Co si budeme povídat… Každý by měl aspoň jednou za život navštívit Paříž. Rozhodně každý, kdo je v nějaké formě vztahu. Paříži nebudu věnovat samostatný článek, jak je obvyklé, ale jen menší galerii s několika postřehy.

Všude, kde je to možné, se stojí dlouhé fronty. Od tradičních památek (extrémem je samozřejmě Eiffelovka, kde je to i na hodiny), přes tradiční cukrárny a kavárny v centru města až po farmářské trhy. Někomu to nevadí, jiného to odrazuje. Jistě to závisí na ročním období, denní době, počasí a teď i na epidemiologické situaci. Nikde jinde jsem však takto extrémní koncentraci front dosud nezažil a ani po tom netoužím.

Skutečně existují čtvrti, kde koncentrace bílých lidí klesá na stopové množství. Bydleli jsme ve čtvrti Drancy (kvůli nižší ceně) a ač jsem si v té době myslel, že jde o pověry, opravdu jsme v plném vagónu metra byli jediní bílí a na některých ulicích taktéž. Tím nijak nehodnotím tuto situaci, jen sděluji, jak to bylo. Byli jsme v páru a se žádnými náznaky problémů jsme se nesetkali.

Přes to všechno stojí za to nechat na sebe dýchnout atmosféru Paříže, ochutnat místní jídlo v některé z restaurací, procházet se vpodvečer jedním z parků, zajít na trhy. Nesetkal jsem se ani s vyhlášenou arogancí Francouzů, nikde nebylo problémem domluvit se anglicky, ale předpokládám, že toto bude spíš záležitost mimo turistická centra.