Archív značky pro: buddhismus

O vnitřní svobodě

Původně jsem chtěl psát prostě o svobodě. Při psaní jsem si ale uvědomil, že jde o příliš široké téma, na které lze nahlížet z různých úhlů. Už jen co to svoboda je. Je to vnitřní svoboda jako pocit nebo vnější svoboda ve smyslu toho, co všechno můžu dělat či o čem všem můžu mluvit? Myslím, že o té vnější už bylo napsáno mnoho. Mezi české výzkumníky této svobody patří například Urza. Budu se tedy zabývat svobodou vnitřní – pocitem svobody.

Cítíte se svobodní? Poznáte na ostatních, jestli se cítí svobodní? Jak definovat pocit osobní svobody a jak ho dosáhnout?

Pocit svobody je stejně jako ostatní pocity čistě subjektivní. V tom je zásadní rozdíl proti vnějším projevům svobody jako je svoboda pohybu nebo projevu. Pocit svobody tudíž nelze měřit u druhých lidí. V tom se často chybuje a na úrovni národů tato chyba může mít fatální následky v podobě například války. Příslušník zaostalého kmene, který denně zápasí o přežití, se klidně může cítit zcela svobodný. Stejně tak dělník v tvrdé diktatuře. Svobodně se může cítit i člověk se svázanýma rukama. Narážel jsem na tuto myšlenku už při studiu buddhismu a později mi ji připomněl člověk, u kterého bych to v žádném případě nečekal – Ivan Jonák. V posledním díle minisérie Polosvět na samém začátku promlouvá z vězení nedlouho před koncem trestu:

Když máte nějakej, řekněme, bohatej duševní život, tak netrpíte nikde. Ani nepotřebujete prostor.

Myslím, že člověk, který strávil v base přes 12 let, dobře věděl, co prohlásil. A já s ním naprosto souhlasím. Takže svoboda je čistě osobní pocit, který nevychází z vnějšího světa. Svobodným se může cítit i vězeň, přestože nemá svobodu pohybu. Jak k této svobodě dospěl? Zkusím to zjistit.

Jsou to peníze?

Z dřívějších předpokladů by mělo vyplynout, že ne. Peníze přinesou pouze vnější svobodu, hlavně tu materiální. Po vydělání peněz se dostaví skvělý pocit, který lze zaměnit s pocitem vnitřní svobody, ale je to jen dočasná iluze. Vysvětlím proč.

Teď si možná představujete, jaké by to bylo být na jachtě uprostřed moře nebo jaké by bylo probudit se ve vile s bazénem kdesi v Karibiku s veškerým služebnictvem. Pokud by se to fakt stalo ze dne na den, asi byste skutečně byli nadšení a cítili se svobodní. Jenže hédonická adaptace je neúprosná. Někdo to vydrží týdny, někdo měsíce, ale lidí, kteří by se z toho těšili už navždy, je jen málo. A jsou to paradoxně právě ti, kteří by se uměli těšit i z „normálních“ okolností. Člověk potřebuje nějaký cíl, vizi, smysl, rozvoj. Je to napsáno v genech. Ti, kdo nebyli aktivní a neposouvali se dopředu, vymřeli. Nejvíce trpí ti, kteří nemají smysl; ne ti, kteří jsou chudí. Je to přesně ten důvod, proč bohatí chodí do politiky, přestože by se mohli válet kdesi na zámku. Je to důvod, proč někteří usilovně pracují na tom, aby byli ještě bohatší, přestože již více peněz k životu nikdy potřebovat nebudou. Je to důvod, proč spousta bohatých má plné kalendáře a po ruce léky na nervy, i když by už dávno nemuseli. Zkrátka je to přesně ten důvod, proč spousta bohatých není spokojená. Peníze tedy usnadňují pohyb ve vnějším světě, ale k vnitřní svobodě nevedou.

Může to být dokonce naopak, protože majetky zavazují. Nejeden bohatý člověk trpí paranoidním strachem z toho, že by o ně přišel, nebo že jeho blízké okolí jej chce jen využít a okrást. Jste-li bohatí, nikdy si již nemůžete být jisti, že je přízeň vašeho okolí autentická. Stejně tak stojí určité úsilí majetky spravovat a obhospodařovat, i když na tuto práci najmete lidi. Ne každý je schopen těmto tlakům odolat a osvobodit se od nich. Jsou dokonce i takové případy, kdy to bohatí lidé déle nevydrželi a raději vše rozdali nebo utratili či prohráli. Ještě složitější je situace, kdy je člověk navíc slavný. Zkuste si jako známá osobnost vyrazit jen tak na procházku městem nebo na pivo do oblíbené hospody a cítit se u toho svobodně. Pro přehlídku psychických poruch u slavných lidí nemusíme chodit daleko.

Je to chudoba?

Bezdomovce tyto věci netrápí. Vídám v ulicích Liberce už dlouhá léta jednoho takového. Od ostatních se liší tím, že jsem ho nikdy neviděl s flaškou, nikdy nikoho neobtěžoval, nikdy nedělal nepořádek. Brouzdá po ulicích města klidným krokem ve své potrhané péřovce, ať je léto nebo zima. Má svá oblíbená místa, kam chodívá večer sedávat. Vždycky sedí klidně a mlčky hledí před sebe. Po několika hodinách se zvedne a jde spoustu kilometrů někam do Horního Hanychova. Nikdy jsem ho neviděl s někým promluvit. Vždycky když ho vidím, říkám si, co se mu asi tak honí hlavou? Ví o všech problémech, které řeší svět, stát, město? Má ještě nějaký majetek kromě své igelitky? Cítí se svobodný? Podle mě musí jít o nejsvobodnější mysl, se kterou jsem se kdy setkal, ale kdoví, do hlavy mu nevidím.

Nechci tím říct, že bezdomovectví vede ke vnitřní svobodě. Většinou to tak není, protože naši bezdomovci bývají v zajetí omamných látek a tak si pocit svobody navozují jen uměle a dočasně a po něm přichází strmý pád (nejsou svým způsobem omamnou látkou i peníze?). Dle článku Křivka života aneb volme správně mezi sinusoidou a přímkou je jejich životem sinusoida s velkou amplitudou. Kauzalita mezi svobodou a chudobou působí totiž opačně. Pokud už se stanete skutečně svobodnými, je jedno, jestli jste bohatí nebo chudí a nic na tom nezmění ani odchod do bezdomoví. Ať už dobrovolný, nebo násilný. Opačně to dělali a dodnes dělají jen mniši po patřičné průpravě, protože duševního osvobození dosáhnou rychleji tam, kde na to mají mít patřičný klid od všech světských vlivů (a v oblasti, odkud tradice pochází, k tomu taky mají příznivější klima).

Co to tedy je?

Definitivní odpověď bude možná zklamáním, protože recept na vnitřní svobodu není snadný, ani rychlý. Kdyby byl, hemžilo by se to tu krásně svobodnými a „v pohodě“ lidmi, ale to se neděje. Naši předkové však již dávno vypátrali cestu, která by k ní měla vést. Vede hlavně přes přemýšlení o světě, o samotné podstatě věcí a dějů, o sobě samém. Vede přes vědomé zkoumání a vnímání. Potud jde možná o příliš abstraktní výrazy, proto je převedu do několika uchopitelných příkladů z reálného života.

  1. Zkoumejte svůj původ. Třeba biologicky, astronomicky, filozoficky, to je jedno. Zjistíte, že nejste nikým vyvolení, nejste nejspíš ani nikým stvoření. Jste náhodným výsledkem pradávné chemické reakce na náhodně vzniklé planetě u jedné z miliard hvězd, které tvoří jednu z miliard galaxií. Nebo jste třeba součástí simulace à la Matrix, ale pokud si to tvůrce nebude přát, nedozvíte se to, takže je to jedno. Stejně nezbývá než žít.
  2. Přemýšlejte o situacích, jejich závažnosti a vašich reakcích. Řve na vás v práci zákazník? Máte hádku s partnerem? Někdo urazil vaše ego? Nejde o život ani zdraví ohrožující situace, takže jim nevěnujte přehnanou pozornost. Pokuste se je vyřešit důstojně a klidně, pomáhá třeba metoda pozorovatele. Co by na danou situaci řekl nezaujatý pozorovatel? V extrémním případě: jste uvězněni? Na mučidlech? Pokud s tím nejde nic dělat, důstojně si to „užijte“ a vězte, že bez vás půjde život taky dál.
  3. Studujte statistiku a pravděpodobnost. Zjistíte, že některé jevy jsou v přímém rozporu s vaší intuicí nebo emocemi. Rozešel se s vámi partner? To se z dlouhodobého pohledu dalo čekat, není to smůla ani schválnost vesmíru a ani ten další nejspíš nebude do konce života. Měli jste po cestě do práce všude červenou? Zaznamenejte si, kolikrát máte v jiných dnech třeba vždycky zelenou (a započítejte poměr času zelené k červené). Zemřel váš blízký? Lidé umírají z různých příčin denně. Důstojně se s ním rozlučte a je to. Potkali jste zrovna jednoho konkrétního známého? Strašná náhoda? Ani ne, protože šance, že potkáte jakéhokoli známého už je docela vysoká.
  4. Když už studujete pavědy, mějte na vědomí, že jsou to pavědy. Mezi pavědy patří třeba esoterika, numerologie nebo astrologie. Je důležité si jejich závěry nejdříve vyzkoušet sám na sobě a nevěřit jim slepě. Jejich metody zkoumání prostě nejsou správné, ale pokud vám psychologicky z jakéhokoliv důvodu pomáhají, je to v pořádku. Jen je dobré vědět, proč v ně věříte. Je dobré vědět, proč v cokoli věříte.
  5. Zkoumejte své ego a jeho vliv na váš život. Jedete na drahou dovolenou proto, protože vás to činí skutečně šťastnějším a odpočatějším člověkem, nebo jde spíš o následnou okázalost na sockách? Jdete na pivo proto, protože skutečně chcete vidět kamarády, nebo je jen nechcete urazit? Skutečně vás nebaví vaše práce, nebo jen chcete zapadnout do věčně si stěžujícího kolektivu? Pokud vás nebaví, proč v ní jste? Ze své vůle, nebo proto, že vás k tomu nutí někdo jiný? Někdo jiný mohou být třeba vaše děti, kolegové, šéfové, bankéři. V každém případě jde o výmluvu ega.
  6. Pokládejte si otázky. Ideálně typově ty z předchozího bodu.

Zase ten buddhismus

Aniž bych to plánoval, uvědomil jsem si, že výše uvedený seznam je shrnutí části buddhistického učení přepsané do moderní řeči. Vnitřní svobodu a klid jsem začal studovat na vysoké škole. Nejvíce mě ovlivnil právě buddhismus a dodnes mi dává největší smysl. Nevím o jiném učení, jehož základní premisou je „nevěřte mi, jen mě vyslechněte, zkuste si to a sami se rozhodněte„. Popravdě nevím, proč je buddhismus považován za náboženství. V původním učení se skrývá na svou dobu pozoruhodně propracovaná psychologie člověka, která má vést právě k absolutnímu vnitřnímu osvobození (nibbáně/nirváně), rozvoje moudrosti a k dobrému životu celé společnosti. Mezi další konkrétní techniky vedoucí k urychlení cesty ke svobodě patří třeba meditace nebo minimalismus. O nich určitě někdy příště. Zatím přeji úspěšnou cestu.

2022: rok, který ze mě udělal libertariána

Libertarianismus je skupina politických ideologií, které vnímají osobní svobodu a autonomii jako svou ústřední hodnotu. Libertariánské směry sdílí skepsi k autoritám a státní moci, liší se ovšem ve svých názorech na adekvátní ekonomický systém.

Zdroj: Wikipedie

Tři příběhy

  1. Žil byl obyčejný člověk jménem Karel. Karel jednoho dne na svobodném trhu koupil nemovitost. V ústraní poblíž přírody, tak jak si to vždycky přál. Později zjistil, že starý dům je ve špatném stavu a rekonstrukce by byla příliš nákladná. Dům, kterému už téměř spadla střecha, po poradě se sousedy a místními strhl a na jeho místě začal stavět nový. Takový, který by lépe zapadl do přírody a díky moderním technologiím se k ní také lépe choval (například by nepouštěl odpad přímo do potoka). Navíc měl být mnohem menší než ten původní. Karel také uklidil okolí od starých přilehlých staveb plných azbestu a dalšího nepořádku, který do přírody nepatří. Jenže jakmile stavba začala, přišla Klára. Klára řekla, že ji posílá David, kterému se vůbec nelíbí to, co Karel provádí a chce po něm různé dokumenty a peníze. David na místě nikdy nebyl a ani Klára nedokáže vysvětlit, proč to všechno po Karlovi chce. Prostě to tak chce a kdyby se mu Klára nebo Karel vzepřeli, použil by proti nim sílu. Kláru by připravil o živobytí, Karla o dům a další peníze. David se vůbec nezajímá o to, co dobrého Karel udělal pro okolí a pro přírodu. Nezajímá se ani o to, jestli Karel tímto jednáním někomu ublížil. Karel se musel dát do práce. Zadal vypracovat desítky různých dokumentů Pepovi, Romaně, Honzovi a spoustě dalších, přestože David je klidně mohl poprosit sám, když ty dokumenty bůhvíproč tak moc potřebuje. Bude to Karla stát spoustu peněz a mnoho měsíců času, ale udělat to musí, protože se Davida bojí.
  2. Karel na svobodném trhu prodal dvě nemovitosti. David se to příští rok dozvěděl, načež za Karlem přišel a oznámil mu, že mu z utrženého zisku z prodeje část musí dát, jinak ho zavře do šatlavy. David je ale tak hodný, že za určitých podmínek Karlovi toto výpalné odpustí. U jedné nemovitosti mu to s Karlovým překvapením odpustil automaticky. U té druhé bůhvíproč Karel musí napsat a poslat Davidovým sluhům větu, kde prohlašuje, že má na osvobození od výpalného nárok, a to navíc do určitého data. Karel o tom neměl tušení, protože David mu to řekl až po termínu. Karel to měl prý (nějak) vědět sám. Přesto danou větu Davidovi poslal, byť pár týdnů po termínu. Davida to nezajímá a stejně chce po Karlovi výpalné téměř sto tisíc. Karel sice netuší, komu tak ublížil tím, že svůj nárok deklaroval o trochu později, ale protože se Davida bojí, raději zaplatí.
  3. Po zemi se začala šířit epidemie. David, který v zemi v té době vládl, řekl, že bude lepší, když sníží šíření choroby tím, že omezí různé služby. Dotkne se to i Karlova podnikání, a tak Karel pro jistotu začne více pracovat jako zaměstnanec, aby si trochu přivydělal. Následně David přišel za Karlem s nabídkou, že mu za ty nepříjemnosti dá nějakou kompenzaci. Karel řekl „ok, díky“ a skutečně peníze zanedlouho dostal. Za dva roky ovšem rozčilený David přišel za překvapeným Karlem. Oznámil mu, že si dotaci vzal neoprávněně, protože lidí, kteří si přivydělávali, se to netýkalo. Nejenže teď David chce kompenzaci zpátky, ale ještě si naúčtoval tučný úrok. Karel dotaci vrátil a raději zaplatil i úroky, neboť jinak by ho David opět zavřel do basy.

Pokud to není zřejmé, Karel představuje v tomto příběhu mě a David je stát. Pokud vám ty příběhy připadají úplně absurdní, pak vězte, že i přes některá zjednodušení se všechny staly, a to během jediného roku. Takže díky Davide, žes mi do těch ran, které mi rok 2022 způsobil sám o sobě, nasypal ještě pár kilo soli. Teď bude následovat nepohádkový komentář ke zmíněným příběhům. Pokud vám je jasné, co se stalo, klidně přeskočte na poslední kapitolu, kde se dozvíte, jaké změny v pohledu na svět ve mně tyto události iniciovaly.

Nevyměníš jeden dům za jiný

Občas se mě někdo zeptá, proč nepokračuje série o stavbě nemovitosti. Je to kvůli zásahu úřadů. Dovolil jsem si v roce 2021 nahradit polorozpadlou ruinu (která na místě v nějaké formě stála nejspíš přes 100 let) přírodní dřevostavbou, a to v menších rozměrech. Tušil jsem, že dle zákona bych asi na tuto změnu měl mít nějaké povolení, ale nenapadlo mě, že to někomu bude vadit. Komu jinému by to, zde na konci světa, mohlo vadit než několika málo sousedům v dohledu? Navíc bývalý dům musel být již z minulosti povolen, když byl v katastru. Všichni sousedi, i zastupitelka obce a místostarosta, můj záměr podpořili. Bylo mi jasné, že kdybych se přesto pustil do jednání s úřady, papírování by mohlo trvat roky. Roky, které bych musel dál trávit v centru města. A tak jsem se pustil do díla.

Netrvalo dlouho a stavební úřad se o tom nějak dozvěděl. Okamžitě následovaly výzvy k zastavení stavby, pokuty, místní šetření, označení za černou stavbu, vyhrožování odstraněním stavby a dalším násilím. Přišel jsem si jako zločinec. A přitom… nikomu v okolí změna, kterou jsem udělal, nevadí, aspoň pokud vím. Nevadí to dokonce ani paní ze stavebního úřadu, ale dělá svou práci, aby i ona nebyla napadena za nečinnost. Po mém zásahu:

  • ruina už neohrožuje své okolí,
  • po přilehlé cestě se zase dá normálně projít,
  • ničí práva nejsou porušena ani omezena,
  • chalupáři jakožto nejbližší sousedi jsou rádi, že mají svůj majetek pod lepším dohledem,
  • místo stoky přímo do potoka zde funguje čistička odpadních vod,
  • z přilehlého okolí zmizely stovky kilogramů nebezpečného azbestu a dalšího odpadu,
  • zmizely zbytky dalších starých (černých) staveb.
Takhle vypadá tok, který je u Povodí Labe veden jako občasný. Přiznávám, vyfotil jsem jej po velkých deštích, ale podstatné je, že za celé dva roky, co místo navštěvuji, nikdy zcela nevyschl. Přesto mi škatulka „občasný tok“ dost zkomplikovala povolení čističky. Že šel ze staré stavby odpad přímo do tohoto toku, to problém nebyl.

Nyní slavím první výročí papírování, aby tato stavba byla oficiálně povolena a já ji mohl dokončit. Jsem sotva v polovině. Celý ten proces je jen o tom, že se vytiskne velká hromada papírů, které oběhnou různé úřady a specialisty a nakonec na jednom z nich přibyde to správné razítko, přičemž mě to pochopitelně bude stát hodně peněz. Co se změní reálně v místě? Vůbec nic. O povolení budou rozhodovat lidé, kteří zde nikdy nebyli, netuší okolnosti stavby a nemají v místě žádný zájem. Budou rozhodovat podle map, limitů a vyhlášek, které mohou, ale nemusí být aktuální. A už vůbec nemusí být smysluplné.

Největší paradoxy, se kterými se potýkám

  • O dění v místě rozhodují lidé ze vzdálených měst, kteří zde nikdy nebyli ani nebudou a je jim úplně jedno, co se tady odehraje. Mají jen své tabulky a zákony.
  • Několikrát se stalo, že jeden úřad po mně chtěl, abych něco získal od jiného úřadu (zpravidla různá vyjádření). Proč, proboha, se ty úřady nespojí samy? Mně je upřímně úplně jedno, že úřad A chce něco od úřadu B.
  • Přístupová cesta se používá nejméně sto let, aniž by to někomu vadilo. Až nyní je vyžadováno zřízení služebností (dříve se to jmenovalo věcné břemeno). Všichni soukromníci mi služebnost bezplatně a bez problému poskytli. Jediná obec (jiná, než pod kterou spadá nemovitost) služebnost blokuje. Argumentují zachováním průchodnosti cesty jako celku. Cesta už ale dávno v některých úsecích nevede po obecním pozemku, ale po soukromých pozemcích včetně mého. Předmětná parcela je pro obec zcela bezcenná, přesto mi ji neprodají a místo toho mě geodeti a znalci na ocenění nemovitostí stojí další desetitisíce korun a měsíce času.
  • Při pracích kolem domu jsem na vlastní náklady zlikvidoval menší přilehlý polorozpadlý dřevník (obehnaný eternitem) a starou skládku stavebního odpadu. Až později jsem zjistil, že tyto objekty byly už částečně na cizím pozemku, bohužel opět obecním (jde o stejnou obec jako v předchozím bodě). Patrně tam kdysi vznikly a stály desítky let a nikomu to doteď nevadilo. Nyní jsem za zásah do obecního pozemku popotahován a hrozí mi další pokuty a řízení. Starosta a místostarosta obce zde dlouhá léta nebo nikdy nebyli a doteď se nepřišli podívat, co strašného jsem provedl. Hlavně, že jednají podle zákona.
  • Neznalost prý neomlouvá. Při této větě, kterou rádi používají úředníci, na mě jdou mdloby. Existuje snad člověk, který zná celý náš nesmyslně složitý právní řád?

Tohle však není nic proti různým dalším mediálně známým případům a paradoxům. O jednom jsem slyšel nedávno od kamaráda projektanta. Majitel pozemku chce stavět dům. Vedle tohoto pozemku se nachází JEHO parcela, na které roste tráva. V katastru je však vedena jako les. Úřednice stavbu nepovolí, neboť se nachází v ochranném pásmu lesa. To asi další komentář nevyžaduje. Tolik k věci stavby.

Kouzelnou větu pošleš včas

Další dvě zásadní události se týkaly finančního úřadu.

V roce 2021 jsem prodal dvě nemovitosti. To znamená povinnost přihlásit se k dani z příjmů, pokud nejsou od této daně osvobozeny. Oba tyto prodeje osvobozeny byly, jenže… V prvním případě (bydlení v nemovitosti déle než 2 roky) to není třeba dokazovat, FÚ si sám je schopen vše potřebné dohledat z katastru a dalších registrů (wow!). V případě druhém (použití financí na uspokojení bytové potřeby) je nutnost tuto skutečnost oznámit do data odevzdání daňového přiznání (nebo tak nějak). To jsem neudělal, respektive udělal jsem to zpětně poté, co jsem se o tomto nenápadném paragráfku dozvěděl. Bylo to k ničemu. Paní Drexnerová mě skutečně nechala zaplatit skoro sto tisíc navíc na dani z příjmů jenom proto, protože jsem papír s jednou větou textu odevzdal o měsíc později, než to vyžaduje zákon. Opět: na skutečnosti se nic nezměnilo, ničí práva jsem neomezil, nikomu jsem neublížil. A přesto kdybych nezaplatil, hrozí mi žalář.

Vzpomínáte si na rok 2020 a začátek covidu? Stát tehdy všem podnikatelům, kterým klesly příjmy, nabídl příspěvek. Šel jsem si tedy pro něj a dostal jsem jej, aniž by někdo protestoval. Po dvou letech si stát vzpomněl, že jsem nejspíš nesplnil všechny podmínky pro tento bonus. Problém byl v tom, že jsem tehdy jezdil na částečný úvazek u dopravního podniku a „vydělával“ jsem si k tomu podnikání 10 – 20 tisíc měsíčně (což asi mělo ten konec podnikání vyvážit). No dobře, uznal jsem chybu, že jsem si pečlivě nepřečetl všechny podmínky a peníze jsem vrátil. Měsíc na to ale ještě přišlo vyměření úroků. Sazba byla v dvouciferné oblasti a výsledný úrok v pěticiferné. Říkám si, proč stát nepočkal třeba ještě další rok nebo pět či deset? Mohl mě obrat o mnohem víc peněz na úrocích. Bylo by to krásné podnikání.

Najděte si náhodného člověka na ulici a nabídněte mu peníze. On si je nejspíš vezme, proč by to neudělal. Za pár let za ním zajděte s baseballovou pálkou a oznamte mu, že je chcete zpátky a ještě vám dluží dalších 20 % na úrocích. Přijde mi to jako totéž.

Přechod k libertariánství

Na základě těchto událostí, které mi nejdříve připadaly jen absurdní, jsem se rozhodl přijít na to, co se s tím dá dělat. Přivedlo mě to k anarchistickým a minarchistickým ideologiím. Pak už mi ty události a další věci, které stát činí, přišly nejen absurdní, ale také nemorální. Pokud budete chtít, seznámíte se s libertariánskými ideologiemi sami (v češtině je asi nejlepším zdrojem Martin Urza), vypíchnu zde jen rysy, které oslovily mě:

  • Snaha o co nejmenší roli státu a byrokracie v životě jedince, případně o jejich úplnou neexistenci.
  • Decentralizace (samosprávná, ekonomická, finanční atd.).
  • Princip neagrese neboli nenásilí. Některé směry akceptují násilí v sebeobraně, některé ani to ne. Hlavním poselstvím je, že lidé by neměli vůči ostatním a jejich majetku vyvíjet jakoukoli formu násilí. Nejde jen o fyzické násilí, neměli by jim také nic vnucovat, krást či poškozovat. Veškerý obchod by se měl odehrávat na dobrovolné bázi. Jde o krásný a jednoduchý princip, který je společný také s většinou náboženství včetně mého oblíbeného buddhismu (byť není náboženstvím). Přestože by se na těchto principech shodla většina lidí, mnoho z nich si ani nevšimne, že je porušuje právě jejich stát, i když zpravidla nepřímo. Nutit mě platit třeba umělce, které považuji za špatné, je násilí. Pod pohrůžkou si ode mě každý rok brát peníze jenom proto, protože bydlím ve vlastním domě (který jsem postavil za zdaněné peníze), je násilí. Takto bych mohl pokračovat dlouho.

Je možná škoda, že libertariánských směrů je obrovské množství. Některé jdou i přímo proti sobě. Neshodnou se hlavně v otázce uspořádání trhu a (duševního) vlastnictví a ani já ještě nemám zcela jasno v detailech. S výše uvedenými hlavními principy se ale plně ztotožňuji a postupně je uvádím do praxe. Aplikace principu nenásilí je asi jasná. Pokud jde o decentralizaci, velké možnosti „obyčejným“ lidem přinesly a ještě přinesou kryptoměny a technologie blockchainu. Nemluvím o jejich investičním potenciálu, ale praktickém využití decentralizovaných peněz a aplikací. Určitě se o nich ještě někdy rozpovídám. Kryptoměny vyžadují určitou technickou zdatnost, ale praktikovat nenásilí a pochopit, že největší násilí páchají státy, můžete i vy. Teď a tady.