Další knihu, která ovlivnila můj pohled na svět, napsaly Janet W. Hardy a Dossie Easton. Tohle téma byste na tomto blogu možná nečekali, ale dotýká se každého, tedy i mě.

„Coura“ zde, aspoň jak to chápu já, nemá význam lehké ženy, nýbrž jakéhokoli člověka, který si je vědom své sexuality a svých touh nebo je alespoň připraven je začít objevovat, zkoumat a přestat se za ně případně stydět. Není to totiž potřeba. Vrhnu se, jako obvykle, do klíčových bodů, které jsem si z knihy odnesl.

Zpochybňujte

Už dlouho se zabývám odhalováním hluboce zakořeněných „pravd“. Tak hluboce, že málokoho vůbec napadne o nich přemýšlet. Ten, kdo je začne zpochybňovat, bývá společností odsuzován, i kdyby měl sebelepší argumenty. Dříve mezi takové pravdy patřilo třeba, že Země se nachází uprostřed vesmíru, že černý není roven bílému nebo že pouštění žilou pomáhalo zbavit se chorob. Dnes mezi ně patří třeba názor, že stát a regulace jsou nutné k fungování společnosti – tím jsem se zabýval několikrát i zde, třeba v článku 2022: rok, který ze mě udělal libertariána. No a dále mezi ně patří povědomí, že monogamie je jediná správná, zdravá forma vztahu. Až na to, že není.

„Trápilo“ mě to už od teenagerovských let. Viděl jsem okolo sebe spoustu vztahů, které prostě nefungovaly, ale z nějakého důvodu trvaly dál. Většina manželství se dříve či později rozpadala, každou chvíli někde někdo někoho s někým podvedl. A já jsem si říkal – jaká je šance, že zrovna já hned zkraje narazím na tu pravou a budu s ní do konce života? A je to vlastně to, co chci? Být s jednou osobou do konce života a jiné se nedotknout? Chci se vzdát svého klidu a soukromí?

Coura tyhle moje pochybnosti přesvědčivě validovala. Celoživotní monogamie má jen historické a kulturní důvody. Historické důvody již zanikly. Pro přežití, alespoň v naší části světa, už není nutné ve dvou tvořit rodinu a plodit maximum dětí. A zda budeme ctít kulturní důvody, si můžeme svobodně zvolit (opět tedy v naší části světa). Většina lidí toto vnitřně cítí, ale odmítá si to přiznat. Jak to vím? Jsem přesvědčen o tom, že jinak by všude nebylo tolik nekonsenzuální nemonogamie (krásný výraz pro nevěru). Většina lidí tedy je monogamních, ale jen navenek jako póza, protože „se to očekává“ a je to „normální“. Vnitřně samozřejmě monogamní nejsou. Pak už rádoby monogamisty můžeme dělit jen na ty, kteří své touhy potlačují úspěšně a na ty, kteří úspěšní nejsou.

Podobně by se dalo psát i o tvorbě dětí. Bezdětnosti se sice Coura přímo nevěnuje, ale princip je stejný. Skutečně chcete dítě, nebo jen chcete udělat radost vašemu okolí a pak spousty let trpět, nadávat a v důsledku možná vychovat traumatizovanou bytost? Doporučuji si odpovědět upřímně a hlavně včas! Ať bude odpověď jakákoliv, je to cesta ke svobodnějšímu životu. Tak jak to popisuji v bodu 5 tohoto článku.

Monogamie

Kniha není obžalobou monogamie. Je obžalobou těch, co ji slepě považují za jediný správný vztah a těch, co ji druhému slíbili, přestože v ní žít nechtějí. Vlastně tak akcentuje tu věčně omílanou komunikaci. Chcete se pouštět do monogamního vztahu? Super, tak ji ale dodržujte a když se něco změní, buďte upřímní. To se stává. Nechcete to? Tak to řekněte rovnou a nevytvářejte podmínky pro budoucí nekonsenzuální nemonogamii a zklamání. Coura vám poskytne spoustu nástrojů, jak na to. Od single života přes vedení otevřených vztahů až po složitější polyamorické struktury zahrnující třeba společnou výchovu dětí.

Etika emocí

Je jasné, že udržovat otevřené nebo vícečetné vztahy není jednoduché. Co si budeme povídat, často není snadné udržovat ani monogamní vztah. Coura přináší spousty autorkami ověřených metod, cvičení, návodů, jak tuto komunikaci zvládat. Důraz je kladen na upřímnost, a to především sám k sobě. Zvláštní pozornost se samozřejmě věnuje zvládání žárlivosti, které se nelze vyhnout. Lze ji ale zvládat líp. Dále jsou dány k dispozici prostředky, jak s partnerem komunikovat své sexuální a další touhy uzavřené uvnitř.

Láska je láska

Už v mládí jsem často přemýšlel nad polyamorií, i když jsem to slovo ještě ani neznal. Ne že bych se chtěl pouštět do nějakých přiznaných polyamorických vztahů, ale uvažoval jsem nad tím, proč bych nemohl být zamilován do více osob najednou. Ostatní měli za to, že to možné není, ale mně se to přesto opakovaně stávalo. Coura mi potvrdila, že druhů lásky je spousta a že není nic špatného na tom milovat různé lidi různými způsoby paralelně. Špatné je lhát si a být někým jiným, než jsem. Ať hodí kamenem, kdo se nikdy nezamiloval třeba do herce/herečky a současně byl třeba ve svazku manželském. Vyhnout se tomu nedá a pak už jen záleží na tom, jak dotyční situaci zvládnou. Pokud jde o herce/herečku, asi není nutné to nějak řešit, ba ani sdělovat, ale pokud by zamilování mělo mít vliv na aktuální vztah, je potřeba být upřímný nejdříve k sobě a pak k partnerovi/partnerům a nepotlačovat veškeré pocity uvnitř.

Opakování je matka moudrosti

Coura dále připomíná to, co už víme, ale někdy zapomínáme. Veškeré principy platí samozřejmě pro všechna pohlaví, ať už biologická nebo psychologická. Připomenuty jsou taky zásady bezpečného sexu.

Zajímavý pro mě byl taky průvodce světem swingers party a podobných akcí. Je to svůj vlastní svět se svými psanými a nepsanými pravidly.