Příspěvky

V prvním díle dvoučlánku o Izraeli jsme se teprve do Izraele dostali. V tomto článku už se porozhlédneme po jeho vnitrozemí. Od dopravy, přes nevšední každodenní život až po místa, kam vyrazit.

Sen každého cestujícího

Nejen dopravního nadšence, ale i obyčejného cestujícího zaujme jedna zásadní věc ovlivňující kvalitu dopravy po Izraeli. V evropských státech jsme zvyklí, že každé město, kraj, ale i každý dopravce má svůj vlastní dopravní systém. Z toho plyne nutnost předem si zjistit podrobnosti o tarifu, nákupu jízdenek, odbavení apod. Nikoli v Izraeli. Celá země je zaintegrována do jednoho jediného systému. Jsou zde různé dopravní prostředky, provozují je různí dopravci, ale cestujícího to vůbec nemusí trápit. V praxi to znamená, že si koupíte jednu jedinou kartičku, tu si online nabíjíte, nebo si na ni nahráváte různé typy jízdenek, a jezdíte. Neřešíte, jestli je to vlak státních drah, tramvaj v Jeruzalémě, soukromý autobusový dopravce mezi městy, nebo MHD od Haify na severu po Eilat u Rudého moře. Všude vás na ni odbaví, jen je potřeba mít nahranou tu správnou jízdenku nebo dostatečnou sumu peněz. A pak, že to nejde. Více informací najdete na oficiální stránce Rav-Kav.

Všudypřítomné zastávky

Podívejte se na následující dvě mapky.

Co se vám na nich zdá zvláštního? Mě zaujalo množství zastávek. Původně jsem to považoval za chybu mapového portálu, pro který je Izrael přece jen už velká exotika. Nicméně o chybu se nejedná, zastávky jsou v Izraelských městech často doslova na každém rohu. Pro příklad, linka 331 mezi Haifou a 40 km vzdáleným Nazaretem má 53 zastávek. A to je prosím příměstská linka. Linka 10 v rámci MHD Tel-Avivu má zastávek 54 a pouhých 30 km. V průměru tedy staví každých 550 metrů. Naštěstí jsou všechny zastávky po celé zemi na znamení. Snad jde o snahu nalákat do MHD co nejvíce lidí, protože izraelská infrastruktura praská ve švech. Daň za hustou síť zastávek je samozřejmě o něco pomalejší doprava. Na druhou stranu, při věčném poskakování v kolonách je to stejně jedno.

Všudypřítomné kolony

Ve špičkách pracovních dnů se ve všech větších městech a v jejich okolí tvoří dlouhé kolony a centra měst kolabují. Přestože izraelská infrastruktura je na dobré úrovni, hlavně v severní části to nestačí. Praha je oproti Izraeli pohádka. Zmíněnou linkou 331 jsme měli jet do Nazaretu asi 40 minut, ale reálná jízdní doba byla trojnásobná. Podobně dopadla cesta od hranic do zkolabovaného Jeruzaléma. Proto kde to půjde, určitě preferujte vlak, vyplatí se to. A kde to nepůjde, aspoň to nebudete mít daleko na zastávku.

Zlobivý soused

Poslední intifáda sice skončila již před léty, ale vztahy s Palestinci jsou napjaté stále a poslední dobou se hlavně dílem Donalda Trumpa spíše zhoršují. Nejdříve uznáním Jeruzaléma jako hlavního města Izraele (většina světa uznává Tel-Aviv a Jeruzalém si jako hlavní město nárokuje i Palestina), teď podporou plánu nové „dohody“ mezi Izraelem a Palestinou zahrnující třeba anexi izraelských osad na palestinském území. Různé formy útoků (a to i poměrně bizarní) z pásma Gazy, ale i z jiných oblastí, jsou stále běžné. Izrael však za ta léta bombardování vyvinul velice efektivní způsob obrany stojící na dvou pilířích. Prvním je účinný protiraketový štít, který zlikviduje naprostou většinu raket krátce poté, co naruší izraelský vzdušný prostor. Druhým je vojenská služba pro všechny Izraelce. Nejedná se však o vojnu, jak ji známe z nedávné doby u nás. Oba pilíře promlouvají do každodenního života Izraelců.

Když už ani nevnímáte náletové sirény

Při každém náletu se rozezvučí sirény upozorňující Izraelce na možné nebezpečí. Jak bylo řečeno, naprostá většina raket je zlikvidována ještě ve vzduchu, což je „oznámeno“ vzdáleným výbuchem. Přesto stále existuje šance, že raketa systému unikne a zasáhne pozemní cíl. Právě proto se rozeznívají sirény, které Izraelcům říkají, že se mají urychleně schovat do nejbližší budovy nebo alespoň do zákrytu. Čím blíže pásmu Gazy a obecně palestinským územím, tím jsou útoky častější a čas na úkryt kratší. Může se jich objevit i několik denně. Jak to při takovém útoku vypadá, jsme se my sami neměli možnost přesvědčit, ale stalo se to například blízkovýchodnímu zpravodaji ČT Davidu Borkovi v živém vstupu – můžete se na něj podívat zde. Největší koncentrace útoků je poblíž pásma Gazy, které ovládá hnutí Hamás. To je radikálnější než hnutí Fatáh, které má tradičně větší vliv na Západním břehu Jordánu, a je dokonce některými zeměmi považováno za teroristickou organizaci. Z těchto důvodů není doporučeno poblíž území Gazy cestovat. Naštěstí tam není nic turisticky až tak zajímavého.

Mladé slečny se samopaly

„Školní výlet“ slečen na vojně

Druhým pilířem Izraelské obrany je povinná vojenská služba pro všechny bez rozdílu, tedy i pro ženy. Muži slouží tři roky, ženy obvykle necelé dva, a to ještě před nástupem na vysokou školu. Tito mladiství se pak přímo angažují v obraně státu, především té preventivní. Není vlaku, ve kterém byste nepotkali několik ozbrojenců teenagerů, jsou na ulicích měst, v autobusech, prostě všude. Paradoxně se tak v konflikty zmítaném Izraeli cítíte bezpečněji než v Evropě. Všichni včetně potenciálních útočníků totiž moc dobře vědí, že pokud někdo někde začne dělat neplechu, nikdo se nebude na nic ptát a během chvíle bude zlikvidován. Výsledkem tohoto přístupu je prakticky nulová kriminalita. Opět mě v souvislosti s evropskými diskusemi napadá věta „a pak, že to nejde“.

Pozor na ceny potravin

Izrael patří mezi nejdražší státy na světě. Obzvlášť znát je to na cenách potravin. Oběd pro dva v restauraci v době obědového menu vyjde spolehlivě v přepočtu na 1000 Kč, za základní potraviny v marketu pak dáte 2x – 3x tolik než u nás. Je potřeba se psychicky připravit na chleba za 60 Kč a 200 g šunky klidně za 150 Kč.

Kam vyrazit

Na závěr snad několik stručných doporučení, kam vyrazit. Ať jste věřící, nebo ne, považuji za povinnost nahlédnout do centra hned tří náboženství, která změnila svět jako nic jiného. Jde samozřejmě o Jeruzalém, ale nic nezkazíte ani Nazaretem nebo Betlémem. Betlém doporučuji i z jiného důvodu – je to jedno z mála míst uvnitř palestinského území, kam se lze celkem bez problému dostat, a to navíc autobusem MHD z Jeruzaléma (pozor, tyto linky samozřejmě nejsou zaintegrovány do izraelského dopravního systému). Jak vypadají a co způsobují zdi mezi národy, tady můžete během hodinky vyzkoušet na vlastní kůži. Stejně tak poznáte v nejryzejší podobě odlišnost těchto národů, kdy v Palestině se náhle ocitnete ve zcela jiném, totiž arabském světě.

Jste-li zahradníky, nebo zkrátka máte-li rádi kultivovanou přírodu, nesmí vás minout severní přístavní město Haifa se svými posvátnými zahradami. Pokud budete potřebovat odpočinek u moře, s bohatým nočním životem poslouží Tel Aviv, ale nejznámějším izraelským resortem je Eilat na samém jihu u Rudého moře, který je poněkud klidnější. V místních chladnějších měsících nezapomeňte na výlet do pouště, třeba do Rudého kaňonu, ale lze se odtud také pohodlně dostat do Jordánských turistických center.

Šotoušům a dopravním nadšencům doporučím starou trať z Tel-Avivu do Jeruzaléma s přestupem v městečku Bet Šemeš. Není to nejrychlejší cesta, ale izraelská příroda na této trati vás možná překvapí. Zpátky pak můžete zkusit novou trať.

Izrael není velká země. Nám se osvědčilo zůstat 5 nocí v Tel-Avivu a odtud podnikat výlety po severní části země. Všude se dostanete vlakem nebo autobusem do hodiny (pokud zrovna netrefíte kolonu). Když jsme zvládli sever, přesunuli jsme se na odpočinek do zmíněného Eilatu. Zde už kromě pouště a Jordánské Aqaby není moc kam cestovat, jižní část Izraele tvoří nehostinná Negevská poušť, která je navíc z velké části vojenským prostorem. I přes malé území má Izrael rozhodně co nabídnout a týden bych považoval za absolutní minimum. Před odjezdem si ještě připomeňte první díl aneb co neříkat na odjezdových pohovorech.

V rámci cestování v lednu 2020 jsme z Jordánska pokračovali na 10 dní do Izraele. Postřehy z této pozoruhodné země jsem sepsal právě do tohoto dvoučlánku. Největší část prvního dílu zabere povídání o strastiplném přechodu hranic dovnitř Izraele i ven. Popíšu ji tak upřímně, že po zveřejnění tohoto článku už nejspíš nebudu moci nikdy cestovat do Izraele. Nejdříve ale zcela výjimečně věnuji jeden odstavec historii Izraele.

Mimořádný výlet do mimořádné historie

Odstavce tohoto typu ze zásady nepíšu – nezdá se mi, že bych tím k něčemu přispěl, když historií jednotlivých oblastí jsou dopodrobna popsány Wikipedie, jiné webovky i chytré knihy. V tomto případě však musím udělat několikařádkovou výjimku. Krátká historie moderního židovského státu Izrael je fascinující. Neznám moc národů, které by přes to všechno, co na nich bylo v nedávné době pácháno, byly schopné se vzchopit do takové míry, že jde nyní o jeden z nejvyspělejších států na světě. Neznám moc národů, které by touha po vlastním státu vyburcovala k takové bojovnosti, že si poradila s obrovskou arabskou přesilou ze všech stran. Izrael to dokázal. Snad byl holocaust právě tím impulsem, který vyvolal neskutečně silné odhodlání docílit existence vlastního státu v místě jeho pradávného původu. Jeho budování ostatně začalo právě s druhou světovou válkou. Nedlouho na to se zrodil židovský stát uprostřed arabských zemí, které si jeho území dodnes nárokují (především Palestinci, u kterých se ovšem ne všichni shodnou, zda jde vůbec o národ, nebo jen skupinku Arabů, která se potřebovala nějak pojmenovat a vymezit vůči Izraelcům). I přes veškeré války a intifády (označení pro palestinské vlny teroru) si Izrael své postavení zachoval a okolní státy daleko předběhl ve svém rozvoji, především co se týče technologií. A je to znát na první pohled. Ať už přijedete z Palestiny, Jordánska nebo z Egypta, vyprahlá země se náhle změní v zelené úrodné lány (pokud tedy nepřijíždíte zrovna do Negevské pouště), dopravní chaos se změní v řád a nepořádek na ulicích zmizí. Města, kde se zastavil čas vystřídají progresivní metropole. Napjaté vztahy s Palestinci však zasahují do každodenních životů Izraelců dodnes. To bude rozebráno o několik odstavců dál.

Důkladná prověrka na hranicích

O izraelských mnohdy až absurdně důkladných pohovorech na hranicích kolují po internetu stovky historek a zkušeností, tudíž jsme s tím počítali. Přesto neprobíhalo vše tak, jak mělo. Přicestovali jsme z Jordánska severním hraničním přechodem po Allenbyho mostu. Druhý pozemní přechod pro turisty už je jen na samotném jihu mezi Aqabou a Eilatem. Začalo se očekávaně menším pohovorem. Pokud pojedete do Izraele, budou se vás stoprocentně ptát, kam přesně cestujete, proč tam cestujete, kde budete ubytovaní, v jakém jste vztahu s případnými spolucestovateli, zda znáte nějaké Izraelce a další celkem očekávatelné dotazy. Otázky mohou být někdy nepříjemné až vyhrocené, dejte si třeba pozor na to, aby slovo „tourist“ znělo z vašich úst jako tourist, jinak se vás okamžitě budou snažit obvinit z toho, že jste řekli „terrorist“ (protože je přece logické, že když pojedete do Izraele s cílem spáchat tam teroristický útok, tak jim to na hranicích předem oznámíte). Celá záležitost by měla zabrat do deseti minut. Svět kolem mě ale nemá ve zvyku chovat se bezproblémově, a tak se stalo, že z nás dvou jednomu trval vstupní pohovor asi 5 minut a druhému – mně – půl hodiny. Občas jde někdo na důkladnější pohovor (třeba hodinový), i to je k nalezení v historkách, volba tentokrát padla na mě. Nikdo neví, zda je výběr dílem náhody, nebo hrají roli i jiné okolnosti. Po úvodním pohovoru přišel člověk s pozvánkou do kanceláře. Měl jsem na jazyku něco ve smyslu, že nejsem tak lehce k mání, ale vtipkování zde musí jít stranou. Zní to trochu děsivě, ale nešlo o žádný výslech pod lampičkou se svázanýma rukama za židlí. Tazatel se snažil být celkem milý, kancelář vypadala jako normální úřednická místnost (kávu ani čaj mi ovšem nenabídli). Co bylo dál?

Zabalte si adekvátní množství věcí

Napadlo mě, že jedním z důvodů důkladnějšího pohovoru byla možná moje firemní minulost, která je patrná v rejstříku. Kolem mého podnikání se ostatně točila úvodní část rozhovoru. To bych chápal. Potom ale došlo na googlení mého jména a tazatel objevil tento blog (zahřálo mě, že až do Izraele sahá moje SEO optimalizace). Přestože je psaný v jazyce, kterému nerozumí, přál bych si, aby takovýto entusiasmus měli mí čtenáři. Automatický překlad do angličtiny tazateli moc nezafungoval. Výsledky nepochopil ani po tom, co přispěchal na pomoc jeho kolega. Překládat jsem tudíž musel já. Nejdřív nadpisy posledních článků, potom si vybrali článek o cestování v čase a chtěli přeložit prvních pár odstavců. A vězte, že překládat základy teorie relativity a vztažných soustav pro mě nebylo zrovna snadné a oni se rovněž tvářili, jako kdybych přepnul do xhoštiny. Po tomto porodu následovaly otázky typu „když pracujete jako řidič autobusu, jak je možné, že píšete o cestování časem a financích?“. „Prostě mě to všechno baví“, načež tazatel patrně se svým nedůvěřivým pokerfacem čekal, že ze mě vypadne něco víc, ale nevěděl jsem co. Následně se začal věnovat mým zavazadlům. To, že zkoumal, co si vezu, chápu, ale potom jsem musel vysvětlovat, jak je možné, že toho mám na tři týdny cest s sebou tak málo. Působilo to na mě spíš tak, že je třeba zabít se mnou nějaký čas, a tak se budou ptát na úplné nesmysly.

Jeruzalémský vnitroblok, kam vás doveze transport od hranice s Jordánskem.

Prošel jsem, návrat nejistý

Po půl hodině jsem poměrně vyčerpaný vypadl za přepážku s barevným lístečkem. Měl stejnou barvu jako moje spolucestující, takže nakonec ve mně asi Izraelci nespatřili hrozbu. Traduje se, že existují lístečky různých barev, ovšem nikdo neví, co které barvy znamenají. Nedivil bych se, kdyby to neznamenalo vůbec nic. Zajímavé je, že velmi podobným, i když obvykle kratším pohovorem, je potřeba projít i při odjezdu ze země. Budou se vás ptát především na to, co jste v Izraeli dělali, zda jste přišli do styku s místními a zda jste někdy neměli pod dohledem svá zavazadla. Otázky jsou jak u vstupu, tak u výstupu poměrně návodné a bývá zřejmé, jakou odpověď chtějí slyšet. A upřímně, to, že jste si dali zavazadla do úschovny na nádraží, bych raději zatajil, nemuseli byste stihnout svůj let…

Minibusem proklouznout do Jeruzaléma

Krátce po přechodu jordánsko-izraelské hranice zjistíte, jak paradoxní situace zde panuje. Neocitnete se totiž v Izraeli, ale v Palestině. Palestinská samospráva má sice svou autonomii, ale vnější hranice kontroluje Izrael. Existuje zde naštěstí jakási Palestinci tolerovaná smluvní doprava z hranic do Jeruzaléma. Po přechodu je tak potřeba počítat s výdajem za tuto přepravu (kolem 50 izraelských šekelů za osobu + drobné za zavazadla). Minibus, po tom, co se naplní (stále jste v arabském světě), vyráží bez zastávky směr Jeruzalém. Cesta by měla trvat kolem 40 minut, nám však zabrala přes hodinu kvůli jeruzalémským kolonám. V Jeruzalémě vás nevysype na autobusovém nádraží, nýbrž na zapadlém dvorku s malou tržnicí, ale alespoň v centru. A teprve tady si můžete říct, že jste to dokázali.

V chystaném druhém díle už se podívám do nitra Izraele. Velký důraz bude jako obvykle kladen na dopravu, ale proberu i všední život Izraelců, který je plný nevšedních prvků.

Po obecném článku následuje článek čistě o dopravě v Jordánsku, neboť ta je kapitolou sama pro sebe. Ať už hromadná, nebo individuální, doprava je zde organizována úplně jinak, než jsme zvyklí z evropských poměrů. Mluvit o organizování dopravy ovšem není na místě, ona totiž zkrátka organizována není. Před každým cestovatelem tak bude stát volba, jak se po Jordánsku bude pohybovat. Odpověď může být odlišná pro hlavní město Ammán a pro ostatní oblasti. Vodítko, jak se rozhodnout, se pokusí dát právě tento článek. Dozvíte se, proč jsem cestování hromadnou dopravou v Jordánsku brzy vzdal, přestože jsem její fanoušek. Dozvíte se taky, jaké to je být řidičem osobního vozidla v Jordánsku, kde platí právo silnějšího.

Záhadná MHD v Ammánu

Ve čtyřmilionovém hlavním městě Ammánu by člověk nějakou, alespoň částečně organizovanou dopravu čekal. Čas od času tam skutečně lze narazit na autobus s číslem a cílem, v centru dokonce docela často. Dále jsou k vidění minibusy, které rovněž mají svou trasu napsanou na ceduli na boku. Tyto nápisy jsou ovšem v obou případech pouze v arabštině. Nějaká oficiální mapa těchto linek samozřejmě neexistuje. Na internetu je sice k nalezení mapa neoficiální, ta však s našimi pozorováními v reálu vůbec nesouhlasila, a tak patrně není již aktualizovaná. Údajně se trasy oněch autobusů a minibusů mění velice často. Proto člověk, který v Ammánu nějakou dobu nežije, nemá moc šancí tyto autobusy efektivně používat. Jednou z možností je u každého z nich se zkoušet ptát, zda nejede tam, kam potřebuje. To ale asi každého po čase přestane bavit. Hodně může pomoct dobrá znalost arabského písma, ale v obou případech lze jen těžko předem zjistit, kudy přesně autobus pojede a už vůbec kdy. Většina cestovatelů se tak začne poohlížet po jiné možnosti cestování po městě.

Taxi a Uber

Tradiční způsob cestování v oblasti je taxíky. Tato tradice v sobě ale skýtá úskalí známá z celého světa. Lze se dočíst, že běžné jsou podvodné praktiky taxikářů, pochopitelně zvláště na turistech. Na vlastní kůži jsem si to vyzkoušel jen jednou. Taxikář si za cca 15 minut jízdy po městě řekl 20 dinárů (asi 650 Kč). Funguje zde vyjednávání, a tak jsem cenu snížil na 11 dinárů, ale i to bylo hodně. Pokud se necítíte na nevyhnutelné tvrdé smlouvání, abyste se dostali na rozumnou cenu, taxíky nemůžu doporučit. Nemluvě o tom, že taxikáři se rádi uchylují ke lživým argumentům, jak vás nalákat na jízdu a jak zvýšit cenu jízdy. Příkladem budiž naše cesta z městečka Džaraš. Když jsme opouštěli památkový areál, několik taxikářů se na nás okamžitě vrhlo. To je zcela běžné, jak bylo řečeno v prvním díle. Ten nejvytrvalejší nám ovšem tvrdil, že poslední autobus odjel v 16 hodin a další už nepojedou. Samozřejmě šlo o lež. Podobné nečestné způsoby vyjednávání jsme směrem k nám nebo jiným turistům slyšeli ještě mnohokrát. Raději budu chodit pěšky, než abych ještě někdy nastoupil do žlutého taxíku, byť věřím, že ne všichni taxikáři jsou špatní. Na mé lásce k tomuto živočišnému druhu nevylepšilo nic ani to, že každý taxík, který nás minul, na nás zatroubil, aby na sebe upozornil. To je jedna z nevýhod toho, že turista z Evropy je zde jasně rozpoznatelný. Na druhou stranu je doprava taxíkem samozřejmě pohodlná, takže pokud neřešíte finance a nevadí vám, že vás pravděpodobně někdo okrádá, nevidím v tom problém.

Naštěstí zde funguje služba, která eliminuje nutnost smlouvání a zachovává výhody rychlého pohybu po městě – Uber. Ten je poměrně rozšířený. Při každém použití u nás někdo do cca tří minut byl a zcela bez problémů nás dovezl k cíli. Výjimka se vyskytla jen jediná – když jsme chtěli jet až na hranice s Izraelem a řidič zjistil cenu, začal se vymlouvat, že nemá dost benzínu a že nás tudíž nemůže vzít (o čerpacích stanicích asi neslyšel). Tak jsme vystoupili, peníze nám Uber vrátil a za pár minut jsme jeli s jiným řidičem. Žádný problém. Uber je nepochybně dražší než autobusy, ale určitě ne o tolik, aby stál za tu nepřehlednost a nepohodlí spojené s místní záhadnou hromadnou dopravou. Pokud tedy nejste pořádní dobrodruzi nebo neumíte dobře arabsky, mohu doporučit Uber a podobné přepravní služby. Po Ammánu rozhodně.

Doprava mezi městy

Pro dopravu do vzdálenějších destinací mimo město už se přece jen začíná i Uber poměrně prodražovat. Vyzkoušeli jsme proto hromadnou dopravu i na tyto cesty. Brzy jsme pochopili, že průvodci nelhali – meziměstské, ale asi i většina městských autobusů funguje tak, že odjíždí z výchozí zastávky až ve chvíli, kdy jsou plné. Jízdní řád zde tedy neexistuje, jezdí se prostě za každou cenu efektivně. I když, o efektivitě si dovolím pochybovat, ale o tom bude řeč ještě dále. Teď k praktickým zkušenostem.

První zkušenost s autobusovou dopravou v Jordánsku přichází již na letišti, pokud se budete potřebovat dostat do Ammánu po vlastní ose. Na pravidelné linky odjíždějící každých 10 minut do různých částí města zapomeňte. Místo toho vás čeká jeden nastartovaný autobus na neoznačeném stanovišti, do kterého se kupují jízdenky v neoznačené budce. Naštěstí tam je jen jedna budka a jeden autobus. Po zakoupení jízdenky si sednete do autobusu a čekáte, dokud se nezaplní do posledního místa k sezení. Pokud máte smůlu jako my a do autobusu nastoupíte jako třetí, čekání se může protáhnout na desítky minut. U nás to bylo nakonec kolem půl hodiny. Záleží tedy na tom, jak vytížený čas letiště zrovna je, stejně jako na tom, kolikátí nastoupíte.

Druhý den jsme si řekli, že zkusíme dojet autobusem z Ammánu do Džaraše. Nejprve jsme se nechali odvézt Uberem na autobusové nádraží, odkud měl tento autobus jezdit. To, že jezdí právě odtud (severní nádraží Tabarbour), jsme se dozvěděli od jiného taxikáře, ale dá se to zjistit i z některých střípků na internetu. Na tomto autobusáku se vyplatila znalost arabského písma. Díky tomu jsme dešifrovali nástupiště směr Džaraš. Stáli tam lidé a když jsme se přiblížili, už u nás byl chlápek ptát se, jestli jedeme do Džaraše. Souhlasili jsme, on nás postavil k lidem na nástupišti a šel hledat další cestující v našem směru. Z toho vyplývá, že to lze zvládnout v klidu i bez arabštiny, neboť pokud zde někdo vidí turisty, automaticky se přepokládá, že chtějí jet do Džaraše – nejprofláklejší lokality na sever od Ammánu. Asi po deseti minutách přijel minibus, všichni jsme zalezli dovnitř, počkali jsme pár minut, než se obsadí poslední místa, spolupracovník řidiče vybral peníze a vyrazili jsme. Pro představu – cena cesty v této relaci je desetinová oproti Uberu nebo taxíku (2 JD versus 17 – 22 JD). Potíž nastala s výstupem. Předpokládali jsme, že autobus prostě dorazí na autobusové nádražíčko v Džaraši, které bylo podle mapy poblíž vstupu do památkového areálu. Když jsme u nádražíčka ani nepřibrzdili a pokračovali směle dál, pochopili jsme, že náš předpoklad byl špatný. Vystoupili jsme asi o 2 km dál s ostatními cestujícími (příliš to ale nevadilo, což jste se mohli dozvědět v prvním díle). Správný postup je takový, že před místem výstupu, ať už je jakékoliv, je třeba zaklepat mincí o okno. Později jsme se na tento zvyk zaměřili a skutečně to tak stále funguje. Řečí dopraváků: všechny zastávky jsou na znamení a znamení k výstupu se dává poklepáním mincí o sklo autobusu, případně slovně. Co se týče zastávek, ty existují, ale podle všeho vám řidič zastaví prakticky kdekoli chcete.

Po prohlídce Džaraše jsme se chystali vydat zpátky opět autobusem. Tentokrát už ovšem bylo po odpolední špičce, čehož chtěli využít taxikáři, to jsem už popsal výše. Inu došli jsme na zastávku. Tam stály dva autobusy, jeden prázdný, ve druhém seděla jedna paní. Nastoupili jsme tedy k paní. Lidí do Ammánu už večer ale chtělo málo, a tak než se autobus zcela zaplnil, zabralo to předlouhých 40 minut. Po náročném dni jsme snad i na chvíli zalitovali, že jsme nevzali cenu 14 JD, na kterou taxikář snížil (to je pořád 7x víc než za autobus), za tu domu už bychom nejspíš byli doma a nemuseli bychom ještě přestupovat. Po této zkušenosti jsme odepsali už i autobusy, takový časový luxus si turista s nabitým programem dovolit zkrátka nemůže.

Ještě krátce ke zmíněné efektivitě dopravy (kdo chce odstavec přeskočit, nic mu neunikne). Je zřejmé, že později odpoledne bude hlavní přepravní proud směřovat z metropole směrem do okolních měst nežli naopak. I přesto náš autobus prostě čekal do zaplnění posledního místa, zatímco okolo nás projelo několik prázdných minibusů směr Ammán. Myslím si, že kdyby vyrazil při polovičním nebo i menším zaplnění, vydělal by víc, protože by byl dřív zpátky v Ammánu, kde je v tu dobu velká poptávka po další přepravě. Kdyby to tak dělali všichni, interval by se značně snížil, což by snad i Jordánci ocenili. Ale kdoví, co za tímto systémem vězí.

Poslední možností, jak se dopravovat mezi některými destinacemi, jsou autobusy společnosti JETT. Tato společnost je jediná, která připomíná evropské dálkové autobusové dopravce. Dopraví vás však výhradně mezi vybranými turistickými lokalitami – aktuálně pouze Ammán, Aqaba, Irbid a Petra. Jinam se nedostanete, leda že byste si rezervovali svůj autobus, což také lze. My jsme tuto společnost nevyzkoušeli, ale pro výlet do Petry a zpět nebo přesun na jih do Aqaby může jít o ideální variantu. Nikoli už pro svobodné cestování po celé zemi. Na rozdíl od jordánských autobusů lze ale do těchto koupit jízdenky předem a existují jízdní řády. Cestování je tak mnohem pohodlnější, ale také dražší.

Co s tím, když je všechno špatně?

Naštěstí existuje ještě jedna varianta, která eliminuje nevýhody všech otestovaných typů dopravy – zapůjčení auta. V našich krajích tato praxe ještě není tak obvyklá, ale ve světě je tento způsob poměrně běžný. Po prvním dni v Ammánu a všech popsaných peripetiích jsme se tedy rozhodli pro tuto volbu. Na internetu se dozvíte, že to nemusí být tak snadné – rezervace se často vyžaduje několik dní předem, dále je vyžadována kreditní (nikoli u nás běžná debetní) karta a samozřejmě na autu nesmí být při vracení ani škrábanec navíc, jinak vás sedřou z kůže.

V našem případě však k mému velkému překvapení nenastala žádná potíž, přestože jsme na tuto variantu nebyli moc dobře připraveni. Půjčoven je po Ammánu celá řada, v každé čtvrti jich je několik a snad každá má webové stránky, najít tu ideální proto nebyl problém. Několik společností skutečně vyžadovalo rezervaci třeba alespoň tři dny předem, ale zanedlouho jsem objevil jednu, která toto nepožadovala a zápůjčku jsem rezervoval pouhý večer předem. Další den dopoledne jsme přišli do kanceláře vyzvednout auto. S debetní kartou namísto kreditní nebyl žádný problém, ale jinde to podle různých zkušeností může být jinak. Dostali jsme rezervované auto v základní kategorii, já jsem si jej nafotil (to doporučuji) a vyrazili jsme. Svobodné cestování po celém Jordánsku, žádné problémy se zavazadly, žádné dohadování nebo čekání. Sedm dní nás vyšlo v přepočtu na něco málo přes 3000 Kč za půjčovné plus pohonné hmoty (jejich cena je v Jordánsku pevně stanovená státem). Ovšem na jednu věc je třeba se připravit – provoz na pozemních komunikacích je v Jordánsku poněkud odlišný od našeho. Vracení proběhlo rovněž v klidu, nikdo nic nerozporoval, možná i díky mému ostentativnímu focení auta při přebírání.

Jaké to je být řidičem v Jordánsku?

Stejně jako není organizována veřejná hromadná doprava, není ani moc organizovaný provoz na silnicích. Respektive celkem organizovaný je, ale Jordánci si s tím hlavu nelámou. Čáry ani svislé značky se příliš neřeší. Přednost má ten, kdo jede dřív nebo rychleji. Na dvouproudou silnici se v klidu vejdou čtyři pruhy aut. To má ale své výhody třeba v kolonách. Díky tomu, že Jordánci jsou schopní jezdit i po chodníku, se kolony pohybují docela rychle. Mohlo by se zdát, že jordánské silnice jsou pro evropského člověka chaos a peklo, nicméně dospěl jsem paradoxně přesně k opačnému názoru. To, že z každé vedlejší ulice nebo pruhu může kdykoli vyjet auto, z chodníku vstoupit chodec nebo cokoli jiného, způsobuje, že všichni jezdí předpisově, defenzivně a opatrně. Zatroubí si, to ano, ale za celý týden jsem nenarazil na jediného piráta silnic, kterých za jednu pracovní směnu v ČR napočítám několik. Naopak je běžné pouštění z vedlejších ulic, na kruhové objezdy apod. Přišel jsem si skutečně bezpečněji než u nás. Pomalá a defenzivní jízda má ale současně ještě jeden zásadní důvod – Jordánsko je plné příčných zpomalovacích prahů. Polňačka nebo dálnice, v každém místě na vás může čekat. Mezi Ammánem a 30 km vzdálenou Madabou jich napočítáte desítky. A vskutku, jsou i na královské dálnici z Ammánu na jih k moři, především v místech, kde prochází obcí. Pozor na ně. Pro slabší povahy může být náročnější řízení po ucpaném a chaotickém Ammánu, ale jinde je to skutečně pohoda, z čehož vychází i mé závěrečné doporučení.

Závěr

Cestování autobusy je sice levné, ale pro neznalce arabštiny a arabských poměrů složité a někdy velmi zdlouhavé. Občasnou výjimku můžou tvořit autobusy dopravce JETT, který vás ale doveze jen na pár míst v Jordánsku. Cestování s taxikáři je drahé a náročné na vyjednávání (a pokud nevyjednáváte, je ještě výrazně dražší). Cestování Uberem je dobrou volbou po městě, ale po venkově už se shání špatně a je rovněž drahé. Pokud tedy chcete procestovat celé Jordánsko a mít úplnou svobodu pohybu za dobrou cenu, je jasnou volbou půjčení auta přinejmenším na cestování mimo Ammán. Doporučuji si to ale zkusit i v Ammánu, je to výtečná škola defenzivního řízení vozidla.

Jordánsko je menší blízkovýchodní země skýtající mnoho turistických lákadel, z nichž mezi nejznámější patří skalní město Petra. Přestože okolí Jordánska je značně nestabilní (v současné době především Sýrie, Irák, Írán, v některých obdobích také Izrael), jedná se v podstatě o takový ostrůvek bezpečí, kde v současnosti není čeho se obávat. To nás inspirovalo se do této země na více než týden podívat. V tomto článku shrnu své hlavní postřehy. Jako obvykle půjde spíše o postřehy obecné, které se budou hodit cestovatelům z naší oblasti. O památky zavadím jen okrajově. Věřím, že není nutné psát dalšího z hromady turistických průvodců. Vypíchnu jen to, co nás zaujalo. Samostatný článek je jako obvykle vyhrazen dopravě.

Regál s vajíčky v plastech

Ekologové, zůstaňte doma

Jedna z prvních věcí, které je potřeba po příjezdu udělat, je nákup. A hned na něm nás zaujala jedna věc. Pokud se dnes v Evropě řeší omezení používání jednorázových plastů, v Jordánsku a nejspíš celém arabském světě rozhodně ne. Na ovoce a pečivo se používají nikoli malé pytlíky jako u nás, ale velké igelitové tašky. Na každý druh zvlášť. Vajíčka nejsou uložena v recyklovaných papírových obalech, ale v plastových. No a u pokladny vám pan balič nákup o deseti položkách zabalí do sedmi tašek. Pokud tedy razíte radikální ekologické ideály, bude vhodné do Jordánska vůbec nejezdit, své názory na chvíli potlačit nebo si přinejmenším přibalit pár léků na nevolnost. Třídění odpadu samozřejmě taky není zrovna rozšířené. Ostatně s odpadky se setkáte poměrně hojně hlavně v okolí silničních tahů, ale je to pohled poměrně známý třeba i z balkánských zemí. Arabové rovněž nepatří mezi pořádkumilovné národy.

Uvolňující se náboženské poměry

Jordánsko je z 97 % muslimskou zemí. To může leckoho, zvláště ženy, od cesty úplně odradit. Pravdou však je, že v hlavním městě Ammánu, natož pak ve vyhlášených turistických centrech, vůbec není třeba dělat si hlavu z ortodoxního náboženského chování. Jednak jsou Jordánci na turisty zvyklí a neočekávají, že se budou v Petře nebo u Mrtvého moře zahalovat, ale z toho, co jsme viděli, je patrné, že ani pro samotné muslimy to nebude tak žhavé. Hned první den nás v Ammánu, přímo uprostřed staré římské citadely, zaujala zahalená muslimka hrající se svým mužem a dvěma dětmi fotbal. A jen o pár minut později jsme viděli například mladý pár držící se za ruku. Ženou byla rovněž zahalená muslimka. Samozřejmě je ale stále potřeba u toho přemýšlet – vášnivá líbačka na náměstí v Džaraši nebo hluboký výstřih v Madabě nejsou dobré nápady.

Anglicky umějí všichni

Abych vyvážil negativitu prvního odstavce, v Jordánsku překvapí hned po příjezdu jedna věc. Naprostá většina obyvatel se umí v základu domluvit anglicky. To se obzvlášť hodí, pokud neumíte arabsky (ovšem alespoň základy a písmo stojí za to se naučit, arabština je krásná řeč a její písmo je umělecké dílo). Samozřejmě nelze čekat angličtinu od starého beduína z odlehlé vesnice, ale ve větších městech a turistických oblastech je na to dobrý spoleh. Na druhou stranu, občas bych si přál, aby tomu tak nebylo, nebo abych já neuměl anglicky. Proč? Na to odpoví další odstavce.

Země bran a turniketů

Snad do všech památek se v Jordánsku platí vstup. A to nejen těch civilizačních, ale i přírodních. Proto doporučuji zakoupit před cestou Jordan Pass, který v sobě většinu vstupů obsahuje, včetně poplatku za vstup do země. Počítejte však s tím, že i na té zdánlivě nejméně významné atrakci bude nejspíš brána a u ní vrátný, který vás nemusí vpustit. Nemusí vás vpustit třeba i kvůli tomu, že je zavřeno, přestože by mělo být otevřeno. Možná je to tím, že jsme Jordánsko navštívili v lednu, mimo hlavní turistickou sezónu, ale otevírací doba často nesouhlasila s informacemi uvedenými na internetu. Stalo se nám to například na místě zvaném Al-Maghtas, kde měl být pokřtěn Ježíš Kristus. Zavírat se mělo v 19 hodin, ale už v půl páté nám bylo sděleno, že je prostě zavřeno. Smůla, ale nakonec jsme tolik nelitovali, neboť dle dalších informací se od brány k řece Jordán musí jet autobusem, kdežto my jsme si tento úsek na mapě vyhlédli jako možnou příjemnou procházku. Celá prohlídka navíc stojí v přepočtu 400 Kč a není v Jordan Passu zahrnuta. Na věřících je zkrátka potřeba vydělat. Realita může být odlišná od informací na internetu a na mapě, počítejte s tím.

Další podobný případ se nám stal v Džaraši, kde se nachází unikátní zbytky starověkého města z dob Alexandra Makedonského. Minibusem se nám neplánovaně podařilo o pár kilometrů přejet vstup do rozsáhlého památkového areálu (návod, aby se to nestalo i vám je v následujícím díle). Podle mapy měl areál více bran a brány tam skutečně byly, nicméně byly neoficiální. My jsme dvěma nenápadně proklouzli, ale okamžitě u nás byl někdo, kdo nám vysvětlil, že musíme asi 3 km pěšky k hlavní bráně, abychom získali razítko na Jordan Pass. Člověk u druhé brány se naštěstí nechal obměkčit a pustil nás, protože pochopil, že vstupenky už prostě máme a jestli na nich máme razítko nebo ne, nehraje zásadní roli.

Poslední podobná věc se nám stala u vyhlídky na mrtvé moře, na mapě zvaná jako Dead Sea Panoramic komplex. Tam jsme dorazili kolem druhé hodiny a už zdálky jsme viděli, jak se u brány s vrátným otáčí auta, proto jsme si raději našli soukromou vyhlídku na okolních kopcích. Ta byla sice taky za zavřenou branou, ale dírou v plotě jsme prolezli a nikomu to nevadilo. Z bran s vrátnými se tak po zbytek pobytu stalo trauma.

Mrtvé moře dál umírá

Jordánci mu říkají Mrtvé moře, Izraelci Moře soli. A obě strany mají pravdu (kromě toho, že nejde o moře, ale o jezero). Toto jezero je tak slané, že v něm nic nepřežije, přesto rozhodně stojí za to se v něm aspoň jednou za život vykoupat. Možná to ale nebude až tak úžasné, jak si představujete. Vezměte sklenici, ze třetiny ji zaplňte solí, dolijte vodou a dívejte se, co vznikne. Vznikne takový mazlavý olejíček a právě v takovém se budete koupat. Bude nadnášet jako na obrázcích, ale také slušně pálit, když se dostane do kontaktu se sliznicí. A ať vás ani nenapadne se v něm koupat, aniž byste měli možnost se ihned poté opláchnout. Mě to napadlo, protože jsem to nevydržel a musel jsem do něj skočit hned při našem prvním setkání. Následky byly horší, než jsem čekal. Jakýkoli kus oblečení, který se dostal do styku byť jen s malým množstvím této vody, se stal nepoužitelným nejméně do prvního vyprání. Obléct se po vykoupání do jediných dlouhých kalhot prostě nebyl dobrý nápad. I po usušení pouštěly mazlavou hmotu a současně ztvrdly, což neocenila moje kůže, která se o ně dřela.

Nánosy soli na břehu Mrtvého moře

Další věcí je vstup do vody. Pokud si nechcete platit drahý resort, který vstupy do vody upravuje, pak budete muset překonat nános velice ostrých krystalků soli na březích. I přes velkou opatrnost jsem skončil s odřeninami na nohách i rukách. Doporučuji boty do vody. No aspoň člověku nehrozí z této vody žádná infekce, naopak by měla působit na oděrky blahodárně.

Nakonec zaujme také zjevný úbytek vody v tomto jezeru, který aktuálně dosahuje až metr ročně. Metr výšky, co do vzdálenosti to však je více, a tak z rezortů, které původně asi byly na pobřeží, je teď potřeba jít stovky metrů k vodě. Do padesáti let bude tímto tempem Mrtvé moře skutečně mrtvé, pokud se nepodaří vykopat plánovaný kanál z Rudého moře. Takže na nic nečekejte a objednávejte letenky. Mrtvé moře není jediné z přírodních zajímavostí Jordánska, země skýtá několik přírodních rezervací, kde je možné podniknout i vícedenní treky, většinou ovšem pouze s průvodcem a málokam se dostanete zdarma. Namátkou jde o rezervace Mujib, Shawmari, Dana a Wadi Rum.

Na kameni kámen

Jordánsko je plné památek starých staletí. Namátkou mezi historická města patří zmíněný Džaraš, Madaba, Karak a samozřejmě Petra. Pravdou je, že se člověk mnohdy neubrání pocitu, že tyto památky jsou prostě všude stejné. Neodborné oko nepozná rozdíl, bude-li se procházet v řeckých Delfách, po kyperském Pafosu nebo v jordánském Džaraši. Všude najdete trosky amfiteátrů a starých chrámů, ze kterých zbyly většinou jen základy, některé sloupy a přinejlepším krásné staré mozaiky. Jedinou výjimkou je skalní město Petra, které si svůj status světového unikátu právem zaslouží. Město totiž bylo z většiny vytesáno do skal a jde skutečně o obří komplex, který vám zabere minimálně několik hodin, dají se tam ale pohodlně strávit i tři dny.

Sníh v horách nad Wadi Musa

Pozor na počasí, platby kartou a ceny potravin

Jordánsko je co do klimatu velice různorodá země. Dělá to značné převýšení, které jde od -420 m pod mořem u Mrtvého moře, což je mimochodem nejnižší místo souše na Zemi až po tisícovkové hory. Třeba hlavní město Ammán nebo oblíbená Petra jsou ve výšce kolem 1000 m n.m. Teplotní rozdíl tak může činit i desítky stupňů. U Mrtvého nebo Rudého moře si můžete i v lednu běžně užívat až 30 stupňů, v horách vás ale může překvapit i sníh, jako se to stalo nám. Jinak ale bylo mimo moře v průměru kolem deseti stupňů. Na pěší výlety téměř ideální. Za nejlepší čas na návštěvu Jordánska se považuje konec podzimu a začátek jara. V létě už je tam pro nás nesnesitelné vedro.

Dnes je moderní platit platebními kartami i při cestování. Tento trend dorazil samozřejmě i do Jordánska, má však svá ale. Poté, co jsme se dvakrát pokusili platit v obchodě kartou, jsme raději přešli k hotovosti. Ne, že by to nešlo, ale terminály jsou patrně staršího data a platba kartou trvala často i několik minut. Co se týče cen – potraviny jsou obecně poměrně výrazně dražší nežli u nás, jak v restauracích, tak v obchodech. Ostatní ceny jsou srovnatelné.

Arabský národ není pro každého

Všechny arabské země mají svou specifickou kulturu. Ta je založená na extrovertním přístupu k životu, nízkém významu soukromí jednotlivce a na způsobu obchodování, kde účel světí prostředky. Tato kombinace se může pro leckteré turisty z našich zeměpisných šířek ukázat poněkud nepříjemná. Představa procházky po historickém centru města nebo kolem významné památky z Kristovy doby, kde si v klidu vychutnáte každý detail, se zde naplní jen stěží. Připravte se na to, že pokud vypadáte jako turista (což s nearabským vzhledem změníte jen těžko), budete prakticky neustále v obležení taxikářů a nabízečů čehokoliv. Když se vám bude zdát, že na vás podél silnic neustále někdo troubí, jsou to taxikáři, co si vymáhají pozornost. U památek vám bude neustále někdo proaktivně nabízet suvenýry, jízdy na oslech a další super věci. Je na každém, jak se s tím vypořádá. U mě je obvyklý proces od zdvořilého odmítání přes méně zdvořilé odmítání až po absolutní ignoraci během několika dní. Důležité je neposlouchat prodejní argumenty, které nejdou daleko pro sprosté lži. Pokud vám taxikář řekne, že poslední autobus do Ammánu už odjel, ale že on je ochoten vás odvézt 50 km daleko za v přepočtu 660 Kč, nevěřte mu. Nevěřte nikomu z těch, co vám cokoli nabízejí, pro pár dinárů udělají a řeknou skutečně cokoliv. Přechod hranic do Izraele pro nás v tomto smyslu byl úžasným vysvobozením, byť samotný proces přechodu byl také velice náročný a zajímavý. O tom ale už v článku o Izraeli.