Archív značky pro: vlaky

Zamračené nebo Bardotky si svým netradičním vzhledem vysloužily značnou popularitu. Na Liberecku byly spíše doplňkem brejlovců, ale přesto odvozily rovněž mnoho kilometrů…

Lokomotivy řady 743 byly s provozem na Liberecku spjaty odjakživa. Vždyť řada 743 „elektronik“ byla dokonce navržena právě pro sklonově náročné tratě tohoto kraje…

Kdo by neznal osmsetdesítku – šukafon, skleník, autobus na kolejích. Tento motorák se stal symbolem cestování po lokálkách a nejinak tomu bylo i na Liberecku…

Rok 2021 byl na cestování snad ještě složitější než rok 2020. V roce 2020 jsme s naší každoroční čundráckou partou zahraničí rovnou zavrhli a vyrazili toulat se po Česku. Tentokrát už ale nějaké to zahraničí bylo třeba. Situace ohledně pandemických opatření byla stále ale velmi nepřehledná, vzdálenější země jsme tak opět zavrhli a padl návrh navštívit východní sousedy na Slovensku. Máme rádi odlehlejší místa, a tak volba nepadla na Tatry, ale na Bukovské vrchy na krajním severovýchodě. Říkali jsme si, že se Slovenskem by problémy ohledně opatření být nemusely. A na konec skutečně nebyly, ale bylo to o fous.

Trable s pandemií

Pokud jste někam cestovali v roce 2021, určitě jste to řešili taky – opatření pro tu danou konkrétní zemi se měnila doslova ze dne na den a do poslední chvíle nebylo jisté zda a za jakých podmínek může člověk vycestovat. V případě Slovenska byla ještě v květnu nutná 14denní karanténa po vstupu do země z ČR. Věřili jsme ale, že toto opatření se do sezóny uvolní, a tak jsme jízdenky na vlak koupili. Byli jsme připraveni je v případě neuvolnění vrátit, poplatek by činil jen pár desítek korun. A skutečně, v polovině června k uvolnění došlo, nyní stačil jen test při vstupu do země, což už není takový problém. Paradoxně v průběhu výletu rozhodla Slovenská vláda, že od 9. 7. bude zase nutná karanténa pro neočkované. Trefili jsme se tak do pomyslného okna příznivých podmínek pro cestování na Slovensko. Moje další letošní výlety už ale za hranice nejspíš mířit nebudou.

Trojzemí Slovensko-Polsko-Ukrajina. Vpravo poblíž hora Kremenec (1221 m).

Lehátka nebo lůžka?

Povídání tradičně začnu cestou, a to tam i zpět, neboť mám v plánu porovnávat. Pro obě cesty jsme si vybrali noční vlaky Praha – Humenné a zpět. Myslím, že v této relaci je to jasná volba – člověk si odpočine, nemusí řešit ubytování po příjezdu a má celý den před sebou. Cestou tam jsme vzali již mnohokrát ověřený obyčejný lehátkový vůz, cestou zpět moderní lůžkový vůz. Oboje v režii Českých drah. Každá varianta má samozřejmě své výhody a nevýhody, pojďme na ně:

Lehátkový vůz – výhodou může být, že se do jednoho kupé vejde až 6 lidí i s batožinou a místa je tam stále celkem dost. Žádné další služby kromě lahve vody pro každého a toalety na konci vozu zde však nenajdete. O to nižší je samozřejmě cena.

Lůžkový vůz – zde se do kupé nacpou maximálně tři lidé (jsou i varianty pro dva či jednoho), ale nutno říct, že pokud mají všichni velkou batožinu, je velice náročné se tam poskládat, prostoru je velmi málo. Prostor bere hlavně umyvadélko v každém kupé, na konci vozu je pak krom toalety dokonce i sprchový kout. Ráno vás stevard včas vzbudí, uvaří vám horký nápoj a dostanete bohatý snídaňový balíček. K dispozici je také pitná voda a dokonce i papuče, kartáček, pasta na zuby a mýdlo. To jsou všechno příjemné věci, ale daní je zakopávání o vlastní zavazadla a pochopitelně vyšší cena.

Pokud bychom si jakožto skupina výletníků měli vybrat, příště pojedeme nejspíše lehátkovým vozem. Komfort v podobě vlastního umyvadélka raději vyměníme za nemačkání se. Lůžkový vůz je vhodnější pro menší skupiny s menším množstvím zavazadel, rozhodně ne pro čundráky.

Trasa

V Humenném jsme přestoupili na vlak směr Stakčín, vystoupili jsme však ve větší Snině. Zde, po prohlídce poměrně příjemného centra s příjemnou hospůdkou, jsme nasedli na autobus do nejvýchodnější obce Slovenska – Nová Sedlica. Od této chvíle až téměř k cíli naši cestu měřila červená turistická značka. První den jsme se zmohli překonat první hřeben ke staré železnici ve Stužici pod Kremencem. Zde jsme usoudili, že je vhodné místo pro spaní, přestože úkryt se v těchto místech nenachází. Nachází se zde ale zdroj vody (a také komárů). Druhý den následoval výstup přísně chráněným stužickým pralesem na Kremenec, který leží z nějakého důvodu asi 50 m od průniku hranic Slovenska, Polska a Ukrajiny. Šlo o nejnáročnější výstup za celou trasu, proto je vhodné si ho odbýt na začátku, dokud je plno sil. Následuje příjemná cesta po hřebeni slovensko-polských hranic ve výškách mezi 1000 a 1200 m n. m., občas v lese, občas po poloninách. Útulen je po cestě celá řada, většina je vyznačena na mapách, takže můžete dobře plánovat místa k odpočinku nebo ke spaní. My jsme si k další noci vybrali Ruské sedlo, kde lze spát jednak v útulně poblíž pramene Cirochy, nebo dokonce na zastřešené rozhledně. Nevím, kdo postavil novou rozhlednu v sedle, ze kterého je jen malý výhled, ale místo je to i tak příjemné.

Trasa našeho 5denního putování.

Další etapa se pohybovala opět kolem 1000 m n. m. Není náročná, občasný kopec střídají dlouhé úseky s mírným sklonem. Tím, jak nadmořská výška klesá, ubývá polonin a výhledů, ale les zase nabízí ochranu před sluncem nebo lehkým deštěm. Cílem pro tento den byla Balnica – stanice polské lesní dráhy, která dle mapy slibovala i stánky s občerstvením. Zprvu jsme byli skeptičtí, protože hlavní sezóna ještě nezačala a jak jsme se blížili ke stanici, nepotkali jsme ani živáčka. Naše přání se však vyplnila. Přestože stánky u nádraží stánkaři teprve dokončovali, ve vedlejším domku byl otevřený krámek a milý provozovatel splnil všechna naše přání, a že jich nebylo málo. Stanice i krámek se již nachází na polském území, čemuž odpovídá i nabídka pokrmů a nápojů. Pochutnali jsme si například na Bigosu, pirožkách nebo polském (plechovkovém) pivu. V nabídce měl však i piva slovenská a česká (Kozel). Lze platit jak zlotými, tak eury. V budově se nachází i ubytování, to jsme ale nevyužili a obsadili jsme roztomilý altán vedle trati s ohništěm. V sezóně můžete ve stanici spatřit několik turistických vláčků denně, a samozřejmě se jimi i svézt.

V další etapě nadmořská výška opět poklesne až na 700 – 900 m n. m. S poklesem se mění skladba vegetace i fauny. Další památkou civilizace bude až Lupkovský tunel v Lupkovském průsmyku. Jedna z technických památek s dnes již zašlou slávou. Zde však čekaly hned dvě nástrahy. Plánováno zde bylo spaní v jednom ze dvou přístřešků. Přístřešek na hranicích (nad tunelem) je však tak malý, že by se do něj vešly stěží dvě osoby. A zase přístřešek opodál u trati směrem na Medzilaborce je bývalým drážním domkem. To by nevadilo, jenže je uzamčen. Sezení s ohništěm a kadibudka vedle něj jsou sice skvělé, ale pokud budete počítat s úkrytem, nenajdete jej. Nám to naštěstí nevadilo, protože noční deště nedorazily, a tak jsme si užili romantickou noc u trati.

Poslední etapou už je pozvolný, ale dlouhý sestup do Vydraně, což je část Medzilaborců. Lze jej absolvovat buďto po zpevněné zelené a dále po silnici, případně po trati, kde pravidelně nic nejezdí a pokud náhodou, je tam dobrý rozhled. Další alternativou je pokračovat po hřebeni a sestoupit jednou z turistických tras. V Medzilaborcích můžete navštívit třeba Muzeum moderního umění Andyho Warhola a najdete zde i několik ubytování.

Kostel v Medzilaborcích

Na která zvířata dát pozor

Při pojmu Karpaty (pod které Bukovské vrchy patří) se většině turistů vybaví medvědi a vlci. Nebezpečí takového setkání jistě nelze brát na lehkou váhu, přímá setkání nebo snad útoky jsou však zcela výjimečné. Mnohem větší problémy jsme měli s myšmi, které se obzvláště rády stahují v okolí útulen a moc dobře vědí proč. Nepomohlo ani zavěšení jídla na strom, myši si jej stejně našly. Asi jedinou prevencí je zavěšovat na kousek struny, vlasce nebo něčeho podobného.

Závěrem

Bukovské vrchy jsou nádherným odlehlým místem, patřícím mezi největší zalesněné plochy v Evropě. Nemohli jsme se však ubránit pocitu, že se nacházíme vlastně poblíž domova. Ráz krajiny s mírnými zalesněnými kopci pokrytými nekonečnými bukovými lesy připomíná třeba jizerskohorské bučiny. Dokonce i ráz místních vesniček, kde je vysoké zastoupení Rusínů, není tak vzdálený těm našim. Malé množství polonin na vrcholcích může někoho zklamat, protože výhledů je jen pomálu, já byl ale rád, že mi slunce nepálí na hlavu celý den. Nenechte se zmást fotkami, kde jsem záměrně vybíral ty výhledové. Stejně tak ta odlehlost není úplně taková jako třeba v Rumunsku nebo na Ukrajině, v některých úsecích jsem pravidelně potkávali hlavně polské turisty. V Bukovských horách každopádně najdete klid, magickou krásu lesa a turistiku rozumné náročnosti.

Řada lokomotiv 714 přezdívaná podle svého nátěru „veselé krávy“ zasáhla do provozu na Liberecku jen okrajově. Od roku 2007 dostaly za úkol vozit některé osobní vlaky především v relacích Liberec – Turnov – Stará Paka, Turnov – Jičín – Hradec Králové a Liberec – Děčín. Poté postupně odcházely a jedna zbylá lokomotiva občas zaskakovala v provozu například za neschopné motorové vozy. Naposledy jsme mohli pravidelně tuto lokomotivu vídat ještě v roce 2019 na odpoledním spěšném vlaku z Liberce do Semil, který se vracel druhý den ráno jako osobní vlak. Na tomto oběhu byla často k vidění náhradou za nedostatečný počet jednotek 814-914 Regionova. Od grafikonu 2019/2020 v souvislosti se změnou dopravce již v Liberci žádná tato lokomotiva dislokována není.

Řada 854 patřila dříve na téměř každou trať na Liberecku. Do roku 2006 jsme je mohli pravidelně vídat na rychlících Liberec – Pardubice, než je vystřídala řada 843. Od té doby se vyskytovaly na okolních tratích, ale stále méně, až nakonec z tratí kolem Liberce vymizely zcela. Dlouho přežívaly na rychlíkových linkách Praha – Turnov – Tanvald a Kolín – Rumburk (jediná linka, kde jezdily také s řídícím vozem řady 954), ale i tam je v roce 2019 vystřídaly jednotky dopravce Arriva.

Kdo by neznal brejlovce, lokomotivy řad 750, 752, 753 a 754. Mnozí jejich design považují za nejpovedenější na světě a oblibu si našel i mezi širokou veřejností. Do provozu zasáhly brejlovci ve všech krajích ČR a Slovenska. Na Liberecku se v minulosti podílely především na vozbě rychlíkových linek, čas od času ale zaskočily i na osobní vlaky. Postupně je ale vytlačily úspornější motorové vozy a jednotky. V provozu nákladní dopravy však figurují v modernizovaných verzích (řada 753.7) dodnes.

Motorové vozy řady 843 byly nedílnou součástí dopravy na Liberecku celých 14 let již od 10. prosince roku 2006. Do dnešních dnů zajišťují nepřetržitě rychlíky Liberec – Pardubice (linka R14A), podívaly se ale v některých grafikonech i na ostatní liberecké tratě. 10. prosince 2006 mimochodem vznikl na trati 030 (Liberec – Hradec Králové – Pardubice) řád, podle kterého se v prakticky nezměněné podobě jezdí dodnes. Něco se přesto mění.