Istanbul 1 – město, kde to žije a nežije zároveň

Čekají mě 4 dny v Istanbulu. Obvykle když cestuji, první den přijedu večer do bytu (zpravidla pronajatého přes Airbnb), aklimatizuji se, připravím se na další den a maximálně udělám menší průzkum okolí. Neočekávám žádné zásadní zážitky a objevy. V Istanbulu jsem se ovšem několika drobných překvapení a objevů dočkal hned první večer.

U nás se byty nestíhají stavět, v Turecku je není komu prodávat

Upozornil mě na to už můj ubytovatel při povinné nezávazné konverzaci v průběhu cesty do ubytování. „Všimni si, že v těch všech novostavbách svítí jen pár světel. Z většiny jsou prázdné“. A skutečně. Bydlel jsem v nové čtvrti na samém východě Istanbulu (pohled z okna mého bytu) a hned při první procházce skrz tuto novou čtvrť jsem si toho všiml. Všude obří nové luxusní bytové domy, odpovídající infrastruktura, obchůdky, restaurace, služby, barevné poutače, reklamy, na první pohled živoucí město ve městě. Já bydlím v jednom z největších domů a téměř nikoho jsem zatím nepotkal (ten jeden, koho jsem potkal, samozřejmě bydlí vedle mě a má rád hlasitou hudbu). V restauracích a obchůdcích se personál kope do zadku. Široké bulváry zejí prázdnotou. Přesto ale nebyly tiché, protože tu existuje…

Kultura bezdůvodného troubení

Je to už taková klasika. Pokud cestujete z ČR na jihovýchod, začnete si toho všímat na Balkáně a čím dál, tím víc je to znát – řidiči, od autobusů až po skútry (ti především), mají ve zvyku kvůli každé blbosti troubit. Často nám Středoevropanům absolutně uniká důvod troubení. Mně se povedlo být již první večer svědkem události, která tenhle zvyk krásně potvrdila a nejistotu ještě zvýšila.

Krátce přede mnou jistý mladík z neznámého důvodu narazil pravým kolem svého automobilu do takové kovové zábrany na pravé straně vozovky. Zřejmě si jí prostě nevšiml, to se stane. Auto skončilo poměrně slušně rozstřelené. Jen asi 50 m před ním byla policie, které řešila něco jiného a toto jí absolutně nezajímalo, ale to nesouvisí s pointou. Pointa je, že ten automobil nešel objet. Brzy za něj přijel autobus a pár dalších aut a vytvořila se menší kolona. Co všichni dělali? Ano, troubili. I řidič autobusu, který jasně viděl, že se vzniklou situací nelze v tuto chvíli nic dělat. Mladík rozhazujíce rukama se mu to snažil důrazně vysvětlit, jen co se ale trochu zase vzdálil, autobusák začal opět troubit jak na lesy. A auta za ním jakbysmet. Jestli tam mladík bezradně stále stojí, tak tam všichni troubí doteď.

Více troubení v obecném provozu bych vlastně chápal – vychází to z toho, že v místním provozu je větší chaos než u nás. Dělící ani jiné čáry většinou neexistují a blinkr je ve vozidlech zabudovaný spíše pro design nebo ze zvyku výrobců, autobusy nestaví na zastávkách, ale prakticky kdekoliv. Turci prostě spoustu situací řeší raději troubením než blinkrem. To by se dalo pochopit, ale proč si myslí, že troubením vyřeší ucpanou silnici, to mi hlava nebere…

Politika v každodenním životě

Asi jste si přibližně vědomi politické situace v Turecku, vztahu k EU apod. Pokud ne, můžete tuto část přeskočit.

Aniž bych chtěl, tato situace mě zde hned první večer ovlivnila. Nejprve tím, že jsem se chtěl na Wikipedii dozvědět nějaké bližší informace o Turecku a Istanbulu. Jenže smůla, nenačetla se. Wikipedie je tady zablokovaná od roku 2017, kdy se někomu zdálo, že je na ní Turecko vykresleno jako země podporující terorismus (viz odkaz). To je ještě poměrně dobrý důvod, jiná cenzura většinou cílila proti kritice prezidenta… Pak už ani nepřekvapí, že zapnete televizi a tam běží dokument s názvem „Vrazi PKK“ a zprávy výhradně o demonstracích v EU, o Brexitu apod., a to na „nezávislé“, leč turecké stanici TRT World.

Ptal jsem se na politickou situaci i mého hostitele. Odpověděl, že je komplikovaná, protože půlka Turecka chce být součástí EU, druhá půlka chce být součástí muslimského světa. Tuhle národní rozpolcenost známe i od nás i od našich bližších sousedů. Problém (nebo naopak spása?) je v tom, že v Turecku na rozdíl od nás rozhoduje o směřování země názor prezidenta a nic jiného.