Příspěvky

V prvním díle dvoučlánku o Izraeli jsme se teprve do Izraele dostali. V tomto článku už se porozhlédneme po jeho vnitrozemí. Od dopravy, přes nevšední každodenní život až po místa, kam vyrazit.

Sen každého cestujícího

Nejen dopravního nadšence, ale i obyčejného cestujícího zaujme jedna zásadní věc ovlivňující kvalitu dopravy po Izraeli. V evropských státech jsme zvyklí, že každé město, kraj, ale i každý dopravce má svůj vlastní dopravní systém. Z toho plyne nutnost předem si zjistit podrobnosti o tarifu, nákupu jízdenek, odbavení apod. Nikoli v Izraeli. Celá země je zaintegrována do jednoho jediného systému. Jsou zde různé dopravní prostředky, provozují je různí dopravci, ale cestujícího to vůbec nemusí trápit. V praxi to znamená, že si koupíte jednu jedinou kartičku, tu si online nabíjíte, nebo si na ni nahráváte různé typy jízdenek, a jezdíte. Neřešíte, jestli je to vlak státních drah, tramvaj v Jeruzalémě, soukromý autobusový dopravce mezi městy, nebo MHD od Haify na severu po Eilat u Rudého moře. Všude vás na ni odbaví, jen je potřeba mít nahranou tu správnou jízdenku nebo dostatečnou sumu peněz. A pak, že to nejde. Více informací najdete na oficiální stránce Rav-Kav.

Všudypřítomné zastávky

Podívejte se na následující dvě mapky.

Co se vám na nich zdá zvláštního? Mě zaujalo množství zastávek. Původně jsem to považoval za chybu mapového portálu, pro který je Izrael přece jen už velká exotika. Nicméně o chybu se nejedná, zastávky jsou v Izraelských městech často doslova na každém rohu. Pro příklad, linka 331 mezi Haifou a 40 km vzdáleným Nazaretem má 53 zastávek. A to je prosím příměstská linka. Linka 10 v rámci MHD Tel-Avivu má zastávek 54 a pouhých 30 km. V průměru tedy staví každých 550 metrů. Naštěstí jsou všechny zastávky po celé zemi na znamení. Snad jde o snahu nalákat do MHD co nejvíce lidí, protože izraelská infrastruktura praská ve švech. Daň za hustou síť zastávek je samozřejmě o něco pomalejší doprava. Na druhou stranu, při věčném poskakování v kolonách je to stejně jedno.

Všudypřítomné kolony

Ve špičkách pracovních dnů se ve všech větších městech a v jejich okolí tvoří dlouhé kolony a centra měst kolabují. Přestože izraelská infrastruktura je na dobré úrovni, hlavně v severní části to nestačí. Praha je oproti Izraeli pohádka. Zmíněnou linkou 331 jsme měli jet do Nazaretu asi 40 minut, ale reálná jízdní doba byla trojnásobná. Podobně dopadla cesta od hranic do zkolabovaného Jeruzaléma. Proto kde to půjde, určitě preferujte vlak, vyplatí se to. A kde to nepůjde, aspoň to nebudete mít daleko na zastávku.

Zlobivý soused

Poslední intifáda sice skončila již před léty, ale vztahy s Palestinci jsou napjaté stále a poslední dobou se hlavně dílem Donalda Trumpa spíše zhoršují. Nejdříve uznáním Jeruzaléma jako hlavního města Izraele (většina světa uznává Tel-Aviv a Jeruzalém si jako hlavní město nárokuje i Palestina), teď podporou plánu nové „dohody“ mezi Izraelem a Palestinou zahrnující třeba anexi izraelských osad na palestinském území. Různé formy útoků (a to i poměrně bizarní) z pásma Gazy, ale i z jiných oblastí, jsou stále běžné. Izrael však za ta léta bombardování vyvinul velice efektivní způsob obrany stojící na dvou pilířích. Prvním je účinný protiraketový štít, který zlikviduje naprostou většinu raket krátce poté, co naruší izraelský vzdušný prostor. Druhým je vojenská služba pro všechny Izraelce. Nejedná se však o vojnu, jak ji známe z nedávné doby u nás. Oba pilíře promlouvají do každodenního života Izraelců.

Když už ani nevnímáte náletové sirény

Při každém náletu se rozezvučí sirény upozorňující Izraelce na možné nebezpečí. Jak bylo řečeno, naprostá většina raket je zlikvidována ještě ve vzduchu, což je „oznámeno“ vzdáleným výbuchem. Přesto stále existuje šance, že raketa systému unikne a zasáhne pozemní cíl. Právě proto se rozeznívají sirény, které Izraelcům říkají, že se mají urychleně schovat do nejbližší budovy nebo alespoň do zákrytu. Čím blíže pásmu Gazy a obecně palestinským územím, tím jsou útoky častější a čas na úkryt kratší. Může se jich objevit i několik denně. Jak to při takovém útoku vypadá, jsme se my sami neměli možnost přesvědčit, ale stalo se to například blízkovýchodnímu zpravodaji ČT Davidu Borkovi v živém vstupu – můžete se na něj podívat zde. Největší koncentrace útoků je poblíž pásma Gazy, které ovládá hnutí Hamás. To je radikálnější než hnutí Fatáh, které má tradičně větší vliv na Západním břehu Jordánu, a je dokonce některými zeměmi považováno za teroristickou organizaci. Z těchto důvodů není doporučeno poblíž území Gazy cestovat. Naštěstí tam není nic turisticky až tak zajímavého.

Mladé slečny se samopaly

„Školní výlet“ slečen na vojně

Druhým pilířem Izraelské obrany je povinná vojenská služba pro všechny bez rozdílu, tedy i pro ženy. Muži slouží tři roky, ženy obvykle necelé dva, a to ještě před nástupem na vysokou školu. Tito mladiství se pak přímo angažují v obraně státu, především té preventivní. Není vlaku, ve kterém byste nepotkali několik ozbrojenců teenagerů, jsou na ulicích měst, v autobusech, prostě všude. Paradoxně se tak v konflikty zmítaném Izraeli cítíte bezpečněji než v Evropě. Všichni včetně potenciálních útočníků totiž moc dobře vědí, že pokud někdo někde začne dělat neplechu, nikdo se nebude na nic ptát a během chvíle bude zlikvidován. Výsledkem tohoto přístupu je prakticky nulová kriminalita. Opět mě v souvislosti s evropskými diskusemi napadá věta „a pak, že to nejde“.

Pozor na ceny potravin

Izrael patří mezi nejdražší státy na světě. Obzvlášť znát je to na cenách potravin. Oběd pro dva v restauraci v době obědového menu vyjde spolehlivě v přepočtu na 1000 Kč, za základní potraviny v marketu pak dáte 2x – 3x tolik než u nás. Je potřeba se psychicky připravit na chleba za 60 Kč a 200 g šunky klidně za 150 Kč.

Kam vyrazit

Na závěr snad několik stručných doporučení, kam vyrazit. Ať jste věřící, nebo ne, považuji za povinnost nahlédnout do centra hned tří náboženství, která změnila svět jako nic jiného. Jde samozřejmě o Jeruzalém, ale nic nezkazíte ani Nazaretem nebo Betlémem. Betlém doporučuji i z jiného důvodu – je to jedno z mála míst uvnitř palestinského území, kam se lze celkem bez problému dostat, a to navíc autobusem MHD z Jeruzaléma (pozor, tyto linky samozřejmě nejsou zaintegrovány do izraelského dopravního systému). Jak vypadají a co způsobují zdi mezi národy, tady můžete během hodinky vyzkoušet na vlastní kůži. Stejně tak poznáte v nejryzejší podobě odlišnost těchto národů, kdy v Palestině se náhle ocitnete ve zcela jiném, totiž arabském světě.

Jste-li zahradníky, nebo zkrátka máte-li rádi kultivovanou přírodu, nesmí vás minout severní přístavní město Haifa se svými posvátnými zahradami. Pokud budete potřebovat odpočinek u moře, s bohatým nočním životem poslouží Tel Aviv, ale nejznámějším izraelským resortem je Eilat na samém jihu u Rudého moře, který je poněkud klidnější. V místních chladnějších měsících nezapomeňte na výlet do pouště, třeba do Rudého kaňonu, ale lze se odtud také pohodlně dostat do Jordánských turistických center.

Šotoušům a dopravním nadšencům doporučím starou trať z Tel-Avivu do Jeruzaléma s přestupem v městečku Bet Šemeš. Není to nejrychlejší cesta, ale izraelská příroda na této trati vás možná překvapí. Zpátky pak můžete zkusit novou trať.

Izrael není velká země. Nám se osvědčilo zůstat 5 nocí v Tel-Avivu a odtud podnikat výlety po severní části země. Všude se dostanete vlakem nebo autobusem do hodiny (pokud zrovna netrefíte kolonu). Když jsme zvládli sever, přesunuli jsme se na odpočinek do zmíněného Eilatu. Zde už kromě pouště a Jordánské Aqaby není moc kam cestovat, jižní část Izraele tvoří nehostinná Negevská poušť, která je navíc z velké části vojenským prostorem. I přes malé území má Izrael rozhodně co nabídnout a týden bych považoval za absolutní minimum. Před odjezdem si ještě připomeňte první díl aneb co neříkat na odjezdových pohovorech.

V rámci cestování v lednu 2020 jsme z Jordánska pokračovali na 10 dní do Izraele. Postřehy z této pozoruhodné země jsem sepsal právě do tohoto dvoučlánku. Největší část prvního dílu zabere povídání o strastiplném přechodu hranic dovnitř Izraele i ven. Popíšu ji tak upřímně, že po zveřejnění tohoto článku už nejspíš nebudu moci nikdy cestovat do Izraele. Nejdříve ale zcela výjimečně věnuji jeden odstavec historii Izraele.

Mimořádný výlet do mimořádné historie

Odstavce tohoto typu ze zásady nepíšu – nezdá se mi, že bych tím k něčemu přispěl, když historií jednotlivých oblastí jsou dopodrobna popsány Wikipedie, jiné webovky i chytré knihy. V tomto případě však musím udělat několikařádkovou výjimku. Krátká historie moderního židovského státu Izrael je fascinující. Neznám moc národů, které by přes to všechno, co na nich bylo v nedávné době pácháno, byly schopné se vzchopit do takové míry, že jde nyní o jeden z nejvyspělejších států na světě. Neznám moc národů, které by touha po vlastním státu vyburcovala k takové bojovnosti, že si poradila s obrovskou arabskou přesilou ze všech stran. Izrael to dokázal. Snad byl holocaust právě tím impulsem, který vyvolal neskutečně silné odhodlání docílit existence vlastního státu v místě jeho pradávného původu. Jeho budování ostatně začalo právě s druhou světovou válkou. Nedlouho na to se zrodil židovský stát uprostřed arabských zemí, které si jeho území dodnes nárokují (především Palestinci, u kterých se ovšem ne všichni shodnou, zda jde vůbec o národ, nebo jen skupinku Arabů, která se potřebovala nějak pojmenovat a vymezit vůči Izraelcům). I přes veškeré války a intifády (označení pro palestinské vlny teroru) si Izrael své postavení zachoval a okolní státy daleko předběhl ve svém rozvoji, především co se týče technologií. A je to znát na první pohled. Ať už přijedete z Palestiny, Jordánska nebo z Egypta, vyprahlá země se náhle změní v zelené úrodné lány (pokud tedy nepřijíždíte zrovna do Negevské pouště), dopravní chaos se změní v řád a nepořádek na ulicích zmizí. Města, kde se zastavil čas vystřídají progresivní metropole. Napjaté vztahy s Palestinci však zasahují do každodenních životů Izraelců dodnes. To bude rozebráno o několik odstavců dál.

Důkladná prověrka na hranicích

O izraelských mnohdy až absurdně důkladných pohovorech na hranicích kolují po internetu stovky historek a zkušeností, tudíž jsme s tím počítali. Přesto neprobíhalo vše tak, jak mělo. Přicestovali jsme z Jordánska severním hraničním přechodem po Allenbyho mostu. Druhý pozemní přechod pro turisty už je jen na samotném jihu mezi Aqabou a Eilatem. Začalo se očekávaně menším pohovorem. Pokud pojedete do Izraele, budou se vás stoprocentně ptát, kam přesně cestujete, proč tam cestujete, kde budete ubytovaní, v jakém jste vztahu s případnými spolucestovateli, zda znáte nějaké Izraelce a další celkem očekávatelné dotazy. Otázky mohou být někdy nepříjemné až vyhrocené, dejte si třeba pozor na to, aby slovo „tourist“ znělo z vašich úst jako tourist, jinak se vás okamžitě budou snažit obvinit z toho, že jste řekli „terrorist“ (protože je přece logické, že když pojedete do Izraele s cílem spáchat tam teroristický útok, tak jim to na hranicích předem oznámíte). Celá záležitost by měla zabrat do deseti minut. Svět kolem mě ale nemá ve zvyku chovat se bezproblémově, a tak se stalo, že z nás dvou jednomu trval vstupní pohovor asi 5 minut a druhému – mně – půl hodiny. Občas jde někdo na důkladnější pohovor (třeba hodinový), i to je k nalezení v historkách, volba tentokrát padla na mě. Nikdo neví, zda je výběr dílem náhody, nebo hrají roli i jiné okolnosti. Po úvodním pohovoru přišel člověk s pozvánkou do kanceláře. Měl jsem na jazyku něco ve smyslu, že nejsem tak lehce k mání, ale vtipkování zde musí jít stranou. Zní to trochu děsivě, ale nešlo o žádný výslech pod lampičkou se svázanýma rukama za židlí. Tazatel se snažil být celkem milý, kancelář vypadala jako normální úřednická místnost (kávu ani čaj mi ovšem nenabídli). Co bylo dál?

Zabalte si adekvátní množství věcí

Napadlo mě, že jedním z důvodů důkladnějšího pohovoru byla možná moje firemní minulost, která je patrná v rejstříku. Kolem mého podnikání se ostatně točila úvodní část rozhovoru. To bych chápal. Potom ale došlo na googlení mého jména a tazatel objevil tento blog (zahřálo mě, že až do Izraele sahá moje SEO optimalizace). Přestože je psaný v jazyce, kterému nerozumí, přál bych si, aby takovýto entusiasmus měli mí čtenáři. Automatický překlad do angličtiny tazateli moc nezafungoval. Výsledky nepochopil ani po tom, co přispěchal na pomoc jeho kolega. Překládat jsem tudíž musel já. Nejdřív nadpisy posledních článků, potom si vybrali článek o cestování v čase a chtěli přeložit prvních pár odstavců. A vězte, že překládat základy teorie relativity a vztažných soustav pro mě nebylo zrovna snadné a oni se rovněž tvářili, jako kdybych přepnul do xhoštiny. Po tomto porodu následovaly otázky typu „když pracujete jako řidič autobusu, jak je možné, že píšete o cestování časem a financích?“. „Prostě mě to všechno baví“, načež tazatel patrně se svým nedůvěřivým pokerfacem čekal, že ze mě vypadne něco víc, ale nevěděl jsem co. Následně se začal věnovat mým zavazadlům. To, že zkoumal, co si vezu, chápu, ale potom jsem musel vysvětlovat, jak je možné, že toho mám na tři týdny cest s sebou tak málo. Působilo to na mě spíš tak, že je třeba zabít se mnou nějaký čas, a tak se budou ptát na úplné nesmysly.

Jeruzalémský vnitroblok, kam vás doveze transport od hranice s Jordánskem.

Prošel jsem, návrat nejistý

Po půl hodině jsem poměrně vyčerpaný vypadl za přepážku s barevným lístečkem. Měl stejnou barvu jako moje spolucestující, takže nakonec ve mně asi Izraelci nespatřili hrozbu. Traduje se, že existují lístečky různých barev, ovšem nikdo neví, co které barvy znamenají. Nedivil bych se, kdyby to neznamenalo vůbec nic. Zajímavé je, že velmi podobným, i když obvykle kratším pohovorem, je potřeba projít i při odjezdu ze země. Budou se vás ptát především na to, co jste v Izraeli dělali, zda jste přišli do styku s místními a zda jste někdy neměli pod dohledem svá zavazadla. Otázky jsou jak u vstupu, tak u výstupu poměrně návodné a bývá zřejmé, jakou odpověď chtějí slyšet. A upřímně, to, že jste si dali zavazadla do úschovny na nádraží, bych raději zatajil, nemuseli byste stihnout svůj let…

Minibusem proklouznout do Jeruzaléma

Krátce po přechodu jordánsko-izraelské hranice zjistíte, jak paradoxní situace zde panuje. Neocitnete se totiž v Izraeli, ale v Palestině. Palestinská samospráva má sice svou autonomii, ale vnější hranice kontroluje Izrael. Existuje zde naštěstí jakási Palestinci tolerovaná smluvní doprava z hranic do Jeruzaléma. Po přechodu je tak potřeba počítat s výdajem za tuto přepravu (kolem 50 izraelských šekelů za osobu + drobné za zavazadla). Minibus, po tom, co se naplní (stále jste v arabském světě), vyráží bez zastávky směr Jeruzalém. Cesta by měla trvat kolem 40 minut, nám však zabrala přes hodinu kvůli jeruzalémským kolonám. V Jeruzalémě vás nevysype na autobusovém nádraží, nýbrž na zapadlém dvorku s malou tržnicí, ale alespoň v centru. A teprve tady si můžete říct, že jste to dokázali.

V chystaném druhém díle už se podívám do nitra Izraele. Velký důraz bude jako obvykle kladen na dopravu, ale proberu i všední život Izraelců, který je plný nevšedních prvků.