Výběr fotografií z pětidenního pobytu v Istanbulu v lednu 2019. Pod galerií je seznam odkazů na články z této cesty.
Archív značky pro: istanbul
V lednu roku 2019 jsem podnikl tuto nevšední cestu s důrazem na dobrý poměr ceny a zážitkovosti. Zvlášť v Turecku již nemusejí některé informace platit, protože dopravní infrastruktura se tam bouřlivě vyvíjí, nemluvě o hodnotě turecké liry, která byla v tu dobu zvláště příznivá. Je potřeba k tomu takto přihlížet.
Ankara – Istanbul: rychlovlak, 4 hodiny, cca 250 Kč
Možná se to někomu nezdá, ale v Turecku mezi největšími městy skutečně jezdí vysokorychlostní vlaky a rozvoj dopravní sítě tam má extrémní tempo. Můžeme si jen postesknout, že u nás tomu tak není. Vlaky mezi Ankarou a Istanbulem jezdí až 255 km/h. Na druhou stranu je spousta úseků, především v horách na západě, kde se vlak vleče 40 km/h. I na těchto místech ale byly již vidět připravené tunely, které trať v budoucnu narovnají a celková jízdní doba se výrazně sníží. Cena naprosto fantastická, velký vliv měl určitě pád liry v roce 2018. Jízda mezi Istanbulem a stanicí Eryaman na okraji Ankary stojí 59 lir, tedy asi 250 Kč. Na centrální nádraží Ankary dojedete za 71 lir (300 Kč). V době mé cesty vlaky jezdily jen do okrajové stanice, nikde jsem se nedozvěděl proč. Stejně tak i v Istanbulu vlaky končí/začínají ve stanici Pendik na východě. Dál budou jezdit až po dostavbě železniční trati, která už je ale na spadnutí (nádraží byla vesměs připravena, zbývalo jen doladit detaily), a tak se to brzy změní.
Jízdenky šly pohodlně koupit online a nebylo potřeba je tisknout, ideální. Kontrola vás však nečeká ve vlaku, ale již u vstupu na nástupiště a nepůjde jen o cestovní doklady. Proces se v mnohém podobá bezpečnostní kontrole na letištích.
Istanbul: z východu na západ MHD, 2 a půl hodiny, cca 30 Kč
Ze stanice Pendik do stanice Halkalı, odkud jezdí noční vlak do Sofie, je to pořádný kus cesty. Jediná možnost, jak se mezi těmito nádražími přemístit, byla pomocí kombinace různých prostředků MHD. Shodou okolností zmiňovaná nedostavěná trať bude spojovat právě i tato nádraží, ale nedá se nic dělat.
Dobrým nápadem je určitě snažit se využít metro, co jen to jde. Naštěstí jedna linka poblíž stanice Pendik existuje. Zastávka metra se stejným názvem Pendik je vzdálená asi 1,5 km, takže buďto lze zvolit procházku nebo se pokusit trefit jeden z autobusů, který tyto stanice spojuje. To je však spojené s rizikem a i já jsem dopadl tak, že jsem musel z autobusu vystoupit a na metro doběhnout přes temný hřbitov, protože jel někam jinam. Metro člověka doveze k Bosporu, který lze následně překonat buďto vlakem (linka Marmaray patřící do systému MHD) nebo přívozem. Já jsem zvolil přívoz, protože Marmaray v té době taky nejezdil až ke stanici metra. Všimněte si, kolik mimořádností se může vyskytnout. Je potřeba s tím bohužel počítat.
Z evropského břehu už jede přímo na stanici Halkalı autobus BN1. Sice jede hodinu a možná by šla vymyslet rychlejší kombinace, ale volil jsem v tu chvíli raději bezpečnou variantu.
Noční vlak Istanbul – Sofia, 11 hodin, cca 735 Kč
Jízdenku na tento vlak není snadné koupit. Podle některých stránek to lze provést pouze ve stanici Halkali. Pokud čekáte velké nádraží s mezinárodní pokladnou, jste na omylu a stejně tak jsem byl já. Prodejna se skrývala v malém domečku naproti nádraží. Snad to bylo jen kvůli probíhající rekonstrukci samotného nádraží. Japonec, který se mnou cestoval v kupé, mi ale řekl, že lístky kupoval v ČR (studuje v Brně, hezká náhoda), tak asi to jde i jinak. Určitě to ale nejde online.
Ve vlaku jsou kupé buďto se čtyřmi nebo se dvěma lehátky. Vlakem ale nejezdí tolik lidí, aby bylo potřeba se obávat o místo. Třívozovým vlakem jelo jen přibližně 30 lidí, my jsme byli v čtyřlehátkovém kupé ve dvou. Otravná je kontrola na hranicích, kdy vás v 2:40 ráno vyženou na půl hodiny z vlaku a potom ještě několikrát procházejí vlak a chtějí pasy. Jinak se lze ale celkem pohodlně vyspat a ráno se probudíte před Sofií. Na cestu dokonce v ceně dostanete džus a sušenky.
Přejezd v Sofii z hlavního nádraží na letiště, půl hodiny, cca 20 Kč
Od roku 2015 je možné se v Sofii dostat metrem na letiště. Sofijské metro je na rozdíl od města nádherné. Příjezd do Sofie je poněkud znepokojující, neboť všude kolem trati se vyskytují nedostavěné domy a nádraží stále silně připomíná socialismus. Metro s jedním přestupem ve stanici Serdika je pohodlné a rychlé a odveze vás přímo na terminál 2. Pro přesun na terminál 1 lze použít přibližovací autobus, který jezdí každých 15 minut. Je to docela daleko, takže můžu doporučit.
Let Sofia – Bratislava, hodina a půl, 500 Kč
Na tomto místě jsem zvolil přelet. Respektive vlastně celou cestu jsem se snažil narazit na tuto speciální nabídku společnosti Wizzair. Pokud by byl levný let Bělehrad – Košice, cesta by vypadala jinak, v tom je to dobrodružství už při vymýšlení cesty. K letu mezi těmito malinkými nádražími asi není co dodávat, už se dostáváme do známého světa.
Bratislava – Trebišov, 6 hodin, cca 620 Kč
To už je nám známá civilizace, kde to chodí v podstatě stejně jako u nás. Nekonečný vlak Bratislava – Košice střídal ještě vlak Košice – Trebišov a byl jsem v cíli na konci světa, kde jsem chtěl být. Jízdenky online bez potřeby tisknutí, stejně jako u nás. V Trebišově mě další den čekalo zjištění, že je tam bílo, přestože všichni tvrdili, že je tam spíše černo.
Shrnutí
Celkem tedy čistá cesta trvala asi 25 a půl hodiny. Když vezmu čas odjezdu a návratu a zahrnu tedy čekání, různé přesuny a posun času, trvalo to přibližně krásných 34 hodin. Cena celkem asi 2150 Kč, což mi přijde krásné za překonání více než 2000 km a člověk se u toho vyspal, proletěl, plavil po Bosporu a zažil spoustu dobrodružství.
Po povinném oběhání památek, o kterých zde záměrně nepíšu, přišel čas na něco zajímavého. Na něco, kam běžní turisti nechodí. A ukázalo se, že ani místní. Máte-li zájem o přehled istanbulských památek, vezměte jakéhokoliv turistického průvodce nebo Google. Já jsem se vydal na nejvyšší bod Istanbulu: 537 m vysoký vrch Aydos Dağı s přilehlým, docela rozlehlým lesíkem. Rozhodl jsem se tuhle zelenou oblast obklopenou ze všech stran městem projít skrz naskrz a vyklubal se z toho půldenní výlet.
Netušil jsem, co mě tam čeká, ale právě to mě lákalo víc, než obejít si památky, kde je většinou již předem známo, co člověk uvidí a zažije. A kouzlo nečekaného opět přineslo své ovoce. Opět se vyplatilo nedržet se průvodců.
Příměstský liduprázdný les
I v tomto lesíku bylo hned jasné, že jsem v jiné kultuře. Pokud totiž člověk vyrazí do jakéhokoliv lesa za Prahu nebo třeba do Jizerek, stejně si tam často připadá jako na Václaváku. Tady jsem za celou asi 10 km dlouhou procházku potkal jednoho hlídače vysílače, který byl na vrcholu, a jednu muslimskou rodinku (ta na úvodní fotce). Takže Turci do přírody očividně moc nechodí, přestože bylo slunečno a ještě celkem vycházkových 12 stupňů. Nebo chodí jinam. Pravda, bylo odpoledne pracovního dne, ale kolem žije ze všech stran dohromady přes 15 milionů lidí a nikdo z nich se neodvážil vyrazit právě sem.
Odpadky mezi květinami
To je bohužel tradiční nešvar jižních a jihovýchodních národů. Bordel. Strašný, všude a bohužel i v lese. Naštěstí čím výš, tím ho ubývalo. Zachránil to jen objev barevných květin na vrcholu kopce. Uprostřed ledna jsem něco takového nečekal.
Když vás svolávají ze všech stran
Výhled na celou asijskou část Istanbulu je samozřejmě úžasný, to jsem ale ještě nečekal, že k tomu dostanu bonus. Když už jsem se chystal scházet z kopce směrem do města, stalo se něco, co člověk zažije jen v muslimských zemích. Aniž bych s tím počítal, přišel čas modlitby. Představte si, že jste na vrcholu kopce a pod vámi ze všech stran svolávají muezzíni desítek mešit k modlitbě. A navíc jste tam úplně sami. Opět jsem si říkal, že to je zvláštní, že tu nikdo jiný není, aby si to poslechl se mnou, když už třeba není příznivcem kopců a lesů. Ale vůbec mi to nevadilo, bylo to to pravé kouzlo nečekaného okamžiku. Pokusil jsem se tu atmosféru zachytit na následujícím videu. Dojem ruší jen vítr. Doporučuji dát na maximální hlasitost.
A najednou ticho
Kouzlo nečekaného se projevilo znovu jen o pár minut později, když už jsem scházel do civilizace. Vybral jsem si cestu údolím, které směřuje k jinému neobydlenému kopci a jeho svahy dokonale izolují veškerou civilizaci. Zastavil jsem se na křižovatce cest a něco se mi nezdálo. Po chvilce mi to došlo. Nic neslyším. Utišil se vítr, ale neslyším ani město. Přestože za okolními kopci žilo velkoměsto s 15 miliony obyvatel, hromadou silnic, továren a dalších hlučných staveb, najednou nebylo slyšet a vidět vůbec nic, co by se týkalo civilizace. Jak jsem scházel dolů, přibývalo jen zvuku potoka, který se s novými přítoky stále zvětšoval z malého proudu vody až na říčku. K tomu opět nikde nikdo a já si místo v Istanbulu přišel jako kdesi daleko od civilizace v tureckých horách. To je další věc, kterou u Sultanahmetu nezažijete.
Přišel čas na průzkum terénu. To vyžaduje v takto obrovských městech použít MHD. Na auto bych v Istanbulu raději zapomněl. Cestování v MHD bude hračka? V centru určitě, ale na okraji 15milionového Istanbulu se to stalo poměrně dobrodružnou hrou. Najednou nebylo samozřejmostí dostat se odněkud někam.
Turisty, kteří se vydají mimo centrum, čeká bojovka
Měl jsem dobrodružný nápad ubytovat se na okraji asijské části Istanbulu, poblíž letiště Sabiha Gökçen. Pokud sem budete cestovat nízkonákladovou společností, nejspíš přistanete právě tady. Dobrodružství jsem si tím ale přivodil tolik, že jsem toho nápadu občas litoval. A to mě ještě můj hodný ubytovatel z letiště hodil do bytu a půjčil mi anonymní Istanbulkartu, na kterou se po doplnění kreditu dá cestovat všemi dopravními prostředky. Legrace začala, když jsem začal vymýšlet, jak se dostat na malou železniční stanici Halkalı, která se nachází na západě evropské části, tedy přesně na opačné straně Istanbulu.
Jede tam 132P, 132C, KM25, 500ST nebo snad E-11?
Normálního člověka napadne podívat se na internet, kde určitě bude existovat nějaký vyhledávač spojení, plánek sítě MHD a podobné věci. Jak snadné.
Tak první věc: plánek MHD existuje pouze pro tramvaje, metrobusy, metro a lanovky, jinými slovy jen pro centrum města. Žádný z těchto druhů dopravy se pochopitelně netýká okrajového sídliště ani okrajového nádraží. Místní dopravní podnik se sám netají tím, že jelikož je v Istanbulu velké množství autobusových linek, nemá smysl tvořit mapu.
Druhá věc: vyhledávač spojení alespoň v turečtině sice existuje, ale jeho schopnosti nejsou nic moc. Vyhledávání odjezdů podle názvu zastávky funguje, ale stejný nebo podobný název má x zastávek v různých čtvrtích města. A zapamatujte si několik názvů zastávek v turečtině. Jen do 500 m od mého domu je 6 různých zastávek. Vyhledávač spojení přesto neměl problém mě poslat pěšky na 1500 m vzdálenou zastávku, i když jsem pak manuálně našel lepší spojení. Z parametrů lze měnit jen bod A, bod B a čas odjezdu. Díky. Počet linek obsluhující jen těchto 6 zastávek přesahuje 20 a jejich výčet vypadá jako výsledky náhodného generátoru čísel a písmenek bez zjevného systému (viz nadpis kapitoly).
Bez internetu ani ránu, bohužel
Ještě jsem neřekl, že jsem si předsevzal to tu zvládnout bez dat. Roaming je drahý, místní datová simka se mi kupovat nechtěla a v hromadné dopravě se přeci zorientuji všude, zvlášť v civilizovaném městě. Plánovat stačí jen rámcově. Nechápal jsem, proč se můj ubytovatel divil, že nebudu potřebovat data. Už to chápu. Na zastávkách samozřejmě žádné informace nejsou, prostě jen staniční sloupek. A pokud jsou, tak jsou vesměs k ničemu.
Moje první cesta tedy po nervovém vyčerpání vypadala tak, že jsem vzal první autobus, který přijel a doufal, že pojede na metro. Naštěstí jsme na něj skutečně po 50 minutách dojeli. Jakmile je člověk na metru, je zachráněn. Jenže mě čekala ještě první cesta zpátky.
Vylezl jsem z metra (na jiné stanici, než na které jsem ráno přestupoval). První krok: najít aspoň sloupek s malou žlutou tabulkou. Povedlo se na první pokus, ale kromě maršrutek, kterými jet nechci, tam skoro nikdo nestojí. Není to divné, když se mnou vystupovalo tolik lidí, kteří by měli někam pokračovat? Možná špatný směr, ale to nevadí. Když se směr zastávky nedozvím na zastávce a je těžko odhadnutelný z mapy, bude napsaný na směrovce autobusu. Bohužel… Na směrovkách autobusů přeblikávají obě konečné zastávky. Někde nepřeblikávají, ale stejně jsou tam obě a pořád ve stejném pořadí. Která je ta aktuální, těžko říct. Nakonec mi to došlo podle obrovského množství lidí na druhé straně silnice, tak jsem šel tam.
Tušil jsem, že by do mojí čtvrti mohla jet 130Ş. Když přijely 3 a všechny byly nacpané až po strop, pochopil jsem, že není dobrý nápad vracet se při vrcholu dopravní špičky v Istanbulu. Nastoupil jsem do 132F, první autobus po deseti minutách, do kterého se dalo nacpat. Věděl jsem, že pár variant 132 ke mně jede, tak i kdyby to nebyla tato, nemůže to být zas tak zlé… No vyloženě zle to nedopadlo, ale samozřejmě jsem zůstal kdesi napůl cesty mimo ostatní 132 a musel jsem jít kus pěšky na další linky. Když jsem nastoupil do E-10 a terminál u řidiče na mě svítil červeně, pochopil jsem, že E-xx jsou expresní linky za vyšší jízdné. To se samozřejmě nikde nepíše. Stejně tak jsou dražší metrobusy, to se alespoň píše.
Praho, tohle je metrobus
V Praze je už pár let síť metrobusů. Takových s intervalem většinou 7-8 minut ve špičce, mimo špičku 15 minut nebo klidně půl hodiny. V Istanbulu je jedna předlouhá metrobusová linka, která si svůj název ale rozhodně zaslouží. Proč, to shrnuje následující video.
Kdo nemává, nejede
Na zastávkách mě zaujala ještě jedna odlišnost od našeho provozu. Na nástupišti může stát třeba 200 lidí, ale pokud na řidiče nikdo nezamává, tak se nezastavuje. Pozor na to. Stejně tak pozor na to, že řidiči zastavují pouze na dobu nezbytně nutnou. Jakmile překonáte celým svým objemem dveře (dovnitř nebo ven), okamžitě se pokračuje. Dveře se zavírají a otevírají zásadně za jízdy, někdy se ani úplně nezastaví.
Poselství
Cestování autobusy po Istanbulu není s výjimkou metrobusů vůbec snadné. Na zastávkách se nedozvíte nic a pokud nemáte k dispozici internet, zbyde vám pouze dotazování se Turků, kteří neumějí anglicky. Pokud internet máte, taky není vyhráno, mně se nakonec osvědčilo kombinování informací z Google maps, které vám aspoň vypíšou linky z dané zastávky a ze stránek podniku, kde lze zobrazovat trasy linek a odjezdy. Vyhledávač spojení vám zničí život.
Čekají mě 4 dny v Istanbulu. Obvykle když cestuji, první den přijedu večer do bytu (zpravidla pronajatého přes Airbnb), aklimatizuji se, připravím se na další den a maximálně udělám menší průzkum okolí. Neočekávám žádné zásadní zážitky a objevy. V Istanbulu jsem se ovšem několika drobných překvapení a objevů dočkal hned první večer.
U nás se byty nestíhají stavět, v Turecku je není komu prodávat
Upozornil mě na to už můj ubytovatel při povinné nezávazné konverzaci v průběhu cesty do ubytování. „Všimni si, že v těch všech novostavbách svítí jen pár světel. Z většiny jsou prázdné“. A skutečně. Bydlel jsem v nové čtvrti na samém východě Istanbulu (pohled z okna mého bytu) a hned při první procházce skrz tuto novou čtvrť jsem si toho všiml. Všude obří nové luxusní bytové domy, odpovídající infrastruktura, obchůdky, restaurace, služby, barevné poutače, reklamy, na první pohled živoucí město ve městě. Já bydlím v jednom z největších domů a téměř nikoho jsem zatím nepotkal (ten jeden, koho jsem potkal, samozřejmě bydlí vedle mě a má rád hlasitou hudbu). V restauracích a obchůdcích se personál kope do zadku. Široké bulváry zejí prázdnotou. Přesto ale nebyly tiché, protože tu existuje…
Kultura bezdůvodného troubení
Je to už taková klasika. Pokud cestujete z ČR na jihovýchod, začnete si toho všímat na Balkáně a čím dál, tím víc je to znát – řidiči, od autobusů až po skútry (ti především), mají ve zvyku kvůli každé blbosti troubit. Často nám Středoevropanům absolutně uniká důvod troubení. Mně se povedlo být již první večer svědkem události, která tenhle zvyk krásně potvrdila a nejistotu ještě zvýšila.
Krátce přede mnou jistý mladík z neznámého důvodu narazil pravým kolem svého automobilu do takové kovové zábrany na pravé straně vozovky. Zřejmě si jí prostě nevšiml, to se stane. Auto skončilo poměrně slušně rozstřelené. Jen asi 50 m před ním byla policie, které řešila něco jiného a toto jí absolutně nezajímalo, ale to nesouvisí s pointou. Pointa je, že ten automobil nešel objet. Brzy za něj přijel autobus a pár dalších aut a vytvořila se menší kolona. Co všichni dělali? Ano, troubili. I řidič autobusu, který jasně viděl, že se vzniklou situací nelze v tuto chvíli nic dělat. Mladík rozhazujíce rukama se mu to snažil důrazně vysvětlit, jen co se ale trochu zase vzdálil, autobusák začal opět troubit jak na lesy. A auta za ním jakbysmet. Jestli tam mladík bezradně stále stojí, tak tam všichni troubí doteď.
Více troubení v obecném provozu bych vlastně chápal – vychází to z toho, že v místním provozu je větší chaos než u nás. Dělící ani jiné čáry většinou neexistují a blinkr je ve vozidlech zabudovaný spíše pro design nebo ze zvyku výrobců, autobusy nestaví na zastávkách, ale prakticky kdekoliv. Turci prostě spoustu situací řeší raději troubením než blinkrem. To by se dalo pochopit, ale proč si myslí, že troubením vyřeší ucpanou silnici, to mi hlava nebere…
Politika v každodenním životě
Asi jste si přibližně vědomi politické situace v Turecku, vztahu k EU apod. Pokud ne, můžete tuto část přeskočit.
Aniž bych chtěl, tato situace mě zde hned první večer ovlivnila. Nejprve tím, že jsem se chtěl na Wikipedii dozvědět nějaké bližší informace o Turecku a Istanbulu. Jenže smůla, nenačetla se. Wikipedie je tady zablokovaná od roku 2017, kdy se někomu zdálo, že je na ní Turecko vykresleno jako země podporující terorismus (viz odkaz). To je ještě poměrně dobrý důvod, jiná cenzura většinou cílila proti kritice prezidenta… Pak už ani nepřekvapí, že zapnete televizi a tam běží dokument s názvem „Vrazi PKK“ a zprávy výhradně o demonstracích v EU, o Brexitu apod., a to na „nezávislé“, leč turecké stanici TRT World.
Ptal jsem se na politickou situaci i mého hostitele. Odpověděl, že je komplikovaná, protože půlka Turecka chce být součástí EU, druhá půlka chce být součástí muslimského světa. Tuhle národní rozpolcenost známe i od nás i od našich bližších sousedů. Problém (nebo naopak spása?) je v tom, že v Turecku na rozdíl od nás rozhoduje o směřování země názor prezidenta a nic jiného.
Nejnovější fotogalerie
- Ukrajinské Karpaty19. 6. 2023 - 18:54
- Kyjev (2012)10. 7. 2022 - 12:12
- Tenerife5. 6. 2022 - 20:56
Nejnovější články
- Desatero úspěšného používání internetových seznamek2. 10. 2024 - 10:06
- Proč je systém PID špatný?12. 9. 2024 - 12:05
- O smyslu života… konečně!7. 5. 2024 - 20:51
Rubriky
- Cestovatel (28)
- Člověk (25)
- Dopravák (47)
- Fotograf (51)
- Podnikatel (9)
- Trader (12)