V tomto odstavci se pokusím zevrubně odpovědět na často slýchanou otázku „Jak se ti to stalo, že jsi inženýrem ekonomie, umíš s počítačem a ty radši řídíš autobus? A čím se vůbec živíš? To přece nemůže stačit…“. Odpovědí je, že když vás něco baví, vždycky se tím uživíte. Ale pryč od obecných řečí.

Obyčejné začátky

Narodil jsem se roku 1992 v mém stále oblíbeném Liberci. Vystudoval jsem dvě základky (sériově, nikoli paralelně), gymnázium, u toho jsem měl nějaké ty první brigády a kšeftíky. Většina se točila kolem fotografií, počítačů, později řízení osobních vozidel. Pokud tento text čte snad head hunter nebo někdo jiný, koho by zajímaly i detaily, pošlu odkaz na můj životopis s časovou osou. Pokud ale máte rádi hádanky, můžete jej objevit i sami na tomto blogu.

Když jsem se rozhodoval, co dál dělat…

Po gymplu jsem si nebyl moc jistý, co dál dělat. Ostatně k tomu jsou gympláci předurčeni. Bavila mě doprava, tak jsem se jel podívat na Dopravní fakultu Jana Pernera v rámci Univerzity Pardubice. Byla to alternativa oproti ČVUT v Praze. Kámoš mě však přece jen ukecal na vyšší prestiž a uplatnění ČVUT výměnou za vyšší náročnost. Už tehdy jsem měl rád výzvy, tak jsem přece jen zvolil ČVUT a hlavní město. Faktem je, že i Praha mě tehdy lákala o něco více. Liberec a Pardubice jsou velikostně podobná města, kdežto Praha nabízí více příležitostí a objevování, což jsem jako většina vrstevníků tehdy vyhledával. A tak jsem se následující akademický rok našel na jedné z nejtěžších fakult ČVUT a na nejhorších kolejích v České republice – kolejích Strahov, opředených mnoha pověstmi, z nichž některé se naplnily.

…rozhodl jsem se špatně…

To, že ČVUT bylo skutečně náročné, by mi ani tak nevadilo, zaujala mě spíše jiná věc. Doprava mě stále bavila, ale moje spolužáky? Jen hrstku z nich. Moje naděje, že se setkám s kolektivem, který má podobný zájem jako já, se rozplynula velice rychle. Stejně tak i naděje, že potkám inspirativní profesory z různých oborů. Místo toho mě ve většině čekal zkostnatělý personál, který mnohdy očividně svou profesi a studenty nenáviděl. Možná jsem měl jen smůlu na spolužáky a profesory, ale první dojem byl katastrofální a stejně tak i všechny následující. Nemluvě o zastaralosti infrastruktury ČVUT (jak paradoxní). Čekat hodinu na studijním kvůli razítku do indexu mi už v roce 2012 přišlo dehonestující. Ono se na něj muselo čekat po každé zkoušce a zápočtu u každého vyučujícího. Mému dojmu z nového života moc nepřidal ani Strahov. Většina nocí sám v jednom pokoji se změnila na většinu nocí s nudným spolubydlícím (vlastně je štěstí, že byl nudný) a tisíce dalších studentů v okolních pokojích a budovách. Neříkám, že tamější společenský život nebyl zajímavý, ale občas toho bylo prostě na introverta moc.

…ale ještě byl čas to napravit

Už na gymplu mou pozornost upoutala taková zajímavá věc – finanční trhy, konkrétně forex (foreign exchange, měnový trh). S žádnými zkušenostmi a naivní duší jsem se samozřejmě nechal zaujmout reklamami brokerů slibující zajímavé výdělky, pokud si přečtu krátkou prezentaci o forexu. Netrvalo dlouho a podlehl jsem dojmu, že proč by to vlastně nešlo – naučím se to, budu si hrát nějakou dobu se simulovanými penězi, mezitím vydělám na kapitál, založím si reálný obchodní účet a pak už budu jen občas klikat na počítači a u toho kupovat nejdražší jachty, auta a obří vily s výhledem na moře. V porovnání s mými vyhlídkami na ČVUT v podobě bůhvíjestlidostudování a poté možnánalezení průměrně placené práce to znělo jako plán. Jak tenhle plán dopadl uvedu za chvíli, teď je podstatné, že znechucení z ČVUT a rostoucí nadšení pro finanční trhy mě přivedly na novou myšlenku – zabalit ČVUT a přesunout se na VŠE. Tenhle evergreen, kdy se zhrzení podprůměrní studenti ČVUT stěhují po prvních semestrech právě na VŠE nebo na ČZU samozřejmě vyvolával salvy smíchu mezi mými ještěspolužáky. Raději nechci srovnávat, jak jsem dopadl oproti těm, co se tehdy smáli. Můžu jen říct, že rozhodnutí jít na „nejtěžší gympl v Praze“ se ukázalo jako správné.

První normální práce

Na VŠE jejich studenti taky nadávají, ostatně asi jako na všechny školy. Já jsem byl ale po zkušenosti s ČVUT nadšený. Veškerá komunikace se školou probíhala elektronicky, profesoři byli normální lidi jako my, občas jsem narazil i na zajímavého spolužáka a v nabídce volitelných předmětů byly takové, které mě opravdu a upřímně zajímaly. A na těch předmětech byli lidi, které obchodování skutečně zajímalo a bavilo. Právě tam jsem se seznámil s klíčovými tvářemi mého dalšího vývoje. Současně jsem oproti ČVUT měl najednou mnohem více volného času (proč, se dozvíte v tomto článku), tak jsem díry ve studentském rozpočtu mohl zaplňovat první pořádnou brigádou a získat tím i nějakou zkušenost. Našel jsem si brigádu na IT oddělení leasingové společnosti. Samozřejmě jsem tam začínal v zásadě jako podržtaška, i když oficiální pozice byla tester aplikací a poté junior IT support („zkoušeli jste to vypnout a zapnout?“ a tak dále). Hledal jsem i u forexových brokerů, abych byl v prostředí, které mě fascinovalo, ale tam mě vždy odradilo to, že by mě nutili navolávat klienty. Bylo mi každopádně jasné, že takhle jmění nevydělám. Byl jsem přesvědčený, že ta správná cesta je trading a chtěl jsem to jmění vydělat ještě na vejšce za každou cenu.

První obchody na finančních trzích

V hltání informací o tradingu jsem směle pokračoval, stejně tak v prvních simulovaných obchodech. Dokonce i v několika reálných obchodech s pár eury na binárních a bariérových opcích. Zpětně mě překvapuje, že jsem na nich dokonce nějaké drobné vydělal, než jsem pochopil, že to je kasino a ne trading. S drobnými jsem si hrál i na forexu, ale pamatuji si jen jednu spekulaci na výsledek NFP, kdy jsem vydělal asi 1 500 Kč za 5 vteřin. Pochopitelně jsem si přišel jako mistr světa a potom naprosto bezchybně všechny ty vydělané drobné vrátil postupně zase do trhu. Ale můžu být rád, že jsem tehdy byl chudý student a poslal tam možná pár tisíc z brigády. Jsou lidi, co za „školné“ nechali v trzích stovky tisíc. Cítil jsem, že je potřeba to brát profesionálněji. Ve škole, na předmětu Obchodování na devizovém trhu, jsem si padnul do noty s jedním spolužákem. Trading jsme řešili kudy jsme chodili, bavili jsme se o svých obchodech, o obchodních metodách, analyzovali jsme trhy atd. S tou profesionalitou to viděl stejně. Vysnili jsme si malou kancelář, kde by se několik takových traderů scházelo a vzájemně se podporovali. Brzy na to jsme poznali dalšího tradera, který byl o něco zkušenější a obchodoval futures. To byl pro nás na rozdíl od forexu tehdy „tajemnější trh, kde obchodují profíci“. Myšlenka kanceláře se mu taky líbila, přivedl další dva tradery a z myšlenky se stal čin -> malá pražská kancelář v Praze na Žižkově, kde se pravidelně scházelo 5 rádoby futures traderů.

První nenormální firma

Prvních pár týdnů většina z nás strávila na demu učíce se obchodování futures, ale všichni byli namotivovaní poslat všechny svoje úspory (pánbůh zaplať, že jich nebylo moc) na reálný účet k americkému brokerovi. A tak jsem brzy poskládal své těžce vydělané tři tisíce dolarů z brigády a z toho, že jsem jedl levné jídlo, pil levné pivo a bydlel v levném spolubydlení, a poslal je do USA. Reálné obchodování ve skupině traderů začalo. Nebylo to špatné, kromě sdílení nápadů a rozdílných přístupů k trhu jsme se učili i disciplínu, protože jsme se vzájemně kontrolovali. Působila soutěživost – nikdo nechtěl být za blbce, takže si všichni poctivě hlídali riziko (snad kromě jednoho). Zdálo se, že máme všechno potřebné pro úspěch v tradingu. Aspoň podle toho, co jsme četli v chytrých knížkách a na internetu. Zdálo se, že už je na obzoru dlouhodobý cíl každého z nás – splnit podmínky jisté americké společnosti, která by nám pak díky tomu zprostředkovala k obchodování mnohem vyšší kapitál a tudíž i mnohem vyšší zisky. Chybělo jen jedno: konzistentní výsledky. Občas se někomu zadařilo a přes den vydělal pár dolarů, ale další den to zase prodělal a tak to šlo stále dál. Nikdo vyloženě neprodělával, ale nikdo ani vyloženě nevydělával. Začala se dostavovat frustrace. Když vtom se jeden z nás dvěma z nás pochlubil se svým dřívějším nápadem/projektem. Totiž udělat něco podobného, co činila zmiňovaná americká společnost. Věděli jsme totiž, že jejich projekt má v USA obrovský úspěch, a současně nefunguje nic podobného v Evropě, ba ani v Asii a také, že tato společnost působí pouze na futures, ne na forexu. Forex je v České republice mnohem oblíbenější trh než futures. Vypadalo to jako díra na trhu a kolega, přestože již s projektem částečně začal, věděl, že sám to nezvládne. Mně to dávalo smysl. Šlo o internetový projekt, kde nebyly potřeba vysoké investice, tudíž nebylo mnoho co ztratit. Problematiku a klienty jsme znali dobře, trading nešel, jak měl a já jsem pořád potřeboval vydělat to jmění. Navíc, co kdyby to vyšlo a já bych u toho nebyl. Třetí člen se sice ze začátku cukal, ale nakonec taky souhlasil, a tak se začala psát historie projektu získejúčet.cz a později ftmo.com.

Druhá nenormální firma

Studium šlo celkem hladce, finančně-technologický startup se taky rozvíjel, i když pomaleji, než jsme čekali. Ale mně to pořád nestačilo. Bylo jasné, že zajímavější příjmy ze startupu jsou otázkou spíše následujících let (vždyť jen příprava všeho na spuštění nám trvala přes půl roku), já jsem se ale živit potřeboval aktuálně, neboť podpora rodičů při pražských cenách stačila tak na polovinu nájmu. Vtom přišla nabídka od jedné rodinné známé na nákup chalupy v atraktivní lokalitě Jizerských hor za velmi výhodných podmínek. Moc dobře věděla, že mě tím dostane, Jizerky jsem zbožňoval od malička a po něčem takovém jsem toužil. Opět jsem si říkal, že jde o příležitost, která se nemusí opakovat a začal jsem vymýšlet, jak danou věc zrealizovat. Čas nečas. Peníze jsem na to samozřejmě taky neměl. Doba přála rekordně nízkým úrokovým sazbám, takže proč si nevzít hypotéku, nekoupit chalupu, na provoz se bude pronajímat turistům a je to. Vždycky jsem byl proti zadlužování se, ale v tomto případě neplynulo žádné zásadní riziko. Pokud by pronájmy náhodou nefungovaly (to ale podle cen ubytování v okolí nehrozilo), chalupa by se prostě zase prodala a hypotéka by se splatila, úroky byly minimální. Pokud by se náhodou něco stalo s realitním trhem a objekt by nešel prodat, splátky bychom v klidu pokryli a byla by k dispozici příjemná rekreace. A tak slovo dalo slovo a na světě byl další projekt s názvem Horská roubenka Dlouhá skála. Ubytování v okolí samozřejmě neměla ponětí o Booking.com, vlastních webových stránkách s nějakou hezčí WordPress šablonou, airbnb.com a dalších službách, a tak nalákat první hosty a posléze trochu vyšroubovat ceny nebyl problém.

A pořád to bylo málo

Možná jsem už někde nahoře zmiňoval, že mě bavila doprava. Bavila mě takovým způsobem, že jsem ji dříve často fotil, diskutoval o ni, četl články, jen tak se jí projížděl… Bylo to hlavně MHD a železnice. Jelikož jsem vyrůstal v Liberci, od malička mě fascinovala liberecká MHD. Hltal jsem každou novinku, studoval plánky, zkoumal minulost, fotil její vozidla, znal jsem nazpaměť všechny linky, čísla autobusů, no a samozřejmě mě vždy lákalo být u toho. Ne někde v kanceláři, ale být v provozu. Prostě když vás něco přitahuje, netušíte proč, ale je to silnější než vy. Moje situace byla následující: v pracovní dny denně 8 – 10 hodin v kanceláři, po večerech příprava na školu a o víkendech většinou cesty na roubenku za účelem (od)ubytování zákazníků, úklidu apod. Paradoxně právě tato vytíženost mě vyburcovala k tomu, abych si řekl, že od tohohle cyklu potřebuji nějaký únik. Přivýdělek jsem nepotřeboval, firmám už se tou dobou dařilo poměrně slušně a čím dál lépe. A tak jsem se k tomu všemu přihlásil v Praze do autoškoly vstříc svému klukovskému snu. O půl roku později bylo hotovo, stal jsem se brigádním řidičem autobusu v liberecké MHD.

Nakonec toho přece jen bylo moc

Psal se leden roku 2018 a konečně po dlouhých letech ze mě spadla jedna činnost – škola. O rok a půl později, než by tomu mělo být, ale povedlo se splnit si společenskou povinnost a stát se inženýrem ekonomie, přestože bylo a je velice pravděpodobné, že ten titul nikdy nebudu potřebovat. To jsem si ještě myslel, že ve firmě je budoucnost. Ono se toho ale zase tolik nezměnilo. Řidičem autobusu jsem se brigádně stal jen pár měsíců před koncem studia, takže z předchozího modelu se stal model „v pracovní dny denně 8 – 10 hodin v kanceláři, o víkendech většinou cesty na chalupu a/nebo řízení autobusu“. Na osobní život pořád moc času nezbývalo. Po téměř sedmi letech ale zanikla prapůvodní potřeba přebývání v Praze. Po celou tu dobu jsem byl myšlenkami stejně na severu Čech. A s myšlenkou homeoffice, respektive možnosti práce odkudkoli, jsem šel samozřejmě i do online byznysu. Člověk čekal po dokončení studia jakési zadostiučinění, nějakou odměnu ve formě odpočinku, ta se však nedostavovala. Začala mě lákat myšlenka opustit Prahu a mít více volného času. Zdálo se, že cestou je onen homeoffice. Současně mě ale začala lákat jiná věc, a to při pohledu na to, co se stalo za poslední roky s cenami nemovitostí. Pronájmy chalupy vystačily tak akorát na splátky hypotéky a na rekonstrukce a opravy. Rekonstrukce zvýšily hodnotu jako takovou, ceny mezitím enormně stouply obecně a my jsme byli z věčného ježdění kvůli ubytování poměrně unavení (zvlášť z Prahy). Zároveň ale prodej nutný nebyl, nabízela se proto strategie dát vysokou cenu a počkat, co se bude dít.

Když už seknout, tak se vším

Zájemci se našli během několika týdnů. Výsledkem bylo trojmístné procentuální zhodnocení za 2,5 roku a prostředky na další budoucí projekty a investice. Alespoň víkendy začaly být volnější. Současně jsme už testovali ve firmě můj homeoffice – bohužel neúspěšně. Jen tím vygradovaly komunikační problémy z minulosti a při vyjednávání o tomto experimentu vykrystalizovaly naše obecné neshody vizí společnosti jako takové a našich rolí v ní. Dostavily se i zdravotní problémy. Řekl jsem si, že ani po ukončení pronájmů chalupy nebudu mít kromě volnějších víkendů skutečně více volného času a nebudu pod menším tlakem, a tak jsem se rozhodl skoncovat nadobro i s tímto projektem, respektive prodat podíl zbývajícím společníkům.

Uvědomění

V roce 2022, tedy 4 roky po velkém „shutdownu“, můžu jednoznačně říct, že šlo o správné rozhodnutí. Nějakou dobu trvalo, než se můj život stabilizoval, přece jen to byl pořádný šok. V tom pracovním zápřahu jsem vůbec neměl prostor uvědomit si, co vlastně dělám, kam směřuji a jestli to, co dělám, dává smysl a je v souladu s mou přirozeností. Mohl jsem si to uvědomit až díky tomu, že jsem získal čas na klidnější život a na práci na svých skutečných snech. Peníze samy o sobě jsou k ničemu a tou nejlepší investicí je investice do svých snů. Investoval jsem tak do domku u trati a později do domku na samotě u lesa, což dále podpořilo prostor pro klid a duchovní rozvoj. Moje pracovní doba se snížila v průměru na 100 hodin měsíčně děláním toho, co mě vášnivě baví. Navíc si dodnes můžu v podstatě vybírat kdy a kde budu autobus řídit.

Z tradera investorem

Již v časných fázích projektu ziskejucet.cz jsem začínal chápat, že tradingem cesta k bohatství nevede. Rozhodně ne v podmínkách obyčejného retailového tradera, a tak jsem osobní trading pověsil na hřebík a věnoval jsem se mu spíše pasivně pro účely projektu. Mezitím jsem začínal objevovat svět investic. Po úspěšném prvním obchodu s nemovitostí na pronájem se mi tento model samozřejmě zalíbil, a tak jsem v něm pokračoval. Tentokrát ale v tradičnější formě, a to s bytem na dlouhodobé pronájmy. Model se přestal vyplácet až s rokem 2022 a rapidním nárůstem sazeb. Mezitím jsem ale investoval i do nemovitostí, ve kterých jsem bydlel. Nyní bydlím už ve třetí nemovitosti, kterou současně průběžně zhodnocuji. I tento model se poněkud zkomplikoval brutálním nárůstem cen stavebních materiálů v letech 2021 a 2022, ale to nejhorší co se může stát, je, že se rekonstrukce protáhne, prodám rozestavěný dům, nebo v něm prostě už zůstanu.

Investorem jsem se stal i v oblasti finančních trhů, takže ani mé ekonomické vzdělání nestrádá. Přesun od tradingu k dlouhodobějším investicím mi dodal mnohem více klidu a času. Sem tam si ale drobnou spekulaci neodpustím. Výsledky přitáhly pozornost dalších investorů, prozatím z řad rodiny a známých.