Teď už ne tak často, ale dříve jsem běžně slýchával následující dotazy a věty: Máš inženýra z ekonomky a jdeš řídit autobus? Proč jsi prodal podíl ve vlastní firmě? Mohl jsi teď mít víc peněz. Nemrzí tě to? Jako programátor bys pro společnost byl užitečnější, autobusáka může dělat kdekdo. A tak podobně.

Proč nevedu úspěšnou firmu? Proč neřídím rizika v bance? Proč neprogramuji užitečné aplikace? To všechno bych klidně dělat mohl. Přesto raději řídím autobus (byť sem tam si něco naprogramuji a finančním trhům se taky stále věnuji, ale to není podstatné). Otázka se ale dá položit i jinak. Proč nesedím denně od devíti do pěti v kanceláři nebo u počítače? Stačí drobná změna, podprahové citové zabarvení a odpověď začíná být zřejmá. Chci být šťastný. A chci být šťastný teď, ne někdy v budoucnu. I za cenu, že nenaplním svůj ekonomický potenciál.

Dříve jsem měl za to, že úspěch člověka se měří množstvím peněz, které vydělá, a že to dost souvisí i s jeho přínosem společnosti. Později mi začalo být zřejmé, že přínos společnosti vůbec nemusí korelovat s vydělanými penězi. Mělo by ale cílem každého člověka být maximálním přínosem společnosti? Ani to si nemyslím. Jsem hluboce přesvědčen, že cílem a snad i smyslem života by mělo být šťastný. Teď, tady a bez podmínek.

Samozřejmě se může stát a stává se, že lidé jsou šťastní když vydělávají spoustu peněz a naplno rozvíjejí svůj potenciál. Pokud jsou skutečně šťastní a jen si to nenamlouvají, je to zcela v pořádku. Já jsem ale zjistil, že i když jsem měl před sebou a částečně už i za sebou slibnou kariéru, něco mi na tom nesedělo. Venku je hezky, ale já musím sedět v temné kanceláři? Musím chodit ve slušivém oblečení, abych na neznámého člověka udělal dojem a manipuloval jej k obchodu? Musím se „kamarádit“ s lidmi, kteří mi vůbec nesedí? Nebyl jsem šťastný. Ovlivňovalo to mě – časem i zdravotně, ovlivňovalo to mé vztahy s přáteli, rodinou a dalšími lidmi.

Od té doby, co dělám to, co chci a jsem tam, kde jsem šťastný, se mé jednání s lidmi od základu změnilo. Jsem v pohodě, jsem sám sebou. A o to jde, takového mě mé okolí přece chce. Z nesouladu se stala harmonie. Svůj potenciál maximalizuji právě ve chvíli, kdy jsem šťastný a můžu tím pozitivně ovlivňovat svoje okolí. To je ten přínos společnosti! Miliony jsou fajn, ale pokud vykupují pocit štěstí a klidu, je to jen chabá záplata (ega). Workoholismus je z hlediska materialismu a ekonomiky taky fajn, ale platí pro něj totéž. Představte si svět, kde je většina lidí šťastná a plná energie. Žili byste raději tam, byť třeba za cenu menšího technologického pokroku? Já ano. A možná by nakonec šťastní lidé byli produktivnější a celý efekt by se vykrátil.

Snad se mi konečně povedlo být stručný (často mi je vyčítán opak). Poselství tohoto článku je velice stručné. Buďte šťastní, protože tím uděláte společnosti ve skutečnosti tu největší službu. Pokud můžete učinit kroky k tomu, abyste byli, udělejte je teď, nebo to alespoň začněte plánovat. Štěstí v budoucnosti je jen iluze, existuje pouze přítomnost. Myslíte, že budete ostatní dělat šťastnými, když budete chodit zpruzelí denně z práce? Když budete ve vztahu, ve kterém být nechcete (ano, otázka štěstí se samozřejmě netýká jen práce)? Když budete z jakéhokoliv důvodu nešťastní? Odpověď nechám na vás. Já mám jasno. Být šťastný/á je možné ale i v případě, že nemůžete svou situaci teď změnit. Jak to udělat v takovém případě je na příští článek.