Na stránce O mně a o blogu se krátce ve své historii zmiňuji o tom, jaký přínos pro mě měl přechod z ČVUT na VŠE. Pro spoustu spolužáků a známých to bylo paradoxní, vtipné a typické. Já jsem za tento přechod však zpětně stále velice vděčný a v tomto článku bych rád rozvedl, proč. Nepůjde o kritiku ČVUT a vyzdvihování VŠE, ale spíše o kritiku politiky některých vysokých škol a fakult, která podle mě zabíjí ve studentech kreativitu, entuziasmus a možnosti získání praxe.

Proč jsem šel raději na nejtěžší gympl v Praze

Celý problém souvisí s možnostmi rozvoje studentů v průběhu studia. Když jsem začínal na ČVUT, byl jsem celé dny zahlcen chozením na přednášky a cvičení a především pak ve zbylém čase úkoly a projekty. (Ty navíc spočívaly často v ručním technickém kreslení, což je pochopitelně už desítky let relikt minulosti.) Neměl jsem prakticky žádný volný čas, o brigádě při studiu se nedalo ani přemýšlet. Z toho jsem samozřejmě neměl radost ani já, ani rodiče, kteří mě finančně podporovali. Po přechodu na VŠE se vše změnilo. Přednášky byly dobrovolné (leč někdy byly bodově ohodnocené), většina cvičení taktéž a najednou byl čas i na jiný osobní rozvoj. A i když kvůli tomu VŠE mnozí označují jako příliš snadnou školu, já jsem vděčný za to, že jsem ji mohl vystudovat a současně získávat praxi. Student ČVUT vyjde často s nulovou praxí, což trh práce náležitě oceňuje. Já jsem vyšel s několika pracovními i podnikatelskými zkušenostmi.

Moje přednášky vás prostě budou zajímat!

Dejme tomu, že ČVUT je náročná technická škola, proto je látky k probrání hodně, ale jde tu o jinou věc. I jiné školy a fakulty (včetně některých na VŠE), a to je podle mě ještě horší, nutí studenty k povinné účasti na přednáškách a cvičeních. Trend bohužel v poslední době směřuje právě k tomuto modelu. Jako důvody uvádějí obvykle nízkou účast. Bohužel tím řeší pouze následky jiného problému a nikoli jeho příčinu. Skutečným problémem je, že dané přednášky mají pro studenty nízkou nebo žádnou přidanou hodnotu, proto na ně nechodí. Buďto z důvodu její nízké kvality (přednášející jsou uspávači hadů, mají výklad zmatečný, příliš pomalý, příliš rychlý apod.), nebo proto, že je prostě nepotřebují. Třeba danou problematiku už znají nebo preferují jiný způsob získávání informací a předmět zvládnou jinak. Já se například mnohem lépe učím sám a v klidu.

Kvalitní přednášející s kvalitním tématem si své publikum vždycky najde. Často tak za těmito opatřeními stojí podle mě spíš neschopnost studenty motivovat k účasti jinak. A místo řešení prapůvodní příčiny této neschopnosti se řeší její následky. Asi jako když se rozbitá silnice opraví značkou „nerovnost vozovky“ nebo snížením rychlosti.

Vysoká není základka

Ve výsledku si pak vysoké školy pletou svou roli se školami středními a základními. Podle mého názoru má být vysoká škola již jen vzdělávacím prostředkem a nikoli pedagogickým. Vždyť vysoké školy studují dospělí lidé a je trapné je trestat za to, že nepřišli na přednášku, kterou nepotřebují, nebo za to, že nedonesli domácí úkol. Ano, myslím si, že na vysokou školu ze stejného důvodu nepatří ani drobné domácí úkoly (nemyslím seminární práce apod.). Vysoká škola má studentům zprostředkovat vzdělání, aniž by je více omezovala, neboť oni současně potřebují investovat nejkreativnější léta do svého rozvoje, a to co nejefektivněji. Profesory má pouze zajímat, zda student látku ovládá a toto ověřit u případných průběžných testů, u zkoušky a seminárními pracemi. Čas strávený posloucháním 3hodinové přednášky, kterou se člověk může naučit za půl hodiny, je časem ztraceným (přesně 2,5 hodiny). Tento čas je potřeba vkládat do rozvoje tak, aby si student zajistil živobytí na celý další život! A vysoké školy jím takto mrhají. Jasně, vždycky se najdou i tací, kteří tento čas raději věnují kocovinám nebo počítačovým hrám. Jejich postoj se ale připoutáním k židli přednáškového sálu spíše upevní.

Zkrátka a dobře

Pokud to tímto způsobem půjde dál, vysoké školy budou generovat čím dál více sice vědomostmi nabitých, avšak v jiných směrech ne moc zkušených a demotivovaných lidí. Ti rozhodně nemají pro ekonomiku a životní úroveň nás všech takový přínos, jako by měli lidé, kteří svůj volný čas mohli věnovat rozvoji. Nezapomeňme, že je to právě období vysoké školy, které člověka jako poslední má připravit do kvalitního pracovního života. Ne nadarmo se studentům v tomto období dostává slev téměř na všechno a většině alespoň částečné podpory rodičů. Pokud tuto podporu někdo promrhá, je to jeho volba, pokud je jí ale násilím plýtváno samotnými vysokými školami, tvrdím, že je to špatně. Až v první práci takový člověk zjistí, že jim ty přednášky, kde museli sedět, aby získali titul, nic moc nedaly, bude už nejspíš pozdě, protože v tu chvíli na další rozvoj nezbývá moc času ani energie.

1 reply
  1. Vojtěch Janků
    Vojtěch Janků says:

    Zda-li je škola taková či maková je samozřejmě úhel pohledu, zkušeností, subjektivity a v neposlední řadě zaujatosti. Hodlám tu ale okomentovat a možná osvětlit dvě níže ocitované větičky.
    1) „Nemluvě o zastaralosti infrastruktury ČVUT – jak paradoxní“ (citace z článku „O mě v minulosti“)
    Je ve všeobecné známosti, že modernizace infrastruktury státní či jinak veřejně vlastněné instituce je v dnešní době velmi složitá. Problém opětovně hledejme v legislativě.
    Veřejná instituce nemůže provést jakoukoliv investiční akci (ať už stavební či technologickou) jen tak sama o sobě. Musí projít procesem zadávání veřejných zakázek, což je jenom papírování a zase papírování, a když takovou zakázku vypíše, tak se hnedle může začít bát Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, který kontroluje zda postupovala při zadání a vyhlášení výsledků správně. Jakmile ne, může začít nanovo…Tato věc se dá vyřešit zaměstnáním lidí zběhlých v papírování a formulářích.
    Druhý problém je ale v mých očích závažnější. Jak je možné, že v regionálních univerzitních městech (Olomouc, České Budějovice, Ústí nad Labem,…) rostou nové a moderní kampusy? Jak je možné, že Masarykova univerzita v Brně si může zaplatit projekt a následně s městem spoluinvestovat stavbu úplně nové tramvajové trati do svého kampusu? A jak je možné, že v Praze medici pracují s 30 let starými pomůckami, experimentálním fyzikům ani v té jejich garáži na Albertově nefunguje topení a celkově odborné pražské školy jsou zamořeny úvěry na další desítky let? Letitý problém je samozřejmě v poskytování dotací. Jakmile se veřejná instituce nachází v Praze, je poskytnutí dotace z EU téměř rovna nule, dodnes nerozumím tomu proč. Takže aby se mohl zřídit pro školu tolik nutný Ústav informatiky, kybernetiky a robotiky…tak je jakákoliv další investice v řádu několika dalších let v nedohlednu. (PS: Papírové indexy skončily někdy okolo roku 2014)

    2) „Podle mého názoru má být vysoká škola již jen vzdělávacím prostředkem a nikoli pedagogickým“.
    Ano je to pravda, ale dle mého názoru pouze částečná. Opět si vezmu do pusy, tebou citované ČVUT. Ten pedagogický přístup je v tomto případě nutný. Škola Tě musí naučit plnohodnotné zodpovědnosti a plnění úkolů zadaných v jakoukoliv dobu a jakékoliv náročnosti na 100%. Jak příznačně je tento pohled vidět dnes v době zvlněných dálnic a padajících mostů.

    Odpovědět

Leave a Reply

Want to join the discussion?
Feel free to contribute!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *