Devatenáctka je další z několika krásných výletních linek do okolních kopců. Na kochání však moc času nezbývá, neboť úsek Lesní správa - Zahrádky já osobně považuji za jeden z nejnepříjemnějších vůbec. Úzké serpentiny v lese, kde není vidět dál než pár metrů za zatáčku. Setkání s autem na špatném místě může přinést spoustu komplikací, a co teprve s autobusem. Zažil jsem i couvání. O moc lépe na tom není ani úsek Harcov Střelnice - Rudolfov. Úsek však nabízí nádherný výhled na Liberec, a tak neškodí na tom správném místě nenápadně zpomalit. Natáčelo se s vozem Iveco Urbanway #538. POZOR - ve směru z centra se oproti videu již staví na zastávce Šaldovo náměstí na kolejích, nikoli v Jablonecké ulici. Do centra zase od té doby přibyla zastávka Klášterní a přestala existovat konečná Rudolfov.
Od zrušení konečné Rudolfov existují převlečené spoje 18/19 a 19/18 s převlekem v Rudolfově. Poslední spoj linky 18/19 však v tomto režimu fungoval již dlouhá léta a je na následujícím snímku. Zaměřte se především na úsek U Pramenů - Kateřinky křižovatka, který je pouze pluhován. Věřím, že na vás dýchne alespoň část atmosféry, kterou prožívám, když se pozdě večer projíždím prázdným autobusem tichými zasněženými lesy. Hned na začátku videa také můžete zaslechnout pokyn dispečera k odjezdu. Jelo se s vozem Iveco Urbanway #718.
Na závěr ještě pro doplnění spoj v kompletní trase, který jezdil v čase natáčení jeden jediný v pracovní dny. Proti trvalému stavu je zde však odchylka, neboť z důvodu uzavírky Jablonecké se jezdilo kolem nemocnice. Vynechány jsou tak zastávky Klášterní a Poliklinika. Točilo se v krásný předjarní den se SORem NS 12 #742.
Je téměř půlnoc a já si užívám krátký pohled na celý Liberec, nad kterým září kromě měsíce jasná silueta Ještědu. Sjíždím totiž zrovna zalesněnými serpentinami Jizerské ulice jako poslední spoj linky 19, který navazuje z Rudolfova na linku 18. V následujících odstavcích zkusím vystihnout atmosféru této poměrně krátké a málo frekventované linky, která má však velice dlouhou tradici. Začínáme jako obvykle na Fügnerce.
Již při nabírání cestujících na terminálu Fügnerova je evidentní, v jaké části roku se nacházíme. Pokud při nástupu převažují studenti, je jasné, že je pracovní den nebo neděle večer. Pokud studenti nedominují a autobus je spíše poloprázdný, jsou nejspíš akademické prázdniny. Roli dominující univerzitní linky sice plní spíše patnáctka, devatenáctka má ale trasu dost podobnou, proto ji zdatně doplňuje. Vyrazíme jednou z libereckých dopravních tepen směrem na Šaldovo náměstí. Lemována je převážně vyššími bytovými domy, ale také třeba areálem bývalých libereckých tiskáren. Trasu zde máme společnou s velkou spoustou dalších linek. Jen co doslova o centimetry mineme liberecký zámek, otevře se velké prostranství se dvěma světelnými křižovatkami, nákupním centrem Plaza, hotelem Liberec, grandhotelem Zlatý Lev, majestátní budovou spořitelny a dalšími významnými budovami. U horní světelné křižovatky, která není ničím jiným než nejkomplikovanější křižovatkou Liberce, si počkáme dobrých několik desítek vteřin na zelenou šipku a kolem hotelu Liberec zajedeme na zapadlou zastávku Šaldovo náměstí. Tato zastávka je poměrně vzdálená od zastávky většiny ostatních linek, jež se nachází na tramvajovém tělese. Přestože mají stejný název (kdysi však nemívaly), cesta mezi nimi může trvat i několik minut. Křižovatka je nechvalně proslulá svou zvláštní funkcí v nočních hodinách, kdy při průjezdu tramvaje nebo autobusu od Plazy dostane červenou celá křižovatka včetně směrů, které ji vůbec nekřižují. To způsobuje závody večerního společného rozjezdu z Fügnerovy ve 22:40 a 23:10, kdy se kolegové z linek 15, 19 a 21 snaží být na křižovatce dříve než ostatní, protože jinak tam zůstanou stát několik minut zcela zbytečně.

Za touto zastávkou podjedeme areál nemocnice, který čekají brzy rozsáhlé úpravy a už se objevíme u první univerzitní budovy – budovy Katedry geografie Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické. U zastávky Poliklinika objevíme třeba taky bývalou sokolovnu s oblíbenou hospůdkou Depo nebo staré vily významných Liberečanů. Podél světelné křižovatky mineme zajímavou ošuntělou budovu SPŠ textilní a prudkým kopcem pokračujeme podél areálu nemocnice. Po pravé straně vidíme významnou budovu kláštera voršilek s poliklinikou a kostelem Božského srdce Páně. Málokdo ještě nenavštívil v klášteře žádného doktora. Za horizontem se scenérie změní v příjemnou ulici lemovanou honosnými vilami. Za další křižovatkou uvidíme oceňovanou budovu ZŠ s rozšířenou výukou jazyků Husova a dál pokračují další vily, mezi nimiž můžeme místy prohlédnout až k liberecké přehradě. Celou dlouhou rovinku lemují stromy, které na jaře ulici krásně probarví. Po levé straně brzy dojedeme k modernímu areálu technické univerzity, což dává najevo i název zastávky. Právě zde můžeme narazit na silnou nárazovou poptávku studentů, a právě zde se také odpojíme od společné trasy s linkou 15. Ta pokračuje dolů směrem k lesíku u přehrady a k univerzitním kolejím. My dorazíme ke kolejím taky, ale shora. K zastávce Březová alej se propracováváme Husovou ulicí, podél které dále pokračují nádherné vily, které si kdysi stavěli bohatí měšťané. Některé z nich mají jméno po svých stavitelích. Z Březové aleje, nebo jak by řekli místní “od břízy”, krátce spatříme “Wolkerák”, známý nadčasový bytový dům, který již od přelomu 60. a 70. let neodmyslitelně patří k severovýchodnímu panoramatu Liberce. Přestože jde o předchůdce pozdějších panelových domů, je citlivě zasazen na okraj jizerskohorsého lesa, jen několik set metrů od Liberecké výšiny, ke které ostatně vede sama Wolkerova ulice. Je z něj mimochodem úchvatný výhled na Liberec.
Devatenáctka ale dále pokračuje Jizerskou ulicí mixem prvorepublikových a novodobých vil, tu a tam i nějakého menšího bytového domu. Za zastávkou Lesní správa však hustota domů začne nápadně řídnout, až zmizí úplně. Zůstane jen les. Prudká zarostlá stráň, kterou musíme překonat několika úzkými a nepřehlednými zatáčkami. Z první vracečky odbočuje dnes už spíše nenápadná cesta do lesa. Ta ještě relativně nedávno vedla ke střelnici založené již za Rakouska-Uherska. Ještě můj táta na ní ale na vojně trénoval střelbu. Dnes už na ni odkazují jen rozvaliny a název konečné Harcov, Střelnice, ke které brzy dojedeme.

Pro řidiče nejsou nepřehledné zatáčky nic příjemného, cestující se však může kochat pohledem do lesa. Nepotrvá to ale dlouho, brzy dorazíme do Starého Harcova - čtvrti, která má vesnický ráz s nádechem hor. Ten jí dodávají okolní jizerskohorské lesy a kopce. Většina spojů zde ukončí svou pouť na zmíněném obratišti Harcov, Střelnice. Dál v době psaní článku pokračuje pouze jeden odpolední spoj, druhý, ten noční, potom jede pouze v opačném směru. Možná je to škoda, protože jde o jeden z nejhezčích úseků v síti MHD. Jakmile se autobus vymaní z řídké zástavby Starého Harcova, čeká ho asi pětiminutový “výšlap” k České chalupě, neboli dlouhé zkroucené stoupání hustým lesem přímo po hranici CHKO Jizerské hory. Jedinou známkou civilizace je odbočka k restauraci Orion ukryté právě v tomto lese. Čas od času se otevře výhled na celou libereckou kotlinu ukončenou Ještědsko-kozákovským hřbetem. Západ ani východ slunce odtud neuvidíme, ale zvláště noční pohled na snící město má zvláštní atmosféru, tak jak jsem ji zmiňoval v úvodu. Jinak se prostranství otevře až na samotné konečné Rudolfov, kde se naše linka setká s linkou 18, která přijíždí z opačné strany. Obvykle sem autobus doveze několik výletníků. Aby také ne, už nejméně přes sto let jde o oblíbený cíl turistů hlavně z Liberce. Jde o výchoziště desítek možných turistických, cyklistických i běžkařských výletů a samotná restaurace spolu s Jizerskou chatou opodál skrývají zajímavou a dlouhou historii. Česká chalupa má dodnes číslo popisné 1 jako památka na prastarou rychtu na tomto místě.
Spolupracovali: Boveraclub (historické záznamy), Liberecká podniková (videozáznamy, korektury), Tomáš Krupička st. (doplnění a korektura místopisných údajů) a další.