Příspěvky

Jordánsko je menší blízkovýchodní země skýtající mnoho turistických lákadel, z nichž mezi nejznámější patří skalní město Petra. Přestože okolí Jordánska je značně nestabilní (v současné době především Sýrie, Irák, Írán, v některých obdobích také Izrael), jedná se v podstatě o takový ostrůvek bezpečí, kde v současnosti není čeho se obávat. To nás inspirovalo se do této země na více než týden podívat. V tomto článku shrnu své hlavní postřehy. Jako obvykle půjde spíše o postřehy obecné, které se budou hodit cestovatelům z naší oblasti. O památky zavadím jen okrajově. Věřím, že není nutné psát dalšího z hromady turistických průvodců. Vypíchnu jen to, co nás zaujalo. Samostatný článek je jako obvykle vyhrazen dopravě.

Regál s vajíčky v plastech

Ekologové, zůstaňte doma

Jedna z prvních věcí, které je potřeba po příjezdu udělat, je nákup. A hned na něm nás zaujala jedna věc. Pokud se dnes v Evropě řeší omezení používání jednorázových plastů, v Jordánsku a nejspíš celém arabském světě rozhodně ne. Na ovoce a pečivo se používají nikoli malé pytlíky jako u nás, ale velké igelitové tašky. Na každý druh zvlášť. Vajíčka nejsou uložena v recyklovaných papírových obalech, ale v plastových. No a u pokladny vám pan balič nákup o deseti položkách zabalí do sedmi tašek. Pokud tedy razíte radikální ekologické ideály, bude vhodné do Jordánska vůbec nejezdit, své názory na chvíli potlačit nebo si přinejmenším přibalit pár léků na nevolnost. Třídění odpadu samozřejmě taky není zrovna rozšířené. Ostatně s odpadky se setkáte poměrně hojně hlavně v okolí silničních tahů, ale je to pohled poměrně známý třeba i z balkánských zemí. Arabové rovněž nepatří mezi pořádkumilovné národy.

Uvolňující se náboženské poměry

Jordánsko je z 97 % muslimskou zemí. To může leckoho, zvláště ženy, od cesty úplně odradit. Pravdou však je, že v hlavním městě Ammánu, natož pak ve vyhlášených turistických centrech, vůbec není třeba dělat si hlavu z ortodoxního náboženského chování. Jednak jsou Jordánci na turisty zvyklí a neočekávají, že se budou v Petře nebo u Mrtvého moře zahalovat, ale z toho, co jsme viděli, je patrné, že ani pro samotné muslimy to nebude tak žhavé. Hned první den nás v Ammánu, přímo uprostřed staré římské citadely, zaujala zahalená muslimka hrající se svým mužem a dvěma dětmi fotbal. A jen o pár minut později jsme viděli například mladý pár držící se za ruku. Ženou byla rovněž zahalená muslimka. Samozřejmě je ale stále potřeba u toho přemýšlet – vášnivá líbačka na náměstí v Džaraši nebo hluboký výstřih v Madabě nejsou dobré nápady.

Anglicky umějí všichni

Abych vyvážil negativitu prvního odstavce, v Jordánsku překvapí hned po příjezdu jedna věc. Naprostá většina obyvatel se umí v základu domluvit anglicky. To se obzvlášť hodí, pokud neumíte arabsky (ovšem alespoň základy a písmo stojí za to se naučit, arabština je krásná řeč a její písmo je umělecké dílo). Samozřejmě nelze čekat angličtinu od starého beduína z odlehlé vesnice, ale ve větších městech a turistických oblastech je na to dobrý spoleh. Na druhou stranu, občas bych si přál, aby tomu tak nebylo, nebo abych já neuměl anglicky. Proč? Na to odpoví další odstavce.

Země bran a turniketů

Snad do všech památek se v Jordánsku platí vstup. A to nejen těch civilizačních, ale i přírodních. Proto doporučuji zakoupit před cestou Jordan Pass, který v sobě většinu vstupů obsahuje, včetně poplatku za vstup do země. Počítejte však s tím, že i na té zdánlivě nejméně významné atrakci bude nejspíš brána a u ní vrátný, který vás nemusí vpustit. Nemusí vás vpustit třeba i kvůli tomu, že je zavřeno, přestože by mělo být otevřeno. Možná je to tím, že jsme Jordánsko navštívili v lednu, mimo hlavní turistickou sezónu, ale otevírací doba často nesouhlasila s informacemi uvedenými na internetu. Stalo se nám to například na místě zvaném Al-Maghtas, kde měl být pokřtěn Ježíš Kristus. Zavírat se mělo v 19 hodin, ale už v půl páté nám bylo sděleno, že je prostě zavřeno. Smůla, ale nakonec jsme tolik nelitovali, neboť dle dalších informací se od brány k řece Jordán musí jet autobusem, kdežto my jsme si tento úsek na mapě vyhlédli jako možnou příjemnou procházku. Celá prohlídka navíc stojí v přepočtu 400 Kč a není v Jordan Passu zahrnuta. Na věřících je zkrátka potřeba vydělat. Realita může být odlišná od informací na internetu a na mapě, počítejte s tím.

Další podobný případ se nám stal v Džaraši, kde se nachází unikátní zbytky starověkého města z dob Alexandra Makedonského. Minibusem se nám neplánovaně podařilo o pár kilometrů přejet vstup do rozsáhlého památkového areálu (návod, aby se to nestalo i vám je v následujícím díle). Podle mapy měl areál více bran a brány tam skutečně byly, nicméně byly neoficiální. My jsme dvěma nenápadně proklouzli, ale okamžitě u nás byl někdo, kdo nám vysvětlil, že musíme asi 3 km pěšky k hlavní bráně, abychom získali razítko na Jordan Pass. Člověk u druhé brány se naštěstí nechal obměkčit a pustil nás, protože pochopil, že vstupenky už prostě máme a jestli na nich máme razítko nebo ne, nehraje zásadní roli.

Poslední podobná věc se nám stala u vyhlídky na mrtvé moře, na mapě zvaná jako Dead Sea Panoramic komplex. Tam jsme dorazili kolem druhé hodiny a už zdálky jsme viděli, jak se u brány s vrátným otáčí auta, proto jsme si raději našli soukromou vyhlídku na okolních kopcích. Ta byla sice taky za zavřenou branou, ale dírou v plotě jsme prolezli a nikomu to nevadilo. Z bran s vrátnými se tak po zbytek pobytu stalo trauma.

Mrtvé moře dál umírá

Jordánci mu říkají Mrtvé moře, Izraelci Moře soli. A obě strany mají pravdu (kromě toho, že nejde o moře, ale o jezero). Toto jezero je tak slané, že v něm nic nepřežije, přesto rozhodně stojí za to se v něm aspoň jednou za život vykoupat. Možná to ale nebude až tak úžasné, jak si představujete. Vezměte sklenici, ze třetiny ji zaplňte solí, dolijte vodou a dívejte se, co vznikne. Vznikne takový mazlavý olejíček a právě v takovém se budete koupat. Bude nadnášet jako na obrázcích, ale také slušně pálit, když se dostane do kontaktu se sliznicí. A ať vás ani nenapadne se v něm koupat, aniž byste měli možnost se ihned poté opláchnout. Mě to napadlo, protože jsem to nevydržel a musel jsem do něj skočit hned při našem prvním setkání. Následky byly horší, než jsem čekal. Jakýkoli kus oblečení, který se dostal do styku byť jen s malým množstvím této vody, se stal nepoužitelným nejméně do prvního vyprání. Obléct se po vykoupání do jediných dlouhých kalhot prostě nebyl dobrý nápad. I po usušení pouštěly mazlavou hmotu a současně ztvrdly, což neocenila moje kůže, která se o ně dřela.

Nánosy soli na břehu Mrtvého moře

Další věcí je vstup do vody. Pokud si nechcete platit drahý resort, který vstupy do vody upravuje, pak budete muset překonat nános velice ostrých krystalků soli na březích. I přes velkou opatrnost jsem skončil s odřeninami na nohách i rukách. Doporučuji boty do vody. No aspoň člověku nehrozí z této vody žádná infekce, naopak by měla působit na oděrky blahodárně.

Nakonec zaujme také zjevný úbytek vody v tomto jezeru, který aktuálně dosahuje až metr ročně. Metr výšky, co do vzdálenosti to však je více, a tak z rezortů, které původně asi byly na pobřeží, je teď potřeba jít stovky metrů k vodě. Do padesáti let bude tímto tempem Mrtvé moře skutečně mrtvé, pokud se nepodaří vykopat plánovaný kanál z Rudého moře. Takže na nic nečekejte a objednávejte letenky. Mrtvé moře není jediné z přírodních zajímavostí Jordánska, země skýtá několik přírodních rezervací, kde je možné podniknout i vícedenní treky, většinou ovšem pouze s průvodcem a málokam se dostanete zdarma. Namátkou jde o rezervace Mujib, Shawmari, Dana a Wadi Rum.

Na kameni kámen

Jordánsko je plné památek starých staletí. Namátkou mezi historická města patří zmíněný Džaraš, Madaba, Karak a samozřejmě Petra. Pravdou je, že se člověk mnohdy neubrání pocitu, že tyto památky jsou prostě všude stejné. Neodborné oko nepozná rozdíl, bude-li se procházet v řeckých Delfách, po kyperském Pafosu nebo v jordánském Džaraši. Všude najdete trosky amfiteátrů a starých chrámů, ze kterých zbyly většinou jen základy, některé sloupy a přinejlepším krásné staré mozaiky. Jedinou výjimkou je skalní město Petra, které si svůj status světového unikátu právem zaslouží. Město totiž bylo z většiny vytesáno do skal a jde skutečně o obří komplex, který vám zabere minimálně několik hodin, dají se tam ale pohodlně strávit i tři dny.

Sníh v horách nad Wadi Musa

Pozor na počasí, platby kartou a ceny potravin

Jordánsko je co do klimatu velice různorodá země. Dělá to značné převýšení, které jde od -420 m pod mořem u Mrtvého moře, což je mimochodem nejnižší místo souše na Zemi až po tisícovkové hory. Třeba hlavní město Ammán nebo oblíbená Petra jsou ve výšce kolem 1000 m n.m. Teplotní rozdíl tak může činit i desítky stupňů. U Mrtvého nebo Rudého moře si můžete i v lednu běžně užívat až 30 stupňů, v horách vás ale může překvapit i sníh, jako se to stalo nám. Jinak ale bylo mimo moře v průměru kolem deseti stupňů. Na pěší výlety téměř ideální. Za nejlepší čas na návštěvu Jordánska se považuje konec podzimu a začátek jara. V létě už je tam pro nás nesnesitelné vedro.

Dnes je moderní platit platebními kartami i při cestování. Tento trend dorazil samozřejmě i do Jordánska, má však svá ale. Poté, co jsme se dvakrát pokusili platit v obchodě kartou, jsme raději přešli k hotovosti. Ne, že by to nešlo, ale terminály jsou patrně staršího data a platba kartou trvala často i několik minut. Co se týče cen – potraviny jsou obecně poměrně výrazně dražší nežli u nás, jak v restauracích, tak v obchodech. Ostatní ceny jsou srovnatelné.

Arabský národ není pro každého

Všechny arabské země mají svou specifickou kulturu. Ta je založená na extrovertním přístupu k životu, nízkém významu soukromí jednotlivce a na způsobu obchodování, kde účel světí prostředky. Tato kombinace se může pro leckteré turisty z našich zeměpisných šířek ukázat poněkud nepříjemná. Představa procházky po historickém centru města nebo kolem významné památky z Kristovy doby, kde si v klidu vychutnáte každý detail, se zde naplní jen stěží. Připravte se na to, že pokud vypadáte jako turista (což s nearabským vzhledem změníte jen těžko), budete prakticky neustále v obležení taxikářů a nabízečů čehokoliv. Když se vám bude zdát, že na vás podél silnic neustále někdo troubí, jsou to taxikáři, co si vymáhají pozornost. U památek vám bude neustále někdo proaktivně nabízet suvenýry, jízdy na oslech a další super věci. Je na každém, jak se s tím vypořádá. U mě je obvyklý proces od zdvořilého odmítání přes méně zdvořilé odmítání až po absolutní ignoraci během několika dní. Důležité je neposlouchat prodejní argumenty, které nejdou daleko pro sprosté lži. Pokud vám taxikář řekne, že poslední autobus do Ammánu už odjel, ale že on je ochoten vás odvézt 50 km daleko za v přepočtu 660 Kč, nevěřte mu. Nevěřte nikomu z těch, co vám cokoli nabízejí, pro pár dinárů udělají a řeknou skutečně cokoliv. Přechod hranic do Izraele pro nás v tomto smyslu byl úžasným vysvobozením, byť samotný proces přechodu byl také velice náročný a zajímavý. O tom ale už v článku o Izraeli.

Sobota 26. dubna 1986 se stala nechvalně známým dnem pro životy tisíců lidí, elektrárenský průmysl, přírodní ekosystémy a vůbec celý svět. Řeč je o černobylské katastrofě, při které došlo v důsledku nešťastné shody okolností k sérii explozí ve 4. bloku Černobylské jaderné elektrárny a k uvolnění radioaktivního materiálu do okolního prostoru i do ovzduší, kde se rozšířil po celém světě. V reakci na katastrofu bylo vytvořeno ochranné pásmo zákazu vstupu v okruhu 30 km a blok byl zakryt železobetonovým „sarkofágem“. V současné době je oblast na krátkodobé pobyty zpřístupněna, čehož jsem v roce 2012 využil. Výsledek zprostředkuji v tomto článku a přidružené fotogalerii. Některé informace však již nemusí být aktuální.

Vstup do zóny je snadnější, než si myslíte

Opuštěné domy vesnice Černobyl, podle které byla elektrárna pojmenována.

V dnešní době už je velice snadné se do „zóny smrti“ dostat. Zájezdy zprostředkovávají desítky agentur z různých zemí včetně Česka. Stačí vygooglit výraz „černobyl zájezd“ a vyběhne vám několik relevantních výsledků. Pokud umíte anglicky, rusky nebo ukrajinsky, doporučil bych spíše dostat se k nějaké místní důvěryhodné agentuře, bývají levnější a spolehlivější. Jen se budete muset sami dopravit pravděpodobně do Kyjeva. To by ale neměl být problém, letenky jsou levné, pro dobrodruhy můžu doporučit zážitek ve formě cesty vlakem, která zabere dvě noci. O cestě píšu v samostatném článku. Zájezd s cestou i ubytováním je sice pohodlnější, ale bude to stát méně zážitků a výrazně větší peníz.

Pro získání povolení ke vstupu budete nejspíš potřebovat jen potvrzení od praktického lékaře, že vám neškodí ionizační záření, což dostanete vždy, pokud nejste těhotná žena nebo např. poruchu krvetvorby.

Ze zapovězeného území atrakcí

Památník obětem katastrofy s turisty, v pozadí původní sarkofág reaktoru.

Vstup do zóny sám o sobě je zpoplatněn, ale nejde o zásadní částku. V roce 2012 jsme za jednodenní prohlídku a cestu z Kyjeva zaplatili asi 1000 dolarů pro 7 lidí, tedy kolem 150 dolarů na osobu. Vliv na cenu mají určitě kurzy měn, počet osob, typ zájezdu, ale i politická situace Ukrajiny, která se od té doby zásadně změnila. Co jsem se ale díval, vypadá to, že dnes budou ceny velice podobné. Co vyhnala inflace a poptávka zase srazil dolů kurz hřivny, která se po Majdanu propadla. Lze si vybrat z různých typů zájezdů od skupinových na pár hodin až po vícedenní se soukromým průvodcem.

Silný nárůst turismu v oblasti se však bohužel projevuje v jejím vzhledu. To, co bývalo tajemné a nedotknuté, je teď přeplněno turisty. Odpadky po turistech nejsou k rozeznání k odpadkům co zbyly po bývalých obyvatelích. Jindy jsou naopak některá místa uměle přetvářena pro větší dramatičnost. Ale tak je to bohužel se vším.

Pokud vás nezabije cesta, radiace rozhodně ne (kromě Američanů)

V Kyjevě jsme se sešli s průvodci a vyrazili větší dodávkou předělanou na minibus na sever směrem k elektrárně. Po meziměstské silničce snadno zaměnitelné s tankodromem jel náš řidič asi 130 km/h a nezdálo se, že by to tam bylo nějak mimořádné. Zřejmě razili teorii, že ty díry v silnici je lepší přeskákat vysokou rychlostí než nízkou. A nejspíš to skutečně bylo lepší. Cestou nás čekalo několik kontrolních stanovišť, kde se většinou kontrolovaly pasy a/nebo povolení. Už poblíž hranice zóny jsou vidět opuštěné domy. U vstupu do zóny se vytvoří větší skupinka lidí a pokračuje se podle programu. Podle agentury dostanete různé ochranné pomůcky. My jsme dostali pouze roušku a doporučení ji nosit, na druhou stranu potkali jsme i návštěvníky v něčem, co připomínalo skafandry (byli to Američané, na obrázku památníku vlevo). Dostali jsme taky jeden dozimetr, abychom se mohli přesvědčit, že na vybetonovaných plochách je radiace minimální. Ověřili jsme si také, že ve vegetaci se stále drží nadnormální hodnoty. Obecně ale (prý) za celou prohlídku dostanete asi takovou dávku jako na rentgenu u zubaře.

Ukázka strojů, které pomáhaly s eliminací škod po výbuchu.

Jak už bylo řečeno, programy prohlídek mohou být různé, my jsme po vstupu zamířili do vesničky Černobyl, kde se ještě vyřizovaly nějaké záležitosti. Podle této obce je sice pojmenovaná elektrárna, ta je ale vzdálena ještě asi 15 km. Následoval pobyt u památníku přímo v areálu elektrárny, od kterého je výhled na „sarkofág“ zakrývající reaktor. Tehdy v roce 2012 to byl ještě ten původní. Nový, který byl dosazen koncem roku 2016, se ale už tou dobou nedaleko připravoval. Elektrárnu a její součásti bylo zakázáno fotit, ale porušování zákazu nikoho netrápilo, takže nějaké fotky v galerii (a kdekoliv jinde) najdete.

Boršč v černobylské kantýně

Další zastávkou bylo samozřejmě narychlo opuštěné městečko Pripjať. To hlavní, proč se do zóny jezdí. Prošli jsme si v zásadě hlavně ta nejprofláklejší místa, jako je zábavní park, bazén, škola, supermarket a hotel. Více řeknou fotografie. Potom že prý je čas na oběd. Mysleli jsme si nejdřív, že jde o vtip a že už máme jet zpátky do Kyjeva se najíst, ale skutečně jsme šli do kantýny v rámci areálu elektrárny. K jídlu jsme byli nedůvěřiví, ale černobylský boršč byl výborný a žádné zdravotní problémy nás nečekaly. Cestou zpátky byla ještě poslední zastávka u památníku zvláštních obětavých strojů, které pomáhaly s likvidací škod po katastrofě, ale ne moc úspěšně. Vedle byl místní mahazin (neboli magazin, v ukrajinštině došlo ke změně g -> h naprosto všude, i v některých cizích slovech), kde se dalo občerstvit.

Stojí to za to

I přes to, že už to není takové dobrodružství jako dříve, podívat se do Černobylu rozhodně doporučuji. Když nezvolíte „senzační“ agenturu, která z vás vytáhne zbytečné peníze, je to cenově dostupný výlet do krajiny, která nemá na světě obdoby. Připomenout si, že naše vlastní technologie nás taky mohou pořádně potrápit, určitě neuškodí. Dobrodružství si můžete dodat cestou po vlastní ose a výlet lze spojit s jinými cíli, tradičně to bývá Kyjev, který je po cestě. O východ Ukrajiny se nejedná, takže se (v době psaní článku začátkem roku 2019!) nemusíte obávat bezpečnostních problémů.