Příspěvky

Článek a vše ostatní o lince si můžete zobrazit také na stránce projektu Linky liberecké MHD – přehled, historie, místopis.

Těžko by se hledal spoj dvanáctky z města na největší liberecké sídliště Rochlice, který není beznadějně zaplněný. Špička, večer nebo víkend, na tom nesejde. Ve špičce jezdí autobusy v krátkých intervalech, z většiny kloubové a stejně to často nestačí. Ale cesta netrvá dlouho, a tak to vlastně příliš nevadí. Na druhé straně města linka projíždí těmi nejstaršími a historicky nejzajímavějšími kouty, aby nakonec dorazila na druhé největší liberecké sídliště. Tam už ale jezdí linek více, a tak autobusy nejsou zdaleka tak plné jako na první půlce. O nárazovou poptávku se ale zase stará množství škol.

Cestu začnu právě z onoho druhého sídliště na samém severu Liberce – sídliště Letná ve čtvrti Pavlovice. Ještě před tím ale nesmím opomenout úsek Pavlovice křižovatka – Pavlovice Letná, po kterém jede několik vybraných spojů dvanáctky. Je to zajímavý úsek od velkého obratiště s bohatou historií, o které jsem se podrobněji rozepsal například u linky 24, která tam jezdí nejčastěji. Vyjetím prudkého kopce zarostlým údolím se už dostáváme k obratišti Pavlovice Letná, kde začíná a končí většina spojů.

Autobus Mercedes Citaro na konečné Pavlovice Letná o zimním večeru.

Klasické sídliště Letná

Zpočátku se vlastně nic zajímavého neděje, linka projíždí mixem paneláků a starších domů. Nechybí klasické socialistické centrum služeb, kde snad kdysi bývala Jednota a pár obchůdků, teď je tam hlavně nonstopka a pár obchůdků. Přímo naproti se nachází Střední škola strojní, stavební a dopravní se zajímavou budovou, kterou prošlo minimálně několik mých kolegů z libereckého dopravního podniku. O kus dál míjíme po pravé straně sportovní minicentrum s několika hřišti, plochodrážním stadionem a jediným libereckým kempem s nedobrou pověstí. Po levé straně nejdřív domy, potom další paneláky, za kterými se skrývá ZŠ Jabloňová. Za křižovatkou se prostředí náhle otevře a my se ocitneme na vůbec první moderní obchodní ploše v Liberci. Najdeme tu hned tři supermarkety, baumarkt a několik dalších obchodů, například známé železářství. Když se řekne, že se jede do železářství, vždycky se myslí právě toto.

Křižujeme cyklostezku a sněhuláka

Sjezdem z kopečka dojedeme na most přes řeku Nisu s výhledem na jezdecký areál a cyklostezku Odra-Nisa. Za mostem následuje kruhový objezd, součást nechvalně proslulého „sněhuláka“. Štěstí, že jej projíždíme jen po okraji, i tak dokáže ale lince 12 ve špičce pořádně zatopit a vyrobit velká zpoždění a nepravidelnosti v provozu. Když je situace velmi špatná, vytvoří se náhradní trasa „přes koníčky“, která vede kolem zmíněného jezdeckého areálu. Za kruhovým objezdem přichází oblast s názvem Růžodol I. Zde kdysi dávno končila první tramvajová trať v Liberci, dnes už ji ale nic nepřipomíná. O nárazovou poptávku se starají studenti gymnázia F. X. Šaldy. To je sice poměrně vzdálené, ale linka 14, která k němu zajíždí blíž, jezdí příliš řídce na to, aby mohlo jít o kvalitní obsluhu. Následuje esíčko ulice Londýnská kolem starých vil a linka se vyloupne na dalším mostu přes Nisu, tentokrát výrazně menším, a i v tomto případě překonává známou cyklostezku. Problém je, že ji překonává úrovňově, a tak řidiče nepotěší, když si cyklista v neděli ráno při prázdných silnicích na přehledném úseku přesto přivolá zelenou a nešťastníci v autobusu tak musí čekat. Ale nevadí, přes houstnoucí zástavbu se konečně dostáváme do historického centra starého Liberce.

Autobus SOR BN 12 za zastávkou Košická.

Centrem starého Reichenbergu

Dnes je centrum dění o kousek dál, ale zajímající se Liberečan ví, že projíždíme místy, kde to všechno kdysi dávno začalo. Historické centrum začíná kostelem Nalezení sv. kříže postaveným na místě morového pohřebiště. Byl to druhý kostel v Liberci. Následně se musíme proplést úzkou uličkou mezi vysokými domy, kam se sotva vejde autobus s autem (autům to ovšem většinou nevadí a snaží se nás trochu potrápit). Po průjezdu touto temnou uličkou se najednou objeví prosvětlené náměstí, které by mohlo rovněž vyprávět mnoho. Právě kolem tohoto náměstí vznikal kdysi dávno starý Reichenberg. Proto není náhodou, že z jedné strany s ním sousedí nejstarší stojící domy v Liberci – Valdštejnské domky a z druhé strany nejstarší kostel v Liberci – Kostel sv. Antonína snad z roku 1579. Právě kolem něj se ulice zase sevře do zástavby a jen o pár metrů dál míjíme roh dnešního centra dění, kterým je náměstí Dr. Edvarda Beneše a naproti Magistrát města Liberce. Ještě zbývá zastavit přímo mezi dvěma z nejkrásnějších budov v Liberci – radnice ve vídeňském stylu a divadlo F. X. Šaldy a už je čas se napojit na jednu z libereckých dopravních tepen – ulici Sokolskou. Dostat se z historického centra na tuto tepnu je někdy také oříšek. Jednou věcí jsou časté kolony, druhou věcí složité odbočení s nedostatkem prostoru. Odbočka v husté zástavbě je natolik ostrá, že autobus vždy musí chvíli přes protisměr. Takže v místě, kde se často tvoří kolony musí autobus pustit auta z obou stran, přestože odbočuje doprava. Po chvilce už nás zástavba vyhodí na největší a nejkomplikovanější křižovatce Šaldovo náměstí a rázem se ocitneme u výdobytku moderní doby – obchodního centra Plaza. Ze Šalďáku sjedeme pár set metrů stísněnou Rumunskou ulicí na terminál Fügnerova, kde proběhne velká výměna cestujících.

Pro Liberec neobvyklý autobus SOR NB 12 před zastávkou Dobiášova.

Sídliště, jiné sídliště, nebo pekárny?

Z většinou rozumně obsazeného autobusu se stane autobus přeplněný. Ale co se dá dělat, jede se dál, na druhou konečnou je to blíž. Otázka je ovšem taky na kterou, protože linka 12 má na tomto konci konečné hned 3. Cesta pokračuje nepříliš zajímavou částí centra se staršími domy, tu a tam nějakým věžákem a postupně sběrnými dvory, benzínkou a spalovnou, originálně umístěnou v centru města. Teprve za ní odbočíme do hustší čtvrti středně velkých činžovních domů a poměrně úzkých ulic, abychom se zakrátko objevili u okraje největšího sídliště Rochlice stavěného v 70. letech, které se navíc po roce 2000 ještě rozrostlo o navazující novodobou zástavbu a dodnes rozrůstá. Největší podíl cestujících ubude na zastávce Dobiášova, ke které přiléhá ještě základní škola se zaměřením na tělesnou výchovu. Většina spojů skončí na konci sídliště na konečné Zelené Údolí. Některé spoje ale ještě předtím odbočí a přes zvláštní území nikoho lemované loukou (s krásným výhledem na Ještěd a zapadající slunce) se dostanou na další sídliště Broumovská. Tyto spoje jsou jediné, které obsluhují nové bytové domy u zastávky Ševčíkova. Následně se trasa spojí s trasou linky 25, kde vede po okraji sídliště. Tam najdeme opět na jedné straně silnice paneláky a na druhé starší rodinné domy. Mezi paneláky se tradičně nachází základní škola a zchátralé funkcionalistické centrum služeb.

Poslední konečná s už zašlou slávou jsou Pekárny. Konečná leží, jak název napovídá, v lesíku při libereckých pekárnách, který se nachází jen pár set metrů za obratištěm Zelené Údolí. Dnes už zbylo jen pár spojů ráno a večer, které pokračují k Pekárnám. Mnohdy ani tyto nemají využití, takže kdoví, jak dlouho tato konečná bude ještě v jízdních řádech figurovat.

Výběr fotografií z provozu na frekventované liberecké lince MHD č. 12. Fotografie jsou seřazeny od Pavlovic křižovatky ke konečným Broumovská a Pekárny. Vše ostatní se o lince dozvíte na stránkách projektu Liberecké linky MHD – přehled, historie, místopis.