Mezi veřejností panuje poměrně velký rozpor v pohledu na řidiče autobusu. Jedna část je považuje za převážně starší, protivné osoby, které se chovají agresivně na silnici a arogantně k cestujícím. Druhá skupina si velice dobře uvědomuje náročnost tohoto povolání a řidiče autobusů obdivuje a lituje současně. I přesto, že v posledních letech výrazně přibylo mladých řidičů, které jejich práce baví a naplňuje (patřím mezi ně), mám dojem, že první skupina je stále výrazně početnější. Soudím tak dle osobních zážitků, vyprávění přátel a internetových diskusí. Po tříleté zkušenosti s řízením autobusu v MHD Liberec bych rád poodhalil pravděpodobný důvod tohoto stavu.

Práce s lidmi, a přesto o samotě

Práci řidiče autobusu můžeme jednoznačně označit za práci s lidmi. Má však svá specifika. Je to paradoxní, ale přestože vám za celou službu „projdou pod rukama“ stovky lidí, teoreticky nemusíte ani s jedním z nich promluvit. Přesto jsou důsledky pro psychiku v zásadě stejné jako u jiných „prací s lidmi“. Setkáváte se s různými druhy lidí v různém rozpoložení. Někteří jsou na podobné vlně, jiní přesně na opačné. A nejde jen o cestující, další lidé jsou ve vozidlech všude okolo vás. I ti vás svými činy ovlivňují. V následujícím odstavci se vžijete do role řidiče autobusu v tu nejnáročnější dobu týdne. Nejedná se o fikci, proběhly jen menší časové úpravy.

Taková běžná páteční šichta minutu po minutě

Je pátek. Máte službu na lince č. 12. Pro neliberecké: to je nejfrekventovanější liberecká linka, která navíc projíždí několika náročnými místy, kde se často tvoří kolony. Nástup máte přesně ve 14:00, tedy před začátkem odpolední špičky, která je v pátek ještě zesílena odjezdy na chalupy apod.

14:05: kolega přijel 5 minut opožděn a oznámí vám, že u autobusu občas zlobí dveře, ale snad to bude v pohodě. Sotva si sednete, dítě po vás chce jízdenku a v ruce drží stokorunu. Jízdenky a drobné máte ještě někde na dně batohu, takže odjedete s 8 minutami.

14:18: na konečné v Zeleném Údolí máte pouze 5 minut na obrat, tudíž jen snížíte zpoždění z 10 minut na 5.

14:19: lidé na konečné se podivují, proč jim 20 minut nic nejelo. Vysvětlíte, že to nemůžete ovlivnit. Naštěstí to chápou. Na poslední chvíli zpoza autobusu přiběhne muž a blokuje dveře pro svou pomalu běžící přítelkyni. Přes celý kloubový autobus se doplazí až k vám s žádostí o dvě jízdenky. Odjíždíte nakonec se 7 minutami.

14:50: na opačné konečné se podařilo eliminovat zpoždění, protože kolony ještě nejsou tak hrozné a na konečné byl dostatečný čas.

14:54: student chce jízdenku za 6 Kč, platí 50 Kč mincí.

14:55: student chce jízdenku za 6 Kč, má pouze 100 Kč bankovku a kouká jako puk. Jen co ho konečně odbavíte, nějaký člověk se na něco ptá v neznámém východoslovanském jazyce. Absolutně mu nerozumíte, ale snažíte se to vyřešit s pomocí znalostí ruštiny a polštiny.

14:58: v silnici zastavilo auto, aby si řidič šel do blízké pizzerie objednat pizzu. Průjezd je na centimetry a na obě strany je kolona. Zpoždění už zase činí 6 minut.

15:00: 4 mladící chtějí jízdenku za 6 Kč. Platí každý zvlášť, přestože se znají. 3 z nich mincí 50 Kč.

15:05: u radnice už je kolona jako blázen, nabíráte další zpoždění.

15:15: na terminálu Fügnerova nastupuje vozíčkář, přestože za 2 minuty po vás jede další spoj výchozí právě odtud, takže bude bez zpoždění a bez lidí. Vozíčkář špatně mluví a není mu rozumět, takže než byste mu to vysvětlovali, raději ho s úsměvem naložíte do totálně narvaného vozidla. Po odjezdu v zrcátku vidíte najíždět onen spoj.

15:18: na další zastávce nastupují dva kočárky. Na semaforu opodál je vidět další spoj. Přesto se zoufale snaží nacpat k vám a pak řvou, že přes ně nejdou zavřít dveře.

15:30: vozíčkář vystupuje na konečné. Před dvěma minutami jste měli odjet zase zpátky. Pokud půjde vše dobře, v úseku Zelené Údolí – Fügnerova by se ty 2 minuty daly stáhnout.

15:32: žádné stahování se konat nebude, dveře nejdou zavřít.

15:34: nakonec si dají říct, tak ještě zkusíte pokračovat.

15:35: na zastávce Dobiášova chtějí dva lidi jízdenku. Připomenete jim slušně a s dobrým záměrem, že přímo za zády mají automat. „Nojo, ježíši…“.

15:42: Na Fügnerově chce další člověk jízdenku. Připomenete mu, že všude kolem jsou trafiky a že tam by to měl dokonce levnější. Bez reakce, bez očního kontaktu.

15:45: Na Šaldově náměstí vám přímo před autobus skočí člověk se sluchátky, když vstupuje na přechod na červenou. Naštěstí se nikomu nic nestane.

15:50: Blížíte se k zastávce U Věže, která je na znamení. Znamení přijde přesně na úrovni zastávky. Zastavení by nebylo bezpečné, proto nelze než pokračovat dál. V zrcátku už vidíte, jak si to někdo mašíruje k vaší kabině. V tomto případě to naštěstí skončilo pochopením, což nebývá zvykem.

15:55: Vyjíždíte ze zastávky Pavlovice stadion. Blinkr máte už několik vteřin. Objede vás už 6 aut, tak začnete pomalu najíždět do vozovky. Objede vás sedmé, zatroubí a dá si tu práci a z okýnka vytáhne ruku a ukáže na vás prostředníček.

15:58: na konečné Pavlovice křižovatka vám na pauzu zbydou jen 3 minuty. Konečná je plně obsazená autobusy, nezbývá než zastavit „jako debil“. Jeden autobus odjede, ale přeparkovat se už nevyplatí. Vtom přijede další kolega a podivuje se, proč stojíte jako debil.

16:01: Nastupuje paní s kočárkem.

16:03: Paní o jedinou zastávku dál vystupuje. U zastávky nelze zastavit přímo u kraje (o špatně postavených zastávkách třeba tady). Paní je v autobusu sama, takže jí musíte s výstupem pomoct. Jste na začátku trasy a máte opět zpoždění.

Pocity

Takže si to shrňme: máte za sebou dvě hodiny v plném hustém provozu. Zpoždění by bylo reálné snižovat, kdyby vám neustále nepadaly klacky pod nohy (kola). Některé jsou produktem vyšší moci, většina z nich je však produktem neohleduplnosti a neznalosti cestujících a účastníků silničního provozu. Dostáváte neoprávněné stížnosti, tolerujete neznalost přepravních podmínek a předpisů, bráníte nehodám, myslíte za ostatní. Omluvu či slova pochopení však slyšíte jen výjimečně. Víte, že většina lidí neměla v úmyslu udělat nic špatného, v kontextu vaší služby však každá taková situace přispívá k plnění jakési nádoby. Velikost té nádoby závisí na aktuálním rozpoložení daného řidiče, jeho povaze, aktuální službě, dne v týdnu a denní době, ale také době působení jako řidič. O typech řidičů blíže v tomto článku. Na typu řidiče taky záleží důsledek naplnění té nádoby. U některých je to neskrývaná nenávist k lidem, u jiných ignorance a apatie. Téměř každý ale dojde k tomu, že takhle to dál nejde a že je potřeba být nekompromisnější. I k těm, kteří to nemyslí špatně. Služba pokračuje dál, ale váš přístup se od určité chvíle poněkud změní.

Když nádoba přeteče

16:10: Frajer přijde k vám a bez jediného slova vám hodí do okýnka drobné. Ještě před hodinou byste mu tu jízdenku dali. Teď ho prostě ignorujete a jedete dál. Po chvíli začne něco blekotat. Jak jinak než ve východoslovanském jazyce. Je vám to fuk.

16:22: Dojíždíte do zastávky Šaldovo náměstí. Za sloupkem stojí dvě veselé upovídané ženy a kouří. Výměna cestujících končí, tak začnete zavírat dveře. V tu chvíli jedna z nich odhodí cigaretu (na zem, přestože vedle ní je odpadkový koš) a běží se postavit k prvním dveřím. Podíváte se na palubní počítač, kde je +4 minuty a šlápnete na plyn.

16:24: Na Fügnerově čekají stovky lidí a tři vozíčkáři. Žádají vás slušně, zda by se všichni mohli vejít k vám. Suše oznámíte, že to je bohužel proti přepravním podmínkám a naložíte jen jednoho. Dobíhá jeden člověk, počkáte, dobíhá druhý, počkáte, dobíhá třetí, jedete a děláte, že ho nevidíte.

16:30: Dvě zastávky před konečnou chce člověk jízdenku, má však pouze 100 Kč bankovku. Řeknete mu, že má smůlu, protože zaprvé nemáte na vrácení, za druhé bankovkami platit ani správně nemá.

16:32: Jednu zastávku před konečnou čeká paní s kočárkem. Už jste opět měli odjíždět zpět a za vámi v dohledu je další spoj. Zavřete jí dveře „před nosem“. Řádně se rozčiluje, ale nezbývá než doufat, že ji dojde, proč jste to udělali, až k ní další spoj dojede.

16:35: Na konečné se jdete i přes zpoždění trochu protáhnout a zkontrolovat salón. Je tam neuvěřitelný nepořádek.

16:41: Na zastávce Horní kopečná vám nejdou zavřít dveře. Autobus je plný lidí, kteří vás sledují, co s tím jako budete dělat. Do toho se zastávka nachází v jízdním pruhu, takže solidně blokujete provoz. No nezbývá než požádat dispečink o náhradní autobus. Přestože vás tahle práce neuvěřitelně baví, tohle je moment, kdy se vám v hlavě prožene, že to za to nestojí a že se na to můžete vykašlat.

A tak bych mohl pokračovat stále dál a dál. Poznáváte se v některé ze situací jako pozorovatel nebo přímý účastník? Podstatné je, že od určitého momentu už prostě není možné být na všechny milý a ohleduplný. A to jsou přesně ty momenty, které si lidé pamatují mnohem lépe než ty, kdy jim řidič vyšel vstříc. Z tohoto podle mě plyne ten masový náhled na řidiče jakožto protivné osoby. Je pravda, že hodně záleží na oné nádobě. Někteří dlouholetí řidiči ji mají již trvale uzavřenou, jiní toho vydrží třeba i podstatně více než já. Jednotlivé typy řidičů jsem rozepsal v tomto článku. Jeden bývalý kolega (jeho nádoba měla už velmi malý objem) vystihl celý článek následujícími slovy:

Je určitý segment lidí, kteří si toto všechno uvědomují. Někdy mě překvapí, že lidé poděkují za jízdu nebo za počkání, kolik lidí pozdraví a že občas mě dokonce přijde někdo pochválit. Někdy to jde, pravda, až trochu do extrému, jako třeba v tomto případě. Takovéto momenty však obvykle nepřicházejí v dopravní špičce, kdy by byly nejvíce potřeba.

Na úplný závěr chci upozornit, že tento příběh nebyl záměrně přikrášlen nebo dramatizován. Všechno jsou to běžné záležitosti, které se vyskytují denně (pokud zrovna neprobíhá tvrdý lockdown). Je pravda, že ne každý den se jich nakupí tolik v tak krátkém čase, ale nemožné to není. Na lince 12 rozhodně ne. Budu rád, pokud tento článek některému cestujícímu či řidiči osobního automobilu otevře oči.