Proč řidiči autobusu ujíždějí cestujícím

Na tohle téma bylo napsáno a řečeno už mnoho, ale stále ne dost. Na webu i osobně se neustále setkávám s nepochopením, proč někomu ujel autobus „před nosem“. I já občas někomu ujedu, vědomě či nevědomě. V tomto článku objasním proč.

Ego

Prvně je třeba si uvědomit, že dobíhající situaci bere čistě ze svého pohledu. Bude muset čekat, nestíhá práci, školu, schůzku… nic jiného v tu chvíli nevnímá. To je samozřejmě chybný pohled na realitu. Ve skutečnosti daná situace vždy zahrnuje i spousty dalších lidí, kteří mají své zájmy – většinou přesně opačné. Jde o řidiče, o cestující, ale také o další účastníky silničního provozu. Dokonce, jak uvidíte, i ty, kteří se nacházejí v jiné čtvrti města nebo v jiné obci. Řidiči autobusu je dána role jakéhosi arbitra, který musí rozhodnout pro nebo proti počkání na dobíhajícího cestujícího na základě mnoha parametrů. Měl by rozhodnout tak, aby výsledná hodnota pro všechny, na které má situace vliv, byla kladná. Často se stává, že je nutné dát přednost „vyššímu dobru“ před jedním opozdilcem. Opozdilec to však málokdy pochopí a spíše se nechá ovládnout svým egem. Pevně věřím, že tento článek by alespoň části z nich mohl pomoct vymanit se z tohoto zajetí ega.

Já osobně si při rozhodování, zda čekat či nečekat, pokládám následující otázky:

Obrázek vygenerován pomocí umělé inteligence DALL·E mini.

Jaké mám zpoždění?

V provozu se stává, že dochází ke zpožděním. Je-li příliš vysoké, je menší šance, že budu čekat. Logicky.

Jaký je další profil linky/jízdního řádu?

Pokud například ze znalosti dané linky vím, že v další části trasy budu zpoždění spíše stahovat než zvyšovat, je to argument k počkání. Naopak, pokud je zbytek trasy časově náročný, budu o to víc spěchat ze zastávky.

Stejně tak pokud ze svého služebního jízdního řádu vím, že na konečné mám málo času na obrat, je to zase argument pro nepočkání. Počkáním na jednoho člověka se totiž může stát, že nestihnu obrat na konečné a budu z výchozí zastávky odjíždět opožděn. Jeden opozdilec tak může ovlivnit ne jeden, ale hned několik dalších spojů.

Neblokuji nějak provoz?

Jsou situace, kdy autobus stojící v zastávce nelze objet. Týká se to ostatních aut, ale také kolegů v jiných autobusech. Může to být konstrukcí zastávky, ale třeba i danou dopravní situací (klasika je ucpaná Fügnerka v Liberci). V každém případě, pokud blokuji desítky lidí za mnou, snažím se minimalizovat čas výměny cestujících. Pokud vidím jednoho, který bude dobíhat ještě dobrou půl minutu, pak je mi líto, ale odjíždím.

Jaký má tato linka interval?

Roli při rozhodování hraje také interval dané linky. Pokud linka jezdí jednou za hodinu nebo pokud se jedná o poslední spoj, pak samozřejmě počkám vždy. Pokud se ale jedná o linku s aktuálním (souhrnným) intervalem třeba 5 minut, je to spíše argument pro nečekání. Pak mohou nastat i marginální situace, které jsem uváděl například v tomto článku. Pokud vím, že jsem opožděn a na paty se mi lepí další spoj stejné linky, udělám cestujícímu dokonce službu, když mu s narvaným autobusem ujedu a nechám ho počkat si půl minuty na prázdný. V tu chvíli, kdy odjíždím, mě samozřejmě proklíná, ale já si vždy strašně přeji, aby posléze, kdy mu přijede prázdný autobus, pochopil, že jsem to myslel dobře. Bohužel si myslím, že většina mě spíše bude proklínat dál, protože je ani nenapadne, že nad tím jsem schopen takto do detailu přemýšlet.

Vychází mi cyklus křižovatky?

Některé zastávky jsou umístěny před světelně řízenými křižovatkami nebo přímo v nich. Jelikož je projíždím často, znám jejich cyklus. Pokud vidím dobíhajícího, který dobíhá tak nešťastně, že by mě v důsledku čekání na něj křižovatka uvěznila na další 2 minuty, pak je to spíše argument nečekat.

Chce ten člověk jet vůbec se mnou?

Setkávám se i s tím, že člověk jde klidnou chůzí po chodníku směrem k autobusu bez jakýchkoli známek toho, že chce jet se mnou. Po tom, co zavřu a odjedu, rozpaží rukama a diví se. Pardón, ale nemůžu čekat na každého kolemjdoucího, jestli náhodou třeba nechce jet se mnou. Zájem o nástup musí být evidentní. Stačí zdvihnout ruku či hůl, pokud nemohu běžet.

Jak je daleko?

Jsou zastávky, ze kterých je výhled třeba stovky metrů. Když vidím někoho dobíhat šnečím tempem a zbývá mu ještě 300 metrů, samozřejmě nebudu moc ochotný čekat. Už se mi stalo, že jsem si kvůli tomu vysloužil poznámky nepochopení od cestujících, kteří přišli včas. Samozřejmě oprávněné. A když vyrazím dobíhajícímu naproti, nemůže očekávat, že mu zastavím na širé trati. I to se často, k mému údivu, stává.

Kolikátý je to člověk?

V Liberci se to stává jen výjimečně (na Fügnerově ve špičce), ale třeba Pražáci mají s touto situací bohaté zkušenosti. Vidím dobíhat jednoho, podmínky jsou splněny, tak čekám. Doběhne a vidím dalšího, budiž, ještě počkám. Jenže se objeví třetí, čtvrtý, pátý… a to už je signál k přípravě na odjezd, protože jinak bych se z té zastávky nikdy nedostal. Viděli jste někdy provoz v hlavních stanicích metra? Tam je prostě vždy nutné někomu ujet. Bohužel někdo si toho černého Petra musí vytáhnout.

Vidím někoho dobíhat?

Jako řidič vidím před autobus, dále do stran z pohledu řidiče a dozadu jen omezeně prostřednictvím zpětných zrcátek. Pokud tedy někdo dobíhá z boku nebo zezadu v zákrytu, nemám prostě šanci ho vidět a z mého pohledu tedy není na koho čekat.

Jsem už v pohybu?

Stává se, že zavřu dveře, začnu odjíždět a vtom si někoho dobíhajícího všimnu, nebo si nějaký zájemce všimne mě. Pokud jsem se ještě nerozjel a jsou splněny další podmínky, otevřu dveře. Pokud jsem se ale již dal do pohybu, zpravidla už zastavit nelze. Tedy, technicky samozřejmě lze, ale už jde o riziko. Pokud se takto dobíhající cestující nastupujíce mimo zastávku například zraní, je veškerá zodpovědnost na mně, protože jsem umožnil nástup tam, kde jsem neměl. Mimo to nečekaným zastavením můžu ohrozit i další účastníky silničního provozu.

Jakou mám náladu?

I řidič je jen člověk, jak jsem rozvedl v tomto článku. Moje aktuální rozpoložení samozřejmě ovlivňuje vyhodnocení situace, byť to přiznávám nerad. Jsem-li unavený a ve špatné náladě, budu spíše více spěchat = inklinovat k vyhodnocení situace v neprospěch dobíhajícího. A naopak, pokud budu svěží a dobře naladěn, spíše počkám. Snažím se tento vliv eliminovat; vím, že tam nepatří, ale někdy to prostě nejde.

Někdy je nutné říct NE

Uvědomte si, prosím, při případném dobíhání, že kromě vás se do cíle potřebují dostat i další lidé a že řidič stojí před nelehkým úkolem určit, čí přání může lépe splnit. Doufám, že jsem ukázal, že to rozhodování není vůbec jednoduché. Všechny zmíněné otázky je potřeba položit a vyhodnotit během chvilky a někdy je výsledkem potřeba někomu „říct“ NE v zájmu ostatních. Asi nemusím dodávat, že přestože jsem psal článek z pohledu autobusáka, podobné to bude i u tramvajáků a částečně třeba u dalších dopravních prostředků. Taky je jisté, že každý řidič může mít svůj rozhodovací strom mírně odlišný (typologie řidičů zde). Podstatné ale je, že nikdy nejde o vyloženě zlomyslný čin řidiče namířený proti dobíhajícímu, byť ten to tak v tu chvíli pravděpodobně cítí. A kdyby o tom snad někdo pochyboval…

Břemeno viny je vždy na dobíhajícím

Ať je situace jakákoliv, nepopiratelným faktem je, že dobíhající jde prostě pozdě (pokud tedy autobus nejede napřed, což ale dnes už hlídá sledování pomocí GPS). Už jen proto by v případě neúspěchu měl být naštvaný maximálně sám na sebe. Není ale třeba být naštvaný na nikoho, lze prostě přijmout ten fakt a dělat dál to, co je třeba.

0 replies

Leave a Reply

Want to join the discussion?
Feel free to contribute!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.