Archív značky pro: tinder

Používání internetových seznamek se pojí se spoustou nástrah a rizik. Původně jsem toto desatero zamýšlel jako nadsázku, nakonec mi z toho ale vyšel poměrně krutý popis reality.

  1. Muži lajkují většinu žen a doufají. Ženy se nestíhají probírat srdíčky. Skoro jako v reálném životě.
  2. Pokud jsou součástí profilu pouze fotky od krku nahoru, je naprosto jasné, jak to bude vypadat od krku dolů.
  3. Možná více než polovina profilů jsou všelijací devianti, úchylové, chatoví podvodníčci či „masérky“. Mnohdy se to ale dozvíte až na schůzce.
  4. Možná více než polovina profilů jsou profily fejkové. Slouží buďto jako obsah, který vás má udržet u swipování, nebo třeba jen jako vábnička na instagramové profily různých wannabe influencerek, které o seznámení reálně nemají zájem a možná ani reálně neexistují.
  5. Popisky a preference nikdo nečte, ale vy si je stejně vyplňte. Náhoda je blbec a teoreticky můžete narazit na člověka, který je zrovna čte. Počítejte ale s tím, že vám stejně budou psát kuřáci i kdybyste měli na profilové fotografii obřím červeným písmem, že hledáte nekuřáka. A že kouří se dozvíte až na třetí schůzce.
  6. Možná více než polovina propojení vůbec nebude jevit známky chuti k seznámení, přestože vám dala srdíčko. Jednoslovné nebo žádné odpovědi jsou zcela běžné. Bude to zřejmě vycházet z bodů 1 a 4.
  7. Kdokoli může kohokoli kdykoli zablokovat bez udání důvodu. Stačí k tomu málo. Už jsem o tom psal tady a ještě tady. Pokud nejste nejatraktivnější 1 %, stane se vám to.
  8. Zajímavé kontakty chodí v chumlech. To znamená, že půl roku vás nebude chtít nikdo a potom deset najednou.
  9. Profil nejspíš několikrát zrušíte a zase obnovíte. Se seznamkami to nejde, jenže bez nich už taky ne.
  10. Když vytrváte, vyladíte profil a zaměříte se na svou cílovou skupinu, bude to přes to přese všechno nakonec fungovat ;-).

Ilustrační fotka vytvořena pomocí chatGPT.

Nečekal jsem, že budu psát na tento blog o seznamování, ale jelikož článek Role nahodilosti v moderním seznamování patří mezi nejčtenější (co se dá dělat), rozhodl jsem se přihodit další mírně bulvární příspěvek. Rád bych jím ocenil nepatrný zlomek žen, které měly to sebevědomí, odvahu a důstojnost říct na rovinu svůj negativní postoj – otevřeně mě odmítnout. Jde bohužel o vzácné výjimky. A přitom stačí tak málo.

Bude to tedy dnes krátké zamyšlení nad odmítáním v prostředí online seznamování. Já osobně jsem byl online odmítnut mnohokrát a nevidím na tom obecně nic špatného. Seznamování vyžaduje shodu, ne přesvědčování (proto jsou vztahy, kde jeden druhého „ukecal“, odsouzeny k zániku). Podstatné ale je, že v naprosté většině případů to proběhlo mlčky, někdy dokonce pro jistotu blokací. To už považuji za neférové, nedůstojné a škodlivé. Velmi často se to stává v raných fázích; v pozdějších fázích už méně, ale o to více překvapí. Jev odmítání vyšuměním bude předmětem tohoto článku.

Výběr v prostředí anonymní hojnosti

V odkazovaném článku jsem tuhle vlastnost online seznamování už zevrubně komentoval, připomenu ji proto jen stručně. Obecně zde existuje klasický princip mužů lovců a vybírajících si žen. Ženy mají obvykle k dispozici velké množství nápadníků a muži se snaží zaujmout. To klade obrovský důraz na dojem z prvních několika vět (za předpokladu, že fotky už zaujaly). Kdo nezaujme, přestane existovat, vždyť během vteřiny si lze psát s někým jiným. V situaci, kdy muž ví o ženě jen jak přibližně vypadá a možná nějaké zájmy, musí při otevření konverzace střílet naslepo (chválím ty, kdo mají vyplněný popisek). A když se netrefí, smůla, žena nemá motivaci to nějak řešit. Přitom za jiných okolností by si daná dvojice třeba mohla padnout do oka.

Odmítnutí po první zprávě

Nereagování na první zprávu může mít mnoho příčin. Může jít o odinstalaci aplikace v mezidobí mezi lajknutím a matchnutím, ať už proto, protože žena dosáhla cíle nebo hledání vzdala. Může jít o prosté opomenutí, přehlédnutí, může jít o dočasnou pauzu v hledání či obecné ignorování nových zpráv, dokud se rozvíjí jiná konverzace – dosud nemůže být řeč o přímém odmítnutí. Může jít ale taky o cílenou nereakci, protože otvírák prostě nezaujal, pobouřil či příliš udivil – to už odmítnutí je. Potíž je v tom, že muž se ten pravý důvod nikdy nedozví, pokud i toto odmítnutí proběhne mlčky. Ani já netuším, jaký může být poměr zmiňovaných důvodů, jde však v souhrnu o častý jev. Počty případů, kdy žena hned po první zprávě napsala, že v tom nechce pokračovat, bych spočítal na prstech jedné ruky. Ty, kdy nenapsala nic, počítám na vyšší desítky.

Odmítnutí po jednom setu

Když použiju sportovní terminologii, každou zprávu a odpověď na ni lze označit za výměnu. Několik výměn proto tvoří set. Po setu ale už alespoň k nějaké interakci došlo a padají tak některé výše zmíněné příčiny náhlého ukončení konverzace – to už prostě nelze „okecat“. Zůstává prakticky jen cílená ignorace nebo dokonce blokace. Zde už v mém případě častěji docházelo k výslovnému odmítnutí, ale stále zůstává mnoho případů ukončení konverzace bez varování a bez zjevné příčiny. Přitom v téhle v podstatě anonymní fázi je snadné napsat jednu odmítavou větu. Horší už je to po schůzce.

Odmítnutí po první schůzce

První schůzka je teprve pořádným testem přitažlivosti dvou lidí. Může dopadnout jen třemi způsoby.

  1. Pozitivní energie z psaní se potvrdí a vše pokračuje dál.
  2. Jeden z protějšků přestane mít zájem.
  3. Oba přestanou mít zájem.

Ve dvou ze tří případů tedy někdo někoho musí odmítnout. Z nějakého důvodu je odmítnutí považováno za něco negativního pro odmítaného i pro toho, kdo odmítá. Tím důvodem je samozřejmě ego. A nejspíš proto se, bohužel, často žena (vracím se ke svému pohledu) uchýlí k taktice vyšumění. A přitom…

Stačí tak málo

Taktika vyšumění má dvě verze:

  1. Vyšumění mlčky: žena prostě začne dělat mrtvého brouka, nebude reagovat na případné zprávy a věří, že muži to brzy dojde.
  2. Vyšumění postupné: žena ještě nějakou dobu muže udržuje v naději, ale postupně nechává konverzaci upadnout, reaguje stále méně a jiným způsobem nebo chodí okolo horké kaše a cosi naznačuje.

Copak není evidentně lepší rovnou říct, jak se věci mají a celou věc uzavřít? Muž je zbytečně uchováván v nejistotě, dokud si neuvědomí, že je konec. Jaké pocity mají dané ženy, netuším. Možná se tím taky zabývají, možná jim je to jedno, zřejmě jak která. U šestnáctky bych se nad tímto uvažováním ani nepozastavil, ale u pětatřicítky? Ano, setkávám se s tím i u třicátnic. Chápu, že to oznámení (a to se bavíme o snadnější, psané podobě), může být náročné a žena se třeba obává negativní reakce. Metoda mrtvého brouka však v negativním dopadu spolehlivě překoná chvilkové nepohodlí. Je to jako rychle strhnout náplast – krátká bolest a vše je hotovo, proti zbytečným negativním pocitům z trvající nejistoty, někdy možná i špatného svědomí. Při komunikativním odmítnutí si navíc oba mohou vyměnit zpětnou vazbu, stát se třeba i přáteli a jejich vztah může nabýt úplně jiných rozměrů a benefitů. Mimoto: svět vám vždycky bude vracet to, co do něho sami vysíláte. Už tento princip by měl stačit k tomu, aby člověk komunikoval otevřeně, férově a důstojně.

Díky

„Víš, nepřijde mi, že by mezi námi byla ta správná chemie“

Renata po první schůzce. Poděkoval jsem a málem jsme spolu později ještě rozjeli byznys.

„Promiň, ale teď jsem se s někým poznala a chci tomu dát šanci.“

Denisa. Vzájemně jsme si popřáli hodně štěstí, poděkovali a bylo to. Pouhé dvě „výměny“, ale okno jsem zavíral s dobrým pocitem.

„… Ale za sebe cítím, že dál se už naše cesty nekříží. Vnitřně cítím, že to máš dost podobně…“

Pavla po první schůzce. Měla pravdu, tak jsme si o tom ještě popovídali. Oba víme, na čem jsme a víme, že i přesto, že nám to nevyšlo, vzájemně jsme se obohatili a strávili jsme spolu příjemnou hodinku a zajímavou konverzaci.

Třeba u takové Báry nemám nejmenší tušení, jak naši schůzku hodnotí a proč se už nikdy neozvala. Mám svou teorii (určitě chtěla děti :-)), ale ta je mi celkem k ničemu. Mohlo to skončit v dobrém, mohli jsme se posunout dál, než jsme teď. Nestalo se. Díky Renčo, Denčo, Pájo a několika dalším vzácným duším, které mi to řekly na rovinu.

Jedu právě autobusem v rámci svých cest po České republice. Cesta je to sice nádherná, ale někdy přesto zdlouhavá a i já jsem zvědavý, jaké osoby opačného pohlaví se v místech vzdálených od mého bydliště vyskytují. Na to už máme moderní vymoženosti nejen pro introverty. Jednou z nich je oblíbená seznamovací aplikace Tinder. To, co jsem to odpoledne díky Tinderu „zažil“, mě doinspirovalo k napsání tohoto článku. Nepůjde ale o erotickou povídku, věnovat se budu efektu takzvaného otvíráku. Aby nebyl pohled genderově jednostranný, na článku se podílela kamarádka Vendy a poděkování patří také jisté Nikole.

Nic není zadarmo

Průběh seznamování se za poslední léta změnil k nepoznání. Běžné seznamování v barech, v práci a na zábavách vytlačuje to elektronické. Byla by jistě zajímavá statistika, který ze způsobů nyní převažuje. Seznamování přes aplikace má své nepochybné výhody – je to snadné, rychlé, pohodlné a mnohem příjemnější zvlášť pro introverty, jako jsem třeba já. Tato pohodlnost má však svou cenu. Známý je fakt, že na seznamce se každý snaží vypadat co nejlépe, podobně jako v životopisech, často v rozporu s realitou. Méně zjevné je ale třeba to, že elektronické seznamování je extrémně citlivé na náhodu. Je jasné, že náhoda hraje klíčovou roli i v běžném seznamování, ale v tomto případě podle mě mnohem vyšší a nadto se závažnějšími následky. O celém výsledku seznámení zde často rozhodne jen jeden jediný moment. Tím je první pronesená věta, takzvaný opener nebo otvírák.

Druhá šance se nekoná

Když se seznamujete s kolegou v práci nebo spolužačkou ve škole, první pronesená věta hraje sice důležitou roli, ale ne zásadní. Pokud se něco nepodaří, máte ještě spoustu možností, jak to napravit (nebo ještě víc pokazit). Jednak je na to víc času, ale hraje zde roli taky psychologický efekt, kdy vás protějšek nemůže několika gesty jen tak zablokovat či vyignorovat jako na telefonu. Na Tinderu si zvláště ženy mohou vybírat z desítek nápadníků. Každý jeden z nich proto není důležitý. První věta, ba i slovo ve spojení s aktuálním rozpoložením obou účastníků může rozhodnout o celé vaší budoucnosti. Srovnejme seznamování dvou zcela totožných lidí, ale ve čtyřech odlišných situacích.

  1. Petr a Aneta se potkají na svatbě společného kamaráda. Po obřadu následuje hostina, na které se postupně uvolňuje atmosféra a lidé se dávají náhodně do řeči. Stejně tak Petr a Aneta, když se objeví vedle sebe čekající na drink u baru. Petrovi otevírací fráze moc nejdou, ale Aneta ho něčím zaujala, tak využije odvahy dodané alkoholem a zkusí to. „Ty jsi taky od Karla?“. Aneta je ve veselé náladě, a tak se konverzaci nebrání, přestože doteď si Petra ani nevšimla. „Jo, jo, jsem. Odkud ho znáš ty?“. „Já jsem jeho kolega z práce“. Konverzace se dále dostane od společných známých a kvality večírku až k hlubším tématům. Aneta má hlubší témata ráda, a tak se jí nakonec začne Petr líbit. Vše je na dobré cestě.
  2. Stejný Petr a stejná Aneta se v paralelním vesmíru nepotkají osobně, ale „matchnou“ se na virtuální realitě Tinderu, protože usoudí, že v protějšku by mohl být potenciál (Petr podle fotek, kdežto Aneta spíše z popisku). Aneta jako obvykle vyčkává na první zprávu od muže. Petr váhá, co má napsat. Nenapadá ho žádná reakce na fotku a popisek Aneta vyplněný nemá. Není ještě v seznamování po internetu tak zkušený, a tak se zmůže jen na „Ahoj, jak se dnes vede?“. Myslí si, že tím nemůže nic zkazit. U někoho možná ne, ale v případě Anety, která si potrpí na kvalitu konverzace, tenhle otvírák neměl šanci. Seznam jejích propojení se těmito větami hemží. Zásadně na ně nereaguje. Petr to nemohl tušit, a tak přesto, že by si bývali rozuměli, v tomto vesmíru k seznámení vůbec nedojde.
  3. Třetí vesmír se od druhého liší jen o jeden drobný detail. Oba se propojí v okamžiku, kdy už jsou v tomto způsobu seznamování o něco zkušenější. Petr tak už ví, že „ahoj, jak se máš?“ není správný začátek a Aneta má vyplněný popisek, kde jasně deklaruje, co nemá ráda, své záliby apod. Petr toho využije a zareaguje na zmínku v popisku, že Aneta je učitelkou na částečný úvazek. „Ahoj, už se ti stalo, že by ses tu propojila s nějakým svým studentem? :-)“. Jenže Aneta nemá zrovna nejlepší den. Den byl náročný, po příchodu domů se jí nechce dělat vůbec nic, jen z nudy projíždí sociální sítě. Vidí na Tinderu několik nových zpráv, včetně té od Petra. I vzhledem k nevhodné fázi cyklu zprávu pochopí bohužel špatně. „I kdyby, co ti je do toho?“ Petr neměl možnost vidět Anetinu náladu naživo, a tak neměl šanci přizpůsobit tomu svůj otvírák. Na to se ale historie neptá, a tak ani zde k seznámení nedojde, naopak dojde ještě k vyvolání negativní reakce.
  4. Pak je tu ovšem čtvrtý paralelní vesmír, kde rovněž vládne Tinder. Aneta měla tentokrát fajn letní den a disponuje veselou až bláznivou náladou. Petr je na tom stejně jako v předchozím případě a rozhodne se pro stejný otvírák. Anetu tato neohraná fráze na začátek rozesměje, začne cítit zaujetí a odepíše. „Ahoj, viděla jsem jich tu dost, ale radši se jim vyhýbám :)“. Pak už konverzace plyne dál v pozitivním duchu a opět je vše na dobré cestě. Ovšem dokud se nesejdou, bude stále jejich seznamování velice citlivé na jakoukoli chybu. Zde by se příběh mohl dál větvit na vesmír, kde třeba jen Aneta zapomene jednou odepsat a Petr z ješitnosti už nenapíše – všemu je konec. Vesmír, kde se sejdou, ale Petr si zapomene peněženku – trapas a k dalšímu kontaktu už nedojde. O kolik náročnější je tento způsob seznámení, než v prvním případě…

Teorie chaosu opět zasahuje

Dva stejní lidé se stejnými mozky, čtyři situace – čtyři odlišné výsledky. V jednom dochází k rychlému seznámení, ve druhém ke zdlouhavému seznamování plném citlivých momentů. Ve třetím nedojde k vůbec žádnému kontaktu a ve čtvrtém dokonce ke konfrontaci. Lze to přirovnat k teorii chaosu, kde drobná změna na vstupu radikálně ovlivní výsledek. Řešili jsme zde jen první minuty po seznámení. Co když porovnáme seznámení a dobu za rok? V některých vesmírech se ti dva nebudou vůbec znát, v jiných budou mít šťastný vztah. Je to šílené. Billiardoví a kulečníkoví hráči to moc dobře znají. Podrobněji jsem se na téma teorie chaosu rozepisoval zde. Je dobře, že takový „detail“, jako je prvních pár slov rozhoduje o budoucnosti vztahů a celých životů? Těžko říct, ale pozitivní je, že každý může tyto důsledky alespoň u sebe ovlivnit.

Poznejte člověka, než ho odepíšete

Znám spousty příkladů, kdy se člověk protějšku na začátku prostě jen netrefil do vkusu a tím skončil. Nebýt toho jednoho škobrtnutí na začátku, třeba by se k sobě ti dva lidé perfektně hodili a rozuměli by si, nikdy to ale už pro svou povrchnost nezjistí. Jako já v případě Nikoly, kdy se nevinná reakce na popisek zvrhla v dlouhotrvající hejt. Na jednu stranu jsem ocenil, že se se mnou vydržela dohadovat tak dlouho, ale negativní první dojem zůstal zakořeněný natolik, že jsem to už nezachránil. I tak ji ale považuji za inteligentní ženu a podle mě bychom za jiných okolností mohli vést příjemnou konverzaci.

V prostředí, kde si lidé mohou vybírat, je na první dojem kladen extrémní důraz. Není tam vůle druhého člověka i přes špatný začátek skutečně poznat. Za rozhodující platí jen to, co vidíme na povrchu. Málokdo si uvědomí, že to, jak vidíme ostatní, do velké míry záleží na tom, jak se aktuálně cítíme. A málokdo si uvědomí, že povrchním hodnocením lidí může sám sobě uškodit. Je to jako odsoudit celou restauraci na základě toho, že nám nechutnala první dvě sousta polévky. Zkuste, prosím, lidi nejprve poznat, než si uděláte jasný názor. A ve chvíli, kdy budete mít jasno, to hlavně dejte na vědomí!