O smyslu života… konečně!

Jednou to přijít muselo. Asi každý se někdy zamyslel nad tím, jaký to má všechno smysl. Chodit ráno do práce, jezdit na dovolené, rodit děti, platit účty, prodělávat nemoci, bavit se s přáteli… prostě žít. A umírat. Já se nad tím pozastavuji často a i když vím, že pravdu se nikdy nedozvím, přesto má smysl o smyslu života debatovat.

Předně je potřeba rozlišit pojmy. Smyslem života můžeme uvažovat smysl existence všeho živého, ale taky smysl bytí každého jednotlivce. Polemizovat se dá i o smyslu existence vůbec něčeho, ale to si nechám na jindy. Začnu smyslem existence života jako takového, protože v tom už mám celkem jasno a hlavně už jsem se tím dopodrobna probral v dřívějším (teď aktualizovaném) článku. Pro úplnost: jde čistě o život pozemský. O jiném zatím nevíme, tak se jím nebudu zabývat.

Vznik života byl nevyhnutelný

Z onoho článku plyne, že vznik života byl zcela nevyhnutelný. Nikdo jej nemusel tvořit ani zdokonalovat. Podle toho, co víme, se vše stalo samo od sebe a dokonce se to stát muselo. Z čistě tohoto poznání podle mě plyne, že život jako takový žádný smysl nemá. Nebyl stvořen za nějakým účelem. Prostě vznikl, protože díky zákonům fyziky a chemie musel. Automatický proces evoluce jej pak zdokonaloval miliardy let (jen si představte to množství času!) až k tak komplexním bytostem, jako jsme my. Je to z hlediska našich každodenních měřítek těžko uchopitelné, ale žádný logický rozpor v tom není a vše je v souladu s našimi poznatky z biochemie a dalších oborů.

Je potřeba se správně ptát

V tomto kontextu je to asi jako ptát se na smysl existence řeky. Může se zdát, že jejím smyslem je odvést vodu ze souše do moře. Ve skutečnosti ale víme, že každá řeka vznikla tak, že na souš napršelo a ta voda musela někam odtéct. Řeka tedy nemá žádný úkol, je to jen struktura – důsledek jiných dějů, který lidé pozorovali a pojmenovali. Stejně jako život. Při pátrání po smyslu existence všeho živého tedy vlastně nejde o to najít správnou odpověď, ale správnou otázku. Ptát se po smyslu všeho živého nedává smysl. Život prostě je, protože vznikl a bude, dokud nezanikne. Tak snadné to je.

Pro co žít?

Složitější polemika nás čeká ohledně smyslu života jednotlivce, či dokonce každého jednotlivého vědomí. Řeka to má jednoduché – odvádí vodu do moře, nemá na výběr a ani si to neuvědomuje (nejspíš). Někde mezi neživou přírodou a lidmi se však objevuje zlom v podobě vědomí. Máme vědomí a iluzi svobodné vůle, což nás nutí přemýšlet o tom, jak naložit se životem, který nám byl dán. Řeka má jasno, ale co mám dělat já? Jak mám žít?

Dost možná se tento problém objevil až u moderního člověka, kdy přestal být život redukován jen na zajištění základních potřeb. Podobné úvahy se objevují už v Buddhových textech, ale nejspíš probíhaly ještě mnohem dříve. Máme relativní bezpečí, dostatek potravin, dokážeme zajistit teplo a sucho… co dál? Jaký je náš smysl, když jsme tohoto dosáhli?

Myslím, že odpověď je obsažená v oněch otázkách. Že se takto ptáme značí, že máme na výběr a žádný smysl nám není „shůry“ dán. Dán je nám život, jeho smysl už si musíme dosadit sami.

Smysl života objektivní a subjektivní

Smyl života je tedy otázkou volby a vnitřního nastavení. Nejde ale tak úplně o svobodnou volbu, neboť jsme ovlivněni mnoha faktory jako je prostředí, společnost nebo fyzické dispozice. Navíc, jak bylo taky rozebráno v článku, svobodná vůle jako taková je jen iluze. Otázka po smyslu života se nám tak zredukovala na definici životních cílů a způsobu života. První část této volby je čistě subjektivní (osobní), druhou lze objektivizovat.

Za objektivní smysl života považuji soubor časem prověřených morálních zásad, které, v případě dodržování, zajistí, že se lidem ve společnosti bude žít dobře. Shrnout se dají do jedné jediné věty:

Nečiň jinému to, co nechceš, aby jiní činili tobě.

Všechna světová náboženství

Tak jednoduché to je. Když budeme ignorovat všelijak ohnutá učení různých církevních organizací a budeme studovat jen původní texty hlavních náboženství, dojdeme k tomu, že se na tomto shodnou všechna. Vše ostatní jsou v podstatě jen komentáře, podobenství a další rozvoj této myšlenky. Křesťanství má své desatero, důraz dává na lásku, buddhismus a hinduismus mluví o soucitu a nezištné pomoci druhým atd. Mimochodem, stejnou zásadu razí i libertarianismus pod pojmem „princip nenásilí„.

Osobní smysl života je druhým dílem do mozaiky. Pod ním si představíme konkrétní životní cíle a zásady; „to, co nás naplňuje“. Pro někoho je to zplození a výchova potomků, pro jiného práce, pro dalšího pomoc znevýhodněným lidem nebo zvířatům. Pro Eckharta Tolleho je to třeba čisté bytí v přítomnosti, pro mnichy duchovní rozvoj, pro sportovce zlepšování výkonu těla. Cílů může být samozřejmě víc současně. Pro většinu lidí je zřejmě jedním ze smyslů života dosažení pocitu štěstí, což činí dříve zmíněnými činnostmi. Jde pravděpodobně o cíl i těch lidí, kteří říkají, že žádný smysl života nemají. Na základě vnějších podmínek se smysl života může redukovat na boj o holé přežití a důstojnost, jak popsal třeba Viktor Frankl, který prošel několik koncentračních táborů.

Byl bych strašně rád, kdyby subjektivní životní cíle všech lidí byly v souladu s těmi objektivními, ale ne vždy tomu tak je. Smyslem života radikálních islamistů je pozabíjet co nejvíce bezvěrců. Pro ně jde o prostředek naplnění smyslu života, přestože rozhodně není v souladu s principem nenásilí. Totéž platilo pro nacisty. Tito lidé ale musejí počítat s neblahými následky svých činů, jak o tom ostatně taky většina náboženství hovoří. Jak ale historie mnohokrát ukázala, snaha tyto lidi násilím přivést k rozumu vedla většinou k ještě horším výsledkům.

Osobní smysl života se samozřejmě může v čase měnit a většinou se i mění tak jak se člověk vyvíjí. Pro mě to dříve byla snaha vydělat peníze a „něco dokázat“. Naštěstí jsem se poměrně včas přesměroval a nyní je mým nekompletním smyslem života klid, nezávislé štěstí (to ještě rozvinu v dalším článku), vnímání přítomnosti, rozvoj moudrosti, minimalismus, moje práce a to vše za maximální snahy naplnění obecného smyslu života.

Poznámka k rozmnožování

Spousta lidí tvrdí, že daný smysl života je rozmnožit se a vychovat potomstvo. Toto by se snad dalo nazvat biologickým smyslem života, který je ale způsoben vlivem genů, jak o tom psal Richard Dawkins v teorii sobeckého genu. Touha po rozmnožování a výchově je podmíněna biologicky podobně jako třeba hlad a žízeň. Této touze se můžeme, ale nemusíme podřídit, a tak tvrdím, že o univerzálně platný smysl života nejde.

Závěr (TL;DR)

Život jako takový žádný smysl nemá, vznikl a rozvinul se čirou náhodou dle fyzikálních zákonů. Život jednotlivce žádný předem daný smysl taky nemá, každý si ho musí určit sám pro sebe. Mělo by jít o něco, „co nás naplňuje“ a odpovídat zásadě „nečiň jinému to, co nechceš, aby jiní činili tobě“ jakožto časem prověřené univerzální morální zásadě – principu nenásilí.