Archív značky pro: řidič autobusu

Na tohle téma bylo napsáno a řečeno už mnoho, ale stále ne dost. Na webu i osobně se neustále setkávám s nepochopením, proč někomu ujel autobus „před nosem“. I já občas někomu ujedu, vědomě či nevědomě. V tomto článku objasním proč.

Ego

Prvně je třeba si uvědomit, že dobíhající situaci bere čistě ze svého pohledu. Bude muset čekat, nestíhá práci, školu, schůzku… nic jiného v tu chvíli nevnímá. To je samozřejmě chybný pohled na realitu. Ve skutečnosti daná situace vždy zahrnuje i spousty dalších lidí, kteří mají své zájmy – většinou přesně opačné. Jde o řidiče, o cestující, ale také o další účastníky silničního provozu. Dokonce, jak uvidíte, i ty, kteří se nacházejí v jiné čtvrti města nebo v jiné obci. Řidiči autobusu je dána role jakéhosi arbitra, který musí rozhodnout pro nebo proti počkání na dobíhajícího cestujícího na základě mnoha parametrů. Měl by rozhodnout tak, aby výsledná hodnota pro všechny, na které má situace vliv, byla kladná. Často se stává, že je nutné dát přednost „vyššímu dobru“ před jedním opozdilcem. Opozdilec to však málokdy pochopí a spíše se nechá ovládnout svým egem. Pevně věřím, že tento článek by alespoň části z nich mohl pomoct vymanit se z tohoto zajetí ega.

Já osobně si při rozhodování, zda čekat či nečekat, pokládám následující otázky:

Obrázek vygenerován pomocí umělé inteligence DALL·E mini.

Jaké mám zpoždění?

V provozu se stává, že dochází ke zpožděním. Je-li příliš vysoké, je menší šance, že budu čekat. Logicky.

Jaký je další profil linky/jízdního řádu?

Pokud například ze znalosti dané linky vím, že v další části trasy budu zpoždění spíše stahovat než zvyšovat, je to argument k počkání. Naopak, pokud je zbytek trasy časově náročný, budu o to víc spěchat ze zastávky.

Stejně tak pokud ze svého služebního jízdního řádu vím, že na konečné mám málo času na obrat, je to zase argument pro nepočkání. Počkáním na jednoho člověka se totiž může stát, že nestihnu obrat na konečné a budu z výchozí zastávky odjíždět opožděn. Jeden opozdilec tak může ovlivnit ne jeden, ale hned několik dalších spojů.

Neblokuji nějak provoz?

Jsou situace, kdy autobus stojící v zastávce nelze objet. Týká se to ostatních aut, ale také kolegů v jiných autobusech. Může to být konstrukcí zastávky, ale třeba i danou dopravní situací (klasika je ucpaná Fügnerka v Liberci). V každém případě, pokud blokuji desítky lidí za mnou, snažím se minimalizovat čas výměny cestujících. Pokud vidím jednoho, který bude dobíhat ještě dobrou půl minutu, pak je mi líto, ale odjíždím.

Jaký má tato linka interval?

Roli při rozhodování hraje také interval dané linky. Pokud linka jezdí jednou za hodinu nebo pokud se jedná o poslední spoj, pak samozřejmě počkám vždy. Pokud se ale jedná o linku s aktuálním (souhrnným) intervalem třeba 5 minut, je to spíše argument pro nečekání. Pak mohou nastat i marginální situace, které jsem uváděl například v tomto článku. Pokud vím, že jsem opožděn a na paty se mi lepí další spoj stejné linky, udělám cestujícímu dokonce službu, když mu s narvaným autobusem ujedu a nechám ho počkat si půl minuty na prázdný. V tu chvíli, kdy odjíždím, mě samozřejmě proklíná, ale já si vždy strašně přeji, aby posléze, kdy mu přijede prázdný autobus, pochopil, že jsem to myslel dobře. Bohužel si myslím, že většina mě spíše bude proklínat dál, protože je ani nenapadne, že nad tím jsem schopen takto do detailu přemýšlet.

Vychází mi cyklus křižovatky?

Některé zastávky jsou umístěny před světelně řízenými křižovatkami nebo přímo v nich. Jelikož je projíždím často, znám jejich cyklus. Pokud vidím dobíhajícího, který dobíhá tak nešťastně, že by mě v důsledku čekání na něj křižovatka uvěznila na další 2 minuty, pak je to spíše argument nečekat.

Chce ten člověk jet vůbec se mnou?

Setkávám se i s tím, že člověk jde klidnou chůzí po chodníku směrem k autobusu bez jakýchkoli známek toho, že chce jet se mnou. Po tom, co zavřu a odjedu, rozpaží rukama a diví se. Pardón, ale nemůžu čekat na každého kolemjdoucího, jestli náhodou třeba nechce jet se mnou. Zájem o nástup musí být evidentní. Stačí zdvihnout ruku či hůl, pokud nemohu běžet.

Jak je daleko?

Jsou zastávky, ze kterých je výhled třeba stovky metrů. Když vidím někoho dobíhat šnečím tempem a zbývá mu ještě 300 metrů, samozřejmě nebudu moc ochotný čekat. Už se mi stalo, že jsem si kvůli tomu vysloužil poznámky nepochopení od cestujících, kteří přišli včas. Samozřejmě oprávněné. A když vyrazím dobíhajícímu naproti, nemůže očekávat, že mu zastavím na širé trati. I to se často, k mému údivu, stává.

Kolikátý je to člověk?

V Liberci se to stává jen výjimečně (na Fügnerově ve špičce), ale třeba Pražáci mají s touto situací bohaté zkušenosti. Vidím dobíhat jednoho, podmínky jsou splněny, tak čekám. Doběhne a vidím dalšího, budiž, ještě počkám. Jenže se objeví třetí, čtvrtý, pátý… a to už je signál k přípravě na odjezd, protože jinak bych se z té zastávky nikdy nedostal. Viděli jste někdy provoz v hlavních stanicích metra? Tam je prostě vždy nutné někomu ujet. Bohužel někdo si toho černého Petra musí vytáhnout.

Vidím někoho dobíhat?

Jako řidič vidím před autobus, dále do stran z pohledu řidiče a dozadu jen omezeně prostřednictvím zpětných zrcátek. Pokud tedy někdo dobíhá z boku nebo zezadu v zákrytu, nemám prostě šanci ho vidět a z mého pohledu tedy není na koho čekat.

Jsem už v pohybu?

Stává se, že zavřu dveře, začnu odjíždět a vtom si někoho dobíhajícího všimnu, nebo si nějaký zájemce všimne mě. Pokud jsem se ještě nerozjel a jsou splněny další podmínky, otevřu dveře. Pokud jsem se ale již dal do pohybu, zpravidla už zastavit nelze. Tedy, technicky samozřejmě lze, ale už jde o riziko. Pokud se takto dobíhající cestující nastupujíce mimo zastávku například zraní, je veškerá zodpovědnost na mně, protože jsem umožnil nástup tam, kde jsem neměl. Mimo to nečekaným zastavením můžu ohrozit i další účastníky silničního provozu.

Jakou mám náladu?

I řidič je jen člověk, jak jsem rozvedl v tomto článku. Moje aktuální rozpoložení samozřejmě ovlivňuje vyhodnocení situace, byť to přiznávám nerad. Jsem-li unavený a ve špatné náladě, budu spíše více spěchat = inklinovat k vyhodnocení situace v neprospěch dobíhajícího. A naopak, pokud budu svěží a dobře naladěn, spíše počkám. Snažím se tento vliv eliminovat; vím, že tam nepatří, ale někdy to prostě nejde.

Někdy je nutné říct NE

Uvědomte si, prosím, při případném dobíhání, že kromě vás se do cíle potřebují dostat i další lidé a že řidič stojí před nelehkým úkolem určit, čí přání může lépe splnit. Doufám, že jsem ukázal, že to rozhodování není vůbec jednoduché. Všechny zmíněné otázky je potřeba položit a vyhodnotit během chvilky a někdy je výsledkem potřeba někomu „říct“ NE v zájmu ostatních. Asi nemusím dodávat, že přestože jsem psal článek z pohledu autobusáka, podobné to bude i u tramvajáků a částečně třeba u dalších dopravních prostředků. Taky je jisté, že každý řidič může mít svůj rozhodovací strom mírně odlišný (typologie řidičů zde). Podstatné ale je, že nikdy nejde o vyloženě zlomyslný čin řidiče namířený proti dobíhajícímu, byť ten to tak v tu chvíli pravděpodobně cítí. A kdyby o tom snad někdo pochyboval…

Břemeno viny je vždy na dobíhajícím

Ať je situace jakákoliv, nepopiratelným faktem je, že dobíhající jde prostě pozdě (pokud tedy autobus nejede napřed, což ale dnes už hlídá sledování pomocí GPS). Už jen proto by v případě neúspěchu měl být naštvaný maximálně sám na sebe. Není ale třeba být naštvaný na nikoho, lze prostě přijmout ten fakt a dělat dál to, co je třeba.

Mezi veřejností panuje poměrně velký rozpor v pohledu na řidiče autobusu. Jedna část je považuje za převážně starší, protivné osoby, které se chovají agresivně na silnici a arogantně k cestujícím. Druhá skupina si velice dobře uvědomuje náročnost tohoto povolání a řidiče autobusů obdivuje a lituje současně. I přesto, že v posledních letech výrazně přibylo mladých řidičů, které jejich práce baví a naplňuje (patřím mezi ně), mám dojem, že první skupina je stále výrazně početnější. Soudím tak dle osobních zážitků, vyprávění přátel a internetových diskusí. Po tříleté zkušenosti s řízením autobusu v MHD Liberec bych rád poodhalil pravděpodobný důvod tohoto stavu.

Práce s lidmi, a přesto o samotě

Práci řidiče autobusu můžeme jednoznačně označit za práci s lidmi. Má však svá specifika. Je to paradoxní, ale přestože vám za celou službu „projdou pod rukama“ stovky lidí, teoreticky nemusíte ani s jedním z nich promluvit. Přesto jsou důsledky pro psychiku v zásadě stejné jako u jiných „prací s lidmi“. Setkáváte se s různými druhy lidí v různém rozpoložení. Někteří jsou na podobné vlně, jiní přesně na opačné. A nejde jen o cestující, další lidé jsou ve vozidlech všude okolo vás. I ti vás svými činy ovlivňují. V následujícím odstavci se vžijete do role řidiče autobusu v tu nejnáročnější dobu týdne. Nejedná se o fikci, proběhly jen menší časové úpravy.

Taková běžná páteční šichta minutu po minutě

Je pátek. Máte službu na lince č. 12. Pro neliberecké: to je nejfrekventovanější liberecká linka, která navíc projíždí několika náročnými místy, kde se často tvoří kolony. Nástup máte přesně ve 14:00, tedy před začátkem odpolední špičky, která je v pátek ještě zesílena odjezdy na chalupy apod.

14:05: kolega přijel 5 minut opožděn a oznámí vám, že u autobusu občas zlobí dveře, ale snad to bude v pohodě. Sotva si sednete, dítě po vás chce jízdenku a v ruce drží stokorunu. Jízdenky a drobné máte ještě někde na dně batohu, takže odjedete s 8 minutami.

14:18: na konečné v Zeleném Údolí máte pouze 5 minut na obrat, tudíž jen snížíte zpoždění z 10 minut na 5.

14:19: lidé na konečné se podivují, proč jim 20 minut nic nejelo. Vysvětlíte, že to nemůžete ovlivnit. Naštěstí to chápou. Na poslední chvíli zpoza autobusu přiběhne muž a blokuje dveře pro svou pomalu běžící přítelkyni. Přes celý kloubový autobus se doplazí až k vám s žádostí o dvě jízdenky. Odjíždíte nakonec se 7 minutami.

14:50: na opačné konečné se podařilo eliminovat zpoždění, protože kolony ještě nejsou tak hrozné a na konečné byl dostatečný čas.

14:54: student chce jízdenku za 6 Kč, platí 50 Kč mincí.

14:55: student chce jízdenku za 6 Kč, má pouze 100 Kč bankovku a kouká jako puk. Jen co ho konečně odbavíte, nějaký člověk se na něco ptá v neznámém východoslovanském jazyce. Absolutně mu nerozumíte, ale snažíte se to vyřešit s pomocí znalostí ruštiny a polštiny.

14:58: v silnici zastavilo auto, aby si řidič šel do blízké pizzerie objednat pizzu. Průjezd je na centimetry a na obě strany je kolona. Zpoždění už zase činí 6 minut.

15:00: 4 mladící chtějí jízdenku za 6 Kč. Platí každý zvlášť, přestože se znají. 3 z nich mincí 50 Kč.

15:05: u radnice už je kolona jako blázen, nabíráte další zpoždění.

15:15: na terminálu Fügnerova nastupuje vozíčkář, přestože za 2 minuty po vás jede další spoj výchozí právě odtud, takže bude bez zpoždění a bez lidí. Vozíčkář špatně mluví a není mu rozumět, takže než byste mu to vysvětlovali, raději ho s úsměvem naložíte do totálně narvaného vozidla. Po odjezdu v zrcátku vidíte najíždět onen spoj.

15:18: na další zastávce nastupují dva kočárky. Na semaforu opodál je vidět další spoj. Přesto se zoufale snaží nacpat k vám a pak řvou, že přes ně nejdou zavřít dveře.

15:30: vozíčkář vystupuje na konečné. Před dvěma minutami jste měli odjet zase zpátky. Pokud půjde vše dobře, v úseku Zelené Údolí – Fügnerova by se ty 2 minuty daly stáhnout.

15:32: žádné stahování se konat nebude, dveře nejdou zavřít.

15:34: nakonec si dají říct, tak ještě zkusíte pokračovat.

15:35: na zastávce Dobiášova chtějí dva lidi jízdenku. Připomenete jim slušně a s dobrým záměrem, že přímo za zády mají automat. „Nojo, ježíši…“.

15:42: Na Fügnerově chce další člověk jízdenku. Připomenete mu, že všude kolem jsou trafiky a že tam by to měl dokonce levnější. Bez reakce, bez očního kontaktu.

15:45: Na Šaldově náměstí vám přímo před autobus skočí člověk se sluchátky, když vstupuje na přechod na červenou. Naštěstí se nikomu nic nestane.

15:50: Blížíte se k zastávce U Věže, která je na znamení. Znamení přijde přesně na úrovni zastávky. Zastavení by nebylo bezpečné, proto nelze než pokračovat dál. V zrcátku už vidíte, jak si to někdo mašíruje k vaší kabině. V tomto případě to naštěstí skončilo pochopením, což nebývá zvykem.

15:55: Vyjíždíte ze zastávky Pavlovice stadion. Blinkr máte už několik vteřin. Objede vás už 6 aut, tak začnete pomalu najíždět do vozovky. Objede vás sedmé, zatroubí a dá si tu práci a z okýnka vytáhne ruku a ukáže na vás prostředníček.

15:58: na konečné Pavlovice křižovatka vám na pauzu zbydou jen 3 minuty. Konečná je plně obsazená autobusy, nezbývá než zastavit „jako debil“. Jeden autobus odjede, ale přeparkovat se už nevyplatí. Vtom přijede další kolega a podivuje se, proč stojíte jako debil.

16:01: Nastupuje paní s kočárkem.

16:03: Paní o jedinou zastávku dál vystupuje. U zastávky nelze zastavit přímo u kraje (o špatně postavených zastávkách třeba tady). Paní je v autobusu sama, takže jí musíte s výstupem pomoct. Jste na začátku trasy a máte opět zpoždění.

Pocity

Takže si to shrňme: máte za sebou dvě hodiny v plném hustém provozu. Zpoždění by bylo reálné snižovat, kdyby vám neustále nepadaly klacky pod nohy (kola). Některé jsou produktem vyšší moci, většina z nich je však produktem neohleduplnosti a neznalosti cestujících a účastníků silničního provozu. Dostáváte neoprávněné stížnosti, tolerujete neznalost přepravních podmínek a předpisů, bráníte nehodám, myslíte za ostatní. Omluvu či slova pochopení však slyšíte jen výjimečně. Víte, že většina lidí neměla v úmyslu udělat nic špatného, v kontextu vaší služby však každá taková situace přispívá k plnění jakési nádoby. Velikost té nádoby závisí na aktuálním rozpoložení daného řidiče, jeho povaze, aktuální službě, dne v týdnu a denní době, ale také době působení jako řidič. O typech řidičů blíže v tomto článku. Na typu řidiče taky záleží důsledek naplnění té nádoby. U některých je to neskrývaná nenávist k lidem, u jiných ignorance a apatie. Téměř každý ale dojde k tomu, že takhle to dál nejde a že je potřeba být nekompromisnější. I k těm, kteří to nemyslí špatně. Služba pokračuje dál, ale váš přístup se od určité chvíle poněkud změní.

Když nádoba přeteče

16:10: Frajer přijde k vám a bez jediného slova vám hodí do okýnka drobné. Ještě před hodinou byste mu tu jízdenku dali. Teď ho prostě ignorujete a jedete dál. Po chvíli začne něco blekotat. Jak jinak než ve východoslovanském jazyce. Je vám to fuk.

16:22: Dojíždíte do zastávky Šaldovo náměstí. Za sloupkem stojí dvě veselé upovídané ženy a kouří. Výměna cestujících končí, tak začnete zavírat dveře. V tu chvíli jedna z nich odhodí cigaretu (na zem, přestože vedle ní je odpadkový koš) a běží se postavit k prvním dveřím. Podíváte se na palubní počítač, kde je +4 minuty a šlápnete na plyn.

16:24: Na Fügnerově čekají stovky lidí a tři vozíčkáři. Žádají vás slušně, zda by se všichni mohli vejít k vám. Suše oznámíte, že to je bohužel proti přepravním podmínkám a naložíte jen jednoho. Dobíhá jeden člověk, počkáte, dobíhá druhý, počkáte, dobíhá třetí, jedete a děláte, že ho nevidíte.

16:30: Dvě zastávky před konečnou chce člověk jízdenku, má však pouze 100 Kč bankovku. Řeknete mu, že má smůlu, protože zaprvé nemáte na vrácení, za druhé bankovkami platit ani správně nemá.

16:32: Jednu zastávku před konečnou čeká paní s kočárkem. Už jste opět měli odjíždět zpět a za vámi v dohledu je další spoj. Zavřete jí dveře „před nosem“. Řádně se rozčiluje, ale nezbývá než doufat, že ji dojde, proč jste to udělali, až k ní další spoj dojede.

16:35: Na konečné se jdete i přes zpoždění trochu protáhnout a zkontrolovat salón. Je tam neuvěřitelný nepořádek.

16:41: Na zastávce Horní kopečná vám nejdou zavřít dveře. Autobus je plný lidí, kteří vás sledují, co s tím jako budete dělat. Do toho se zastávka nachází v jízdním pruhu, takže solidně blokujete provoz. No nezbývá než požádat dispečink o náhradní autobus. Přestože vás tahle práce neuvěřitelně baví, tohle je moment, kdy se vám v hlavě prožene, že to za to nestojí a že se na to můžete vykašlat.

A tak bych mohl pokračovat stále dál a dál. Poznáváte se v některé ze situací jako pozorovatel nebo přímý účastník? Podstatné je, že od určitého momentu už prostě není možné být na všechny milý a ohleduplný. A to jsou přesně ty momenty, které si lidé pamatují mnohem lépe než ty, kdy jim řidič vyšel vstříc. Z tohoto podle mě plyne ten masový náhled na řidiče jakožto protivné osoby. Je pravda, že hodně záleží na oné nádobě. Někteří dlouholetí řidiči ji mají již trvale uzavřenou, jiní toho vydrží třeba i podstatně více než já. Jednotlivé typy řidičů jsem rozepsal v tomto článku. Jeden bývalý kolega (jeho nádoba měla už velmi malý objem) vystihl celý článek následujícími slovy:

Jakmile mě ráno nasere první člověk, další už mají prostě smůlu…
Řidič autobusu (dnes již v důchodu)
Tweet

Je určitý segment lidí, kteří si toto všechno uvědomují. Někdy mě překvapí, že lidé poděkují za jízdu nebo za počkání, kolik lidí pozdraví a že občas mě dokonce přijde někdo pochválit. Někdy to jde, pravda, až trochu do extrému, jako třeba v tomto případě. Takovéto momenty však obvykle nepřicházejí v dopravní špičce, kdy by byly nejvíce potřeba.

Na úplný závěr chci upozornit, že tento příběh nebyl záměrně přikrášlen nebo dramatizován. Všechno jsou to běžné záležitosti, které se vyskytují denně (pokud zrovna neprobíhá tvrdý lockdown). Je pravda, že ne každý den se jich nakupí tolik v tak krátkém čase, ale nemožné to není. Na lince 12 rozhodně ne. Budu rád, pokud tento článek některému cestujícímu či řidiči osobního automobilu otevře oči.

Povolání řidiče autobusu je práce, která nevyhnutelně zanechá na každém z nich své následky. Následky jsou především psychické a vycházejí z práce s lidmi, kteří se nacházejí jak uvnitř ve vozidle, tak v provozu okolo. Řidiči, které tato práce nepoznamenala, existují pouze v pohádkách a legendách, ve skutečnosti se první známky objeví už první týdny po absolvování autoškoly. No a jak na tom mají být řidiči, kteří své povolání vykonávají desítky let…

V tomto článku definuji typy řidičů, které jsem rozpoznal za 3 roky řízení autobusu, ale také za spoustu let jakožto cestující. Své poznatky čerpám především z libereckého provozu MHD, ale myslím, že je lze zobecnit na všechny profesionální řidiče autobusu. Některé pasáže je nutné brát s humorem, jiné mají vážnější důsledky. Je také zřejmé, že jednotlivé typy řidičů se mezi sebou často prolínají.

Mladý šotouš

Mladý, ještě nezkažený řidič, který se do svých 21 let těšil jen na jednu jedinou věc v životě (definici slova šotouš hledejte zde). Totiž že se konečně bude moct přihlásit do autoškoly za účelem získání řidičského oprávnění skupiny D. Autoškolu dokončí v nejkratším možném termínu a bezodkladně nastoupí do prvního dopravního podniku. Zpočátku je nadšený a nervózní zároveň. Svou práci bere možná až příliš zodpovědně a striktně se drží zákonů a pravidel. Dodržuje i věci, které už dávno ostatní řidiči nedodržují. Na dispečink proaktivně hlásí kdejaký nesmysl. Časem to však začne chápat a upouštět od toho. Je orientovaný na dojem cestujícího.

Typický mladý šotouš

Mladý šotouš velice rychle zjistí, že reálný provoz s cestujícími je výrazně náročnější, než se mu kdy zdálo a než bylo ježdění v autoškole. I tak má ale svou práci rád. Do prvního ťukance má pro něj mnohdy vyšší prioritu nízké zpoždění nežli bezpečnost. Postupně se ale priority v tom lepším případě začnou měnit.

Má-li takový řidič ve výhledu vpravo cestujícího, slušně ho požádá, zda by mohl prostor opustit a zevrubně mu vysvětlí proč.

Má-li takový řidič závadu na vozidle, zkouší ji opravit sám, ale zpravidla neúspěšně. Následně zmatečně informuje dispečink i o nesouvisejících věcech a udělá pár chyb.

Má-li takový řidič velké zpoždění, stoupne mu adrenalin a snaží se jej dohnat i za cenu nižší bezpečnosti jízdy.

Stará škola

Řidič vyššího věku. Mnohdy je už v důchodu, ale jezdí dál, ať už z lásky, pro peníze, z nudy nebo ze strachu z trávení času s manželkou. Rozpoznávám mezi tímto typem takový zvláštní rozpor – na cestující jsou velice přísní, vyžadují absolutní pořádek a dodržování pravidel, včetně svých vlastních zvyklostí. V provozu ale na ostatní účastníky příliš ohledů neberou, snad z určitého otupění opakováním stále stejných úkonů, nebo z pocitu určité nadřazenosti. Hodím blinkr a jedu, stejně budu pravděpodobně v právu, kdyby se něco stalo. Pokud ale udělá chybu někdo jiný, je oheň na střeše. Při tom všem paradoxně jezdí velice pomalu.

Má-li takový řidič ve výhledu vpravo cestujícího, důrazně ho upozorní, že tam nemá co dělat a že to tu má napsaný (ukazuje na ceduli).

Má-li takový řidič závadu na vozidle, všemi silami se ji snaží nejprve vyřešit sám. Teprve až když mu dojdou nápady, zavolá dispečink a informuje cestující.

Má-li takový řidič velké zpoždění, jede stále stejně (pomalu) dál.

Ten, který už všechno zná

Řidič, který v daném provozu jezdí 20, 30 i 40 let. Je vyššího věku, ale ještě ne v důchodu. Svou práci dělá na plný úvazek už tak dlouho, že ho samozřejmě nemůže nic překvapit. A tak se také chová. Stojí buď na brzdě, nebo na plynu, je orientovaný na cíl víc než na cestu. U každé linky ví, o kolik minut později může z konečné odjet, aby byl v cíli tak akorát. Pravidla, která nejsou vyloženě potřeba dodržovat, nedodržuje. Na rozdíl od staré školy se v provozu pohybuje výrazně hbitěji, ale současně také opatrněji, protože moc dobře ví, kde hrozí jaké nebezpečí.

Má-li takový řidič ve výhledu vpravo cestujícího, informuje ho větou, kterou doslova a do písmene a stejnou intonací řekl v minulosti už nesčetněkrát.

Má-li takový řidič závadu na vozidle, automaticky ví, o co jde, a podle toho bez zaváhání jedná.

Má-li takový řidič velké zpoždění, jízda se stane o něco agresivnější, ale ne tak nebezpečná jako u mladého šotouše.

Ten, kterému je už všechno úplně buřt

Řidič, který je také v provozu více let a skrz rozličné zážitky s lidmi dospěl do stavu absolutní apatie. Prostě přijde do práce, odjezdí službu a zase jde domů. Má zpoždění nebo ne, jede stejně. Je v autobusu párty nebo rvačka, jede dál. Totéž platí pro uplatňování jeho zásad. Pokud nerad otevírá přední dveře, může u nich být dav, ale on je prostě neotevře. Pokud má cestující bankovku pro platbu jízdenky, může mít řidič plný pytel drobných, ale jen ukáže na ceduli a cestující si musí poradit sám.

Má-li takový řidič ve výhledu vpravo cestujícího, prostě nebude pokračovat dál, ale ani nikomu nic neřekne. V některých případech začne pouštět hlášku z palubního počítače, která na tento zákaz upozorňuje. Tento případ se skutečně stal. Řidič pouštěl hlášku pořád dokola několik minut, dokud někdo daného cestujícího se sluchátky neupozornil, že se nejede kvůli němu.

Má-li takový řidič závadu na vozidle, jednoduše informuje dispečink, že má závadu a ať mu dovezou něco jiného. O opravu vlastními silami se nesnaží, to je přece věc dílny.

Má-li takový řidič velké zpoždění, jede o to pomaleji.

Arcinervák

Řidič cholerické povahy, který považuje veškeré okolí za nesvéprávné hloupé zboží. Konflikty ve své podstatě má rád a podvědomě je i vyhledává. Neumím si jinak vysvětlit to, že tito řidiči zažijí za jediný týden více konfliktů než ostatní za celý rok. Řešením těchto konfliktů se pak náležitě chlubí mezi svými kolegy. Patří sem řidiči, kteří berou spravedlnost do svých rukou a neposlušné cestující prostě ručně vyhazují z autobusů (samozřejmě pokud si na ně troufnou a pokud není kolem moc velké publikum). Patří sem ti, kteří neváhají cestujícího poslat do patřičných míst. Patří sem ti, kteří si sprostě a hodně nahlas zanadávají na okolní provoz. Patří sem i ti, kteří cestujícího pro jeho neznalost seřvou tak, že jde dál radši pěšky a možná se už do MHD nikdy neodváží.

Má-li takový řidič ve výhledu vpravo cestujícího, doslova ho odtamtud vyřve. Cestující rozklepaný odejde z výhledu vpravo předními dveřmi a počká na další autobus.

Má-li takový řidič závadu na vozidle, za nadávání na ten debilní krám zkusí nějakou jednoduchou opravu a když nepomůže, seřve dispečink, že s tímhle vrakem jezdit nebude. V garážích pak seřve ještě dílnu.

Má-li takový řidič velké zpoždění, jede velice agresivně a po šichtě si u kolegů zanadává na dopravní situaci a jízdní doby.

Bývalý východoevropský maršrutkář

Řidič z východní Evropy, který se vyznačuje poměrně vysokou lidskou vřelostí, roztržitostí a pracovitostí. Bohužel mu však občas není rozumět a příliš důvěřuje svým zvykům, aniž by se zajímal o zvyky místní. Chtěl by jezdit aspoň 30 hodin denně, kdyby to šlo. U městského dopravce to nejde, a tak má ještě několik brigád u soukromých dopravců, kde to jde. S cestujícími se nadšeně baví, není to však vzájemné, protože oni mu moc nerozumí. S kolegy se také nadšeně baví a podává jim ruce, jak je třeba na Ukrajině zvykem. Někteří to považují za projev vřelosti, jiní se mu raději (zvláště v dnešní situaci) vyhýbají.

Má-li takový řidič ve výhledu vpravo cestujícího, nepřijde mu na tom nic špatného.

Má-li takový řidič závadu na vozidle, snaží se dispečinku závadu popsat. Dispečer však raději přijede na místo osobně.

Má-li takový řidič velké zpoždění, nemá o tom nejmenší ponětí. Stal se opravdu i případ, kdy řidič tohoto typu odjezdil celou trasu bez ohledu na jízdní řád. Osmihodinovou službu tak zvládl zhruba za tři a půl hodiny.

Časté kombinace

Většinu řidičů lze sice zařadit do určité skupiny, ale v detailech se mohou lišit. Stává se také, že řidič postupně přechází mezi skupinami a v tomto přechodném stavu představuje kombinaci dvou či více typů. Mezi časté kombinace patří třeba mladý šotouš, který už všechno zná. To je mladý řidič, který se zhlédl v sebejistých dlouholetých řidičích a snaží se tak působit, aniž by měl k dispozici potřebné zkušenosti. Vydrží mu to obvykle do první nehody. Dále existuje například „ten, který už všechno zná a je mu to úplně buřt“ apod. Existuje ovšem i velice vzácná skupina řidičů, které lze označit jako stará škola s duší mladého šotouše – vzácná kombinace, kdy nadšení mladého řidiče a láska k tomuto řemeslu vydrží i v pozdních letech.

Ideální stav?

Někdy si kladu otázku, který z těchto typů je cestujícím nejpříjemnější. Podle mého názoru mladý nadšený řidič. Má sice své mouchy, ale cestující by jak z jízdy, tak z člověka samotného měl mít nejlepší pocit. Jak ale bylo uvedeno, tento stav zpravidla již v prvních měsících provozu začne postupně uvadat a přetavovat se do jiné skupiny. Zažila to spousta mých vrstevníků, zažil jsem to i já sám. Označil bych se po třech letech za mladého šotouše, který už je ale vůči některým věcem apatický a čas od času mi při jednání s některými lidmi klepe na dveře i agresivita. Důvody a detaily jsem rozepsal třeba v tomto článku.

Důležité je ale vědět, že zabránit této změně může kromě řidiče samotného také chování okolního světa. Pokud budou cestující ohleduplní vůči sobě i vůči řidiči a pokud budou ohleduplní ostatní účastníci silničního provozu, jistě se zachová významně vyšší podíl nadšených šotoušů, kteří budou svou práci dělat s obrovskou láskou a psychickou stabilitou. A kdo dělá svou práci s láskou, dělá ji nejlépe jak umí.