Archív značky pro: životní filozofie

Původně jsem chtěl psát prostě o svobodě. Při psaní jsem si ale uvědomil, že jde o příliš široké téma, na které lze nahlížet z různých úhlů. Už jen co to svoboda je. Je to vnitřní svoboda jako pocit nebo vnější svoboda ve smyslu toho, co všechno můžu dělat či o čem všem můžu mluvit? Myslím, že o té vnější už bylo napsáno mnoho. Mezi české výzkumníky této svobody patří například Urza. Budu se tedy zabývat svobodou vnitřní – pocitem svobody.

Cítíte se svobodní? Poznáte na ostatních, jestli se cítí svobodní? Jak definovat pocit osobní svobody a jak ho dosáhnout?

Pocit svobody je stejně jako ostatní pocity čistě subjektivní. V tom je zásadní rozdíl proti vnějším projevům svobody jako je svoboda pohybu nebo projevu. Pocit svobody tudíž nelze měřit u druhých lidí. V tom se často chybuje a na úrovni národů tato chyba může mít fatální následky v podobě například války. Příslušník zaostalého kmene, který denně zápasí o přežití, se klidně může cítit zcela svobodný. Stejně tak dělník v tvrdé diktatuře. Svobodně se může cítit i člověk se svázanýma rukama. Narážel jsem na tuto myšlenku už při studiu buddhismu a později mi ji připomněl člověk, u kterého bych to v žádném případě nečekal – Ivan Jonák. V posledním díle minisérie Polosvět na samém začátku promlouvá z vězení nedlouho před koncem trestu:

Když máte nějakej, řekněme, bohatej duševní život, tak netrpíte nikde. Ani nepotřebujete prostor.

Myslím, že člověk, který strávil v base přes 12 let, dobře věděl, co prohlásil. A já s ním naprosto souhlasím. Takže svoboda je čistě osobní pocit, který nevychází z vnějšího světa. Svobodným se může cítit i vězeň, přestože nemá svobodu pohybu. Jak k této svobodě dospěl? Zkusím to zjistit.

Jsou to peníze?

Z dřívějších předpokladů by mělo vyplynout, že ne. Peníze přinesou pouze vnější svobodu, hlavně tu materiální. Po vydělání peněz se dostaví skvělý pocit, který lze zaměnit s pocitem vnitřní svobody, ale je to jen dočasná iluze. Vysvětlím proč.

Teď si možná představujete, jaké by to bylo být na jachtě uprostřed moře nebo jaké by bylo probudit se ve vile s bazénem kdesi v Karibiku s veškerým služebnictvem. Pokud by se to fakt stalo ze dne na den, asi byste skutečně byli nadšení a cítili se svobodní. Jenže hédonická adaptace je neúprosná. Někdo to vydrží týdny, někdo měsíce, ale lidí, kteří by se z toho těšili už navždy, je jen málo. A jsou to paradoxně právě ti, kteří by se uměli těšit i z „normálních“ okolností. Člověk potřebuje nějaký cíl, vizi, smysl, rozvoj. Je to napsáno v genech. Ti, kdo nebyli aktivní a neposouvali se dopředu, vymřeli. Nejvíce trpí ti, kteří nemají smysl; ne ti, kteří jsou chudí. Je to přesně ten důvod, proč bohatí chodí do politiky, přestože by se mohli válet kdesi na zámku. Je to důvod, proč někteří usilovně pracují na tom, aby byli ještě bohatší, přestože již více peněz k životu nikdy potřebovat nebudou. Je to důvod, proč spousta bohatých má plné kalendáře a po ruce léky na nervy, i když by už dávno nemuseli. Zkrátka je to přesně ten důvod, proč spousta bohatých není spokojená. Peníze tedy usnadňují pohyb ve vnějším světě, ale k vnitřní svobodě nevedou.

Může to být dokonce naopak, protože majetky zavazují. Nejeden bohatý člověk trpí paranoidním strachem z toho, že by o ně přišel, nebo že jeho blízké okolí jej chce jen využít a okrást. Jste-li bohatí, nikdy si již nemůžete být jisti, že je přízeň vašeho okolí autentická. Stejně tak stojí určité úsilí majetky spravovat a obhospodařovat, i když na tuto práci najmete lidi. Ne každý je schopen těmto tlakům odolat a osvobodit se od nich. Jsou dokonce i takové případy, kdy to bohatí lidé déle nevydrželi a raději vše rozdali nebo utratili či prohráli. Ještě složitější je situace, kdy je člověk navíc slavný. Zkuste si jako známá osobnost vyrazit jen tak na procházku městem nebo na pivo do oblíbené hospody a cítit se u toho svobodně. Pro přehlídku psychických poruch u slavných lidí nemusíme chodit daleko.

Je to chudoba?

Bezdomovce tyto věci netrápí. Vídám v ulicích Liberce už dlouhá léta jednoho takového. Od ostatních se liší tím, že jsem ho nikdy neviděl s flaškou, nikdy nikoho neobtěžoval, nikdy nedělal nepořádek. Brouzdá po ulicích města klidným krokem ve své potrhané péřovce, ať je léto nebo zima. Má svá oblíbená místa, kam chodívá večer sedávat. Vždycky sedí klidně a mlčky hledí před sebe. Po několika hodinách se zvedne a jde spoustu kilometrů někam do Horního Hanychova. Nikdy jsem ho neviděl s někým promluvit. Vždycky když ho vidím, říkám si, co se mu asi tak honí hlavou? Ví o všech problémech, které řeší svět, stát, město? Má ještě nějaký majetek kromě své igelitky? Cítí se svobodný? Podle mě musí jít o nejsvobodnější mysl, se kterou jsem se kdy setkal, ale kdoví, do hlavy mu nevidím.

Nechci tím říct, že bezdomovectví vede ke vnitřní svobodě. Většinou to tak není, protože naši bezdomovci bývají v zajetí omamných látek a tak si pocit svobody navozují jen uměle a dočasně a po něm přichází strmý pád (nejsou svým způsobem omamnou látkou i peníze?). Dle článku Křivka života aneb volme správně mezi sinusoidou a přímkou je jejich životem sinusoida s velkou amplitudou. Kauzalita mezi svobodou a chudobou působí totiž opačně. Pokud už se stanete skutečně svobodnými, je jedno, jestli jste bohatí nebo chudí a nic na tom nezmění ani odchod do bezdomoví. Ať už dobrovolný, nebo násilný. Opačně to dělali a dodnes dělají jen mniši po patřičné průpravě, protože duševního osvobození dosáhnou rychleji tam, kde na to mají mít patřičný klid od všech světských vlivů (a v oblasti, odkud tradice pochází, k tomu taky mají příznivější klima).

Co to tedy je?

Definitivní odpověď bude možná zklamáním, protože recept na vnitřní svobodu není snadný, ani rychlý. Kdyby byl, hemžilo by se to tu krásně svobodnými a „v pohodě“ lidmi, ale to se neděje. Naši předkové však již dávno vypátrali cestu, která by k ní měla vést. Vede hlavně přes přemýšlení o světě, o samotné podstatě věcí a dějů, o sobě samém. Vede přes vědomé zkoumání a vnímání. Potud jde možná o příliš abstraktní výrazy, proto je převedu do několika uchopitelných příkladů z reálného života.

  1. Zkoumejte svůj původ. Třeba biologicky, astronomicky, filozoficky, to je jedno. Zjistíte, že nejste nikým vyvolení, nejste nejspíš ani nikým stvoření. Jste náhodným výsledkem pradávné chemické reakce na náhodně vzniklé planetě u jedné z miliard hvězd, které tvoří jednu z miliard galaxií. Nebo jste třeba součástí simulace à la Matrix, ale pokud si to tvůrce nebude přát, nedozvíte se to, takže je to jedno. Stejně nezbývá než žít.
  2. Přemýšlejte o situacích, jejich závažnosti a vašich reakcích. Řve na vás v práci zákazník? Máte hádku s partnerem? Někdo urazil vaše ego? Nejde o život ani zdraví ohrožující situace, takže jim nevěnujte přehnanou pozornost. Pokuste se je vyřešit důstojně a klidně, pomáhá třeba metoda pozorovatele. Co by na danou situaci řekl nezaujatý pozorovatel? V extrémním případě: jste uvězněni? Na mučidlech? Pokud s tím nejde nic dělat, důstojně si to „užijte“ a vězte, že bez vás půjde život taky dál.
  3. Studujte statistiku a pravděpodobnost. Zjistíte, že některé jevy jsou v přímém rozporu s vaší intuicí nebo emocemi. Rozešel se s vámi partner? To se z dlouhodobého pohledu dalo čekat, není to smůla ani schválnost vesmíru a ani ten další nejspíš nebude do konce života. Měli jste po cestě do práce všude červenou? Zaznamenejte si, kolikrát máte v jiných dnech třeba vždycky zelenou (a započítejte poměr času zelené k červené). Zemřel váš blízký? Lidé umírají z různých příčin denně. Důstojně se s ním rozlučte a je to. Potkali jste zrovna jednoho konkrétního známého? Strašná náhoda? Ani ne, protože šance, že potkáte jakéhokoli známého už je docela vysoká.
  4. Když už studujete pavědy, mějte na vědomí, že jsou to pavědy. Mezi pavědy patří třeba esoterika, numerologie nebo astrologie. Je důležité si jejich závěry nejdříve vyzkoušet sám na sobě a nevěřit jim slepě. Jejich metody zkoumání prostě nejsou správné, ale pokud vám psychologicky z jakéhokoliv důvodu pomáhají, je to v pořádku. Jen je dobré vědět, proč v ně věříte. Je dobré vědět, proč v cokoli věříte.
  5. Zkoumejte své ego a jeho vliv na váš život. Jedete na drahou dovolenou proto, protože vás to činí skutečně šťastnějším a odpočatějším člověkem, nebo jde spíš o následnou okázalost na sockách? Jdete na pivo proto, protože skutečně chcete vidět kamarády, nebo je jen nechcete urazit? Skutečně vás nebaví vaše práce, nebo jen chcete zapadnout do věčně si stěžujícího kolektivu? Pokud vás nebaví, proč v ní jste? Ze své vůle, nebo proto, že vás k tomu nutí někdo jiný? Někdo jiný mohou být třeba vaše děti, kolegové, šéfové, bankéři. V každém případě jde o výmluvu ega.
  6. Pokládejte si otázky. Ideálně typově ty z předchozího bodu.

Zase ten buddhismus

Aniž bych to plánoval, uvědomil jsem si, že výše uvedený seznam je shrnutí části buddhistického učení přepsané do moderní řeči. Vnitřní svobodu a klid jsem začal studovat na vysoké škole. Nejvíce mě ovlivnil právě buddhismus a dodnes mi dává největší smysl. Nevím o jiném učení, jehož základní premisou je „nevěřte mi, jen mě vyslechněte, zkuste si to a sami se rozhodněte„. Popravdě nevím, proč je buddhismus považován za náboženství. V původním učení se skrývá na svou dobu pozoruhodně propracovaná psychologie člověka, která má vést právě k absolutnímu vnitřnímu osvobození (nibbáně/nirváně), rozvoje moudrosti a k dobrému životu celé společnosti. Mezi další konkrétní techniky vedoucí k urychlení cesty ke svobodě patří třeba meditace nebo minimalismus. O nich určitě někdy příště. Zatím přeji úspěšnou cestu.

Vzpomínáte ještě na goniometrii? Sinus, cosinus, tangens atd. Většina z vás si jistě vybaví tvar sinusoidy (vlevo). Naprosto všichni si pak vybaví tvar přímky (vpravo). Tenhle článek ale nebude o matematice. Bude o životě. Na život lze totiž nahlížet jako na jednu dlouhou křivku a všichni máme možnost tu svou „ladit“.

Už před lety jsem si uvědomil, že spousta lidí žije své životy ve tvaru podobném sinusoidě. Nahoru a dolů mezi kladnou a zápornou oblastí s prudkými a častými výkyvy. Příčinu vidím v neukočírovaných emocích a náladách. Jejich cyklickou povahu má na svědomí působení našich hormonů (a případně jiných látek), což je zcela přirozené. Ale přestože obdařeni rozumem, stále se necháváme těmito cykly unést, neuvědomujeme si je. Rozhodujeme se pro extrémy s extrémními následky namísto mírných, ale přesně mířených rozhodnutích směřujících k cíli. Děláme ze sebe nevědomá zvířátka, přestože nám to škodí. Následky jsou nejvíce znatelné v mezilidských vztazích. Těm se proto budu věnovat nejdříve. Posléze platnost konceptu rozšířím do dalších oblastí.

Hledá se křivka lásky

Mám kolem sebe spoustu vztahů, které fungují přesně podle sinusoidy. Pár je zamilovaný a všechno je růžové, dokud z nějakého důvodu nedojde ke konfliktu. Ten místo aby byl v klidu vyřešen, tak se dále stupňuje, až vygraduje do nějaké extrémní reakce. Zvýšený hlas, obvinění či dokonce fyzické násilí. Následně dojde k sypání popele na hlavu, zpravidla lze zaslechnout něco ve smyslu „já jsem to tak nemyslel(a)“. Dojde k usmíření a mince vášně se zase překlopí na druhou stranu.

S narůstající délkou vztahu se rovnice sinusoidy obvykle mění. Negativní fáze cyklu se prodlužují a prohlubují na úkor pozitivních (vlevo). V dlouhém období se navíc dna a vrcholy propadají stále hlouběji (vpravo).

Hollywood bere goniometrii důsledně

Za pozoruhodné považuji, že tento scénář vídáme běžně v mainstreamové zábavě a kultuře. Válka Roseových, kterou jsem právě dokoukal, je trochu extrémní příklad, ale uznejte, že ta šablona se neustále opakuje. Velmi běžné to je třeba v Simpsnech, kde Homer vždycky něco provede, zklame tím Marge nebo děti, ale nakonec se mu to podaří vyžehlit a všichni jsou zase strašně šťastní. Nedokážu si vybavit film nebo seriál z mainstreamové produkce, kde by chyběla dějová linka láska -> hluboké zklamání -> láska (případně ještě xkrát dokola). Kolikrát i tam, kde to pro děj vůbec není potřeba.

Je nutné nebo přirozené, aby to takhle bylo? Nestálo by za to si ušetřit ty fáze útoků a omluv? Věřím, že to možné je, pokud se člověk při identifikaci vznikajícího konfliktu nepřestane ovládat a uvědomovat si situaci kolem něj, uvnitř něj a možné následky svých činů. Pokud si tuto jednoduchou techniku osvojí obě strany, může vztah tvořit rostoucí sinusoidu, která se postupně vyhlazuje do přímky v kladných hodnotách (nic neroste donekonečna).

A pak že se láska nedá popsat matematicky, přitom rovnice právě popsaného vztahu je:

y = 0.001*cos(x) − 0.02*cos(x)*e−0.05x + 0.1*tanh(0.1x) + 0.02

(Ha, ha, ha). Toto východisko neplatí jen pro milostné vztahy, ale pro vztahy obecně: podřízený-nadřízený, přátelství, obchodní, příbuzenské vztahy, ale ostatně třeba i pro mezinárodní vztahy. Zplošťování křivek je hlavním cílem diplomatů a v naprosté většině případů se jim to daří. Pokud ne, může se přímka rozkmitat do pořádné sinusoidy, což je bohužel přesně to, co v současně geopolitice vidíme často a co může vést až ke katastrofám.

Vyhlazujeme až do přímky

Na vztazích je cestování mezi extrémy nejvíce patrné, ale zdaleka nejde o jedinou součást života, které se týká. Další, co mě doteď napadly, jsem vypsal do následující tabulky.

SinusoidaPřímka
Agresivní jízda typu brzda/plynKlidná, defenzivní jízda
Úmyslná eskalace konfliktu pro potěchu egaVyhýbání se zbytečným konfliktům nebo jejich deeskalace
Extrémní a adrenalinové sportyBěžné sporty
Nadměrná konzumace čehokoliv (jídla, drog, požitků)Konzumace „tak akorát“
Vysoké množství závazků a práce Rozumné množství závazků a dostatek volného času
Gambling nebo lichvář jako řešení krizeSnaha o nalezení stabilního řešení, žádost o radu
Spekulativní obchodní strategie/časování trhuPravidelné investování do stabilních produktů
Chaotická a rychlá řešeníZvážení všech možností před rozhodnutím
Agresivní prosazování svých názorůKlidná a slušná diskuse
Rozmlacení věcí nebo lidí v afektu a pak jejich spravováníRozvážnost
Vystavování těla stresorům, posilováníNevystavování těla stresorům, svalová atrofie
Řešení mentálně náročných úkolů (používání mozku)Averze k mentálním úkolům (používání mozku)
Zkoušení nových věcí (s aktivním řízením rizika)Kdo nic nedělá, nic nezkazí
Kultura a uměníPotlačování emocí, když to není třeba

Všimněte si, že jsou případy, kdy sinusoidová cesta není škodlivá. Záleží totiž na vytyčeném cíli. Pokud je cílem třeba fyzická síla nebo odolnost proti nemocem, je vyvolávání cyklických stavů přínosné. V tomto případě posilování a otužování. Platí to pro všechny entity, které jsou naprogramovány ke zdokonalování na základě stresorů. Vidíme je především v přírodě – kmeny stromů jsou tak tvrdé proto, protože byly jejich předkové opakovaně vystavováni vichřicím. Silný je člověk proto, protože pravidelně natrhává svalová vlákna při tréninku.

Tuto ideu navrhl a rozvinul můj oblíbenec Nassim Taleb v knize Antifragilita (tak se nazývá i idea), takže je možnost ji dále studovat, pokud vás zajímá. Antifragilní případy, kdy je přínosnější sinusoida, jsem zvýraznil kurzívou. Přímka v pravé části tabulky jakožto odpovídající alternativa pak směřuje dolů a nikoli nahoru.

Zlatá střední cesta

Koncept zlaté střední cesty, která je jakožto správná volba hlavním poselstvím tohoto článku, není nikterak nový. Vždyť samo toto slovní spojení je v češtině bezpečně ustáleno. Pochází z latiny, údajně jej zavedl básník Horatius již v 1. století př. n. l. Podobnou ideologii prosazoval už Buddha ve svých původních textech (tedy v přepisech jeho promluv). Jde zkrátka o umírněnost a vyhýbání se zbytečným extrémům, které mohou mít negativní vliv na náš vztah nebo život a mohou nás zdržovat od plnění našich skutečných cílů.

Je pravda, že lidé uplatňující tento princip (včetně mě) mohou ostatním přijít poněkud nudní nebo flegmatičtí. Mohou dokonce být označováni jako lidé bez názoru. Sám se s tím někdy setkávám. Druhý tábor tvrdí, že ze mě vyzařuje klid a pohoda. To je mnohem příjemnější interpretace. Své názory raději sdílím s nimi, protože tuším, že z následné diskuse nebudou tvořit sinusoidu. Nevidím důvod s někým zápasit o „vítězství“ v tom, kdo víc zařve. Podobné je to i na silnici – snažím se jet tak, aby proběhlo co nejméně interakcí s ostatními. Ale když vyrazím do divadla nebo muzea, klidně své emoce a představivost pořádně rozkmitám. Zkrátka je potřeba správně určit, která křivka je v danou chvíli žádoucí.

Grafy vytvořeny v Pythonu (numpy, matplotlib). Odvozené křivky a funkce jsem tvořil laděním s pomocí ChatGPT. Byla to zábava.

Teď už ne tak často, ale dříve jsem běžně slýchával následující dotazy a věty: Máš inženýra z ekonomky a jdeš řídit autobus? Proč jsi prodal podíl ve vlastní firmě? Mohl jsi teď mít víc peněz. Nemrzí tě to? Jako programátor bys pro společnost byl užitečnější, autobusáka může dělat kdekdo. A tak podobně.

Proč nevedu úspěšnou firmu? Proč neřídím rizika v bance? Proč neprogramuji užitečné aplikace? To všechno bych klidně dělat mohl. Přesto raději řídím autobus (byť sem tam si něco naprogramuji a finančním trhům se taky stále věnuji, ale to není podstatné). Otázka se ale dá položit i jinak. Proč nesedím denně od devíti do pěti v kanceláři nebo u počítače? Stačí drobná změna, podprahové citové zabarvení a odpověď začíná být zřejmá. Chci být šťastný. A chci být šťastný teď, ne někdy v budoucnu. I za cenu, že nenaplním svůj ekonomický potenciál.

Dříve jsem měl za to, že úspěch člověka se měří množstvím peněz, které vydělá, a že to dost souvisí i s jeho přínosem společnosti. Později mi začalo být zřejmé, že přínos společnosti vůbec nemusí korelovat s vydělanými penězi. Mělo by ale cílem každého člověka být maximálním přínosem společnosti? Ani to si nemyslím. Jsem hluboce přesvědčen, že cílem a snad i smyslem života by mělo být šťastný. Teď, tady a bez podmínek.

Samozřejmě se může stát a stává se, že lidé jsou šťastní když vydělávají spoustu peněz a naplno rozvíjejí svůj potenciál. Pokud jsou skutečně šťastní a jen si to nenamlouvají, je to zcela v pořádku. Já jsem ale zjistil, že i když jsem měl před sebou a částečně už i za sebou slibnou kariéru, něco mi na tom nesedělo. Venku je hezky, ale já musím sedět v temné kanceláři? Musím chodit ve slušivém oblečení, abych na neznámého člověka udělal dojem a manipuloval jej k obchodu? Musím se „kamarádit“ s lidmi, kteří mi vůbec nesedí? Nebyl jsem šťastný. Ovlivňovalo to mě – časem i zdravotně, ovlivňovalo to mé vztahy s přáteli, rodinou a dalšími lidmi.

Od té doby, co dělám to, co chci a jsem tam, kde jsem šťastný, se mé jednání s lidmi od základu změnilo. Jsem v pohodě, jsem sám sebou. A o to jde, takového mě mé okolí přece chce. Z nesouladu se stala harmonie. Svůj potenciál maximalizuji právě ve chvíli, kdy jsem šťastný a můžu tím pozitivně ovlivňovat svoje okolí. To je ten přínos společnosti! Miliony jsou fajn, ale pokud vykupují pocit štěstí a klidu, je to jen chabá záplata (ega). Workoholismus je z hlediska materialismu a ekonomiky taky fajn, ale platí pro něj totéž. Představte si svět, kde je většina lidí šťastná a plná energie. Žili byste raději tam, byť třeba za cenu menšího technologického pokroku? Já ano. A možná by nakonec šťastní lidé byli produktivnější a celý efekt by se vykrátil.

Snad se mi konečně povedlo být stručný (často mi je vyčítán opak). Poselství tohoto článku je velice stručné. Buďte šťastní, protože tím uděláte společnosti ve skutečnosti tu největší službu. Pokud můžete učinit kroky k tomu, abyste byli, udělejte je teď, nebo to alespoň začněte plánovat. Štěstí v budoucnosti je jen iluze, existuje pouze přítomnost. Myslíte, že budete ostatní dělat šťastnými, když budete chodit zpruzelí denně z práce? Když budete ve vztahu, ve kterém být nechcete (ano, otázka štěstí se samozřejmě netýká jen práce)? Když budete z jakéhokoliv důvodu nešťastní? Odpověď nechám na vás. Já mám jasno. Být šťastný/á je možné ale i v případě, že nemůžete svou situaci teď změnit. Jak to udělat v takovém případě je na příští článek.