Archív značky pro: svobodná vůle

O smyslu života… konečně!

Jednou to přijít muselo. Asi každý se někdy zamyslel nad tím, jaký to má všechno smysl. Chodit ráno do práce, jezdit na dovolené, rodit děti, platit účty, prodělávat nemoci, bavit se s přáteli… prostě žít. A umírat. Já se nad tím pozastavuji často a i když vím, že pravdu se nikdy nedozvím, přesto má smysl o smyslu života debatovat.

Předně je potřeba rozlišit pojmy. Smyslem života můžeme uvažovat smysl existence všeho živého, ale taky smysl bytí každého jednotlivce. Polemizovat se dá i o smyslu existence vůbec něčeho, ale to si nechám na jindy. Začnu smyslem existence života jako takového, protože v tom už mám celkem jasno a hlavně už jsem se tím dopodrobna probral v dřívějším (teď aktualizovaném) článku. Pro úplnost: jde čistě o život pozemský. O jiném zatím nevíme, tak se jím nebudu zabývat.

Vznik života byl nevyhnutelný

Z onoho článku plyne, že vznik života byl zcela nevyhnutelný. Nikdo jej nemusel tvořit ani zdokonalovat. Podle toho, co víme, se vše stalo samo od sebe a dokonce se to stát muselo. Z čistě tohoto poznání podle mě plyne, že život jako takový žádný smysl nemá. Nebyl stvořen za nějakým účelem. Prostě vznikl, protože díky zákonům fyziky a chemie musel. Automatický proces evoluce jej pak zdokonaloval miliardy let (jen si představte to množství času!) až k tak komplexním bytostem, jako jsme my. Je to z hlediska našich každodenních měřítek těžko uchopitelné, ale žádný logický rozpor v tom není a vše je v souladu s našimi poznatky z biochemie a dalších oborů.

Je potřeba se správně ptát

V tomto kontextu je to asi jako ptát se na smysl existence řeky. Může se zdát, že jejím smyslem je odvést vodu ze souše do moře. Ve skutečnosti ale víme, že každá řeka vznikla tak, že na souš napršelo a ta voda musela někam odtéct. Řeka tedy nemá žádný úkol, je to jen struktura – důsledek jiných dějů, který lidé pozorovali a pojmenovali. Stejně jako život. Při pátrání po smyslu existence všeho živého tedy vlastně nejde o to najít správnou odpověď, ale správnou otázku. Ptát se po smyslu všeho živého nedává smysl. Život prostě je, protože vznikl a bude, dokud nezanikne. Tak snadné to je.

Pro co žít?

Složitější polemika nás čeká ohledně smyslu života jednotlivce, či dokonce každého jednotlivého vědomí. Řeka to má jednoduché – odvádí vodu do moře, nemá na výběr a ani si to neuvědomuje (nejspíš). Někde mezi neživou přírodou a lidmi se však objevuje zlom v podobě vědomí. Máme vědomí a iluzi svobodné vůle, což nás nutí přemýšlet o tom, jak naložit se životem, který nám byl dán. Řeka má jasno, ale co mám dělat já? Jak mám žít?

Dost možná se tento problém objevil až u moderního člověka, kdy přestal být život redukován jen na zajištění základních potřeb. Podobné úvahy se objevují už v Buddhových textech, ale nejspíš probíhaly ještě mnohem dříve. Máme relativní bezpečí, dostatek potravin, dokážeme zajistit teplo a sucho… co dál? Jaký je náš smysl, když jsme tohoto dosáhli?

Myslím, že odpověď je obsažená v oněch otázkách. Že se takto ptáme značí, že máme na výběr a žádný smysl nám není „shůry“ dán. Dán je nám život, jeho smysl už si musíme dosadit sami.

Smysl života objektivní a subjektivní

Smyl života je tedy otázkou volby a vnitřního nastavení. Nejde ale tak úplně o svobodnou volbu, neboť jsme ovlivněni mnoha faktory jako je prostředí, společnost nebo fyzické dispozice. Navíc, jak bylo taky rozebráno v článku, svobodná vůle jako taková je jen iluze. Otázka po smyslu života se nám tak zredukovala na definici životních cílů a způsobu života. První část této volby je čistě subjektivní (osobní), druhou lze objektivizovat.

Za objektivní smysl života považuji soubor časem prověřených morálních zásad, které, v případě dodržování, zajistí, že se lidem ve společnosti bude žít dobře. Shrnout se dají do jedné jediné věty:

Nečiň jinému to, co nechceš, aby jiní činili tobě.

Všechna světová náboženství

Tak jednoduché to je. Když budeme ignorovat všelijak ohnutá učení různých církevních organizací a budeme studovat jen původní texty hlavních náboženství, dojdeme k tomu, že se na tomto shodnou všechna. Vše ostatní jsou v podstatě jen komentáře, podobenství a další rozvoj této myšlenky. Křesťanství má své desatero, důraz dává na lásku, buddhismus a hinduismus mluví o soucitu a nezištné pomoci druhým atd. Mimochodem, stejnou zásadu razí i libertarianismus pod pojmem „princip nenásilí„.

Osobní smysl života je druhým dílem do mozaiky. Pod ním si představíme konkrétní životní cíle a zásady; „to, co nás naplňuje“. Pro někoho je to zplození a výchova potomků, pro jiného práce, pro dalšího pomoc znevýhodněným lidem nebo zvířatům. Pro Eckharta Tolleho je to třeba čisté bytí v přítomnosti, pro mnichy duchovní rozvoj, pro sportovce zlepšování výkonu těla. Cílů může být samozřejmě víc současně. Pro většinu lidí je zřejmě jedním ze smyslů života dosažení pocitu štěstí, což činí dříve zmíněnými činnostmi. Jde pravděpodobně o cíl i těch lidí, kteří říkají, že žádný smysl života nemají. Na základě vnějších podmínek se smysl života může redukovat na boj o holé přežití a důstojnost, jak popsal třeba Viktor Frankl, který prošel několik koncentračních táborů.

Byl bych strašně rád, kdyby subjektivní životní cíle všech lidí byly v souladu s těmi objektivními, ale ne vždy tomu tak je. Smyslem života radikálních islamistů je pozabíjet co nejvíce bezvěrců. Pro ně jde o prostředek naplnění smyslu života, přestože rozhodně není v souladu s principem nenásilí. Totéž platilo pro nacisty. Tito lidé ale musejí počítat s neblahými následky svých činů, jak o tom ostatně taky většina náboženství hovoří. Jak ale historie mnohokrát ukázala, snaha tyto lidi násilím přivést k rozumu vedla většinou k ještě horším výsledkům.

Osobní smysl života se samozřejmě může v čase měnit a většinou se i mění tak jak se člověk vyvíjí. Pro mě to dříve byla snaha vydělat peníze a „něco dokázat“. Naštěstí jsem se poměrně včas přesměroval a nyní je mým nekompletním smyslem života klid, nezávislé štěstí (to ještě rozvinu v dalším článku), vnímání přítomnosti, rozvoj moudrosti, minimalismus, moje práce a to vše za maximální snahy naplnění obecného smyslu života.

Poznámka k rozmnožování

Spousta lidí tvrdí, že daný smysl života je rozmnožit se a vychovat potomstvo. Toto by se snad dalo nazvat biologickým smyslem života, který je ale způsoben vlivem genů, jak o tom psal Richard Dawkins v teorii sobeckého genu. Touha po rozmnožování a výchově je podmíněna biologicky podobně jako třeba hlad a žízeň. Této touze se můžeme, ale nemusíme podřídit, a tak tvrdím, že o univerzálně platný smysl života nejde.

Závěr (TL;DR)

Život jako takový žádný smysl nemá, vznikl a rozvinul se čirou náhodou dle fyzikálních zákonů. Život jednotlivce žádný předem daný smysl taky nemá, každý si ho musí určit sám pro sebe. Mělo by jít o něco, „co nás naplňuje“ a odpovídat zásadě „nečiň jinému to, co nechceš, aby jiní činili tobě“ jakožto časem prověřené univerzální morální zásadě – principu nenásilí.

Vznik života a zánik svobodné vůle

Úvahy o vzniku hmoty, vesmíru, Bohu, smyslu života atp. mají jeden zásadní problém: ke správné odpovědi se čistě z principu nemůžeme dostat. Nebo možná můžeme, ale nikdy nebudeme moci si jakoukoli teorii na toto téma ověřit. Proč to tedy přesto dělávám? Protože cesta je zde cíl. Teoretizování a filozofování na tato témata mě zkrátka baví, i když (nebo možná právě proto, že) vím, že nebude mít nikdy uspokojivý konec. A člověk může přijít na jiné, zdánlivě nesouvisející a užitečné věci. V tomto článku stručně popíšu svou představu vzniku života na Zemi a závažné důsledky, které z ní podle mě plynou: nevyhnutelnost vzniku života a otázka svobodné vůle. V případě odborné části půjde samozřejmě o eklektický výsledek bádání u jiných autorů, jelikož nejsem biochemik. Za nejlepší zdroj považuji paradoxně „pouze“ příspěvek na blogu od buněčného biologa Jana Švadlenky. Cenné připomínky připojila také bioanalytička Táňa Gazárková.

Nepotřebujeme Boha ani filozofii

Kreacionistů, kteří předpokládají přítomnost vyšší moci u vzniku života, není zrovna málo. Přesto si myslím, že jejich teorie vycházejí spíše z neznalosti, nedostatku odvahy a neochoty se vědeckou teorií zabývat. Svést všechno na Boha a dál se tím nezabývat je snadným řešením. Já upřednostňuji teorie založené na ověřitelných předpokladech (i když v tomto případě je to s ověřitelností složitější, jak ukáže další odstavec). Pokusím se přijít na to, jak z karet, které byly po vzniku Země rozdány, mohlo přirozenou cestou vzniknout něco, co se snaží zachovat sama sebe a nadto se rozmnožit. Ani pozdější příchod života na Zemi z vesmíru (takzvaná teorie panspermie), přestože se jedná o vědeckou teorii, zde neuvažuji. Pokud se podaří vysvětlit vznik života na Zemi, není potřeba dělat věc složitější. Jsem přesvědčen, že poznatků z biologie, chemie, genetiky a dalších příbuzných oborů už je dost, abychom dali dohromady alespoň rámcovou smysluplnou teorii. To se také stalo. Teorií je spousta, ovšem vždy tu bude jeden zásadní problém. Aby mohla být teorie považována za platnou, je potřeba ji ověřit experimentem.

Potřebujeme miliardy let

Živé z neživého se v laboratoři zatím vytvořit nepodařilo. Proč? Země a látky na ní měly miliardy let k tomu, aby se z nich vyvinul život. My je ale nemáme, a tak by bylo obrovské štěstí, kdyby se život přesto alespoň v nějaké základní formě vyvinul během několika let (dál vědecké granty nesahají). Dosud se tak nestalo, a tak se musíme spokojit s verzí, že jde zřejmě o dlouhodobější a komplexnější proces, dost možná závisející na málo pravděpodobných shodách okolností. Přesto nám proběhlé pokusy daly alespoň vodítka, jak k tomu mohlo dojít. Miliony let tak zkoušíme předběhnout logickou dedukcí z toho, co víme. Aktuálně přijímanou teorii, kterou rovněž preferuji, v dalším odstavci ve zkratce a laicky představím. Pro zájemce o detaily jsem přiřadil odkazy na blíže vysvětlující články a zdroje.

Aminokyselina základ života

Za základní stavební prvek života jsou považovány aminokyseliny. Bílkovina není nic jiného než specifický řetězec aminokyselin. No a z bílkovin, jednodušších nebo složitějších, jsou tvořeny enzymy. Enzym je výkonnou složkou každého organismu, kde řídí většinu procesů. Jedním z těchto procesů je třeba i replikace DNA a RNA při dělení buněk – zásadní mechanismus pro rozmnožování a zachovávání genetické informace, tedy pro život. Podstatným aspektem se stává již několikrát laboratorně prokázaný fakt, že aminokyseliny mohou za vhodných podmínek vznikat spontánně (samozřejmě ne „z ničeho“, ale pokud jsou přítomny potřebné prvky). A právě takovéto vhodné podmínky podle všech zjištění panovaly na určitých místech mladé Země. Vznik aminokyselin tedy nebude problém, ovšem aminokyseliny jako takové jsou ještě životu vzdálené. Jak bylo dále prokázáno, za určitých okolností se mohou odehrávat reakce vedoucí ke vzniku složitějších sloučenin. Třeba takových, které tvoří řetězce díky takzvané komplementaritě a jsou už schopny uchovávat informaci. Komplementarita znamená v biologii vzájemnou doplňkovost různých nukleových bází. K adeninu zapadá thymin, ke guaninu cytosin apod. Pokud se u daného řetězce doplňkový nukleotid (potrava) nachází, je automaticky připojen a řetězec se šíří a může se replikovat (rozmnožovat). Mezi tyto řetězce patří známé RNA a DNA. Zmíněné nukleové báze, které tvoří základ těchto kyselin, mohou rovněž spontánně vznikat ve vhodných podmínkách, které na prastaré Zemi byly.

Díky Bohu za chyby

V odstavci výše i v celé teorii je to samé „za vhodných podmínek“, „za určitých okolností“ a další obraty vyjadřující nejistotu. Nejeden biolog by potvrdil, že teorie má své problémy. Pokud ale zapojíme teorii pravděpodobnosti, objeví se naděje. Uvědomme si, jak velká Země je, kolik času uplynulo a kolik takových chemických pokusů tedy muselo proběhnout. Mnohokrát se musely objevit vhodné podmínky pro vznik jednoduchých řetězících se sebereplikujících systémů. Třeba takového, který se podařilo vytvořit v laboratoři. Pak už přišel ke slovu automatický proces evoluce. Systémy, které třeba nebyly dobře chráněné před vlivy okolí, zanikly. Naopak systémy, které se třeba úplnou náhodou dostaly do tukových váčků (jež rovněž vznikají přirozeně), byly lépe chráněné proti okolí a mohla vznikat první primitivní buňka. Stejně tak hrály roli chyby při replikaci. Tyto chyby přirozeně vznikají dodnes a přestože slovo „chyba“ má negativní nádech, v tomto případě z nich život může těžit (proto se říká „variabilita“ místo „chybovost“). Systémy, které vlivem náhodné mutace získaly určitou výhodu, měly vyšší šanci na přežití a posunuly celý vývoj dál. A takto to šlo stovky milionů let až do vzniku homo sapiens sapiens. Je to obtížně uchopitelné, ale stačí si uvědomit, jaký technický pokrok učinilo lidstvo jen za posledních 100, 200 let. Proč by se tedy příroda nemohla vyvinout z jednoduchých organických molekul v tak komplexní struktury, když na to měla takovou dobu, byť na rozdíl od nás tvořila slepě, tedy neúčelně.

Vzniku a zdokonalování života nešlo zabránit

Pokud o vzniku života uvažujeme jako o množství nikým nekontrolovaných a neusměrňovaných chemických reakcí organických molekul, pak z toho plyne, že ke vzniku života na podobné bázi by za stejných podmínek muselo dojít kdekoliv a kdykoliv. Výsledek by potom záležel na vnějších okolnostech, kterým se život ve svém vývoji musí přizpůsobovat. Pokud by třeba nedošlo k vyhynutí dinosaurů před 66 miliony let, dnešní Zemi by nejspíš vládly úplně jiné, stěží představitelné formy života. Zní to možná trochu depresivně, ale podle této teorie jsme „pouze“ výsledkem série nevyhnutelných chemických reakcí trvající přes 4 miliardy let. Samotná evoluce je potom pouze důsledkem těchto „soupeřících reakcí“, není to proces řízený nějakou vyšší mocí. Evoluce probíhá i v neživých systémech, kde funguje nějaký mechanismus výběru. Uvažte třeba auta. Modely, které na trhu neprorazí, nebudou dále vyráběny, kdežto ty úspěšné budou dále nabízeny a vylepšovány. Mechanismem výběru je v tomto případě trh. U živých organismů je jím schopnost přežít.

Co to znamená pro svobodnou vůli?

Velkým problémem souvisejícím se vznikem života je vznik vědomí. S vědomím si spojujeme svobodnou vůli. Takový virus (považovaný za přelom mezi živým a neživým) nejspíš žádné vědomí nemá a neočekáváme od něj, že by jednal dle svobodné vůle. Když se náhodou dostane do organismu, tak tam páchá neplechu ne proto, že by chtěl, ale proto, že jeho součásti různými způsoby působí na součásti napadeného organismu a ten se brání. Jeho chování je tedy stejně nevyhnutelné jako vznik života a nemá nic společného se svobodnou vůlí. Iluzi jeho úmyslného jednání způsobuje to, že jej vnímáme jako živý a snad i jazyk, který používáme. Když říkáme, že virus ten a ten způsobuje to a to tím a tím způsobem, evokuje to jeho úmysl. Žádný ale ve skutečnosti není (nebo alespoň není potřeba).

Náš druh vědomí má, to víme všichni už jen uvědomováním si významu těchto slov. Pokud ale virus, základní jednotka života, funguje zcela automaticky, kde je ta hranice? Uvědomuje si sama sebe a svět kolem bakterie? Houba? Žížala? Kočka? Delfín? Mají svobodnou vůli? Jak vzniká vědomí stále nevíme, ale stejně jako ostatní naše části se muselo vyvinout evolucí. Podle všech poznatků jde vědomí ruku v ruce v mozkem. Zdá se tedy, že organismy s primitivním mozkem by mohly mít jakési primitivní vědomí (či spíše podvědomí) a vyšší organismy vyvinutější vědomí. Je ale vědomí totéž co svobodná vůle?

U jednodušších organismů typu křečka se zdá, že třeba útěk před predátorem je jen složitý sled elektrochemických pochodů vedoucí od podnětu zpozorování nebezpečí, přes vyplavení adrenalinu až po reakce ve svalech způsobující jejich stahy a útěk. Podobně jako u viru zde vůbec není potřeba křečkova svobodná vůle, byť si strach z predátora třeba částečně uvědomuje. Křečkova reakce má v pozadí jen mnohem komplexnější proces než „jednání“ viru. Lze předpokládat, že u nás jsou tyto procesy ještě složitější, přesto mi ze všech výše popsaných informací vychází, že svobodná vůle nemusí být ve skutečnosti přítomna. Vědomí ale pravděpodobně způsobuje, že máme iluzi svobodné vůle. Všechno je to podle mě důsledek oné jedné série chemických reakcí, která započala před miliardami let. Tomu, že jste se „rozhodli“ jít večer s přáteli do kina, se tak možná nedalo zabránit a bylo to jasné už při vzniku vesmíru. Obávám se ale, že když někoho zabijete, tak to jako obhajoba u soudu stejně nepomůže.

AI dodatek

Iluzi svobodné vůle lze nyní dobře připodobnit k AI chatbotům. Požádal jsem ChatGPT, aby mi udělal výtah z jedné seminární práce. On to udělal, ale jednu pasáž vytřídit odmítl, protože se v ní vyskytoval „citlivý“ obsah a pak se mě zeptal, jestli nepotřebuji něco dalšího. Může se zdát, že jednal na základě svobodné vůle, ale moc dobře víme, že jednal jen na základě programu, byť na naše měřítka už extrémně složitého. Podobná, ještě mnohem složitější černá skříňka může být klidně náš mozek. To, že si svoje jednání na rozdíl od chatbota nebo viru uvědomujeme, nám svobodnou vůli ještě nedává.