlepší svět a život ostatních. Pokud o takovém víte, dejte mi vědět. V kanceláři nebo ve fabrice s pracovní dobou 8-10 hodin denně mě neuvidíte (stačilo, viz O mně v minulosti). To se raději budu živit lovem a sběrem v lesích, když nebude jiná možnost.

Kontaktujte mě

Dotazy, připomínky, diskuse, pochvaly, kritika. Pokud to bude dávat smysl, rád odpovím.

6 + 2 = ?

This contact form is deactivated because you refused to accept Google reCaptcha service which is necessary to validate any messages sent by the form.