Po obecném článku následuje článek čistě o dopravě v Jordánsku, neboť ta je kapitolou sama pro sebe. Ať už hromadná, nebo individuální, doprava je zde organizována úplně jinak, než jsme zvyklí z evropských poměrů. Mluvit o organizování dopravy ovšem není na místě, ona totiž zkrátka organizována není. Před každým cestovatelem tak bude stát volba, jak se po Jordánsku bude pohybovat. Odpověď může být odlišná pro hlavní město Ammán a pro ostatní oblasti. Vodítko, jak se rozhodnout, se pokusí dát právě tento článek. Dozvíte se, proč jsem cestování hromadnou dopravou v Jordánsku brzy vzdal, přestože jsem její fanoušek. Dozvíte se taky, jaké to je být řidičem osobního vozidla v Jordánsku, kde platí právo silnějšího.

Záhadná MHD v Ammánu

Ve čtyřmilionovém hlavním městě Ammánu by člověk nějakou, alespoň částečně organizovanou dopravu čekal. Čas od času tam skutečně lze narazit na autobus s číslem a cílem, v centru dokonce docela často. Dále jsou k vidění minibusy, které rovněž mají svou trasu napsanou na ceduli na boku. Tyto nápisy jsou ovšem v obou případech pouze v arabštině. Nějaká oficiální mapa těchto linek samozřejmě neexistuje. Na internetu je sice k nalezení mapa neoficiální, ta však s našimi pozorováními v reálu vůbec nesouhlasila, a tak patrně není již aktualizovaná. Údajně se trasy oněch autobusů a minibusů mění velice často. Proto člověk, který v Ammánu nějakou dobu nežije, nemá moc šancí tyto autobusy efektivně používat. Jednou z možností je u každého z nich se zkoušet ptát, zda nejede tam, kam potřebuje. To ale asi každého po čase přestane bavit. Hodně může pomoct dobrá znalost arabského písma, ale v obou případech lze jen těžko předem zjistit, kudy přesně autobus pojede a už vůbec kdy. Většina cestovatelů se tak začne poohlížet po jiné možnosti cestování po městě.

Taxi a Uber

Tradiční způsob cestování v oblasti je taxíky. Tato tradice v sobě ale skýtá úskalí známá z celého světa. Lze se dočíst, že běžné jsou podvodné praktiky taxikářů, pochopitelně zvláště na turistech. Na vlastní kůži jsem si to vyzkoušel jen jednou. Taxikář si za cca 15 minut jízdy po městě řekl 20 dinárů (asi 650 Kč). Funguje zde vyjednávání, a tak jsem cenu snížil na 11 dinárů, ale i to bylo hodně. Pokud se necítíte na nevyhnutelné tvrdé smlouvání, abyste se dostali na rozumnou cenu, taxíky nemůžu doporučit. Nemluvě o tom, že taxikáři se rádi uchylují ke lživým argumentům, jak vás nalákat na jízdu a jak zvýšit cenu jízdy. Příkladem budiž naše cesta z městečka Džaraš. Když jsme opouštěli památkový areál, několik taxikářů se na nás okamžitě vrhlo. To je zcela běžné, jak bylo řečeno v prvním díle. Ten nejvytrvalejší nám ovšem tvrdil, že poslední autobus odjel v 16 hodin a další už nepojedou. Samozřejmě šlo o lež. Podobné nečestné způsoby vyjednávání jsme směrem k nám nebo jiným turistům slyšeli ještě mnohokrát. Raději budu chodit pěšky, než abych ještě někdy nastoupil do žlutého taxíku, byť věřím, že ne všichni taxikáři jsou špatní. Na mé lásce k tomuto živočišnému druhu nevylepšilo nic ani to, že každý taxík, který nás minul, na nás zatroubil, aby na sebe upozornil. To je jedna z nevýhod toho, že turista z Evropy je zde jasně rozpoznatelný. Na druhou stranu je doprava taxíkem samozřejmě pohodlná, takže pokud neřešíte finance a nevadí vám, že vás pravděpodobně někdo okrádá, nevidím v tom problém.

Naštěstí zde funguje služba, která eliminuje nutnost smlouvání a zachovává výhody rychlého pohybu po městě – Uber. Ten je poměrně rozšířený. Při každém použití u nás někdo do cca tří minut byl a zcela bez problémů nás dovezl k cíli. Výjimka se vyskytla jen jediná – když jsme chtěli jet až na hranice s Izraelem a řidič zjistil cenu, začal se vymlouvat, že nemá dost benzínu a že nás tudíž nemůže vzít (o čerpacích stanicích asi neslyšel). Tak jsme vystoupili, peníze nám Uber vrátil a za pár minut jsme jeli s jiným řidičem. Žádný problém. Uber je nepochybně dražší než autobusy, ale určitě ne o tolik, aby stál za tu nepřehlednost a nepohodlí spojené s místní záhadnou hromadnou dopravou. Pokud tedy nejste pořádní dobrodruzi nebo neumíte dobře arabsky, mohu doporučit Uber a podobné přepravní služby. Po Ammánu rozhodně.

Doprava mezi městy

Pro dopravu do vzdálenějších destinací mimo město už se přece jen začíná i Uber poměrně prodražovat. Vyzkoušeli jsme proto hromadnou dopravu i na tyto cesty. Brzy jsme pochopili, že průvodci nelhali – meziměstské, ale asi i většina městských autobusů funguje tak, že odjíždí z výchozí zastávky až ve chvíli, kdy jsou plné. Jízdní řád zde tedy neexistuje, jezdí se prostě za každou cenu efektivně. I když, o efektivitě si dovolím pochybovat, ale o tom bude řeč ještě dále. Teď k praktickým zkušenostem.

První zkušenost s autobusovou dopravou v Jordánsku přichází již na letišti, pokud se budete potřebovat dostat do Ammánu po vlastní ose. Na pravidelné linky odjíždějící každých 10 minut do různých částí města zapomeňte. Místo toho vás čeká jeden nastartovaný autobus na neoznačeném stanovišti, do kterého se kupují jízdenky v neoznačené budce. Naštěstí tam je jen jedna budka a jeden autobus. Po zakoupení jízdenky si sednete do autobusu a čekáte, dokud se nezaplní do posledního místa k sezení. Pokud máte smůlu jako my a do autobusu nastoupíte jako třetí, čekání se může protáhnout na desítky minut. U nás to bylo nakonec kolem půl hodiny. Záleží tedy na tom, jak vytížený čas letiště zrovna je, stejně jako na tom, kolikátí nastoupíte.

Druhý den jsme si řekli, že zkusíme dojet autobusem z Ammánu do Džaraše. Nejprve jsme se nechali odvézt Uberem na autobusové nádraží, odkud měl tento autobus jezdit. To, že jezdí právě odtud (severní nádraží Tabarbour), jsme se dozvěděli od jiného taxikáře, ale dá se to zjistit i z některých střípků na internetu. Na tomto autobusáku se vyplatila znalost arabského písma. Díky tomu jsme dešifrovali nástupiště směr Džaraš. Stáli tam lidé a když jsme se přiblížili, už u nás byl chlápek ptát se, jestli jedeme do Džaraše. Souhlasili jsme, on nás postavil k lidem na nástupišti a šel hledat další cestující v našem směru. Z toho vyplývá, že to lze zvládnout v klidu i bez arabštiny, neboť pokud zde někdo vidí turisty, automaticky se přepokládá, že chtějí jet do Džaraše – nejprofláklejší lokality na sever od Ammánu. Asi po deseti minutách přijel minibus, všichni jsme zalezli dovnitř, počkali jsme pár minut, než se obsadí poslední místa, spolupracovník řidiče vybral peníze a vyrazili jsme. Pro představu – cena cesty v této relaci je desetinová oproti Uberu nebo taxíku (2 JD versus 17 – 22 JD). Potíž nastala s výstupem. Předpokládali jsme, že autobus prostě dorazí na autobusové nádražíčko v Džaraši, které bylo podle mapy poblíž vstupu do památkového areálu. Když jsme u nádražíčka ani nepřibrzdili a pokračovali směle dál, pochopili jsme, že náš předpoklad byl špatný. Vystoupili jsme asi o 2 km dál s ostatními cestujícími (příliš to ale nevadilo, což jste se mohli dozvědět v prvním díle). Správný postup je takový, že před místem výstupu, ať už je jakékoliv, je třeba zaklepat mincí o okno. Později jsme se na tento zvyk zaměřili a skutečně to tak stále funguje. Řečí dopraváků: všechny zastávky jsou na znamení a znamení k výstupu se dává poklepáním mincí o sklo autobusu, případně slovně. Co se týče zastávek, ty existují, ale podle všeho vám řidič zastaví prakticky kdekoli chcete.

Po prohlídce Džaraše jsme se chystali vydat zpátky opět autobusem. Tentokrát už ovšem bylo po odpolední špičce, čehož chtěli využít taxikáři, to jsem už popsal výše. Inu došli jsme na zastávku. Tam stály dva autobusy, jeden prázdný, ve druhém seděla jedna paní. Nastoupili jsme tedy k paní. Lidí do Ammánu už večer ale chtělo málo, a tak než se autobus zcela zaplnil, zabralo to předlouhých 40 minut. Po náročném dni jsme snad i na chvíli zalitovali, že jsme nevzali cenu 14 JD, na kterou taxikář snížil (to je pořád 7x víc než za autobus), za tu domu už bychom nejspíš byli doma a nemuseli bychom ještě přestupovat. Po této zkušenosti jsme odepsali už i autobusy, takový časový luxus si turista s nabitým programem dovolit zkrátka nemůže.

Ještě krátce ke zmíněné efektivitě dopravy (kdo chce odstavec přeskočit, nic mu neunikne). Je zřejmé, že později odpoledne bude hlavní přepravní proud směřovat z metropole směrem do okolních měst nežli naopak. I přesto náš autobus prostě čekal do zaplnění posledního místa, zatímco okolo nás projelo několik prázdných minibusů směr Ammán. Myslím si, že kdyby vyrazil při polovičním nebo i menším zaplnění, vydělal by víc, protože by byl dřív zpátky v Ammánu, kde je v tu dobu velká poptávka po další přepravě. Kdyby to tak dělali všichni, interval by se značně snížil, což by snad i Jordánci ocenili. Ale kdoví, co za tímto systémem vězí.

Poslední možností, jak se dopravovat mezi některými destinacemi, jsou autobusy společnosti JETT. Tato společnost je jediná, která připomíná evropské dálkové autobusové dopravce. Dopraví vás však výhradně mezi vybranými turistickými lokalitami – aktuálně pouze Ammán, Aqaba, Irbid a Petra. Jinam se nedostanete, leda že byste si rezervovali svůj autobus, což také lze. My jsme tuto společnost nevyzkoušeli, ale pro výlet do Petry a zpět nebo přesun na jih do Aqaby může jít o ideální variantu. Nikoli už pro svobodné cestování po celé zemi. Na rozdíl od jordánských autobusů lze ale do těchto koupit jízdenky předem a existují jízdní řády. Cestování je tak mnohem pohodlnější, ale také dražší.

Co s tím, když je všechno špatně?

Naštěstí existuje ještě jedna varianta, která eliminuje nevýhody všech otestovaných typů dopravy – zapůjčení auta. V našich krajích tato praxe ještě není tak obvyklá, ale ve světě je tento způsob poměrně běžný. Po prvním dni v Ammánu a všech popsaných peripetiích jsme se tedy rozhodli pro tuto volbu. Na internetu se dozvíte, že to nemusí být tak snadné – rezervace se často vyžaduje několik dní předem, dále je vyžadována kreditní (nikoli u nás běžná debetní) karta a samozřejmě na autu nesmí být při vracení ani škrábanec navíc, jinak vás sedřou z kůže.

V našem případě však k mému velkému překvapení nenastala žádná potíž, přestože jsme na tuto variantu nebyli moc dobře připraveni. Půjčoven je po Ammánu celá řada, v každé čtvrti jich je několik a snad každá má webové stránky, najít tu ideální proto nebyl problém. Několik společností skutečně vyžadovalo rezervaci třeba alespoň tři dny předem, ale zanedlouho jsem objevil jednu, která toto nepožadovala a zápůjčku jsem rezervoval pouhý večer předem. Další den dopoledne jsme přišli do kanceláře vyzvednout auto. S debetní kartou namísto kreditní nebyl žádný problém, ale jinde to podle různých zkušeností může být jinak. Dostali jsme rezervované auto v základní kategorii, já jsem si jej nafotil (to doporučuji) a vyrazili jsme. Svobodné cestování po celém Jordánsku, žádné problémy se zavazadly, žádné dohadování nebo čekání. Sedm dní nás vyšlo v přepočtu na něco málo přes 3000 Kč za půjčovné plus pohonné hmoty (jejich cena je v Jordánsku pevně stanovená státem). Ovšem na jednu věc je třeba se připravit – provoz na pozemních komunikacích je v Jordánsku poněkud odlišný od našeho. Vracení proběhlo rovněž v klidu, nikdo nic nerozporoval, možná i díky mému ostentativnímu focení auta při přebírání.

Jaké to je být řidičem v Jordánsku?

Stejně jako není organizována veřejná hromadná doprava, není ani moc organizovaný provoz na silnicích. Respektive celkem organizovaný je, ale Jordánci si s tím hlavu nelámou. Čáry ani svislé značky se příliš neřeší. Přednost má ten, kdo jede dřív nebo rychleji. Na dvouproudou silnici se v klidu vejdou čtyři pruhy aut. To má ale své výhody třeba v kolonách. Díky tomu, že Jordánci jsou schopní jezdit i po chodníku, se kolony pohybují docela rychle. Mohlo by se zdát, že jordánské silnice jsou pro evropského člověka chaos a peklo, nicméně dospěl jsem paradoxně přesně k opačnému názoru. To, že z každé vedlejší ulice nebo pruhu může kdykoli vyjet auto, z chodníku vstoupit chodec nebo cokoli jiného, způsobuje, že všichni jezdí předpisově, defenzivně a opatrně. Zatroubí si, to ano, ale za celý týden jsem nenarazil na jediného piráta silnic, kterých za jednu pracovní směnu v ČR napočítám několik. Naopak je běžné pouštění z vedlejších ulic, na kruhové objezdy apod. Přišel jsem si skutečně bezpečněji než u nás. Pomalá a defenzivní jízda má ale současně ještě jeden zásadní důvod – Jordánsko je plné příčných zpomalovacích prahů. Polňačka nebo dálnice, v každém místě na vás může čekat. Mezi Ammánem a 30 km vzdálenou Madabou jich napočítáte desítky. A vskutku, jsou i na královské dálnici z Ammánu na jih k moři, především v místech, kde prochází obcí. Pozor na ně. Pro slabší povahy může být náročnější řízení po ucpaném a chaotickém Ammánu, ale jinde je to skutečně pohoda, z čehož vychází i mé závěrečné doporučení.

Závěr

Cestování autobusy je sice levné, ale pro neznalce arabštiny a arabských poměrů složité a někdy velmi zdlouhavé. Občasnou výjimku můžou tvořit autobusy dopravce JETT, který vás ale doveze jen na pár míst v Jordánsku. Cestování s taxikáři je drahé a náročné na vyjednávání (a pokud nevyjednáváte, je ještě výrazně dražší). Cestování Uberem je dobrou volbou po městě, ale po venkově už se shání špatně a je rovněž drahé. Pokud tedy chcete procestovat celé Jordánsko a mít úplnou svobodu pohybu za dobrou cenu, je jasnou volbou půjčení auta přinejmenším na cestování mimo Ammán. Doporučuji si to ale zkusit i v Ammánu, je to výtečná škola defenzivního řízení vozidla.