Příspěvky

Eurovíkendy lze pořádat i v zimním období. Jen je potřeba pečlivěji vybírat, aby šlo o příjemný zážitek. Na končící podzim roku 2018 padla volba na Budapešť. A přestože to byl typický sychravý víkend, kdy vysoká vlhkost a teploty padající k nule zalézají hluboko pod kůži, právě v Budapešti lze tyto situace skvěle vyřešit. Jak? Na to odpovím hned v úvodu. Ani tentokrát ale nechci nahrazovat nudného turistického průvodce, takže o historickém centru se zmíním jen lehce.

Termální lázně na zahřátí

Noční pohled na jeden z venkovních bazénů lázní Széchenyi

Budapešť je známá mimo jiné termálními lázněmi. Místo, které v létě moc žádoucí není (byť neurazí), ale v chladnějších obdobích je to balzám pro tělo i parádní podívaná. Pára vznášející se nad bazény do výšky několika metrů je impozantní z povzdálí a magická, když jste ponořeni v ní. Velkoleposti místa přidává nádherný starodávný komplex budov, ve kterém se bazény ukrývají. Jak venkovní, tak i ty vnitřní. Magičnosti pak přidá tma, kdy jsou lázně a bazény nádherně osvětleny a místo získává ve společnosti lidí z celého světa fantastickou atmosféru. Vstup je vzhledem k obrovskému zájmu ještě relativně levný a za jedno vstupné můžete pobýt jak dlouho chcete, třeba celé odpoledne. Lidí přesto bylo tak akorát, takže nebylo nutné do sebe narážet. Kromě známých venkovních bazénů se vevnitř ukrývá ještě množství dalších malých bazénků o různých teplotách a složení vody. K dispozici je také nepřeberné množství různých saun. Není snadné si představit lepší místo pro trávení sychravých podzimních odpolední a večerů.

Historické centrum na vychladnutí

Cestou z/do lázní je víc než vhodné se projít nebo projet historickým centrem, které se rozkládá na obou březích Dunaje. Mým oblíbeným způsobem poznávání v chladném období jsou jízdy MHD. V Budapešti máme k dispozici historickou tramvajovou linku projíždějící centrem, ale třeba také linku vedoucí po břehu Dunaje, ze které je mimo jiné vidět třeba slavná budova parlamentu. Vůbec neškodí na tomto místě vystoupit a chvilku na břehu Dunaje nasávat atmosféru a pozorovat turisty, kteří si přišli parlament z klasického místa vyfotit. Za parlamentem se potom skrývají kouzelná udržovaná místa staré Pešti. Jestli si je projdete poctivě pěšky nebo stačí průjezd historickou dvojkou, je na vás. Po Pešti byste ale neměli zapomenout na Budín západně od Dunaje. Dostanete se do něj nejspíš přes majestátní Széchenyiho most, kdy se před vámi objeví na kopci hrad a další pamětihodnosti. Zde můžete vyzkoušet pěší výstup, kterým se příjemně zahřejete. Pokud ale zahřátí jste, lze využít třeba lanovku, podobnou jako v Praze na Petřín. Staré centrum rozhodně i při osekání jen na ta nejpovinnější místa nejméně půlden zabere. Není nic lepšího, než se po tomto půldni vyrelaxovat v lázních.

Zvláštní vnější centrum Pešti

Vnitřní dvůr starého bytového domu, ve kterém jsme byli ubytovaní.

Nejsem ten typ, který se ubytuje v hotelu nejblíž všem místům, která chci vidět, abych musel co nejméně cestovat. V tomto hodně oceňuji Airbnb, díky kterému si člověk může najít normální byt mezi normálními místními lidmi a poté s nimi i cestovat hromadnou dopravou. Jedině tak člověk pozná skutečnou tvář města a ne jen tu nalakovanou pro turisty. A s trochou štěstí ho to donutí naučit se něco z místního jazyka a zvyků. Našel jsem byt v předválečné vysoké bytové zástavbě mezi dvěma hlavními nádražími Keleti a Nyugati. Nádraží jsou už mimo hlavní centrum, a tak jde o ryze obytné vnější centrum, kde se patrně za poslední desítky let mnoho nezměnilo. A to je dobře. Atmosféra starých šedivých oprýskaných bytovek namačkaných na sebe v kombinaci s chladným večerem a rozbitou vozovkou byla mrazivá, mírně strašidelná, ale úžasná zároveň. Nedá se každopádně srovnat s podobnými místy u nás, těžko popsat, proč. Tak vypadal příchod na místo, kde se měl nacházet byt. Ten se objevil v jednom z těchto baráků s obrovskými dveřmi, které jsou rovněž nejspíš původní. Za nimi nás čekal nezvyklý pohled na vnitřní dvůr obehnaný pavlačemi, ze kterých se vcházelo do jednotlivých bytů. Stoupalo napětí, co najdeme za vchodovými dveřmi, přestože fotky jsme znali předem. Naštěstí byt skutečně se svým okolím výrazně kontrastoval a z pouliční šedi jsme najednou byli v barevném rozzářeném bytě (jeho fotka je v přidružené galerii).

Na vánoční trhy jen aby se neřeklo

Byl už čas adventní, a tak se nabízelo navštívit vánoční trhy, které jsou i v Budapešti, jak se sluší a patří. Dobrá příležitost ochutnat pouliční maďarské speciality od různých typů klobás po langoš a zapít to svařákem. Atmosféra je nádherná, stejně jako na jiných vánočních trzích v jiných podobných městech. Je také ale poměrně draze zaplacená. Po čase si zvyknete, že když vás běžné hlavní jídlo vyjde na tisíce maďarských forintů, je to jen hrozivě vypadající číslo. V tomto případě ale i za takový normální langoš na trzích se cena může blížit v přepočtu stovce korun. A to už hraničí se skutečnou hrozivostí. Na trhy tak jen krátce nakouknout, projít, možná rychle něco ochutnat a pokračovat.

Na tržnici jako doma

Češi mají jednu velice oblíbenou lokalitu v Budapešti – rozsáhlou tržnici. Jak by ne. Určitě stojí za návštěvu, je totiž skutečně obří a když už si myslíte, že ji máte celou prochozenou, objevíte další a další skrytá zákoutí a patra, kde číhají další prodejci a obchůdky. Je to taky super příležitost, jak sehnat tradiční specialitky místní kuchyně, ale i suvenýry. Obvykle navíc mnohem levněji než na hlavních turistických trasách. A jako bonus se v podstatě nemusíte zatěžovat cizím jazykem. Většina prodejců je tak zvyklá na Čechy, že zná základní slovíčka pro tento maloobchodní styk. Ostatně, chvílemi mi skutečně přišlo, že i když jsem v maďarské tržnici plné tisíci lidí, většina z nich jsou Češi. Bude-li se vám stýskat po domově, stačí se zregenerovat na tomto českém ostrově.

Myslím, že si těžko lze vybrat příjemnější destinaci na podzimní prodloužený víkend než Budapešť. Není moc míst, kde se lze během tří dní nabažit úžasné historie a kultury, odpočinout si v termálních lázních a olizovat se nad originální kuchyní. Budu rád, když vám tento článek pomůže k letošnímu poslednímu eurovíkendu. Nezapomeňte na přidruženou stručnou fotogalerii s popisky.

Po prvním díle, který se věnoval cestám do rumunských hor a (ne)cestám v těchto horách, je čas se pověnovat rumunským lidem a tomu, co po nich v horách zůstalo.

Úzkorozchodná lesní železnice

Prostor osobního vozu úzkorozchodné dráhy.

Jedete-li do Maramureše, za zastávku rozhodně stojí úzkorozchodná lesní železnice začínající v městečku Vișeu de Sus. Nejenže je to zajímavá a dosud funkční technická památka, ale může i dost pomoct na tracku horami. Z Vișeu de Sus železnice vede na východ do nitra hor směrem k Ukrajinským hranicím nádherným údolím řeky Vaserul. Trať má i několik odboček, ale ty se již nejspíš nepoužívají. U většiny zastávek je několik budov, kde přebývají převážně lesníci a pracovníci trati. U těchto budov lze pohodlně a v bezpečí před povětrnostními vlivy přespat nebo si odpočinout. Ve stanici Bardău nám lesníci ochotně ukázali venkovní přístřešek, kde jsme mohli přespat, a dovolili nám načerpat čistou vodu ze studny. Trochu jsme doufali v možnost někde na trati nakoupit potraviny. Na krámek jsme ale nikde nenarazili, proto doporučuji s touto možností kromě doplnění vody nepočítat. Snad jen od lesníků by se možná dalo něco příležitostně koupit (alkohol rozhodně), ale to jsme nezkoušeli.

Železnicí se dá také přesouvat mezi zastávkami. Když nepočítám pravidelný turistický vlak, který jezdí jen na části trasy, lze se na všechna provozní místa trati dostat společně s lesníky a navíc zdarma. Jen je potřeba mít na paměti režim panující na trati. Ráno a dopoledne nejprve vyrážejí dodávky (skutečně automobilové dodávky s železničním podvozkem) z Vișeu de Sus a rozvážejí lesníky po jednotlivých stanicích. Dodávky mohou být více či méně plné, ale pokud je místo, určitě vás neodmítnou. Po dodávkách následuje vlak s prázdnými vozy na dřevo a vagónem s dalšími lesníky. Ti opět nemají problém vás vzít mezi sebe. Není to samozřejmě zrovna business class komfort, ale právě o tom ten zážitek je. Jízda zakouřeným dřevěným vagónem v krásném údolí daleko od civilizace ve společnosti dřevorubců jedoucích do práce se jen tak někde nekoná. Odpoledne vlak posbírá jednotlivé dřevem naplněné vozy po jednotlivých zastávkách a vrací se do Vișeu de Sus. Po něm se v průběhu večera vrací dodávky. Takto to funguje alespoň v létě. Jak vypadá návrat naloženého vlaku a doprovodné dodávky ukazuje následující video:

Hornická minulost Maramureše

Další, nenápadně působící technickou památkou jsou opuštěné hornické šachty. V oblasti se aktivně těžilo už před staletími. Svědčí o tom třeba samotný název hlavního města župy Maramureš – Baia Mare, který v překladu znamená velký důl. Na mapě jsou k nalezení nenápadné značky štol třeba v horách nad obcí Băile Borşa. Některé z nich jsou jen otevřená ústí starých štol, jiné jsou doprovázeny starými opuštěnými stavbami, kde zřejmě docházelo k určitému zpracovávání vytěžené horniny. Do většiny štol se dá s opatrností dostat, ale zpravidla v nich teče voda (sever Rumunska suchem rozhodně netrpí). Samozřejmě nelze doporučit chodit moc daleko. Barva vody napoví, co se v dané štole těžilo. Někde vytékají zelené potoky, jinde žluté až tmavě oranžové. Oblasti se nevyhýbaly ani hornická neštěstí, z nichž jedno je dokonce považováno za nejhorší ekologickou katastrofu v Evropě od Černobylu.

Hornická minulost v pohoří Toroiaga.

Památky hornictví, navíc užitečné, lze nalézt i mimo štoly. Pod štolou na cestě mezi stanicí lesní dráhy Măcârlău a městečkem Băile Borşa se nachází na mapě nenápadné, ale v realitě poměrně rozsáhlé opuštěné domy, sloužící kdysi zřejmě jako ubytování pro horníky a lesníky. Ty mohou poskytnout jednak zajímavou podívanou, ale také třeba úkryt před deštěm.

Rumunsko obecně

Rumunsko je od roku 2007 členem Evropské unie a v současnosti má ze všech zemí EU nejrychlejší ekonomický růst. A je to znát. Často lze potkat dopravní a další projekty s klasickými dotačními EU billboardy, jak je známe i u nás. Povědomí o chudém hornatém státu na jihovýchodě Evropy už se nezakládá na pravdě. V Baia Mare ve veřejné dopravě jezdí z většiny nové moderní autobusy a trolejbusy Solaris s klimatizací. O takových se co do obyvatelstva srovnatelnému Liberci může jen zdát. V Rumunsku působí nám známé firmy, výběr v obchodech je téměř stejný. Ceny ve městech jsou podobné jako u nás, na venkově spíše nižší. Venkov již vypadá také velmi podobně, nejsou to uskupení dřevěných chatrčí na úpatí hor. Staví se nové, moderní domy a penziony, jsou dostupné potraviny a další zboží. Stará tradiční obydlí rychle ubývají nebo se rekonstruují.

Autobus a trolejbus Solaris v Baia Mare.

Problémem může být domluva. Rumuni starší a ve středních letech angličtinu a většinou ani jiný cizí jazyk neovládají. Mladší Rumuni anglicky obvykle umí, ale není to pravidlem. Nejedna mladá servírka byla ochotná mluvit pouze rumunsky a neznala ani základní mezinárodní slovíčka. Domluva byla proto poměrně složitá. Dobrým způsobem, jak si získat místní a zároveň se alespoň trochu domluvit, je naučit se základy rumunštiny. Pokud máte povědomí o některém románském jazyku (francouzština, italština, španělština atd.), nebude rumunština zase tak závažný problém. Jde totiž o jazyk s převážně románským a slovanským původem v poměru asi 80:15 (zbytek připadá na jiné vlivy). Výslovnost na první pohled může působit složitě, ale opět odpovídá zásadám románských jazyků, nejvíce italštině.

Rumunsko už z mého pohledu není exotická země, přirovnal bych jej k běžné východoevropské zemi se znatelným vlivem EU. Kromě koní potulujících se po ulici a rozdílnému jazyku se nejedná o zásadně odlišnou zemi od té naší. To ale rozhodně neznamená, že by byla nezajímavá.

Jako každý rok, i letos to chtělo nějaký ten náročnější výlet do člověkem málo poskvrněné přírody. Cestování totiž nestojí jen na eurovíkendech. Ten pravý restart pro tělo a mysl jsou chvíle, kdy sbíráte poslední síly, abyste došli na vrchol hory a potom, po sklesání do údolí, provedete hygienu v křišťálově čisté řece, bez dosahu signálu a hluku civilizace si uvaříte večeři na ohni a za pozorování čisté hvězdné oblohy spokojeně usínáte. V roce 2019 padla volba na Národní park Pohoří Maramureš na severu Rumunska. Hlavními argumenty pro tento výběr byly: cenová dostupnost, relativní neobjevenost turisty, nádherné výhledy, příznivé klima (pro Čecha) a přítomnost kulturních i technických zajímavostí. Pochopitelně se to ale neobešlo bez překážek. Tento dvoučlánek proto kromě zprostředkování dojmů z pohoří upozorní, jak se vyhnout nepříjemnostem v případě, že budete chtít krásy Maramureše poznat taky. Odstavce na sebe nenavazují, takže je možné přečíst jen to, co vás zajímá.

Modernizované kupé ukrajinského lehátkového vozu.

První zážitek: cesta do Rumunska přes Ukrajinu

Na středně dlouhé cesty po Evropě se téměř vždy vydávám vlakem. Je to pohodlné, mnohde rychlejší než autem, prohlédnete si místa na trase a mohou vás potkat zajímavé zážitky. Tak například cestování ukrajinským vlakem je zážitek vždy. Jedno takové cestování popisuji v samostatném článku (v přípravě). Z Prahy do Maramureše a zpět je možností poměrně hodně. Z Prahy jsme jeli jedním z pravidelných vlaků do Vídně, kde jsme přestoupili na Maďarský vlak do stanice Záhony v maďarsko-slovensko-ukrajinském trojmezí. Vlak vezl také přímé lehátkové vozy z Vídně do Kyjeva. Právě ty jsme využili pro cestu do ukrajinské pohraniční stanice Čop. Nutno říci, že se jednalo o mírně modernizované ukrajinské vozy, kde byla například klimatizace a každé kupé po třech lehátkách mělo vlastní umyvadlo. To ostatní ovšem modernizováno příliš nebylo a vrzání náprav v každém oblouku značně omezilo použitelnost vlaku ke spaní.

Po pasové kontrole a kratším nočním čekání v Čopu následoval další lehátkový vlak do Solotvyna. To už byl klasický sardinkový vůz známý z postsovětských republik jako plackarta. Solotvyno je již na hranicích s Rumunskem a je spojeno hraničním přechodem s městečkem Sighetu Marmației. Přechod lze přejít pěšky po krásném dřevěném mostě a snad nikde jsem nezažil přátelštější celníky než právě tady. Oblast skýtá výbornou příležitost k osvěžení před pokračováním náročné cesty. Solotvyno je známé svými solnými jezery a koupališti, Sighetu Marmației je zase nádherné historické městečko s mnoha muzei a památníky (například Muzeum obětí komunismu). Ze Sighetu jsme se ještě místním osobním vlakem přesunuli blíže k horám do zastávky Leordina. Odtud jsme potřebovali ještě do podhůří k vesnici Repedea. Zafungoval mechanismus typický pro východoevropské odlehlé lokality – každý, kdo má auto nebo dodávku vás za drobný peníz ochotně odveze kamkoliv. V tomto případě jsme dokonce ani nemuseli být aktivní, našel si nás sám starší domorodec s Felicií. 5 lidí a krosen sice pobrala tak tak, ale nakonec byli všichni spokojení.

Soumrak nad nádražím v Baia Mare.

Poslední zážitek: cesta z Rumunska vagónem, do kterého se nedalo dostat

Zpátky jsme jeli pozdě večer z města Baia Mara na severozápadě země. Poměrně překvapivé bylo řazení nočního vlaku z Baia Mare do Temešváru. Na vlaku jely dvě vyřazené motorové jednotky Desiro z Německa. Vůz je to na svůj věk velice kvalitní, ovšem rumunská režie s ním neumí příliš zacházet. Nejenže jde o regionální motorák, který se samozřejmě nehodí na noční cestování, ale v tomto případě ještě vypověděla službu toaleta, a to takovým způsobem, že od určité chvíle obsah toalety začal vytékat zpod dveří do uličky a šířil se do celého vlaku. Pochopitelně se silným zápachem.

Ve městě Oradea, kde se konal přestup na lehátkový vůz do Budapešti jsme zjistili, že ani Maďaři nejsou zrovna precizní. Stevard zřejmě zaspal a neodemkl dveře do vozu. Museli jsme nastoupit jiným vozem a čekat, až se uráčí odemknout. V horší situaci ovšem byla mladá slečna, která na místě chtěla vystoupit. Jistě se v časných ranních hodinách těšila domů, ale místo své postele se proti své vůli musela projet dokonce do cizího státu (Oradea je blízko hranic s Maďarskem). Doufám, že vše dobře dopadlo. U nás nakonec ano a ve slovenském voze s maďarskou vlakovou četou jsme se dobře vyspali. Z Budapešti již cesta pokračovala Čechům dobře známými spoji.

Zarostlá cesta na sestupu z hory Pietrosu Bardău. Na skále vpravo se krčí červená značka ukazující do zarostlého lesa.

Hory: žádní turisté, ale místy ani cesty

Maramureš patří stále ještě mezi ne tolik profláknutá pohoří. Na Ukrajinské straně hor nebo ve známějším rumunském pohoří Fagaraš se jiným turistům nevyhnete. Některá místa připomínají veliké kempy, přestože jsou relativně odlehlá. V Maramureši je situace odlišná. Zdá se, že odtud civilizace spíš odchází, než aby sem prorůstala. V prvním dni, kdy jsme z vesnice Repedea vylezli na poměrně známou horu Farcău, jsme několik turistů potkali. Následujících 5 dní, kdy jsme cestovali směrem na jih, jsme ovšem kromě vesnic a lesní dráhy nepotkali zhola nikoho. Tedy žádného turistu. V okolí salaší lze potkat pouze baču se svým stádem a ochranářskými psy. Na ty pozor, protože na rozdíl od bačů nemusí být vždy přátelští. Hodí se mít po ruce hůl a pro jistotu i malé kameny. Nepřítomnost turistů a civilizace má osvobozující účinek, ale nese s sebou i jistá rizika. Je potřeba počítat s možností setkání s medvědem nebo vlkem. Šance je minimální, ale přesto se doporučuje otevřené jídlo dávat na noc dál od stanů a pokud možno do výšky, třeba na strom. A za druhé, cesty, po kterých nikdo nechodí, zanikají. Z toho důvodu nic nemusí být tak, jak to vypadá na mapě. První podezření by mělo nastat ve chvíli, kdy zjistíte, že mapy se neshodnou na tom, kde vede jaká značená cesta. V horším případě se neshodnou ani na tom, zda na daném místě vede vůbec nějaká cesta. Pár příkladů z naší praxe:

Zničená cesta po velké vodě.

Raději přibalte GPS

Z městečka Repedea na oblíbenou horu Farcău s výhledem na rumunsko-ukrajinskou hranici vede podle internetové mapy modře značená trasa, podle papírové červená a obě se liší v tom, kde je cesta značená a kde ne. To je ještě nevinný rozdíl, v reálu se ztratit nelze, protože cesta je kvalitní po celé trase. Pokud bychom ale na/z Farcau šli z/do vesnice Luhei, situace se změní. Na trase a barvě značky se sice obě mapy shodly, ale realita je taková, že nad lesem v oblasti porostlé lukami je cesta zcela neznatelná. Dle GPS (která je zde téměř nutností) jsme se neustále od cesty odchylovali a znovuobjevili jsme ji teprve v lese. Ani zde to ještě takový problém není, neboť kudy přejdete louku, je celkem jedno. Bez GPS je ale snadné se odchýlit poměrně daleko a pak se složitě vracet na správnou cestu.

Zrádné značky

Výrazný nesoulad mapy a reality jsme zaznamenali při sestupu z hory Pietrosu Bardău k zastávce lesní železnice Bardau. Na trase i značení se shodly oba podklady. Realita se ovšem od doby zaznamenání do mapy značně změnila. Při sestupu z vrcholu se cesta po pár stech metrech ztrácí kamsi do louky, naštěstí jedna z červených značek je ještě celkem snadno k nalezení. Ukazuje ovšem směrem do neudržovaného lesa bez jakéhokoliv náznaku cesty, navíc v příkrém srázu. Že je potřeba prudce klesat nám bylo jasné, ale za přítomnosti popadaných stromů, vzrostlé vegetace a skrytých kamenů to není ani rychlé, ani bezpečné. Po chvilce sestupu po zdánlivě jediné možné trajektorii zjišťujeme s pomocí GPS, že se odkláníme od červené značky. Tu složitě znovunajdeme a skutečně uprostřed pralesa objevíme na stromě značku. Nikde v okolí značky ovšem není nic, co by se podobalo i kdyby dávné cestě, a tak pokračujeme ve fyzicky náročném sestupu a hlídáme si odchylku od červené značky. Pokud bychom neměli GPS, těžko bychom našli původní cestu, zřejmě bychom sestupovali dál vybraným směrem a to by mohlo mít fatální následky, protože bychom asi jen tak nenalezli brod přes řeku v údolí.

Koryto řeky přímo ve značené cestě.

Tichá voda břehy mele

Nakonec dojdeme na neznačenou cestu, která je na mapě a která skutečně očividně kdysi docela velkou cestou byla. Dost velkou i na nákladní automobily, které snad příležitostně jezdívaly pro dřevo. Dnes je ovšem silně zarostlá a z většiny si ji zvolil potok za své koryto. Časem jak klesáme, se začíná ukazovat pravděpodobná příčina zániku cesty ve vyšších nadmořských výškách. Cesta je stále zničenější očividně důsledkem silného proudu vody. V některých místech voda do cesty vymlela neuvěřitelné 2 metry hluboké kamenné koryto široké přes celou cestu. To často způsobilo i pády stromů na cestu, což dále znemožňuje chůzi, natož průjezd těžké techniky, která by cestu opravila. Zřejmě se jedná o důsledek silných dešťů v kombinaci s nesprávným odvodněním cesty. Níže, když dorazíme k hlavnímu toku v údolí, jsou znatelné další změny. Proud řeky musel být tak silný, že se rozdělil na dva toky a nakonec se přesměroval. Původní koryto je tak prázdné a novým korytem se asi na 1 km úseku stala původní cesta. Naštěstí tok je za běžného stavu poměrně malý a kameny velké, takže s opatrností se dá projít celkem hladce. V nižších nadmořských výškách dělají problémy již jen spadlé stromy a kompletně opravená cesta je jen cca jeden kilometr od nejnižšího bodu sestupu – zastávky Bardău známé lesní železnice z Vișeu de Sus do hor. 8 km dlouhý úsek se v důsledku uvedených okolností místo očekávaných 2 – 3 hodin protáhl na 7 hodin. Je potřeba s touto možností v Maramureši počítat i u značených cest. V případě zahájení sestupu dejme tomu 4 hodiny před setměním by mohl nastat velký problém, neboť v takovém terénu samozřejmě nebylo možné se utábořit a pokračovat v noci by rovněž bylo téměř nemožné i s baterkami.

Po této zkušenosti jsme byli nuceni pro jistotu změnit zbývající trasu. Další úsek měl totiž vést po cestě, která na jedné mapě byla značena červeně, ale na druhé mapě nebyla vůbec. Jde o úsek od stanice lesní železnice Faina na horu Toroiaga. Vzhledem k tomu, že se jedná o stejnou oblast a i na upravené trase nedaleko odtud chyběly mosty přes řeky, kdoví, jak tento úsek skutečně nyní vypadá. Dalším argumentem pro změnu trasy byla nepříznivá předpověď počasí. Hrozí-li silné bouřky, rozhodně není radno nocovat na polonině pod vrcholem.

Tolik k cestování a cestám v Rumunsku. O technických památkách v horách, lidech a Rumunsku samotném, pojednává následující díl.

Výběr fotografií z tracku po pohoří Maramureš v severním Rumunsku a cest do/z Rumunska. První díl doprovodného článku najdete zde.

Sobota 26. dubna 1986 se stala nechvalně známým dnem pro životy tisíců lidí, elektrárenský průmysl, přírodní ekosystémy a vůbec celý svět. Řeč je o černobylské katastrofě, při které došlo v důsledku nešťastné shody okolností k sérii explozí ve 4. bloku Černobylské jaderné elektrárny a k uvolnění radioaktivního materiálu do okolního prostoru i do ovzduší, kde se rozšířil po celém světě. V reakci na katastrofu bylo vytvořeno ochranné pásmo zákazu vstupu v okruhu 30 km a blok byl zakryt železobetonovým „sarkofágem“. V současné době je oblast na krátkodobé pobyty zpřístupněna, čehož jsem v roce 2012 využil. Výsledek zprostředkuji v tomto článku a přidružené fotogalerii. Některé informace však již nemusí být aktuální.

Vstup do zóny je snadnější, než si myslíte

Opuštěné domy vesnice Černobyl, podle které byla elektrárna pojmenována.

V dnešní době už je velice snadné se do „zóny smrti“ dostat. Zájezdy zprostředkovávají desítky agentur z různých zemí včetně Česka. Stačí vygooglit výraz „černobyl zájezd“ a vyběhne vám několik relevantních výsledků. Pokud umíte anglicky, rusky nebo ukrajinsky, doporučil bych spíše dostat se k nějaké místní důvěryhodné agentuře, bývají levnější a spolehlivější. Jen se budete muset sami dopravit pravděpodobně do Kyjeva. To by ale neměl být problém, letenky jsou levné, pro dobrodruhy můžu doporučit zážitek ve formě cesty vlakem, která zabere dvě noci. O cestě píšu v samostatném článku. Zájezd s cestou i ubytováním je sice pohodlnější, ale bude to stát méně zážitků a výrazně větší peníz.

Pro získání povolení ke vstupu budete nejspíš potřebovat jen potvrzení od praktického lékaře, že vám neškodí ionizační záření, což dostanete vždy, pokud nejste těhotná žena nebo např. poruchu krvetvorby.

Ze zapovězeného území atrakcí

Památník obětem katastrofy s turisty, v pozadí původní sarkofág reaktoru.

Vstup do zóny sám o sobě je zpoplatněn, ale nejde o zásadní částku. V roce 2012 jsme za jednodenní prohlídku a cestu z Kyjeva zaplatili asi 1000 dolarů pro 7 lidí, tedy kolem 150 dolarů na osobu. Vliv na cenu mají určitě kurzy měn, počet osob, typ zájezdu, ale i politická situace Ukrajiny, která se od té doby zásadně změnila. Co jsem se ale díval, vypadá to, že dnes budou ceny velice podobné. Co vyhnala inflace a poptávka zase srazil dolů kurz hřivny, která se po Majdanu propadla. Lze si vybrat z různých typů zájezdů od skupinových na pár hodin až po vícedenní se soukromým průvodcem.

Silný nárůst turismu v oblasti se však bohužel projevuje v jejím vzhledu. To, co bývalo tajemné a nedotknuté, je teď přeplněno turisty. Odpadky po turistech nejsou k rozeznání k odpadkům co zbyly po bývalých obyvatelích. Jindy jsou naopak některá místa uměle přetvářena pro větší dramatičnost. Ale tak je to bohužel se vším.

Pokud vás nezabije cesta, radiace rozhodně ne (kromě Američanů)

V Kyjevě jsme se sešli s průvodci a vyrazili větší dodávkou předělanou na minibus na sever směrem k elektrárně. Po meziměstské silničce snadno zaměnitelné s tankodromem jel náš řidič asi 130 km/h a nezdálo se, že by to tam bylo nějak mimořádné. Zřejmě razili teorii, že ty díry v silnici je lepší přeskákat vysokou rychlostí než nízkou. A nejspíš to skutečně bylo lepší. Cestou nás čekalo několik kontrolních stanovišť, kde se většinou kontrolovaly pasy a/nebo povolení. Už poblíž hranice zóny jsou vidět opuštěné domy. U vstupu do zóny se vytvoří větší skupinka lidí a pokračuje se podle programu. Podle agentury dostanete různé ochranné pomůcky. My jsme dostali pouze roušku a doporučení ji nosit, na druhou stranu potkali jsme i návštěvníky v něčem, co připomínalo skafandry (byli to Američané, na obrázku památníku vlevo). Dostali jsme taky jeden dozimetr, abychom se mohli přesvědčit, že na vybetonovaných plochách je radiace minimální. Ověřili jsme si také, že ve vegetaci se stále drží nadnormální hodnoty. Obecně ale (prý) za celou prohlídku dostanete asi takovou dávku jako na rentgenu u zubaře.

Ukázka strojů, které pomáhaly s eliminací škod po výbuchu.

Jak už bylo řečeno, programy prohlídek mohou být různé, my jsme po vstupu zamířili do vesničky Černobyl, kde se ještě vyřizovaly nějaké záležitosti. Podle této obce je sice pojmenovaná elektrárna, ta je ale vzdálena ještě asi 15 km. Následoval pobyt u památníku přímo v areálu elektrárny, od kterého je výhled na „sarkofág“ zakrývající reaktor. Tehdy v roce 2012 to byl ještě ten původní. Nový, který byl dosazen koncem roku 2016, se ale už tou dobou nedaleko připravoval. Elektrárnu a její součásti bylo zakázáno fotit, ale porušování zákazu nikoho netrápilo, takže nějaké fotky v galerii (a kdekoliv jinde) najdete.

Boršč v černobylské kantýně

Další zastávkou bylo samozřejmě narychlo opuštěné městečko Pripjať. To hlavní, proč se do zóny jezdí. Prošli jsme si v zásadě hlavně ta nejprofláklejší místa, jako je zábavní park, bazén, škola, supermarket a hotel. Více řeknou fotografie. Potom že prý je čas na oběd. Mysleli jsme si nejdřív, že jde o vtip a že už máme jet zpátky do Kyjeva se najíst, ale skutečně jsme šli do kantýny v rámci areálu elektrárny. K jídlu jsme byli nedůvěřiví, ale černobylský boršč byl výborný a žádné zdravotní problémy nás nečekaly. Cestou zpátky byla ještě poslední zastávka u památníku zvláštních obětavých strojů, které pomáhaly s likvidací škod po katastrofě, ale ne moc úspěšně. Vedle byl místní mahazin (neboli magazin, v ukrajinštině došlo ke změně g -> h naprosto všude, i v některých cizích slovech), kde se dalo občerstvit.

Stojí to za to

I přes to, že už to není takové dobrodružství jako dříve, podívat se do Černobylu rozhodně doporučuji. Když nezvolíte „senzační“ agenturu, která z vás vytáhne zbytečné peníze, je to cenově dostupný výlet do krajiny, která nemá na světě obdoby. Připomenout si, že naše vlastní technologie nás taky mohou pořádně potrápit, určitě neuškodí. Dobrodružství si můžete dodat cestou po vlastní ose a výlet lze spojit s jinými cíli, tradičně to bývá Kyjev, který je po cestě. O východ Ukrajiny se nejedná, takže se (v době psaní článku začátkem roku 2019!) nemusíte obávat bezpečnostních problémů.

Vjezd do Pripjati

Výběr fotografií z černobylské zóny.

Karosy řady 900 se sice na hromadné dopravě v Liberci podílely jen okrajově, ale přesto na ně nelze zapomenout. Jsou to poslední „pravé“ Karosy. Mimo to až do ledna 2019 sloužily tyto autobusy pravidelně jako jediné i v kloubové variantě. Tato galerie představuje výběr toho podle mě nejlepšího z různých míst, linek i počasí. Standardní…

Karosy řady 700 se svou hranatou karosérií patřily na přelomu tisíciletí neodmyslitelně k české veřejné dopravě. Nejinak tomu bylo i v Liberci. V letech 2009 – 2012, na sklonku jejich provozu, jsem se snažil jejich službu Liberci zvěčnit. Tato galerie představuje výběr toho podle mě nejlepšího z různých míst, linek i počasí.

Výběr fotografií z pětidenního pobytu v Istanbulu v lednu 2019. Pod galerií je seznam odkazů na články z této cesty.