Příspěvky

Po prvním díle, který se věnoval cestám do rumunských hor a (ne)cestám v těchto horách, je čas se pověnovat rumunským lidem a tomu, co po nich v horách zůstalo.

Úzkorozchodná lesní železnice

Prostor osobního vozu úzkorozchodné dráhy.

Jedete-li do Maramureše, za zastávku rozhodně stojí úzkorozchodná lesní železnice začínající v městečku Vișeu de Sus. Nejenže je to zajímavá a dosud funkční technická památka, ale může i dost pomoct na tracku horami. Z Vișeu de Sus železnice vede na východ do nitra hor směrem k Ukrajinským hranicím nádherným údolím řeky Vaserul. Trať má i několik odboček, ale ty se již nejspíš nepoužívají. U většiny zastávek je několik budov, kde přebývají převážně lesníci a pracovníci trati. U těchto budov lze pohodlně a v bezpečí před povětrnostními vlivy přespat nebo si odpočinout. Ve stanici Bardău nám lesníci ochotně ukázali venkovní přístřešek, kde jsme mohli přespat, a dovolili nám načerpat čistou vodu ze studny. Trochu jsme doufali v možnost někde na trati nakoupit potraviny. Na krámek jsme ale nikde nenarazili, proto doporučuji s touto možností kromě doplnění vody nepočítat. Snad jen od lesníků by se možná dalo něco příležitostně koupit (alkohol rozhodně), ale to jsme nezkoušeli.

Železnicí se dá také přesouvat mezi zastávkami. Když nepočítám pravidelný turistický vlak, který jezdí jen na části trasy, lze se na všechna provozní místa trati dostat společně s lesníky a navíc zdarma. Jen je potřeba mít na paměti režim panující na trati. Ráno a dopoledne nejprve vyrážejí dodávky (skutečně automobilové dodávky s železničním podvozkem) z Vișeu de Sus a rozvážejí lesníky po jednotlivých stanicích. Dodávky mohou být více či méně plné, ale pokud je místo, určitě vás neodmítnou. Po dodávkách následuje vlak s prázdnými vozy na dřevo a vagónem s dalšími lesníky. Ti opět nemají problém vás vzít mezi sebe. Není to samozřejmě zrovna business class komfort, ale právě o tom ten zážitek je. Jízda zakouřeným dřevěným vagónem v krásném údolí daleko od civilizace ve společnosti dřevorubců jedoucích do práce se jen tak někde nekoná. Odpoledne vlak posbírá jednotlivé dřevem naplněné vozy po jednotlivých zastávkách a vrací se do Vișeu de Sus. Po něm se v průběhu večera vrací dodávky. Takto to funguje alespoň v létě. Jak vypadá návrat naloženého vlaku a doprovodné dodávky ukazuje následující video:

Hornická minulost Maramureše

Další, nenápadně působící technickou památkou jsou opuštěné hornické šachty. V oblasti se aktivně těžilo už před staletími. Svědčí o tom třeba samotný název hlavního města župy Maramureš – Baia Mare, který v překladu znamená velký důl. Na mapě jsou k nalezení nenápadné značky štol třeba v horách nad obcí Băile Borşa. Některé z nich jsou jen otevřená ústí starých štol, jiné jsou doprovázeny starými opuštěnými stavbami, kde zřejmě docházelo k určitému zpracovávání vytěžené horniny. Do většiny štol se dá s opatrností dostat, ale zpravidla v nich teče voda (sever Rumunska suchem rozhodně netrpí). Samozřejmě nelze doporučit chodit moc daleko. Barva vody napoví, co se v dané štole těžilo. Někde vytékají zelené potoky, jinde žluté až tmavě oranžové. Oblasti se nevyhýbaly ani hornická neštěstí, z nichž jedno je dokonce považováno za nejhorší ekologickou katastrofu v Evropě od Černobylu.

Hornická minulost v pohoří Toroiaga.

Památky hornictví, navíc užitečné, lze nalézt i mimo štoly. Pod štolou na cestě mezi stanicí lesní dráhy Măcârlău a městečkem Băile Borşa se nachází na mapě nenápadné, ale v realitě poměrně rozsáhlé opuštěné domy, sloužící kdysi zřejmě jako ubytování pro horníky a lesníky. Ty mohou poskytnout jednak zajímavou podívanou, ale také třeba úkryt před deštěm.

Rumunsko obecně

Rumunsko je od roku 2007 členem Evropské unie a v současnosti má ze všech zemí EU nejrychlejší ekonomický růst. A je to znát. Často lze potkat dopravní a další projekty s klasickými dotačními EU billboardy, jak je známe i u nás. Povědomí o chudém hornatém státu na jihovýchodě Evropy už se nezakládá na pravdě. V Baia Mare ve veřejné dopravě jezdí z většiny nové moderní autobusy a trolejbusy Solaris s klimatizací. O takových se co do obyvatelstva srovnatelnému Liberci může jen zdát. V Rumunsku působí nám známé firmy, výběr v obchodech je téměř stejný. Ceny ve městech jsou podobné jako u nás, na venkově spíše nižší. Venkov již vypadá také velmi podobně, nejsou to uskupení dřevěných chatrčí na úpatí hor. Staví se nové, moderní domy a penziony, jsou dostupné potraviny a další zboží. Stará tradiční obydlí rychle ubývají nebo se rekonstruují.

Autobus a trolejbus Solaris v Baia Mare.

Problémem může být domluva. Rumuni starší a ve středních letech angličtinu a většinou ani jiný cizí jazyk neovládají. Mladší Rumuni anglicky obvykle umí, ale není to pravidlem. Nejedna mladá servírka byla ochotná mluvit pouze rumunsky a neznala ani základní mezinárodní slovíčka. Domluva byla proto poměrně složitá. Dobrým způsobem, jak si získat místní a zároveň se alespoň trochu domluvit, je naučit se základy rumunštiny. Pokud máte povědomí o některém románském jazyku (francouzština, italština, španělština atd.), nebude rumunština zase tak závažný problém. Jde totiž o jazyk s převážně románským a slovanským původem v poměru asi 80:15 (zbytek připadá na jiné vlivy). Výslovnost na první pohled může působit složitě, ale opět odpovídá zásadám románských jazyků, nejvíce italštině.

Rumunsko už z mého pohledu není exotická země, přirovnal bych jej k běžné východoevropské zemi se znatelným vlivem EU. Kromě koní potulujících se po ulici a rozdílnému jazyku se nejedná o zásadně odlišnou zemi od té naší. To ale rozhodně neznamená, že by byla nezajímavá.

Jako každý rok, i letos to chtělo nějaký ten náročnější výlet do člověkem málo poskvrněné přírody. Cestování totiž nestojí jen na eurovíkendech. Ten pravý restart pro tělo a mysl jsou chvíle, kdy sbíráte poslední síly, abyste došli na vrchol hory a potom, po sklesání do údolí, provedete hygienu v křišťálově čisté řece, bez dosahu signálu a hluku civilizace si uvaříte večeři na ohni a za pozorování čisté hvězdné oblohy spokojeně usínáte. V roce 2019 padla volba na Národní park Pohoří Maramureš na severu Rumunska. Hlavními argumenty pro tento výběr byly: cenová dostupnost, relativní neobjevenost turisty, nádherné výhledy, příznivé klima (pro Čecha) a přítomnost kulturních i technických zajímavostí. Pochopitelně se to ale neobešlo bez překážek. Tento dvoučlánek proto kromě zprostředkování dojmů z pohoří upozorní, jak se vyhnout nepříjemnostem v případě, že budete chtít krásy Maramureše poznat taky. Odstavce na sebe nenavazují, takže je možné přečíst jen to, co vás zajímá.

Modernizované kupé ukrajinského lehátkového vozu.

První zážitek: cesta do Rumunska přes Ukrajinu

Na středně dlouhé cesty po Evropě se téměř vždy vydávám vlakem. Je to pohodlné, mnohde rychlejší než autem, prohlédnete si místa na trase a mohou vás potkat zajímavé zážitky. Tak například cestování ukrajinským vlakem je zážitek vždy. Jedno takové cestování popisuji v samostatném článku (v přípravě). Z Prahy do Maramureše a zpět je možností poměrně hodně. Z Prahy jsme jeli jedním z pravidelných vlaků do Vídně, kde jsme přestoupili na Maďarský vlak do stanice Záhony v maďarsko-slovensko-ukrajinském trojmezí. Vlak vezl také přímé lehátkové vozy z Vídně do Kyjeva. Právě ty jsme využili pro cestu do ukrajinské pohraniční stanice Čop. Nutno říci, že se jednalo o mírně modernizované ukrajinské vozy, kde byla například klimatizace a každé kupé po třech lehátkách mělo vlastní umyvadlo. To ostatní ovšem modernizováno příliš nebylo a vrzání náprav v každém oblouku značně omezilo použitelnost vlaku ke spaní.

Po pasové kontrole a kratším nočním čekání v Čopu následoval další lehátkový vlak do Solotvyna. To už byl klasický sardinkový vůz známý z postsovětských republik jako plackarta. Solotvyno je již na hranicích s Rumunskem a je spojeno hraničním přechodem s městečkem Sighetu Marmației. Přechod lze přejít pěšky po krásném dřevěném mostě a snad nikde jsem nezažil přátelštější celníky než právě tady. Oblast skýtá výbornou příležitost k osvěžení před pokračováním náročné cesty. Solotvyno je známé svými solnými jezery a koupališti, Sighetu Marmației je zase nádherné historické městečko s mnoha muzei a památníky (například Muzeum obětí komunismu). Ze Sighetu jsme se ještě místním osobním vlakem přesunuli blíže k horám do zastávky Leordina. Odtud jsme potřebovali ještě do podhůří k vesnici Repedea. Zafungoval mechanismus typický pro východoevropské odlehlé lokality – každý, kdo má auto nebo dodávku vás za drobný peníz ochotně odveze kamkoliv. V tomto případě jsme dokonce ani nemuseli být aktivní, našel si nás sám starší domorodec s Felicií. 5 lidí a krosen sice pobrala tak tak, ale nakonec byli všichni spokojení.

Soumrak nad nádražím v Baia Mare.

Poslední zážitek: cesta z Rumunska vagónem, do kterého se nedalo dostat

Zpátky jsme jeli pozdě večer z města Baia Mara na severozápadě země. Poměrně překvapivé bylo řazení nočního vlaku z Baia Mare do Temešváru. Na vlaku jely dvě vyřazené motorové jednotky Desiro z Německa. Vůz je to na svůj věk velice kvalitní, ovšem rumunská režie s ním neumí příliš zacházet. Nejenže jde o regionální motorák, který se samozřejmě nehodí na noční cestování, ale v tomto případě ještě vypověděla službu toaleta, a to takovým způsobem, že od určité chvíle obsah toalety začal vytékat zpod dveří do uličky a šířil se do celého vlaku. Pochopitelně se silným zápachem.

Ve městě Oradea, kde se konal přestup na lehátkový vůz do Budapešti jsme zjistili, že ani Maďaři nejsou zrovna precizní. Stevard zřejmě zaspal a neodemkl dveře do vozu. Museli jsme nastoupit jiným vozem a čekat, až se uráčí odemknout. V horší situaci ovšem byla mladá slečna, která na místě chtěla vystoupit. Jistě se v časných ranních hodinách těšila domů, ale místo své postele se proti své vůli musela projet dokonce do cizího státu (Oradea je blízko hranic s Maďarskem). Doufám, že vše dobře dopadlo. U nás nakonec ano a ve slovenském voze s maďarskou vlakovou četou jsme se dobře vyspali. Z Budapešti již cesta pokračovala Čechům dobře známými spoji.

Zarostlá cesta na sestupu z hory Pietrosu Bardău. Na skále vpravo se krčí červená značka ukazující do zarostlého lesa.

Hory: žádní turisté, ale místy ani cesty

Maramureš patří stále ještě mezi ne tolik profláknutá pohoří. Na Ukrajinské straně hor nebo ve známějším rumunském pohoří Fagaraš se jiným turistům nevyhnete. Některá místa připomínají veliké kempy, přestože jsou relativně odlehlá. V Maramureši je situace odlišná. Zdá se, že odtud civilizace spíš odchází, než aby sem prorůstala. V prvním dni, kdy jsme z vesnice Repedea vylezli na poměrně známou horu Farcău, jsme několik turistů potkali. Následujících 5 dní, kdy jsme cestovali směrem na jih, jsme ovšem kromě vesnic a lesní dráhy nepotkali zhola nikoho. Tedy žádného turistu. V okolí salaší lze potkat pouze baču se svým stádem a ochranářskými psy. Na ty pozor, protože na rozdíl od bačů nemusí být vždy přátelští. Hodí se mít po ruce hůl a pro jistotu i malé kameny. Nepřítomnost turistů a civilizace má osvobozující účinek, ale nese s sebou i jistá rizika. Je potřeba počítat s možností setkání s medvědem nebo vlkem. Šance je minimální, ale přesto se doporučuje otevřené jídlo dávat na noc dál od stanů a pokud možno do výšky, třeba na strom. A za druhé, cesty, po kterých nikdo nechodí, zanikají. Z toho důvodu nic nemusí být tak, jak to vypadá na mapě. První podezření by mělo nastat ve chvíli, kdy zjistíte, že mapy se neshodnou na tom, kde vede jaká značená cesta. V horším případě se neshodnou ani na tom, zda na daném místě vede vůbec nějaká cesta. Pár příkladů z naší praxe:

Zničená cesta po velké vodě.

Raději přibalte GPS

Z městečka Repedea na oblíbenou horu Farcău s výhledem na rumunsko-ukrajinskou hranici vede podle internetové mapy modře značená trasa, podle papírové červená a obě se liší v tom, kde je cesta značená a kde ne. To je ještě nevinný rozdíl, v reálu se ztratit nelze, protože cesta je kvalitní po celé trase. Pokud bychom ale na/z Farcau šli z/do vesnice Luhei, situace se změní. Na trase a barvě značky se sice obě mapy shodly, ale realita je taková, že nad lesem v oblasti porostlé lukami je cesta zcela neznatelná. Dle GPS (která je zde téměř nutností) jsme se neustále od cesty odchylovali a znovuobjevili jsme ji teprve v lese. Ani zde to ještě takový problém není, neboť kudy přejdete louku, je celkem jedno. Bez GPS je ale snadné se odchýlit poměrně daleko a pak se složitě vracet na správnou cestu.

Zrádné značky

Výrazný nesoulad mapy a reality jsme zaznamenali při sestupu z hory Pietrosu Bardău k zastávce lesní železnice Bardau. Na trase i značení se shodly oba podklady. Realita se ovšem od doby zaznamenání do mapy značně změnila. Při sestupu z vrcholu se cesta po pár stech metrech ztrácí kamsi do louky, naštěstí jedna z červených značek je ještě celkem snadno k nalezení. Ukazuje ovšem směrem do neudržovaného lesa bez jakéhokoliv náznaku cesty, navíc v příkrém srázu. Že je potřeba prudce klesat nám bylo jasné, ale za přítomnosti popadaných stromů, vzrostlé vegetace a skrytých kamenů to není ani rychlé, ani bezpečné. Po chvilce sestupu po zdánlivě jediné možné trajektorii zjišťujeme s pomocí GPS, že se odkláníme od červené značky. Tu složitě znovunajdeme a skutečně uprostřed pralesa objevíme na stromě značku. Nikde v okolí značky ovšem není nic, co by se podobalo i kdyby dávné cestě, a tak pokračujeme ve fyzicky náročném sestupu a hlídáme si odchylku od červené značky. Pokud bychom neměli GPS, těžko bychom našli původní cestu, zřejmě bychom sestupovali dál vybraným směrem a to by mohlo mít fatální následky, protože bychom asi jen tak nenalezli brod přes řeku v údolí.

Koryto řeky přímo ve značené cestě.

Tichá voda břehy mele

Nakonec dojdeme na neznačenou cestu, která je na mapě a která skutečně očividně kdysi docela velkou cestou byla. Dost velkou i na nákladní automobily, které snad příležitostně jezdívaly pro dřevo. Dnes je ovšem silně zarostlá a z většiny si ji zvolil potok za své koryto. Časem jak klesáme, se začíná ukazovat pravděpodobná příčina zániku cesty ve vyšších nadmořských výškách. Cesta je stále zničenější očividně důsledkem silného proudu vody. V některých místech voda do cesty vymlela neuvěřitelné 2 metry hluboké kamenné koryto široké přes celou cestu. To často způsobilo i pády stromů na cestu, což dále znemožňuje chůzi, natož průjezd těžké techniky, která by cestu opravila. Zřejmě se jedná o důsledek silných dešťů v kombinaci s nesprávným odvodněním cesty. Níže, když dorazíme k hlavnímu toku v údolí, jsou znatelné další změny. Proud řeky musel být tak silný, že se rozdělil na dva toky a nakonec se přesměroval. Původní koryto je tak prázdné a novým korytem se asi na 1 km úseku stala původní cesta. Naštěstí tok je za běžného stavu poměrně malý a kameny velké, takže s opatrností se dá projít celkem hladce. V nižších nadmořských výškách dělají problémy již jen spadlé stromy a kompletně opravená cesta je jen cca jeden kilometr od nejnižšího bodu sestupu – zastávky Bardău známé lesní železnice z Vișeu de Sus do hor. 8 km dlouhý úsek se v důsledku uvedených okolností místo očekávaných 2 – 3 hodin protáhl na 7 hodin. Je potřeba s touto možností v Maramureši počítat i u značených cest. V případě zahájení sestupu dejme tomu 4 hodiny před setměním by mohl nastat velký problém, neboť v takovém terénu samozřejmě nebylo možné se utábořit a pokračovat v noci by rovněž bylo téměř nemožné i s baterkami.

Po této zkušenosti jsme byli nuceni pro jistotu změnit zbývající trasu. Další úsek měl totiž vést po cestě, která na jedné mapě byla značena červeně, ale na druhé mapě nebyla vůbec. Jde o úsek od stanice lesní železnice Faina na horu Toroiaga. Vzhledem k tomu, že se jedná o stejnou oblast a i na upravené trase nedaleko odtud chyběly mosty přes řeky, kdoví, jak tento úsek skutečně nyní vypadá. Dalším argumentem pro změnu trasy byla nepříznivá předpověď počasí. Hrozí-li silné bouřky, rozhodně není radno nocovat na polonině pod vrcholem.

Tolik k cestování a cestám v Rumunsku. O technických památkách v horách, lidech a Rumunsku samotném, pojednává následující díl.